kapitola 14 - Stávám se známým uprchlíkem
29.02.2012 21:10
Moc rád bych řekl, že jsem během té cesty dolů dospěl k nějakému hlubokému odhalení, že jsem se vyrovnal s vlastní smrtelností, tváří v tvář smrti se smál a tak dále, a tak dále.
Popravdě jediná moje myšlenka byla: Aaaagggghhhh!
Řeka se mi řítila vstříc rychlostí kamionu. Vítr mi rval vzduch z plic. Mrakodrapy, kostelní věže a mosty se mi míhaly před očima.
A pak: Pláááác!
Záplava bublinek. Ponořil jsem se do tmy, přesvědčený, že skončím zarytý sto stop v bahně a navěky ztracený.
Ale dopad do vody mě nebolel. Teď jsem klesal zvolna, mezi prsty mi probíhaly bublinky. Nehlučně jsem dosedl na dno řeky. Sumec, velký jako můj nevlastní otec, sebou škubl a zmizel v příšeří. Všude kolem mě vířily mraky bahna a odporného smetí - lahve od piva, staré boty, igelitové tašky.
V tu chvíli mi došlo pár věcí: zaprvé, nerozdrtilo mě to na placku. Nebyl jsem ožehlý. Necítil jsem už ani, jak se mi v žilách vaří jed Chiméry. Byl jsem naživu, což bylo fajn.
Zadruhé jsem si uvědomil: nejsem mokrý. Chci říct, cítil jsem chlad vody. Viděl jsem, kde se mi na šatech uhasil oheň. Ale když jsem se dotkl trička, bylo úplně suché.
Podíval jsem se na odpadky plovoucí kolem a chňapl po starém zapalovači.
To není možné, pomyslel jsem si.
Cvakl jsem zapalovačem. Rozhořel se. Objevil se drobný plamínek, přímo tady na dně Mississippi.
Popadl jsem z proudu vody nacucaný obal od hamburgeru a papír okamžitě uschl. Lehce jsem ho zapálil. Jakmile jsem ho pustil, plameny zaprskaly a zhasly. Obal se znovu proměnil v kluzký hadr. Zvláštní.
Ale to nejdivnější mi došlo teprve nakonec: dýchám. Byl jsem pod vodou, a normálně jsem dýchal.
Vstal jsem, až po stehna zabořený v bahně. Nohy jsem měl jako z rosolu. Ruce se mi třásly. Měl bych být mrtvý. Fakt, že jsem nebyl, působil jako… no, jako zázrak. Vybavil se mi ženský hlas, který zněl trochu jako hlas mé mámy: Percy, jak se říká?
"Hm… děkuju." Pod vodou to znělo jako z nahrávky, jako bych byl mnohem starší. "Děkuju… otče."
Žádná odpověď. Jenom temný proud odpadků v řece, obrovský sumec klouzající kolem a záblesk západu slunce na hladině vysoko nahoře, který všechno barvil do karamelova.
Proč mě Poseidón zachránil? Čím víc jsem o tom uvažoval, tím víc jsem se styděl. Takže už několikrát jsem měl štěstí. Proti nestvůře jako Chiméra nebyla žádná šance. Ty ubožáky nahoře v Oblouku to zřejmě upeklo. Nedokázal jsem je ochránit. Nejsem žádný hrdina. Možná bych měl prostě zůstat tady dole s tím sumcem a přidat se k životu na dně.
Fump-fump-fump. Vodu nade mnou zčeřil říční kolesový parník a rozvířil bahno.
A tam, ani ne metr a půl ode mě, ležel můj meč, jeho lesknoucí se bronzový jílec trčel z bahna.
Znovu jsem uslyšel hlas té ženy: Percy, vezmi si ten meč. Tvůj otec ti věří. Tentokrát jsem věděl, že mi ten hlas nezní v hlavě. Nepředstavoval jsem si ho. Ženina slova jako by vycházela odevšad, procházela vodou jako delfíní pískání.
"Kde jste?" zavolal jsem nahlas.
Pak jsem ji v šeru uviděl - ženu stejné barvy, jakou měla voda, ducha v proudu, vznášejícího se hned nad mečem. Měla dlouhé vlající vlasy a její oči, sotva viditelné, byly stejně zelené jako moje.
V krku mi vyrostl knedlík. Řekl jsem: "Mami?"
Ne, dítě, jsem jenom posel, i když osud tvé matky není tak beznadějný, jak si myslíš. Jdi na pláž v Santa Monice.
"Cože?"
Je to vůle tvého otce. Než sestoupíš do podsvětí, musíš jít do Santa Moniky. Prosím, Percy, nemohu se zdržet dlouho. Ta řeka je pro mě příliš špinavá.
"Ale…" Byl jsem přesvědčen, že tahle žena je moje máma, nebo aspoň její obraz. "Kdo - jak jste -"
Bylo toho tak moc, na co jsem se chtěl zeptat, že se mi slova zadrhla v krku.
Nemůžu se zdržet, statečný chlapče, pověděla ta žena. Natáhla se a já cítil, jak se mi proud otřel o tvář, jako by mě hladil. Musíš jít do Santa Moniky! A Percy, nevěř darům…
Její hlas se rozplynul.
"Darům?" zeptal jsem se. "Jakým darům? Počkat!"
Ještě jednou se pokusila promluvit, ale nebylo slyšet nic. Její obraz se rozplynul. Pokud to byla moje máma, ztratil jsem ji znovu.
Nejradši bych se šel utopit. Jediný problém: já se utopit nemohl.
Tvůj otec ti věří, oznámila mi.
Taky říkala, že jsem statečný… pokud to neříkala tomu sumci.
Dobrodil jsem se k meči a popadl ho za jílec. Chiméra je možná ještě nahoře se svou tučnou hadí matkou a chce mě dodělat. Přinejmenším už asi dorazila policie smrtelníků a pokouší se zjistit, kdo vypálil tu díru do Oblouku. Pokud mě najdou, jistě budou mít pár otázek.
Uzavřel jsem meč a zastrčil si pero do kapsy. "Děkuju, tati," opakoval jsem znovu temné vodě.
Pak jsem se odrazil od bahna a plaval na hladinu.
Vylezl jsem na břeh nedaleko plovoucího McDonaldu.
O jeden blok dál obklopovala Oblouk všechna pohotovostní vozidla z celého St. Louis. Nad hlavou nám kroužily policejní helikoptéry. Dav přihlížejících mi připomínal Times Square na Silvestra.
Jedna malá holka poznamenala: "Mami! Ten kluk vyšel z řeky."
"To je fajn, zlato," řekla jen matka a natahovala krk, aby zahlédla sanitky.
"Ale on je suchý!"
"To je fajn, zlato."
Nějaká reportérka říkala do kamery: "Dozvěděli jsme se, že pravděpodobně nešlo o teroristický útok, ale vyšetřování je teprve v začátcích. Jak vidíte, poškození je velice vážné. Snažíme se sehnat někoho z těch, kdo katastrofu přežili, a požádat o očité svědectví o tom, jak někdo spadl z Oblouku."
Těch, kdo katastrofu přežili. Zalila mě úleva. Možná, že se hlídač a ta rodina zachránili. Doufal jsem, že Annabeth a Grover jsou v pořádku.
Snažil jsem se protlačit davem, abych viděl, co se děje za policejní páskou.
"…chlapec," vyprávěl právě další reportér. "Pátý kanál zjistil, že bezpečnostní kamery zachytily chlapce, který se na vyhlídkové plošině zbláznil a nějakým způsobem rozpoutal ten podivný výbuch. Je těžké tomu uvěřit, Johne, ale tak jsme to slyšeli. Opakujeme, žádné potvrzené oběti na životech…"
Vycouval jsem a snažil jsem se klopit hlavu. Musel jsem projít dlouhou cestu kolem území ohrazeného policií. Uniformovaní policajti a reportéři byli všude.
Už jsem málem přestal doufat, že někdy najdu Annabeth a Grovera, když se ozvalo známé zamečení: "Perrr-cy!"
Obrátil jsem se a ocitl se v Groverově medvědím stisku - nebo spíš kozlím. Vydechl: "Mysleli jsme, že jsi odešel za Hádem tím horším způsobem!"
Za ním stála Annabeth a snažila se tvářit vztekle, ale i ona vypadala, že se jí ulevilo, když mě vidí. "Nemůžeme tě nechat samotného ani pět minut! Co se stalo?"
"Tak trochu jsem spadl."
"Percy! Dvě stě metrů?"
Nějaký policajt za námi zavolal: "Uvolněte cestu!" Dav se rozdělil. Uličkou spěchala dvojice záchranářů a na pojízdném lehátku vezla ženu. Hned jsem v ní poznal mámu toho malého kluka, který byl na vyhlídkové plošině. Zrovna říkala: "A pak ten veliký pes, ta obrovská čivava, co chrlila oheň -"
"Dobře, paní," kýval hlavou záchranář. "Jenom se uklidněte. Vaše rodina je v pořádku. Léky už za chvíli zaberou."
"Já nejsem blázen! Ten chlapec vyskočil z díry ven a příšera zmizela." Pak mě uviděla. "To je on! To je ten chlapec!"
Rychle jsem se obrátil a stáhl Annabeth a Grovera s sebou. Zmizeli jsme v davu.
"Co se děje?" chtěla vědět Annabeth. "Mluvila o té čivavě z výtahu?"
Vypověděl jsem jim celý příběh o Chiméře, Echidně, svém skokanském výkonu a vzkazu od ženy pod hladinou.
"Páni," pískl Grover. "Musíme tě dostat do Santa Moniky! Předvolání od tvého otce nemůžeme ignorovat."
Než stačila Annabeth odpovědět, minuli jsme dalšího reportéra. Málem jsem ztuhl na místě, když prohlásil: "Percy Jackson. Je to tak, Dane. Dvanáctý kanál zjistil, že chlapec, který možná způsobil tu explozi, odpovídá popisu hocha, hledaného kvůli vážné dopravní nehodě autobusu v New Jersey před třemi dny. A navíc se předpokládá, že ten chlapec cestuje na západ. Pro naše diváky doma přinášíme fotografii Percyho Jacksona."
Vyhnuli jsme se zpravodajské dodávce a vklouzli do jedné uličky.
"Jedno po druhém," pověděl jsem Groverovi. "Nejdřív musíme vypadnout z města!"
Nějak se nám podařilo dostat se zpátky na nádraží, aniž nás někdo zahlédl. Nastoupili jsme do vlaku chvilku předtím, než vyrazil do Denveru. Vlak se sunul na západ, zatímco padla tma a za námi nad St. Louis pořád blikala policejní světla.