kapitola 2 - POTKÁM SVÉ RYBÍ PŘÍBUZNÉ

Sny polobohů stojí za houby.

Problém je v tom, že to nikdy nejsou jenom sny. Bývají to vize, znamení a samé takové tajemné záležitosti, ze kterých bolí mozek.

Zdálo se mi, že jsem se ocitl v temném paláci na vršku hory. Bohužel jsem ho poznal: byl to palác Titánů na vrcholu hory Othrys, jinak známé jako Mount Tamalpais v Kalifornii. Hlavní pavilon se otvíral do noci, lemovaný černými řeckými sloupy a sochami Titánů. Od černé mramorové podlahy se odráželo světlo loučí. Uprostřed toho prostoru se napínal obr v brnění pod vahou trychtýřového mraku – Atlas, který držel oblohu.

Poblíž u bronzového koše na oheň postávali dva další obři a hleděli na výjevy v plamenech.

„Pořádný výbuch,“ prohlásil jeden. Měl na sobě černou zbroj, posetou stříbrnými skvrnami jako hvězdné nebe. Obličej mu kryla válečná přilbice se zahnutými beraními rohy po stranách.

„To nevadí,“ promluvil druhý. Tenhle Titán byl navlečený ve zlaté róbě a měl zlaté oči jako Kronos. Celé tělo mu zářilo. Připomínal mi Apollóna, boha slunce, až na to, že jeho světlo bylo ostřejší a výraz krutější. „Bohové se nachytali na výzvu. Brzo budou zničeni.“

Výjevy v ohni se daly těžko rozpoznat. Míhaly se tam bouře, hroutily se budovy, smrtelníci ječeli hrůzou.

„Vydám se na východ uspořádat naše síly,“ oznámil zlatý Titán. „Kríosi, ty tu zůstaneš a budeš hlídat horu Othrys.“

Ten chlapík s beraními rohy si odfrkl. „Vždycky dostanu takovou pitomou práci. Vládce jihu. Vládce souhvězdí. A teď mám dělat chůvu Atlasovi, zatímco ty se budeš bavit.“

Atlas bolestně zařval zpod víru mraků: „Pusťte mě ven, zapřísahám vás! Jsem váš největší válečník. Přeberte moje břemeno, abych mohl bojovat!“

„Ticho!“ zahřměl ten zlatý Titán. „Tys už šanci dostal, Atlasi. A zklamal jsi. Kronos tě chce mít přesně tam, kde jsi. A ty, Kríosi, konej svou povinnost.“

„A co když budeš potřebovat další bojovníky?“ chtěl vědět Kríos. „Náš synovec, ten zrádce ve smokingu, nám bude v boji k ničemu.“

Zlatý Titán se rozesmál. „O toho neměj strach. Kromě toho, bohové sotva zvládnou naši první malou výzvu. Ani netuší, kolik dalších máme v zásobě. Pamatuj na moje slova, za pár dní bude Olymp v troskách a my se tu zase sejdeme oslavit počátek Šestého věku!“

Zlatý Titán vzplanul a zmizel.

„No jasně,“ zavrčel Kríos. „On se prostě rozpálí a je to. Já musím nosit tyhle pitomé beraní rohy.“

Scéna se změnila. Teď jsem byl venku před pavilonem a schovával se za řeckým sloupem. Vedle mě stál nějaký kluk a tajně poslouchal Titány. Měl jemné tmavé vlasy, bledou pleť a tmavé šaty – můj kamarád Nico di Angelo, Hádův syn.

Podíval se přímo na mě a tvářil se zasmušile. „Vidíš, Percy?“ zašeptal. „Dochází ti čas. Vážně si myslíš, že je porazíš bez toho mého plánu?“

To, co řekl, mě zastudilo stejně jako dno oceánu a všechno zčernalo.

„Percy?“ ozval se hluboký hlas.

Připadalo mi, že mi zabalili hlavu do alobalu a strčili do mikrovlnky. Otevřel jsem oči a uviděl, jak se nade mnou tyčí velká temná postava.

„Beckendorfe?“ zadoufal jsem.

„Ne, to jsem já, bratře.“

Zaostřil jsem. Hleděl jsem na Kyklopa – pokřivená tvář, rozcuchané hnědé vlasy, jediné veliké hnědé ustarané oko. „Tysone?“

Bratr se zazubil. „Jo! Mozek ti funguje!“

Já bych to tak jistě netvrdil. Připadalo mi, že nic nevážím, a byla mi zima. Vlastní hlas mi zněl divně. Tysona jsem slyšel, ale cítil jsem to spíš jako vibrace v lebce, ne jako normální zvuk.

Zvedl jsem se a ten závoj ze mě odplynul. Seděl jsem na posteli z jemných propletených chaluh v pokoji obloženém ulitami. U stropu se vznášely zářivé perly, velké jako basketbalové míče, a osvětlovaly to tam. Byl jsem pod vodou.

Víš, protože jsem syn Poseidóna, nevadí mi to. Dokážu ve vodě klidně dýchat, a když nechci, ani si nenamočím šaty. Ale stejně jsem se trochu lekl, když oknem ložnice proplul dovnitř žralok kladivoun, prohlédl si mě a pak s klidem vyplul protější stranou zase ven.

„Kde –“

„V taťkově paláci,“ odpověděl Tyson.

Za jiných okolností by mě to nadchlo. Nikdy jsem ještě v Poseidónově říši nebyl a snil jsem o tom celé roky. Ale teď mě bolela hlava. Triko jsem měl proděravělé spáleninami z výbuchu. Rány na ruce a na noze se zahojily – stačilo mi prostě strávit nějaký čas v moři –, ale pořád jsem se cítil, jako by se po mně přehnal fotbalový tým laistrygonských obrů v kopačkách.

„Jak dlouho –“

„Našli jsme tě včera v noci,“ vysvětloval Tyson, „jak padáš ke dnu.“

„A co Princezna Andromeda?“

„Prááásk – vyletěla do vzduchu,“ hlásil Tyson.

„Na palubě byl Beckendorf. Nenašli jste…“

Tyson se zachmuřil. „Vůbec nic. Je mi to líto, bráško.“

Hleděl jsem z okna do hluboké modré vody. Beckendorf se na podzim chystal na vysokou. Měl přítelkyni, spoustu kamarádů, celý život před sebou. Nemohl být mrtvý. Možná se mu povedlo dostat se z lodi stejně jako mně. Možná vyskočil přes bok… a co pak? Nemohl přežít třicetimetrový pád do vody jako já. Nemohl se dostat dost daleko od výbuchu.

Nějak jsem cítil, že je mrtvý. Obětoval se, aby zničil Princeznu Andromedu, a já ho opustil.

Myslel jsem na svůj sen: jak Titáni mluví o výbuchu, jako by na tom nezáleželo, jak mě Nico di Angelo varuje, že Krona bez jeho plánu nikdy neporazím – bez toho nebezpečného nápadu, kterému jsem se vyhýbal skoro rok.

Pokojem otřásl nějaký vzdálený výbuch. Venku zaplálo zelené světlo a v moři se rozjasnilo jako v poledne.

„Co to bylo?“ zeptal jsem se. Tyson vypadal ustaraně. „Táta ti to vysvětlí. Pojď, odpaluje nestvůry.“

Palác mohl být to nejúžasnější místo, jaké jsem kdy viděl, kdyby se právě nerozpadal. Doplavali jsme na konec dlouhé chodby a v gejzíru vyrazili nahoru. Když jsme vystoupali nad střechy, zalapal jsem po dechu – no, pokud to pod vodou jde.

Palác byl stejně velký jako město na Olympu, měl široká nádvoří, zahrady a sloupové pavilony. Zahrady zdobily kolonie korálů a zářivé mořské rostliny. Stálo tam dvacet nebo třicet budov z lastur, byly bílé, ale zářily duhovými barvami. Okny proplouvaly dovnitř a zase ven ryby a chobotnice. Stezky lemovaly lesklé perly jako vánoční světla.

Hlavní nádvoří bylo plné bojovníků – mořských mužů s rybími ocasy od pasu dolů a lidskými těly od pasu nahoru, jenže s modrou kůží, což jsem nikdy dřív neviděl. Někteří ošetřovali raněné, jiní si brousili kopí a meče. Jeden z nich ve spěchu proplaval kolem nás. Měl jasně zelené oči, připomínaly tu věc, co se dává do svítících náramků a tyčinek, a žraločí zuby. Něco takového se v Malé mořské víle nevidí.

Kolem hlavního nádvoří se tyčilo mohutné opevnění – věže, zdi a zbraně proti obléhání –, ale většina z toho byla zničená a rozbořená. Zbytek planul divným zeleným světlem, jaké jsem dobře znal – řeckým ohněm, který dokáže hořet i pod vodou.

Za tím vším se mořské dno táhlo do šera. Viděl jsem boje – záblesky energie, exploze, odlesky zápasících vojsk. Normální člověk by tu v té tmě nic neviděl. No, normální člověk by byl už dávno rozmačkaný tím tlakem a zmrzlý chladem. Ani moje oči, které vnímaly teplo, nedokázaly přesně rozeznat, co se vlastně děje.

Na okraji palácového komplexu vybuchl chrám s rudou korálovou střechou a oheň a trosky z něj se pomalu hrnuly do nejvzdálenějších zahrad. Z temnoty nahoře se vynořila obří postava – oliheň větší než mrakodrap. Byla obklopená zářícím oblakem prachu – aspoň jsem to považoval za prach, dokud mi nedošlo, že je to roj mořských mužů, kteří se na tu nestvůru snaží útočit. Oliheň sestoupila k paláci, máchla chapadly a rozmačkala celý zástup bojovníků. Pak ze střechy jedné z nejvyšších budov vyrazil oblouk pronikavě modrého světla. Zasáhl tu obří oliheň a nestvůra se rozplynula jako potravinářské barvivo ve vodě.

„Taťka,“ hlásil Tyson a ukázal tam, odkud vyšlo modré světlo.

„To udělal on?“ Najednou jsem se cítil líp. Můj otec vládne neuvěřitelnými silami. Je to bůh moře. On tenhle útok přece zvládne, ne? Možná mě nechá, abych mu pomáhal.

„Tys byl v boji?“ zeptal jsem se užasle Tysona. „Jako žes tou svou strašlivou kyklopskou silou srážel hlavy a tak?“

Tyson se ušklíbl a já okamžitě poznal, že jsem měl radši držet pusu. „Já… spravoval zbraně,“ zamumlal. „Pojď. Najdeme taťku.“

Já vím, že lidem, kteří mají normální rodiče, to může připadat divné, ale viděl jsem otce jenom čtyřikrát nebo pětkrát v životě a nikdy na víc než na pár minut. Řečtí bohové prostě nechodí svým dětem fandit na basketbalové zápasy. Ale stejně jsem si myslel, že Poseidóna na pohled poznám.

To jsem se spletl.

Střecha chrámu byla velká volná plošina, uspořádaná jako velitelské stanoviště. Mozaika na zemi znázorňovala přesný plán paláce a okolního oceánu, ale pohybovala se. Barevné kamenné dlaždice představovaly různá vojska a mořské nestvůry a přesouvaly se podle toho, jak síly měnily pozice. Budovy, které se ve skutečnosti hroutily, se bořily i na plánu.

Kolem mozaiky stála a zachmuřeně sledovala bitvu podivná směsice válečníků, ale nikdo z nich na mého otce nevypadal. Hledal jsem mohutného, pěkně opáleného chlapíka s černými vousy v bermudách a v havajské košili.

Nikoho takového jsem neviděl. Byl tam mořský muž se dvěma rybími ocasy místo jednoho. Pleť měl zelenou a zbroj posetou perlami. Černé vlasy měl svázané do koňského ohonu a vypadal mladý – i když se to u nelidí dá těžko poznat. Můžou být staří tisíc nebo klidně i tři tisíce let. Hned vedle něj stál stařec s rozčepýřenými bílými vousy a šedými vlasy. Zdálo se, že ho bojová zbroj tíží. Měl zelené oči a kolem očí vrásky od smíchu, ale teď se nesmál. Studoval mapu a opíral se o velkou kovovou hůl. Po pravé ruce měl krásnou ženu v zelené zbroji s rozpuštěnými černými vlasy a s divnými růžky jako krabí klepeta. A byl tam i delfín – prostě obyčejný delfín, ale zaujatě hleděl na mapu.

„Delfíne,“ ozval se ten stařec. „Pošli Palaemona a jeho legii žraloků na západní frontu. Musíme čelit leviatanům.“

Delfín odpověděl drnčivým hlasem, ale v duchu jsem mu rozuměl: Ano, pane! Odspěchal.

Ohromeně jsem se podíval na Tysona, pak zas na toho starce.

Připadalo mi, že to není možné, ale… „Otče?“ zkusil jsem to.

Starý muž vzhlédl. Ty jiskry v jeho očích jsem poznal, ale tvář… vypadal, že zestárl o čtyřicet let.

„Ahoj, Percy.“

„Co – co se vám stalo?“

Tyson do mě šťouchl. Vrtěl hlavou tak moc, až jsem měl strach, že mu upadne, ale Poseidón se netvářil uraženě.

„To nic, Tysone,“ uklidnil ho. „Percy, odpusť mi, že takhle vypadám. Ta válka se na mně podepsala.“

„Ale jste nesmrtelný,“ zamumlal jsem tiše. „Můžete vypadat… jak se vám zachce.“

„Vypadám stejně jako moje říše,“ povzdechl si. „A ta je na tom zrovna teď dost bledě. Percy, měl bych tě představit – bohužel jsi právě propásl mého zástupce Delfína, boha delfínů. A tohle je moje, ehm, manželka Amfitríta. Má drahá –“

Ta žena v zelené zbroji si mě chladně změřila, pak si založila ruce na prsou a odsekla: „Omluvte mě, můj pane. Potřebují mě v bitvě.“

Odplavala.

Připadal jsem si dost trapně, ale asi jsem jí to nemohl vyčítat. Nikdy jsem o tom moc neuvažoval, ale můj otec měl nesmrtelnou manželku. A všechny ty jeho románky se smrtelnicemi, včetně mé mámy… no, ty se Amfitrítě asi moc nezamlouvaly.

Poseidón si odkašlal. „Hm, no… a tohle je můj syn Tritón. Tedy, můj další syn.“

„Tvůj syn a dědic,“ opravil ho ten zelený chlapík. Švihal dvojitým rybím ocasem sem a tam. Usmál se na mě, ale v očích nic přátelského neměl. „Nazdar, Persee Jacksone. Přišels nám konečně pomoct?“

Tvářil se, že jsem nějaký louda nebo lenoch. Pokud se dá pod vodou zrudnout, tak se mi to povedlo.

„Řekněte mi, co mám dělat,“ požádal jsem.

Tritón se usmál, jako by to byl rozkošný návrh – jako bych byl zábavný pejsek, který štěká na povel, nebo co. Obrátil se k Poseidónovi. „Dohlédnu na přední linii, otče. Neměj strach. Já nezklamu.“

Zdvořile pokývl Tysonovi. Jak to, že ke mně tolik úcty neměl? Pak vyrazil vodou pryč.

Poseidón si povzdechl. Zvedl hůl, o kterou se opíral, a ta se proměnila na jeho obvyklou zbraň – veliký trojzubec. Hroty zazářily modrým světlem a voda kolem nich zavířila energií.

„Za to se ti omlouvám,“ řekl mi.

Nahoře nad námi se objevil veliký mořský had a vinul se dolů ke střeše. Byl jasně oranžový a měl obrovskou zubatou tlamu, kterou by dokázal schlamstnout celou tělocvičnu.

Poseidón ani nevzhlédl, namířil na obludu trojzubec a zničil ji tou modrou energií. Prááásk! Nestvůra se rozletěla na milion zlatých rybek a všechny vyděšeně odplavaly.

„Má rodina má obavy,“ pokračoval Poseidón, jako by se nic nestalo. „Bitva proti Okeanovi pokračuje bídně.“

Ukázal na okraj mozaiky. Rukojetí trojzubce ťukl do obrázku mořského muže s býčími rohy, většího než ostatní. Vypadalo to, že jede na voze taženém humry a místo meče třímá živého hada.

„Okeanos,“ vyhrkl jsem a horečně vzpomínal. „Titán moře?“

Poseidón přikývl. „V první válce mezi bohy a Titány se držel stranou. Ale Kronos ho přesvědčil, aby bojoval. To… no, to není dobré znamení. Okeanos by se takto nerozhodl, kdyby si nebyl jistý, že volí vítěznou stranu.“

„Vypadá hloupě,“ snažil jsem se o optimismus. „Páni, kdo by bojoval s hadem v ruce?“

„Taťka mu ho zaváže na uzel,“ prohlásil Tyson pevně.

Poseidón se usmál, ale vypadal unaveně. „Vážím si té vaší víry. Jsme ve válce už skoro rok. Mé síly jsou těžce zkoušeny. A Okeanos pořád nachází nové prostředky, které proti mně nasazuje – mořské nestvůry tak staré, že jsem na ně sám zapomněl.“

V dálce jsem zaslechl výbuch. Asi o půl míle dál se pod vahou dvou obřích tvorů rozsypala hora korálů. Matně jsem rozeznal jejich obrysy. Jeden byl humr. Ten druhý nějaký obr podobný Kyklopovi, ale obklopený spoustou končetin. Nejdřív jsem myslel, že je obalený hromadou obřích chobotnic. Pak mi došlo, že jsou to jeho vlastní ruce – sto máchajících a bojujících paží.

„Briares!“ vyjekl jsem.

Moc rád jsem ho viděl, ale vypadal, že bojuje o život. Byl poslední svého druhu – Storuký, bratranec Kyklopů. Loni v létě jsme ho zachránili z Kronova vězení. Věděl jsem, že odešel na pomoc Poseidónovi, ale od té doby jsem o něm neslyšel.

„Bije se dobře,“ kývl uznale Poseidón. „Kéž bychom měli celou armádu takových jako on, ale je jenom jeden.“

Díval jsem se, jak Briares vztekle zařval a popadl humra, který sebou házel a cvakal klepety. Shodil ho z korálové hory a humr zmizel ve tmě. Briares za ním vyrazil a sto rukou se točilo jako lopatky motorového člunu.

„Percy, možná nemáme dost času,“ ozval se otec. „Řekni mi o své misi. Viděl jsi Krona?“

Vypověděl jsem mu všechno, i když jsem se trochu zakoktal, jakmile jsem začal o Beckendorfovi. Díval jsem se na nádvoří dole a viděl stovky zraněných mořských mužů, ležících na nouzových lůžkách. Všiml jsem si řady korálových pahorků, což musely být rychle navršené hroby. Uvědomil jsem si, že Beckendorf nebyl první mrtvý, jen jeden ze stovek, možná tisíců. Nikdy jsem si nepřipadal tak vzteklý a bezmocný.

Poseidón se pohladil po vousech. „Percy, Beckendorf si zvolil hrdinskou smrt. Ty za to nemůžeš. V Kronově armádě to vyvolá zmatek. Mnoho bojovníků bylo zničeno.“

„Ale jeho jsme nezabili, že ne?“

Sotva jsem to vyhrkl, věděl jsem, že je to naivní naděje. Sice jsme vyhodili loď do povětří a zlikvidovali nestvůry, ale vládce Titánů nebude tak lehké zabít.

„Ne,“ připustil Poseidón. „Ale získali jste nám trochu času.“

„Na té lodi byli i polobohové,“ posteskl jsem si a pomyslel na toho kluka, kterého jsem viděl na schodech. Nějak jsem si dovolil soustředit se jen na nestvůry a na Krona. Přesvědčil jsem sám sebe, že zničení lodi je v pořádku, protože nestvůry jsou zlé, chystají se k útoku na mé město a kromě toho se nedají zabít doopravdy. Prostě se vypaří a po nějaké době se zase objeví. Ale polobohové…

Poseidón mi položil ruku na rameno. „Percy, na té lodi bylo jenom pár polobohů a všichni si dobrovolně vybrali, že budou bojovat za Krona. Někteří možná dali na tvé varování a unikli. A pokud ne… svůj osud si zvolili sami.“

„Měli vymyté mozky!“ namítl jsem. „A teď jsou mrtví a Kronos pořád žije. To mě má utěšit?“

Zíral jsem na mozaiku – drobné kachlíčkové výbuchy ničily kachlíčkové nestvůry. Vypadalo to tak jednoduše, když to byl jen obraz.

Tyson mi položil ruku kolem ramen. Kdyby si to zkusil někdo jiný, odstrčil bych ho, ale Tyson byl moc velký a neodbytný. Objímal mě, ať se mi to líbilo, nebo ne. „To není tvoje vina, bratříčku. Kronos nevybouchne jen tak. Příště si na něj vezmeme pořádný klacek.“

„Percy,“ přidal se otec, „Beckendorfova oběť nebyla marná. Rozprášili jste invazní sílu. New York bude na nějakou dobu v bezpečí a to uvolní ruce Olympanům, aby se vypořádali s horší hrozbou.“

„S horší hrozbou?“ Pomyslel jsem na to, co v mém snu prohlásil ten zlatý Titán: Bohové se nachytali na výzvu. Brzo budou zničeni.

Otci přejel po tváři stín. „Na jeden den už jsi zažil dost trápení. Zeptej se na to Cheiróna, až se vrátíš do tábora.“

„Až se vrátím do tábora? Ale máte tu problémy. Chci pomáhat!“

„Nemůžeš, Percy. Máš práci jinde.“

Nechtělo se mi věřit vlastním uším. Podíval jsem se na Tysona, aby mě podpořil.

Bratr se kousl do rtu. „Taťko… Percy se umí bít mečem. Je dobrý.“

„To já vím,“ přisvědčil Poseidón laskavě.

„Otče, já chci pomoct,“ prosil jsem. „Víte, že to dokážu. Tady už dlouho nevydržíte.“

Zpoza nepřátelských linií vyrazila zápalná koule. Myslel jsem si, že ji Poseidón odrazí, ale přistála na vnějším rohu nádvoří, vybuchla a rozprášila vodní muže ve vodě. Poseidón sebou škubl, jako by ho někdo bodl.

„Vrať se do tábora,“ žádal. „A řekni Cheirónovi, že nastal čas.“

„Na co?“

„Musíš si vyslechnout proroctví. Celé proroctví.“

Nemusel jsem se ptát, jaké proroctví. Slýchal jsem o tom „velkém proroctví“ celé roky, ale nikdo mi ho nikdy neprozradil celé. Věděl jsem jenom to, že mám udělat nějaké rozhodnutí, které ovlivní osud světa – ale jinak klídek, všechno v pohodě.

„Co když je tohle to rozhodnutí?“ nadhodil jsem. „Zůstat tu a bojovat, nebo odejít? Co když odejdu a vy…“

Nemohl jsem říct umřete. Bohové obyčejně neumírají, ale už jsem viděl, jak se to stalo. I když neumřou, můžou se proměnit skoro na nic, můžou být vyhnáni, uvězněni v hlubinách Tartaru, jako býval Kronos.

„Percy, musíš jít,“ stál na svém Poseidón. „Já nevím, jaké bude to konečné rozhodnutí, ale tvůj boj spočívá ve světě nahoře. Když nic jiného, musíš varovat přátele v táboře. Kronos tvé plány znal. Máte tam nějakého zvěda. My to tady udržíme. Nemáme jinou šanci.“

Tyson mi zoufale stiskl ruku. „Bude se mi po tobě stýskat, bratříčku!“

Otec se na nás díval a vypadal, že zestárl o dalších deset let. „Tysone, ty máš taky práci, synu. Je tě třeba ve zbrojnici.“

Tyson se zašklebil ještě víc.

„Půjdu,“ popotáhl. Objal mě tak silně, že mi málem polámal žebra. „Percy, dej pozor! Nenechej se od nestvůr zabít!“

Pokoušel jsem se sebejistě přikývnout, ale toho velkého chlapíka to zmohlo. Zavzlykal a odplaval ke zbrojnici, kde jeho bratranci opravovali kopí a meče.

„Měl byste ho nechat bojovat,“ postěžoval jsem si otci. „Nesnáší to, že musí trčet ve zbrojnici. Nechápete to?“

Poseidón zavrtěl hlavou. „Dost na tom, že musím vystavit nebezpečí tebe. Tyson je moc mladý. Musím ho chránit.“

„Měl byste mu věřit,“ namítl jsem. „Ne ho chránit.“

Poseidónovi zaplály oči. Napadlo mě, že jsem si dovolil moc, ale pak shlédl na mozaiku a svěsil ramena. Ten mořský muž v humřím voze se na dlaždičkách blížil k paláci.

„Okeanos postupuje,“ prohlásil otec. „Musím s ním bojovat.“

Nikdy jsem se ještě o boha nebál, ale nedokázal jsem si představit, jak by se otec tomu Titánovi mohl postavit a vyhrát.

„Já to zvládnu,“ slíbil otec. „Nevzdám se své říše. Jen mi řekni, Percy, máš ještě ten dárek, který jsem ti dal loni k narozeninám?“

Přikývl jsem a vylovil svůj táborový náhrdelník. Měl jsem na něm korálek za každé léto strávené v Táboře polokrevných, ale od loňska jsem na té šňůrce nosil i ježovku, písečný dolar. Otec mi ho dal k patnáctým narozeninám. Řekl mi, že poznám, kdy ho mám „utratit“, ale zatím jsem nepřišel na to, co tím myslel. Věděl jsem jenom, že do automatů ve školním bufetu nepasuje.

„Nadchází čas,“ oznámil mi. „S trochou štěstí se uvidíme příští týden o tvých narozeninách a uspořádáme pořádnou oslavu.“

Usmál se a na moment jsem mu v očích uviděl staré známé světlo.

Pak před námi celé moře ztemnělo, jako by se na nás hnala inkoustově černá bouře. Zaduněl hrom, což bylo pod vodou nemožné. Blížilo se cosi obrovského a chladného. Cítil jsem, jak vojska pod námi zaplavila vlna strachu.

„Musím se proměnit do své pravé božské podoby,“ prohlásil Poseidón. „Běž – a hodně štěstí, synku.“

Chtěl jsem ho nějak povzbudit, obejmout ho nebo tak něco, ale věděl jsem, že už tam nemůžu dál trčet. Když bůh na sebe vezme pravou podobu, je to taková energie, že by se každý smrtelník z toho pohledu rozpadl.

„Nashle, otče,“ podařilo se mi říct.

Pak jsem se obrátil a přiměl jsem mořské proudy, aby mě vedly. Voda kolem mě zavířila a já vyrazil k hladině tak rychle, že by normální člověk na mém místě vybuchl jako balon.

Když jsem se ohlédl, viděl jsem jen zelené a modré záblesky, jak otec bojoval s Titánem, a samo moře se rozdělilo náporem dvou armád.