kapitola 16 - Stopujeme zebru do Las Vegas

Bůh války na nás čekal na parkovišti u restaurace.

"Koukněme se," konstatoval místo pozdravu, "vy jste se nenechali zabít."

"Vy jste věděl, že je to past," poznamenal jsem.

Arés se zlomyslně zašklebil. "Vsadím se, že ten mrzáckej kovář mrkal na drát, když chytil do sítě pár hloupejch děcek. V telce vám to slušelo."

Vrazil jsem mu štít do ruky. "Jste kretén."

Annabeth a Grover zalapali po dechu.

Arés popadl štít a roztočil ho ve vzduchu jako těsto na pizzu. Štít změnil tvar, stala se z něj neprůstřelná vesta. Hodil si ji na záda.

"Vidíte tamhleten náklaďák?" Ukázal na tahač s návěsem na druhé straně silnice před restaurací. "To je vaše doprava. Odveze vás přímo do L. A. se zastávkou ve Vegas."

Tahač měl vzadu nápis, který jsem dokázal přečíst jedině díky tomu, že byl namalovaný bílými písmeny na černém pozadí, což je pro dyslexii dobrá kombinace. PŘÁTELSKÁ MEZINÁRODNÍ SLUŽBA - OHLEDUPLNÝ ZOOTRANSPORT. VAROVÁNÍ: ŽIVÁ DIVOKÁ ZVÍŘATA.

Vyhrkl jsem: "Děláte si legraci."

Arés luskl prsty. Zadní dveře tahače se otevřely. "Gratis jízda na západ, zelenáči. Nestěžuj si. A tady je maličkost za tu prácičku."

Stáhl z řídítek modrý nylonový batoh a hodil mi ho.

Uvnitř bylo čisté oblečení pro nás všechny, dvacet babek v hotovosti, pytlík plný zlatých drachem a sáček čokoládových sušenek.

Odfrkl jsem: "Já nestojím o vaše hnusné -"

"Díky, pane Arési," přerušil mě Grover a věnoval mi svůj nejvarovnější pohled. "Díky moc."

Zatnul jsem zuby. Zřejmě je smrtelná urážka odmítnout něco od boha, ale já nechtěl nic, čeho se Arés dotkl. Neochotně jsem si hodil pytel přes rameno. Věděl jsem, že ten vztek vyvolala přítomnost boha války, ale pořád jsem měl cukání praštit ho do nosu. Připomínal mi všechny surovce, jaké jsem kdy potkal: Nancy Bobofitovou, Clarisse, Smraďocha Gabea, nepříjemné učitele - každého idiota, který mi kdy ve škole vynadal do hlupáků nebo se mi vysmál, když mě vyloučili.

Ohlédl jsem se na restauraci, v níž teď bylo jen pár hostů. Servírka, která nám přinesla večeři, nervózně vyhlížela z okna, jako by se bála, že nám Arés ublíží. Vytáhla z kuchyně kuchaře, aby se na nás přišel podívat. Něco mu říkala. Přikývl, zvedl malý foťák na jedno použití a vyfotil nás.

No bezva, pomyslel jsem si. Zítra zas budeme na prvních stranách novin.

Představoval jsem si ty titulky: DVANÁCTILETÝ ZLOČINEC MLÁTÍ BEZBRANNÉHO MOTORKÁŘE.

"Dlužíte mi ještě jednu věc," oznámil jsem Arésovi a snažil jsem se mluvit klidně. "Slíbil jste mi informaci o mámě."

"Víš jistě, že tu zprávu uneseš?" Nakopl motorku. "Není mrtvá."

Jako by se země pode mnou najednou roztočila. "Jak to myslíte?"

"Myslím to tak, že byla odnesená od Mínótaura, než stačila umřít. Změnila se na zlatej déšť, že jo? To je metamorfóza, proměna. Ne smrt. Zachovali ji."

"Zachovali. Proč?"

"Měl bys trošku studovat válečnou taktiku, ty ucho. Rukojmí. Někoho si vezmeš, abys moh ovládat někoho jinýho."

"Mě nikdo neovládá."

Zasmál se. "Fakt? Tak se rozhlídni kolem, kluku."

Sevřel jsem pěsti. "Na chlápka, který utíká před soškami Amora, jste docela nafoukaný, pane Arési."

Za slunečními brýlemi zaplál oheň. Ve vlasech jsem ucítil horký závan. "Ještě se setkáme, Percy Jacksone. Až budeš příště bojovat, dávej si bacha."

Vytočil motor harleye na nejvyšší obrátky a odburácel po ulici Delancy.

Annabeth poznamenala: "To nebylo chytré, Percy."

"To je mi volný."

"Neměl by sis dělat nepřítele z boha. Zvlášť ne z tohohle boha."

"Hej, lidi," ozval se Grover. "Nerad vás přerušuju ale…"

Ukázal k jídelně. U pokladny platili účet poslední hosté, dva muži ve stejných černých kombinézách s bílým logem na zádech, které odpovídalo tomu na kamionu: PŘÁTELSKÁ MEZINÁRODNÍ SLUŽBA.

"Pokud chceme jet tím zooexpresem," řekl Grover, "tak sebou musíme pohnout."

Nelíbilo se mi to, ale lepší řešení jsme neměli. Kromě toho jsem už měl Denveru plné zuby.

Přeběhli jsme silnici, vylezli dozadu na velký přívěs a zavřeli za sebou dveře.

První, co mě zasáhlo, byl smrad. Bylo to jako největší kočičí záchod na světě.

V kamionu byla tma, dokud jsem nesundal vršek Anaklusmu. Čepel osvětlila slabým bronzovým jasem hodně smutnou scénu. V řadě špinavých kovových klecí seděla tři nejžalostnější zvířata ze zoo, jaká jsem kdy viděl: zebra, samec lva albína a nějaké divné stvoření podobné antilopě, které jsem neuměl pojmenovat.

Lvovi někdo hodil pytel tuřínu, který šelma očividně nehodlala sežrat. Zebra a antilopa dostaly polystyrénový tácek s mletým masem. Zebra měla hřívu slepenou žvýkačkou, jak se někdo bavil tím, že ji na ni plival. Antilopě přivázali k jednomu rohu idiotský stříbrný narozeninový balónek s nápisem NEJLEPŠÍ ROKY V HÁJI!

Ke lvovi se zřejmě nikdo nechtěl přiblížit a pohrát si s ním podobně. To ubohé stvoření chodilo dokola po umouněných dekách, v hrozně omezeném prostoru, a funělo v dusném horku přívěsu. Kolem růžových očí mu poletovaly mouchy a pod bílým kožichem se rýsovala žebra.

"Tohle má být přátelství?" vykřikl Grover. "Ohleduplný zootransport?"

Nejspíš by hned vyrazil ven zmlátit řidiče svou píšťalou a já bych mu s tím pomohl, ale zrovna v tu chvíli motor s rachotem ožil, přívěs se začal otřásat a my se museli posadit, abychom nespadli.

Schoulili jsme se v rohu na jakýchsi plesnivých pytlech s krmením a snažili se nevnímat puch, horko a mouchy. Grover promlouval ke zvířatům sériemi kozího mečení, ale jen se na něj smutně dívala. Annabeth by nejraději otevřela klece a hned na místě zvířata osvobodila, ale upozornil jsem ji, že by to nepomohlo, dokud auto nezastaví. Kromě toho jsem tušil, že bychom tomu lvovi připadali chutnější než tuřín.

Našel jsem džbán s vodou a dolil jim misky, pak jsem pomocí Anaklusmu vytáhl z klecí popletené příděly jídla. Lvovi jsem dal maso a zebře s antilopou tuřín.

Grover uklidňoval antilopu a Annabeth jí mezitím odřízla svým nožem balónek z rohu. Chtěla vyříznout zebře i žvýkačku z hřívy, ale shodli jsme se, že by to bylo dost nebezpečné, když se přívěs otřásal. Řekli jsme Groverovi, ať zvířatům slíbí, že jim ráno pomůžeme ještě víc, a pak jsme se uložili ke spánku.

Grover se schoulil na pytli tuřínu. Annabeth otevřela balíček sušenek a začala jednu bez velkého zájmu ožužlávat. Snažil jsem se rozveselit myšlenkami na to, že jsme v půlce cesty do Los Angeles. V půlce cesty do našeho cíle. Bylo teprve čtrnáctého června. Slunovrat je až jedenadvacátého. To v klidu zvládneme.

Na druhé straně jsem netušil, co nás čeká. Bohové si se mnou pořád pohrávali. Héfaistos byl aspoň natolik slušný, že to dělal otevřeně - nastražil kamery a ukazoval mě jako zábavu. Ale i když kamery neběžely, měl jsem pocit, že výpravu někdo sleduje. Sloužil jsem bohům jako zdroj legrace.

"Hele," oslovila mě Annabeth. "Mrzí mě, že jsem v tom vodním parku tak jančila, Percy."

"To nic."

"To jenom…" Otřásla se. "Kvůli těm pavoukům."

"Kvůli příběhu s Arachné," uhodl jsem. "Byla proměněna v pavouka, protože vyzvala tvou mámu k soutěži v tkaní, že?" Annabeth přikývla. "Děti Arachné se od té doby mstí dětem Athény. Když je na míli kolem mě nějaký pavouk, tak si mě najde. Já ty malé příšery nenávidím. Každopádně ti děkuju."

"Jsme tým, pamatuješ?" upozornil jsem ji. "A navíc ten luxusní let zařídil Grover."

Myslel jsem, že spí, ale z rohu zamumlal: "Byl jsem úžasný, co?"

S Annabeth jsme se rozesmáli.

Rozlomila sušenku a půlku mi dala. "V tom vysílání Iris… Luke vážně nic neříkal?"

Žvýkal jsem sušenku a přemýšlel, jak odpovědět. Ten rozhovor skrz duhu mě trápil celý večer. "Luke říkal, že se znáte hodně dlouho. Taky říkal, že Grover tentokrát nezklame. Nikdo se nepromění v borovici."

V tlumeném bronzovém světle čepele meče se nedalo poznat, jak se tváří.

Grover vydal žalostné zahýkání.

"Měl jsem ti říct pravdu hned na začátku." Hlas se mu třásl. "Myslel jsem, že kdybys věděl, jak jsem neschopný, tak bys mě s sebou nechtěl."

"Ty jsi ten satyr, který se pokusil zachránit Thalii, Diovu dceru."

Mrzutě přikývl.

"A další dva polokrevní, se kterými se Thalie skamarádila, ti, kteří se dostali bezpečně do tábora…" Podíval jsem se na Annabeth. "Tos byla ty a Luke, že?"

Odložila nesnědenou sušenku. "Jak jsi říkal, Percy, sedmiletý polokrevný by se sám moc daleko nedostal. Athéna mě navedla k pomoci. Thalii bylo dvanáct a Lukovi čtrnáct. Oba utekli z domu jako já. Rádi mě vzali s sebou. Oni byli… úžasní bojovníci s nestvůrami i bez výcviku. Cestovali jsme na sever z Virginie a neměli jsme vlastně žádný plán, odráželi jsme nestvůry asi dva týdny, než nás Grover našel."

"Měl jsem doprovodit Thalii do tábora," popotáhl. "Jenom Thalii. Měl jsem přísné příkazy od Cheiróna: nedělat nic, co by zpomalilo záchranu. Věděli jsme, že po ní jde Hádés, ale já prostě nemohl nechat Luka a Annabeth samotné. Myslel jsem… Myslel jsem, že bych je mohl odvést do bezpečí všechny tři. Byla to moje vina, že nás Blahovolné dohnaly. Vyděsil jsem se. Na cestě zpátky do tábora jsem měl strach a trochu bloudil. Kdybych byl rychlejší…"

"Nech toho," zarazila ho Annabeth. "Nikdo ti to nevyčítá. Ani Thalie ti to nevyčítala."

"Obětovala se, aby nás zachránila," řekl zkroušeně. "Její smrt byla moje vina. Rada kopytnatých starších to potvrdila."

"Protože jsi neopustil další dva polokrevné?" zeptal jsem se. "To není fér."

"Percy má pravdu," souhlasila Annabeth. "Kdyby nebylo tebe, Grovere, tak tady dneska nejsme já ani Luke. My kašleme na to, co říká rada."

Grover ve tmě dál popotahoval. "To je to moje štěstí. Jsem nejhorší satyr ze všech, a zrovna já najdu dva nejsilnější polokrevné v celém století, Thalii a Percyho."

"Ty nejsi nejhorší," tvrdila Annabeth. "Máš největší kuráž ze všech satyrů, jaké jsem potkala. Jmenuj mi jediného, který by se odvážil jít do podsvětí. Vsadím se, že Percy je moc rád, že tu jsi."

Nakopla mě do holeně.

"Jo," houkl jsem, což bych udělal i bez toho kopance. "To není štěstí, že jsi našel Thalii a mě, Grovere. Ty máš největší elán ze všech satyrů. Jsi rozený pátrač. A proto zrovna ty najdeš Pana."

Zaslechl jsem hluboký, spokojený povzdech. Čekal jsem, že Grover něco řekne, ale začal jen hlasitěji dýchat. Když se ten zvuk proměnil v chrápání, došlo mi, že usnul.

"Jak to dělá?" divil jsem se.

"Nevím," řekla Annabeth. "Ale to bylo fakt hezký, cos mu řekl."

"Myslel jsem to vážně."

Mlčky jsme ujeli dalších pár mil, nadskakovali jsme na pytlech s krmením. Zebra přežvykovala tuřín. Lev si olizoval z pysků zbytky mletého masa a se zájmem si mě prohlížel.

Annabeth mnula v prstech šňůrku na krku, jak se zabývala nějakými hlubokými myšlenkami.

"Ten korálek s borovicí," promluvil jsem. "Ten je z prvního roku?"

Vyvalila oči. Neuvědomovala si, co dělá.

"Jo," přiznala. "Každý srpen instruktoři vyberou nejdůležitější událost léta a namalují ji na korálky toho roku. Mám Thaliinu borovici, řeckou triéru v plamenech, kentaura v plesových šatech - tehdy ale bylo divné léto…"

"A ten školní prsten je tvého táty?"

"Po tom ti nic -" Zarazila se. "Jo. Jo, je."

"Nemusíš mi to říkat."

"Ne… to je v pořádku." Roztřeseně se nadechla. "Táta mi ho poslal v dopise před dvěma lety. Ten prsten byl něco jako hlavní dárek na památku od Athény. Bez ní by to svoje doktorské studium na Harvardu nezvládl… To je dlouhý příběh. Zkrátka napsal, že chce, abych ho měla. Omlouval se, že byl hlupák, psal, že mě miluje a že mu chybím. Chtěl, abych přijela domů a žila s ním."

"To nezní tak špatně."

"Jo, nezní… Problém byl v tom, že jsem mu uvěřila. Na ten školní rok jsem se zkusila vrátit domů, ale nevlastní máma byla stejná jako předtím. Nechtěla, aby život s takovou hříčkou přírody ohrozil její děti. Nestvůry zaútočily. Hádali jsme se. Nestvůry zaútočily. Zas jsme se hádali. Nevydržela jsem to ani do zimních prázdnin. Zavolala jsem Cheiróna a vrátila se přímo do Tábora polokrevných."

"Myslíš, že ještě někdy zkusíš žít s tátou?"

Nepodívala se mi do očí. "Prosím tě. Nehodlám si přidělávat problémy."

"Neměla bys to vzdávat," domlouval jsem jí. "Měla bys mu napsat dopis nebo tak."

"Díky za radu," prohlásila odměřeně, "ale můj otec se už rozhodl, s kým chce žít."

Dalších pár mil jsme ujeli mlčky.

"Takže kdyby bohové bojovali," prohodil jsem, "rozdělí se síly jako za trojské války? Athéna proti Poseidónovi?"

Opřela si hlavu o batoh, který nám dal Arés, a zavřela oči. "Já nevím, co udělá moje máma. Jenom vím, že budu při tobě."

"Proč?"

"Protože jsi můj kamarád, chaluhový mozečku. Máš ještě nějaké pitomé otázky?"

Nedokázal jsem vymyslet žádnou odpověď. Naštěstí jsem ani nemusel. Annabeth usnula.

Nedařilo se mi ji hned následovat, protože Grover chrápal a albínský lev na mě hladově civěl, ale nakonec jsem přece jen zavřel oči.

Moje noční můra začala jako něco, o čem se mi zdálo už miliónkrát předtím: přinutili mě psát test ve svěrací kazajce. Všechny ostatní děti šly ven na přestávku a učitel pořád říkal: No tak, Percy. Nejsi přece hlupák, že ne? Vezmi si tužku.

Pak se ten sen odchýlil od obvyklé podoby.

Podíval jsem se na sousední lavici a viděl jsem, že tam sedí dívka a taky má na sobě svěrací kazajku. Byla stejně stará jako já, měla rozcuchané černé vlasy jako pankáč, tmavé linky kolem naštvaných zelených očí a pihy na nose. Nějak jsem věděl, kdo to je. Byla to Thalie, Diova dcera.

Vzpírala se v té svěrací kazajce, zuřivě do mě zabodla pohled a vyštěkla: No, chaluhový mozečku? Jeden z nás odtud musí vypadnout.

Má pravdu, pomyslelo si moje snové já. Půjdu zpátky do té jeskyně. Vytmavím to Hádovi.

Svěrací kazajka se na mně rozpustila. Propadl jsem podlahou třídy. Učitelův hlas se měnil, až byl chladný a zlý a zněl z hlubin obrovské propasti.

Percy Jackson, promluvil. Ano, výměna proběhla dobře, jak vidím.

Byl jsem zpátky v temné jeskyni a kolem mě se vznášely duše mrtvých. Mluvila ta obludná věc, schovaná v jámě, ale tentokrát se neobracela ke mně. Ochromující síla jejího hlasu jako by mířila někam jinam.

A on nemá žádné podezření? zeptalo se to.

Další hlas, který jsem málem poznal, odpověděl za mými zády: Žádné, můj pane. Je stejně nevědomý jako ostatní.

Ohlédl jsem se, ale nikdo tam nebyl. Mluvčí byli neviditelný.

Jeden podvod za druhým, přemýšlela ta věc v jámě nahlas. Skvěle.

Opravdu, můj pane, řekl hlas vedle mě, po právu se vám říká Pokřivený. Ale bylo to vážně nutné? To, co jsem ukradl, jsem vám mohl přinést přímo -

Ty? odfrklo si monstrum pohrdavě. Tys už ukázal, kde jsou tvoje hranice. Zklamal bys mě úplně, kdybych do všeho nezasáhl.

Ale, můj pane -

Klid, služebníčku. Našich šest měsíců nám dalo hodně. Diův hněv narostl. Poseidón vynesl nejzoufalejší kartu. Teď ji použijeme proti němu. Brzo budeš mít odměnu, jakou si přeješ, a svou pomstu. Jakmile se mi oba předměty dostanou do rukou… Ale počkat. On je tady.

Co? Neviditelný služebník najednou mluvil neklidně. Vy jste ho povolal, můj pane?

Ne. Najednou se přese mě plnou silou přelila pozornost toho monstra, přimrazila mě na místě. Čert aby vzal tu krev jeho otce - je moc proměnlivý, moc nepředvídatelný. Ten kluk se sem přenesl sám.

To není možné! vykřikl služebník.

Pro slabocha jako ty možná ne, zavrčel ten hlas. Pak se jeho chladná síla obrátila zpátky na mě. Takže… Ty bys rád snil o své výpravě, mladý polokrevný? Dobrá, vyhovím ti.

Scéna se proměnila.

Stál jsem v rozlehlé trůnní síni s černými mramorovými stěnami a s bronzovou podlahou. Prázdný hrůzný trůn byl vyroben z lidských kostí spojených dohromady. U paty stupínku stála moje máma, ztuhlá v chvějícím se zlatém světle a s rozpřaženýma rukama.

Snažil jsem se jít k ní, ale moje nohy se ani nepohnuly. Natahoval jsem se po ní, ale zjistil jsem, že mi ruce sesychají na kost. Kolem mě se shlukly rozšklebené kostry v řeckém brnění, zahalily mě do hedvábného roucha a hlavu mi ověnčily vavřínem, z nějž stoupal dým jedu Chiméry a propaloval se mi do kůže na hlavě.

Ten zlý hlas se začal smát. Sláva ti, hrdinný dobyvateli!

S leknutím jsem se probudil.

Grover mi třásl ramenem. "Tahač zastavil," oznamoval mi. "Myslíme si, že přijdou zkontrolovat zvířata."

"Schovejte se!" sykla Annabeth.

Ona to měla lehké. Jednoduše si nasadila kouzelnou čepici a zmizela. Grover a já jsme se museli zahrabat za pytle s krmením a doufat, že vypadáme jako tuříny.

Dveře přívěsu se otevřely s děsivým zaskřípěním. Dovnitř se vevalilo sluneční světlo a horko.

"Páni!" zabručel jeden řidič a zamával si rukou před šeredným nosem. "Proč radši nevozím mašiny." Vlezl dovnitř a nalil trochu vody ze džbánu zvířatům do misek.

"Je ti horko, chlapče?" zeptal se lva a pak mu chrstl zbytek vody přímo do tváře.

Lev rozzlobeně zařval.

"Jo, jo, jo," chlácholil ho chlap.

Vedle mě pod pytli s tuřínem se Grover napnul. Na mírumilovného býložravce vypadal dost vražedně. Řidič hodil antilopě pomačkanou krabici od Happy Meal z McDonaldu. Zašklebil se na zebru. "Jak to de, pyžamo? Na týdle zastávce se zbavíme aspoň tebe. Máš ráda šou s kouzelníkama? Todle se ti bude líbit. Rozřežou tě na půlky!"

Zebra se očima šílenýma strachem podívala přímo na mě.

Nevydala ani hlásek, ale naprosto jasně jsem slyšel, jak říká: Vysvoboďte mě, pane. Prosím.

Byl jsem moc šokovaný na to, abych dokázal nějak zareagovat.

Ozvalo se hlasité ťuk, ťuk, ťuk na bok návěsu.

Řidič, který byl uvnitř s námi, zavolal: "Co chceš, Eddie?"

Nějaký hlas zvenku - musel to být Eddie - se ozval: "Maurici? Cos povídal?"

"Proč klepeš?"

Ťuk, ťuk, ťuk.

Eddie zvenku zavolal: "Kdo klepe?"

Náš chlapík Maurice obrátil oči v sloup. Vydal se ven a při tom nadával Eddiemu, že je idiot.

Za vteřinku se vedle mě zjevila Annabeth. To ona musela klepat, aby dostala Maurice z návěsu. Řekla: "Tahle dopravní firma nemůže být legální."

"To je fakt," souhlasil Grover. Odmlčel se, jako by poslouchal. "Lev říká, že ti chlapi jsou pašeráci zvířat!"

To je pravda, zazněl mi v hlavě hlas zebry.

"Musíme je osvobodit!" rozhodl Grover. On i Annabeth se na mě podívali a čekali, co udělám.

Slyšel jsem mluvit zebru, ale lva ne. Proč? Možná je to další moje porucha učení… Dokážu porozumět jen zebrám? Pak mě napadlo: koně. Co Annabeth říkala o tom, že Poseidón stvořil koně? Není zebra koním dost podobná? Možná jí rozumím právě díky tomu.

Zebra poprosila: Otevřete mi klec, pane. Prosím. Pak mi bude dobře.

Eddie a Maurice na sebe venku pořád pokřikovali, ale věděl jsem, že každou chvíli přijdou zase dovnitř mučit zvířata. Popadl jsem Anaklusmos a rozsekl zámek na kleci zebry.

Zebra vyrazila ven. Obrátila se ke mně a uklonila se. Děkuji vám, pane.

Grover zvedl ruce a pověděl jí něco kozí řečí, znělo to jako požehnání.

Zrovna když Maurice strkal hlavu dovnitř, aby zkontroloval, co je to za hluk, zebra ho přeskočila a vyrazila přímo na ulici. Ozval se křik a houkání aut. Přiběhli jsme ke dveřím přívěsu a ještě viděli, jak se zebra tryskem žene po širokém bulváru lemovaném hotely a kasiny s neonovými reklamami. Právě jsme vypustili zebru do Las Vegas.

Maurice a Eddie běželi za ní a v patách měli několik policistů, kteří křičeli: "Hej! Na tohle potřebujete povolení!"

"Teď by bylo načase zmizet," navrhla Annabeth.

"Nejdřív ostatní zvířata," dožadoval se Grover.

Odsekl jsem zámky mečem. Grover zvedl ruce a pronesl stejné kozí požehnání, jakým vyprovodil zebru.

"Hodně štěstí," řekl jsem zvířatům. Antilopa a lev vyrazili z klecí a společně se pustili do ulic.

Někteří turisté ječeli. Většina z nich couvala a fotila, nejspíš si mysleli, že je to reklama na některé kasino.

"Nestane se těm zvířatům nic?" zeptal jsem se Grovera. "Myslím poušť a tak -"

"Nedělej si starosti," uklidňoval mě. "Seslal jsem na ně ochranu satyrů."

"To je co?"

"To je, že se dostanou do bezpečí divočiny," vysvětlil mi. "Najdou si vodu, jídlo, stín, všechno, co budou potřebovat, dokud neobjeví nějaké bezpečné místo k životu."

"Nemůžeš seslat takové požehnání i na nás?" zeptal jsem se.

"Funguje to jenom na divoká zvířata."

"Takže by to působilo jenom na Percyho," utrousila Annabeth.

"Hele!" protestoval jsem.

"To byl jenom vtip," řekla. "Pojďme. Vypadneme z toho hnusného náklaďáku."

Vyklopýtali jsme do pouštního odpoledne. Bylo jistě přes čtyřicet stupňů a my museli vypadat jako tuláci dušení ve vlastní šťávě, ale všichni se tak zabývali uprchlými zvířaty, že si nás moc nevšímali.

Minuli jsme Monte Carlo a MGM. Přešli jsme pyramidy, pirátskou loď a sochu Svobody, sice jen dost malou kopii, ale stejně jsem zatoužil po domově.

Netušil jsem, co vlastně hledáme. Možná jenom nějaké místo, kde bychom na pár minut utekli horku, opatřili si sendvič a sklenici limonády a naplánovali si, jak se dostat dál na západ.

Museli jsme někde špatně zahnout, protože jsme se ocitli ve slepé uličce před hotelem a kasinem Lotos.

Vstup tvořila obří neonová květina, jejíž okvětní lístky se rozsvěcely a blikaly. Nikdo nechodil dovnitř ani ven, ale lesknoucí se chromované dveře byly otevřené a vydechovaly klimatizovaný vzduch, který voněl po květinách - možná lotosech. Nikdy jsem k žádnému nečichal, takže jsem to nevěděl přesně.

Portýr se na nás usmál. "Ahoj, děcka. Vypadáte, že toho máte dost. Nechcete jít dál a posadit se?"

Za minulý týden jsem se naučil být podezíravý. Počítal jsem s tím, že každý může být nestvůra nebo bůh. Člověk prostě nikdy neví. Ale tenhle chlapík byl normální. Stačil mi jeden pohled a věděl jsem to. Navíc se mi ulevilo, když jsem slyšel někoho mluvit soucitně, takže jsem přikývl a řekl, že moc rádi zajdeme dál. Uvnitř jsme se rozhlédli a Grover hvízdl: "No páni."

Celá hala byla jedna veliká herna. A to nemyslím nějaké laciné staré hry typu pacmana nebo herní automaty. Kolem proskleného výtahu se vinula vodní skluzavka a sahala do výšky nejmíň čtyřiceti pater. Na jedné straně byla lezecká stěna a most na bungee jumping. Byly tu obleky pro hry ve virtuální realitě, vybavené funkčními laserovými zbraněmi. A stovky videoher, každá velikosti telky se širokoúhlou obrazovkou. Krátce řečeno, bylo tu všechno, nač si člověk vzpomněl. Hrálo tu pár dalších dětí, ale u žádné hry nestála fronta. Všude byly bufety a servírky podávaly všechna možná jídla, na která jste si pomysleli.

"Hej!" zavolal pikolík. Aspoň jsem hádal, že je to pikolík. Měl na sobě žlutobílou havajskou košili s lotosovým vzorem, krátké kalhoty a vietnamky. "Vítejte v kasinu Lotos. Tady máte klíč od pokoje."

Zakoktal jsem se: "Hm, ale…"

"Ne, ne," odpověděl se smíchem. "O účet je postaráno. Žádné další poplatky, žádné tuzéry. Jen pokračujte do horního podlaží, pokoj 4001. Kdybyste něco potřebovali, třeba další pěnu do koupele, umělé holuby na střelbu nebo cokoli, prostě zavolejte do recepce. Tady máte kreditky LotosCash. Fungují v restauracích a pro všechny hry a atrakce."

Podal nám každému zelenou plastovou kreditku.

Věděl jsem, že v něčem musí být chyba. Zřejmě si myslel, že jsme nějaké milionářské děti. Ale kartu jsem si vzal a zeptal se: "Kolik na nich je?"

Obočí se mu spojila. "Co myslíš?"

"Chci se zeptat, kdy se vyčerpají?"

Rozesmál se. "Á, žertuješ. No, to je prima. Užijte si pobyt."

Vyjeli jsme výtahem nahoru a prohlédli si pokoj. Bylo to apartmá se třemi oddělenými ložnicemi a barem nacpaným sladkostmi, colou a chipsy. Byla tu přímá linka na hotelovou službu. Nadýchané ručníky a vodní postele s péřovými polštáři. Televize s obří obrazovkou a se satelitem a počítač s vysokorychlostním internetem. Na balkoně bazének a samozřejmě brokovnice a stroj na umělé holuby, takže si člověk mohl vypouštět ty hliněné ptáky přímo nad Las Vegas a odpalovat je vlastní zbraní. Nechápal jsem, jak to může být povolené, ale považoval jsem to za naprosto bezva věc. Výhled na hlavní bulvár a poušť byl úžasný, ale pochyboval jsem, že si na něj v takovém pokoji vůbec najdeme čas.

"Panebože," vydechla úžasem Annabeth. "Tady je to…"

"Lahoda," doplnil ji Grover. "Absolutní lahoda."

Ve skříni bylo oblečení a sedělo mi. Zamračil jsem se a pomyslel si, že je to trochu divné.

Hodil jsem Arésův batoh do popelnice. Nebudu ho už potřebovat. Až budeme odcházet, pořídím si prostě nový v hotelovém obchodě.

Dal jsem si sprchu, což byla po týdnu cestování v samé špíně hotová paráda. Převlékl jsem se, snědl pytlík brambůrků, vypil tři coly a po tom všem jsem se cítil tak, jak už dlouho ne. Kdesi vzadu v hlavě mě pořád otravoval nějaký drobný problém. Měl jsem sen nebo co… Potřeboval jsem si promluvit s kamarády. Ale věděl jsem, že to může počkat.

Vyšel jsem z ložnice a zjistil, že Annabeth a Grover se taky osprchovali a převlékli. Grover se spokojeně cpal bramborovými lupínky, zatímco Annabeth sledovala kanál National Geographic.

"Tolik stanic," řekl jsem jí, "a ty si naladíš National Geographic. Jsi zdravá?"

"Je to zajímavé."

"Mně je fajn," byl spokojený Grover. "Líbí se mi tu."

Aniž by si to uvědomil, vyrazila mu z bot křídla, zvedla ho stopu do vzduchu a pak zase klesla dolů.

"Takže co teď?" zeptala se Annabeth. "Půjdeme spát?"

Grover a já jsme se na sebe podívali a zašklebili se. Oba jsme zvedli zelené plastové kreditky LotosCash.

"Je načase si zahrát," řekl jsem.

Ani si nepamatuju, kdy jsem se naposled tak pobavil. Pocházím z docela chudé rodiny. Naše představa luxusu byla najíst se v podniku Burger King a půjčit si videokazetu. Pětihvězdičkový hotel ve Vegas? Na to zapomeň.

Pětkrát nebo šestkrát jsem si dal bungee jumping v hale, sjel po skluzavce a na prkně po umělém lyžařském svahu a zahrál si virtuální honičku i na ostřelovače FBI. Několikrát jsem zahlédl Grovera, jak přechází od jedné hry ke druhé. Docela si oblíbil tu záležitost s lovem naruby, kdy jelen střílí po venkovských vidlácích. Viděl jsem Annabeth u různých vědomostních her a jiných zábav pro chytrolíny. Měli tady tu obrovskou 3D simulaci, kde si stavíš vlastní město a doopravdy vidíš, jak na monitoru rostou holografické budovy. Mě to zase tak nebralo, ale Annabeth si to zamilovala.

Ani nevím, kdy jsem si poprvé uvědomil, že je něco špatně.

Nejspíš to bylo tehdy, když jsem si všiml toho frajera. Stál vedle mě u virtuálních stříleček. Bylo mu asi tak třináct, řekl bych, ale měl divný ohoz. Napadlo mě, že je to syn nějakého imitátora Elvise. Oblečený byl v džínách do zvonu a červeného trička s černým lemováním a vlasy měl naondulované a nagelované jako nějaká holka z New Jersey na školním srazu po letech.

Zahráli jsme si společně na ostřelovače a on prohlásil: "To bylo primový, čéče. Jsem tu dva týdny a ty hry se lepší a lepší."

Primový?

Když jsme si pak povídali, řekl jsem, že něco bylo "hustý". Podíval se na mě poplašeně, jako by to slovo nikdy předtím neslyšel.

Řekl, že se jmenuje Darrin, ale jakmile jsem se zkusil na něco zeptat, začal se nudit a vyrazil zpátky k počítačovému monitoru.

Pověděl jsem: "Hele, Darrine?"

"Co?"

"Který je rok?"

Zamračil se na mě. "V té hře?"

"Ne. V opravdovém životě."

Musel se nad tím zamyslet. "1977."

"Ne," zavrtěl jsem trochu vyděšeně hlavou. "Vážně."

"Poslouchej, čéče. Nedělej vlny. Mám tady hru."

A pak už si mě vůbec nevšímal.

Začal jsem mluvit s lidmi a zjistil jsem, že to není jen tak. Byli jako přilepení k obrazovkám telky, k videohrám, jídlu nebo tak. Našel jsem týpka, který mi řekl, že je rok 1985. Jiný tvrdil, že 1993. Všichni říkali, že tu nejsou moc dlouho, jen pár dní, nejvýš pár týdnů. Vlastně to ani přesně nevěděli a bylo jim to fuk.

Pak mi došlo: jak dlouho jsem tu já? Vypadalo to jenom na pár hodin, ale je to tak? Zkoušel jsem si vzpomenout, proč jsme tady. Jedeme do Los Angeles. Máme najít vstup do podsvětí. Moje máma… Jednu děsnou vteřinu jsem si nedokázal vybavit, jak se jmenuje. Sally. Sally Jacksonová. Musím ji najít. Musím zarazit Háda, aby nerozpoutal třetí světovou.

Našel jsem Annabeth, pořád stavěla to svoje město.

"Pojď," oslovil jsem ji. "Musíme odtud vypadnout."

Žádná odpověď.

Zatřásl jsem s ní. "Annabeth?"

Naštvaně zvedla oči. "Co je?"

"Musíme pryč."

"Pryč? O čem to mluvíš? Zrovna jsem dostala ty věže -"

"Tohle místo je past."

Neodpověděla, dokud jsem s ní znovu nezatřásl. "Co je?"

"Poslouchej. Podsvětí. Naše výprava!"

"Klídek, Percy. Už jenom pár minut."

"Annabeth, jsou tady lidi z roku 1977. Ty děti vůbec nezestárly. Ubytuješ se tu a zůstaneš navěky."

"Vážně?" zeptala se. "A dokážeš si představit lepší místo?"

Popadl jsem ji za zápěstí a odtáhl od hry.

"No tak!" Křičela a praštila mě, ale nikdo se ani neobtěžoval se na nás podívat. Byli moc zaměstnaní.

Přinutil jsem ji, aby se mi podívala přímo do očí. Zahuhlal jsem: "Pavouci. Obrovští chlupatí pavouci."

To s ní otřáslo. Pohled se jí rozjasnil. "Ach, bohové," uvědomila si. "Jak dlouho jsme -"

"Nevím, ale musíme najít Grovera."

Šli jsme hledat a objevili jsme ho, jak pořád hraje virtuální jelení lov.

"Grovere!" houkli jsme na něj oba.

Cedil mezi zuby: "Chcípni, člověče! Chcípni, ty pitomá, špinavá, nechutná osobo!"

"Grovere!"

Obrátil na mě plastovou zbraň a začal cvakat, jako bych byl jenom další obraz z monitoru.

Podíval jsem se na Annabeth. Společně jsme popadli Grovera a vlekli ho pryč. Jeho létací boty ožily a začaly mu táhnout nohy zpátky. Grover při tom křičel: "Ne! Zrovna jsem se dostal do další úrovně! Ne!"

Přispěchal k nám hotelový pikolík. "Tak co, jste připraveni na své platinové karty?"

"Odcházíme," oznámil jsem.

"To je ale škoda," řekl a já měl pocit, že to myslí vážně, že mu zlomíme srdce, jestli odejdeme. "Právě jsme přidali celé nové patro plné her pro členy s platinovými kartami."

Podával nám ty karty. Chtěl jsem ji. Věděl jsem, že jestli si ji vezmu, nikdy neodejdu. Zůstanu tady, navždycky šťastný, navždycky budu hrát hry a brzy zapomenu na mámu, na svou výpravu a možná dokonce i na to, jak se jmenuju. Budu si hrát na virtuálního ostřelovače s tím primovým disko Darrinem navždycky.

Grover se po kartě natáhl, ale Annabeth mu strhla ruku a prohlásila: "Ne, děkujeme pěkně."

Šli jsme ke dveřím a vůně jídla a zvuky her byly čím dál lákavější. Myslel jsem na náš pokoj nahoře. Mohli bychom zůstat aspoň na noc, pro jednou se vyspat v opravdové posteli…

Pak jsme vyrazili ze dveří kasina Lotos a rozběhli se po chodníku. Zdálo se, že je odpoledne, zhruba stejná denní doba, jako když jsme do kasina vešli, ale něco nesedělo. Počasí se úplně změnilo. Vypadalo to na bouřku, v poušti se nasucho blýskalo.

Přes rameno mi visel Arésův batoh. To bylo divné, protože jsem byl přesvědčen, že jsem ho hodil do koše v pokoji 4001, ale v tu chvíli jsem měl jiné starosti.

Přiběhl jsem k nejbližšímu novinovému stánku a nejprve si přečetl, jaký je rok. Díky bohům, stejný, jako když jsme vešli. Pak jsem si všiml data: dvacátého června.

Strávili jsme v kasinu Lotos pět dní.

Do letního slunovratu nám zbýval jenom jeden den. Jediný den na dosažení cíle naší výpravy.