kapitola 1

Byla to zřejmě pěkně divoká noc, když, jsem si nebyla schopna vybavit, proč se probouzím v kontejneru.  Párkrát jsem zamrkala na nebe nad hlavou. Kontejneru? Určitě ne. Ale mezi mouchami, tím puchem a pytli odpadků, které mé obklopovaly, jsem neviděla, co jiného by to mohlo být. Má levá ruka spočívala na něčem lepkavém a vlhkém a já doufala, že to byly staré noviny a ne něco horšího. Nechtěla jsem dokonce ani pomyslet na to, co mě šimralo na prstech bosých nohou.

Posadila jsem se, chytila se za třeštící hlavu a pokusila se přemýšlet. Co se to, k čertu, stalo? Normálně nemám ve zvyku probouzet se z komatu a slintající uprostřed hromady smetí.

Do háje. Šéfová na mě bude táák šíleně naštvaná. Něco mě zasvrbělo na hrudníku, a když jsem se chtěla poškrábat, našla jsem pevnou plastovou kartičku zastrčenou za podprsenku. Klíč od hordu Grand National tady v New City ve Wyomingu.

Na mysl se mi prodrala série opileckých upomínek z flámu minule noci. Potkala jsem muže na baru toho elegantního hotelu, právě když začalo svítat a já dopíjela mé poslední martini. Vešel do baru, a jelikož to místo bylo opuštěné, zamířil přímo ke mně a koupil mi další drink. Dovolila jsem mu to. Myslím tím — dámy prominou — alkohol zadarmo!

Byl dokonce žhavý po seznámení, což byla příjemná změna oproti těm podlézavcům, kteří se mi obyčejně pokoušeli sbalit. Nejasně jsem si pamatovala úžasné tělo, hlas, který by mohl zastavit dopravu, a ty nejmodřejší oči, jaké jsem kdy viděla.

To nebyla jediná věc, na kterou jsem si vzpomněla. Mozek mi promítl v mysli další obrázek, značně velikou část těla mého partnera ze schůzky. Musela jsem ji vidět pěkně zblízka a detailně.

„Pane bože! Jsem coura." zasténala jsem a zabořila tvář do dlaní.

Nikdy předtím jsem neměla sex na jednu noc, ale v době, kdy jsem svého Modrookého Casanovu potkala, jsem měla v sobě v průběhu noci osm nebo dvanáct martini a byla jsem opilá jak duha. Nemohla jsem si zpropadeně vzpomenout na nic kromě těch očí a toho úsměvu. A jeho penisu.

To mě rozrušovalo až do té míry, že jsem o tom radši ani nechtěla přemýšlet. Povzdechla jsem si a setřela si z ruky mokry chuchvalec odpadků. Narovnala jsem si na tváři své silné, zašpiněné brýle. Alespoň Že se během mé noci v odpadcích nerozbily.

„Kdo je tam?" zavolal zpěvavý hlas a já se proplazila odpadky na okraj a nakoukla přes kovovou hranu. Vousatý starší muž — bezdomovec, pokud kulich a to, že páchnul po whisky, bylo nějakým znamením — ke mně překvapeně vzhlédl. Povědomou rozkošnou černo růžovou kabelku měl zastrčenou pod levou paží.

"Hej, to je moje." Ukázala jsem špinavým prstem na tašku. „Vrať mi ji."

K mému ohromenému překvapení mi ji s vykulenýma očima podal nahoru. „Myslel jsem, že jste mrtvá. Pardon."

Jaké divné tvrzení. Zamračila jsem se na něj. "Sorry, to teda nejsem. Máte ještě něco dalšího mého, co bych mohla potřebovat?" Mé nohy postrádaly punčochy a bosá chodidla se třásla mezi smetím. Boty nebyly nikde vidět a nebyla jsem si dokonce ani jistá, jestli mám na sobě stále kalhotky — z čehož všeho jsem byla extrémně nervózní. Přemáhala jsem nutkání se rozbrečet, těžce jsem polkla.

„Já nic nevzal. Nic dalšího jsem nevzal." Vandrák se zdál spíš naštvaný, že jsem měla tu drzost ho obvinit z krádeže.

Nevšímala jsem si ho a začala jsem se prohrabovat odpadky, přičemž jsem se snažila příliš nemyslet, na co sahám. Opravdu, mé oblíbené růžovo černé cvičky Steve Madden byly pod krabicí od pizzy. Vytřepala jsem je, aby byly bezpečné.

Se svými věcmi v ruce jsem přehoupla nohu přes stěnu kontejneru a začala šplhat dolů. Pravděpodobně jsem pobudovi dopřála záblesk mých kalhotek — tedy pokud jsem je stále měla, ale bylo mi to jedno.

Loknul si ze své lahve obalené v hnědém pytli. „Byla jste mrtvá, víte." podotkl. „Nedýchala jste."

S žuchnutím jsem sklouzla dolu na chodník a ztratila několik pramínků čínských nudlí, které se mi přilepily na sukni. „Hm, co přesně vás vede k tomu, abyste tohle říkal?" zeptala jsem, když jsem si nazouvala boty.

"Mluvím vážně," zaprotestoval, zkontroloval jsem to. Nedýchala jste. Viděl jsem dokonce i to, jak vás tu váš přítel odhodil. Nevzal bych kabelku živé dívce."

Vzhlédla jsem od sbírání další nudle z boty. „Vážně jste to viděl?Blonďák? Modré oči?" Velká výbava?

Vandrák zavrtěl hlavou a posilnil se dalším douškem alkoholu. "Kdepak. Černovlasej. Skutečně vysokej. Pěknej kabát. Políbil vás na tvář a hodil vás tam."

Nevzpomínala jsem si na mládence číslo dvě. Dobrý bože, co jsem to minulou noc prováděla? Můj partner byl rozhodné blond. Myslí mi probleskl obrázek — vzpomínka? — nás ve sprše, já zavěšená rukama kolem jeho krku, zatímco mi zvedal nohu, aby lépe sedla kolem jeho pasu...

Chtělo se mi křičet. Nevěděla jsem, jestli jsem byla víc naštvaná,že jsem se vyspala s cizincem,nebo proto, že byl žhavěj a já si nemohla na moc vzpomenout. Vzdychla jsem a mnula si krk. V tom mou kůži probodla ostrá bolest, jako bych si ji drsně odřela během spánku. Opatrně jsem se toho místa dotkla prsty a zjistila, že je lepkavé. Jen další dárek ze smetí. Fuj. Ohlédla jsem se na svého opilého společníka. „Kolik je hodin?"

Pobuda se podíval na své plastové náramkové hodinky, „Jedenáct dopoledne. Úterý," oznámil.

"Nc, to není. Dnes je pondělí." Pamatovala jsem si to, protože jsme měli podle rozvrhu průvodcovat v muzeu kratší domu. Dnes. V pondělí.

„Je úterý." zopakoval, „Byla jste v tom smetí od včerejška. Mrtvá."

Jeho příběh už začínal být pěkně únavný. Rozhodla jsem se změnit téma. „Povězte, nemáte nějaké ubrousky, dobrý muži? Čisté?" Dotkla jsem se znovu bolavého bodu na krku a trhla sebou.

„Mám. Bude to pět dolarů."

Probodla jsem ho pohledem. "Což takhle, že byste mi

ty ubrousky dal a já nezavolám policii?"

Pokrčil rameny. "Dají mi tři prtce jídla denně a postel, ve které můžu spát. Tak do toho, zavolejte je,"

Tohlele jsem zjevně nemohla vyhrát. Vzdychla jsem a vytáhla z kabelky peněženku. Všechny peníze byly na místě, zmuchlané dolary vložené mezi několika účtenkami, občanka netknutá. To bylo dobré znamení a nálada se mi zlepšila. Podala jsem mu pětidolarovou bankovku. „Tumáte. Prodejte."

Na oplátku vytáhl hromádku ubrousků z Burger Kingu a vzal si peníze. „Děkuji vám mnohokrát, slečno."

"To nestojí za řeč," řekla jsem, utírala si krk a zkoumala uličku ve snaze určit svou polohu. Vypadalo to jako centrum New City, někde venku u baru, který jsem našla. Ulice byla posypána odpadky, temné kaluže pokrývaly chodníky a ta mi byla jen jednou z mnoha zdejších popelnic. Přesto to vypadalo jako zábavní čtvrt, ve které jsem si pamatovala, že jsem byla, než se mi zakalila paměť, což bylo alespoň trochu povzbudivé. Pohodila jsem ubrousek k popelnici a prudce se zarazila, když jsem na něm spatřila temně rudou skvrnu.

Krev?

Poplašené jsem si přejela rukama po krku. Nic než jemnou pokožku prsty nenahmataly — žádné řezné rány, žádné škrábance, nic. Možná na mě někdo rozlil daiquiri — věnovala jsem krku ještě jeden rychlý dotek, jen abych se ujistila, že tam nejsou žádné otevřené rány. Nic. „No, byla s vámi sranda, ale měla bych běžet," oznámila jsem vandrákovi a zamávala mu na rozloučenou. „Díky za ty ubrousky."

„Kdykoli, mrtvá dívko." Znovu si loknul a přitom si mě prohlížel, jako bych ho kousla.

Klopýtala jsem pryč, kymácejíc se na svých vysokých podpatcích. Nejdřív kafe. Pak autobus domů a horká sprcha.

Zabočila jsem za roh a uviděla dvě nečekané věci.

Zaprvé, moje ulička vůbec nebyla za barem, ale za dost velikým, přepychovým hotelem, který bych si jistě nemohla za muzejní plat dovolit — ale ze kterého jsem měla v podprsence klíč.

A zadruhé, vrazila jsem rovnou do pana Modré oči, měl na sobě oblek a v ruce misku ze Starbucks.

Zastavil se a šokovaně na mě zíral.

Já to samé.

Nakonec to byl on, kdo prolomil ticho jako první. Jackie?"

„Ano?" cítila jsem se hloupě, že jsem takhle odpověděla, ale má paměť byla samá díra. Vše, co jsem si mohla vybavit, byly náhodné nahé části jeho těla. Mé oči okamžitě zabloudily dolů k jeho rozkroku, jo, on byl můj chlap.

„Ty jsi ještě tady?"

Nebyla jsem si jistá, jestli se mám tomu komentáři smát nebo brečet. Hrome, povídejte mi o nepříjemných chvilkách. "Neměla bych?"

Usmál se a mně se podlomily nohy. Bože, on byl prostě nádherný. "Je to jen překvapení tě znovu vidět. Odešla jsi dost ve spěchu." Udiveně si prohlížel mé vlasy.

Můj partner vypadal... nějak jinak. Zkoumala jsem ho a snažila se rozhodnout, čím to bylo. Nebylo to jen tím oblečením — zdálo se, že si pamatuji hodně jeho odhalené opálené hrudi přitisknuté na tu mou bledou, tučnou. Byly to jeho oči. Neměly ten stejný krásný odstín modré, který jsem si pamatovala z minulé noci — nebo včerejší, cokoli — ale spíše jako bledé stříbro. Bylo zklamáním vidět ho za denního světla a uvědomit si, že to alkohol mu přidal na kráse. Jistě, byl to stále úžasnej fešák, ale bylo na ním předtím něco zcela... živočišného, čemu mé opilé já nebylo schopné odolat. Můj mozek zaplavily další obrázky — jeho prsty zarývající se do mého pasu, prsa skákající ve vzduchu. Rozkročila jsem se nad něj, houpajíc boky nad jeho, když zasunul své tvrdé kopí hluboko do mě...

Zanořila jsem tvář do dlaní a pokusila se zastavit nápor vzpomínek.

„Máš nudle v kadeřích." Natáhl se, aby se dotkl špinavého pramene mých vlasů.

„Mám?" Já sama jsem se cítila jako špína. Zajisté se nějaká dlouhá špageta zamotala v mých červenohnedých vlasech. „Myslím, že jsem usnula v něčí večeři. Víš, když jsi mě nechat v tý popelnici."

„Když jsem se vzbudil, byla jsi už pryč." V něžném gestu se dotkl mé tváře, prsty zavadil o mé silné brýle. „Myslel jsem, že ses na mě rozzlobila. Že jsi litovala toho, co se mezi námi stalo."

Při tom úsměvu se mi srdce v hrudi divoce rozbušilo I bradavky se napnuly. Pamatovala jsem si ten pomalý, sladký úsměv. Bleskl jím po mně právě v okamžiku, než mě položil do hotelové postele. Sál mé bradavky skrz jednoduchou lacinou bílou podprsenku, škádlil je jazykem a zuby. Špičky mých ňader s tou vzpomínkou ztvrdly a já si přes ně musela překřížit ruce. Ach, můj bože! Já byla coura. Byl žhavej jako samo peklo, ale já přece nikdy nespala s chlapem na prvním rande. Nikdy. Nebylo to dokonce ani rande, připomněla jsem si se zděšením. Sbalil tě v baru.Opilou.Povolnou.

Zamračila jsem se na něj a odpálkovala mu ruku pryč. „Nevím proč se vyžíváš v tom,že necháváš holky v odpadcích, ale kdybys mi zavolal taxíka a řekl, že zavoláš,splnilo  by to účel, jestli jsi mě nechtěl znovu vidět."

Věnoval mi další srdce obměkčující zmatený výraz. "O čem to mluvíš? Probudil jsem se a tys tam nebyla." Chytil mě za ruku a palcem pohladil mou špinavou pleť. „Chtěl jsem zjistit tvé celé jméno. Jackie."

Byli jsme jen na bázi křestních jmen? Tomu říkám raněné ego. „Jackie Brightonová." vyhrkla jsem.

Usmál se na mě, jako bych byla nějaká lahůdka a pomalá horkost mi začala tepat mezi nohama. „Rád jsem

vás poznal, slečno Brightonová. Jsem potěšen. Že jsme se znovu potkali."

Vytáhla jsem ruku z jeho, abych se na něj náhodou znovu nevrhla. Divoké coury jako já byly schopné všeho, koneckonců. „Co je dnes za den?"

Místo úsměvu se zatvářil zmateně. Je sedmnáctého. Úterý."

Buď byl společný s tím bezdomovcem, nebo se tu dělo něco vážně hodně divného. Zamračila jsem se, vytáhla telefon z kabelky a upřeně zírala na datum na displeji. Jistěže sedmnáctého. Můj telefon byl zapnutý tak dlouho, že v horním rohu zůstala už jen jedna osamělá čárka skoro vybité baterie. „Zdá se, že jsem nějak ztratila den."

„Vypadáš vyčerpaně." Znovu se dotkl mé tváře a ten strašný, báječný tající pocit se mi znovu rozlil v břiše. Chtěla bys zajít někam na jídlo? Je skoro doba oběda. Můžeme věci dohnat."

"Doba oběda?" Můj žaludek zakručel v odpověd, aby mi připomněl, že jsem před mým martini flámem moc nejedla. Což podle každého — kromě mě — bylo dvě noci zpátky. „Vážně jsem na to ještě moc nepomýšlela."

Jen pojď," řekl a chytil mě za ruku. "Vypadáš, že máš těžkej den. Zvu tě."

Jakmile svou horkou rukou sevřel mojí, svět se zhoupl a má touha ještě narostla. Šaty mě svrběly a já náhle toužila je zahodit, zatáhnout ho do nejbližší uličky a ojet ho.

Spokojila jsem se s tím, že jsem alespoň vytrhla ruku z jeho. "Nedotýkej se mě."

Zdál se zmatený mým odměřením postojem. "Pozvu tě na oběd"

„Fajn." Jakmile jsem to řekla, litovala jsem. Proč bylo tak těžké tomuto muži odolat? Návnada kávy byla lákavá, ale ne tolik jako nutkání zjistit, co se přesně předminulé noci stalo. A nějak jsem mu prostě nemohla říct ne. "Káva bude fajn, ale žádné triky, pane."

Ústa znovu zkroutil v úžasném úsměvu a šíp přitažlivosti mně přímo zasáhl. Rozhodně je to tentýž muž, modré oči nebo ne. Jak trapné, že mě stále přitahoval,

jak trapné, že jsem si nepamatovala jeho jméno.

"Noe," nabídl. „Noe Gideon."

"Fajn," zopakovala jsem a urputně se snažila nemyslet na jeho vybavení nebo na úchvatné věci, které mi s ním udělal. „Kávu a můžeš mě seznámit s detaily, Noe,"

"Budu nadšen, když si se mnou kávu dáš," řekl, zvedl mou ruku a políbil ji, nehledě na smrad odpadků a všeho.

Popelnice, připomínala jsem si.Nechal tě v popelnici!

Teď to ještě někdo řekněte mému rozechvělému  klínu.