kapitola 13 - Skáču vstříc smrti
29.02.2012 21:09
Ve vlaku jsme strávili dva dny, mířili jsme na západ mezi kopci, přes řeky, kolem jantarových vln obilí.
Ani jednou na nás nic nezaútočilo, ale stejně jsem se neuklidnil. Připadalo mi, že cestujeme jako ve výkladní skříni, sledováni seshora a možná i zdola, že něco čeká na správnou příležitost.
Snažil jsem se na sebe neupozorňovat, protože mé jméno a fotky strašily na předních stránkách všech možných novin východního pobřeží. List Trenton Register-News uveřejnil fotku pořízenou nějakým turistou, jak vystupuju z autobusu. Tvářil jsem se vyděšeně. Meč v mých rukách vypadal jako rozmazaná kovová skvrna. Mohla to být klidně baseballová pálka nebo lakrosová hůl.
Popisek pod fotografií zněl:
Dvanáctiletý Percy Jackson, hledaný kvůli výslechu v případu zmizení jeho matky na Long Islandu před dvěma týdny, je zde zachycen při úniku z autobusu, v němž mluvil s několika postaršími pasažérkami. Krátce poté, co Jackson zmizel, autobus explodoval na kraji cesty ve východním New Jersey. Na základě očitých svědectví je policie přesvědčena, že chlapec cestuje spolu s dvěma teenagery. Percyho nevlastní otec Gabe Ugliano nabídl odměnu za informace, které povedou k jeho zadržení.
"Nedělej si starosti," konejšila mě Annabeth. "Policie smrtelníků nás nikdy nenajde." Ale neznělo to moc jistě.
Zbytek dne jsem strávil tím, že jsem neustále procházel vlakem (protože jsem nedokázal klidně sedět) nebo jsem koukal z okna.
Jednou jsem zahlédl rodinku kentaurů, jak se žene přes pole pšenice se šípy v tětivách. Lovila si oběd. Malý kentauří synek, velký asi jako kluk z druhé třídy na poníkovi, si mě všiml a zamával mi. Rozhlédl jsem se po vagonu, ale nikdo jiný to nezpozoroval. Dospělí cestující měli obličeje zabořené do monitorů notebooků nebo do časopisů.
Jindy k večeru jsem si všiml něčeho velkého, co se pohybovalo lesem. Byl bych přísahal, že to byl lev, až na to, že lvi v Americe volně nežijí a tenhle byl veliký jako terénní auto. Kožich se mu zlatě leskl ve večerním světle. Pak skočil mezi stromy a byl pryč.
Naše odměna za vrácení pudla Gladioly nám stačila jen na jízdenky do Denveru. Nemohli jsme si dovolit lůžka ve spacím voze, a tak jsme podřimovali na sedadlech. Krk mi ztuhl. Snažil jsem se ve spánku neslintat, protože Annabeth seděla hned vedle mě.
Grover pořád chrápal a mečel a budil mě. Jednou se zavrtěl a sklouzla mu falešná noha. Museli jsme mu ji s Annabeth nasadit zpátky, než si toho stačil všimnout někdo z cestujících.
"Tak co," zeptala se mě Annabeth, když jsme nasadili Groverovi tenisku. "Kdo od tebe chce pomoc?"
"Cože?"
"Když jsi teď spal, mumlal jsi: 'Já ti nepomůžu.' O kom se ti zdálo?"
Nechtělo se mi jí nic říkat. Bylo to podruhé, co se mi zdálo o tom ďábelském hlasu z jámy. Ale trápilo mě to tak, že jsem jí to nakonec vyklopil.
Annabeth dlouho mlčela. "To nevypadá na Háda. Vždycky se objevuje na černém trůnu a nikdy se nesměje."
"Nabídl mi výměnou moji mámu. Kdo jiný by to mohl udělat?"
"Asi on… pokud myslel 'Pomoz mi povstat z podsvětí.' Pokud chce válku s olympskými bohy. Ale proč by po tobě chtěl, abys mu přinesl mistrovský blesk, když už ho má?"
Zavrtěl jsem hlavou a toužil jsem znát odpověď na tuhle otázku. Myslel jsem na to, co mi řekl Grover, že Lítice v autobusu vypadaly, jako že něco hledají.
Kde to je? Kde?
Grover možná vycítil mé pocity. Odfrkl si ze spánku, zabrumlal něco o zelenině a obrátil hlavu.
Annabeth mu upravila čepici, aby mu zakrývala rohy. "Percy, s Hádem nemůžeš vyjednávat. Víš to, ne? On je prolhaný, krutý a lačný po moci. A kašlu na to, že jeho Blahovolné tentokrát nebyly tak útočné -"
"Tentokrát?" zeptal jsem se. "Chceš říct, žes na ně už někdy narazila?"
Ruka jí vyjela ke šňůrce na krku. Přejela prstem po glazovaném bílém korálku s obrázkem borovice, jednom ze svých dokladů o dovršení léta. "Řekněme, že vládce smrti nemám nijak v lásce. Nemůžeš se nechat svést k nějaké dohodě o mámě."
"Co bys dělala, kdyby šlo o tvého tátu?"
"To je lehké," prohlásila. "Nechala bych ho tam shnít."
"To nemyslíš vážně?"
Annabetiny šedé oči si mě měřily. Nasadila stejný výraz, jaký měla v táboře v lese ve chvíli, kdy vytasila meč proti pekelnému psovi. "Můj táta mě nesnáší od toho dne, kdy jsem se narodila, Percy," pověděla. "Nikdy dítě nechtěl. Když mě dostal, chtěl po Athéně, ať si mě vezme zpátky a vychová mě na Olympu, protože on na to kvůli práci nemá čas. Ona z toho nebyla nadšená. Řekla mu, že hrdiny musí vychovávat smrtelný rodič."
"Ale jak… chci říct, ty ses asi nenarodila v nemocnici…"
"Objevila jsem se tátovi na prahu ve zlaté kolébce, snesl mě z Olympu západní vánek Zefýr. Čekal bys, že na to táta vzpomíná jako na nějaký zázrak, viď? Že třeba udělal nějaké fotky nebo tak. Ale on o mém příchodu vždycky mluvil, jako by to bylo to nejhorší, co se mu kdy stalo. Když mi bylo pět, oženil se a na Athénu úplně zapomněl. Má 'normální', smrtelnou manželku a dvě 'normální', smrtelné děti a dělá, že neexistuju."
Zíral jsem ven z okna vlaku. Míjela nás světla nějakého spícího města. Chtěl jsem Annabeth nějak povzbudit, ale nevěděl jsem, jak to udělat.
"Moje máma si vzala fakt děsného chlapa," prozradil jsem jí. "Grover tvrdí, že to udělala, aby mě chránila, aby mě zakryla pachem lidské rodiny. Možná, že to chtěl i tvůj táta."
Annabeth si pořád přebírala náhrdelník. Mačkala si ten zlatý školní prsten, který visel mezi korálky. Napadlo mě, že ten prsten musel patřit jejímu tátovi. Uvažoval jsem, proč ho nosí, když otce tak nenávidí.
"On o mě nestojí," opakovala. "Jeho žena - moje nevlastní máma - se mnou jednala jako s nějakým monstrem. Nedovolila mi hrát si s jejími dětmi. Táta držel s ní. Pokaždé, když se stalo něco nebezpečného - víš, něco s nestvůrami - oba na mě byli naštvaní, jako že 'Jak se opovažuješ ohrožovat naši rodinu!' Nakonec mi to došlo. Nechtěli mě. A tak jsem utekla."
"Kolik ti bylo?"
"Tolik, jako když jsem přišla do tábora. Sedm."
"Ale… nemohla ses přece dostat až na Vrch polokrevných sama."
"Sama ne. Athéna na mě dávala pozor. Nečekaně jsem se spřátelila se dvěma kamarády a ti se o mě postarali, i když jenom na chvíli."
Chtěl jsem se zeptat, co se stalo, ale Annabeth se zdála být ztracená ve smutných vzpomínkách. A tak jsem poslouchal Groverovo chrápání a zíral z oken vlaku na ubíhající temná pole Ohia.
Ke konci druhého dne ve vlaku, třináctého června, osm dní před letním slunovratem, jsme minuli jakési zlatavé hory a přejeli přes řeku Mississippi do St. Louis.
Annabeth natahovala krk, aby viděla obří oblouk - Gateway Arch, který mi připadal jako gigantické držadlo nákupní tašky, vražené do města.
"Něco takového bych chtěla udělat," povzdechla si.
"Co?" zeptal jsem se.
"Postavit něco takového. Viděl jsi někdy Parthenon, Percy?"
"Jenom na fotkách."
"Jednou ti ho ukážu. Chci postavit největší pomník bohům, jaký kdy existoval. Něco, co vydrží tisíc let."
Rozesmál jsem se. "Ty? A architektka?"
Nevím proč, ale připadalo mi to legrační. Už jen představa, jak Annabeth celý den klidně sedí a rýsuje.
Tváře jí zčervenaly. "Jo, architektka. Athéna očekává od svých dětí, že budou něco tvořit, ne jen ničit jako jistý bůh zemětřesení, kterého bych mohla jmenovat."
Pozoroval jsem zpěněné hnědé vody řeky Mississippi tam dole.
"Promiň," omluvila se Annabeth. "To bylo pitomé."
"Nemůžeme trošku spolupracovat?" poprosil jsem. "Copak Athéna a Poseidón nikdy nespolupracovali?"
Annabeth o tom musela uvažovat. "Myslím, že jo… na voze," připustila váhavě. "Moje máma ho vynalezla, ale Poseidón vytvořil koně z hřebenů vln. Takže vlastně museli spolupracovat, aby to dali dohromady."
"Takže můžeme spolupracovat i my. Nebo ne?"
Vjeli jsme do města. Annabeth se dívala, jak Oblouk mizí za jedním hotelem.
"Asi ano," řekla konečně.
Dorazili jsme na nádraží v centru města. Nádražní rozhlas oznámil tříhodinovou přestávku před odjezdem do Denveru.
Grover se protáhl. Ještě než se úplně probudil, zamumlal: "Jídlo."
"Pojď, kozlíku," vyzvala ho Annabeth. "Na prohlídku města."
"Na prohlídku?"
"Gateway Arch," podotkla. "Tohle je možná moje jediná příležitost, jak si vyjet nahoru. Jdeš, nebo nejdeš?"
Grover a já jsme se na sebe podívali.
Chtěl jsem říct, že ne, ale myslel jsem, že když jde Annabeth, nemůžeme ji nechat samotnou.
Grover pokrčil rameny. "Pokud tam bude nějaký bufáč bez nestvůr."
Oblouk stál asi míli od nádraží. Takhle pozdě nebyly fronty na vstup nijak hrozné. Prokličkovali jsme podzemním muzeem, dívali se na kryté povozy a další krámy z devatenáctého století. Nebyla to bůhvíjaká bomba, ale Annabeth nám v jednom kuse vyprávěla zajímavosti o tom, jak se Oblouk stavěl, a Grover mě krmil tvrdými bonbony, takže mi bylo fajn.
Přesto jsem se pořád rozhlížel po dalších lidech ve frontě. "Necítíš něco?" zašeptal jsem Groverovi.
Vytáhl na chvilku nos z pytlíku s bonbony a začenichal. "Podzemí," protáhl znechuceně obličej. "Vzduch v podzemí vždycky smrdí po nestvůrách. Asi to nic neznamená."
Ale něco mi připadalo špatně. Měl jsem pocit, že bychom tu neměli být.
"Lidi," řekl jsem. "Znáte božské symboly síly?"
Annabeth byla zabraná do čtení o stavebním vybavení, které se používalo při stavbě Oblouku, ale vzhlédla ke mně. "Co?"
"No, Háde-"
Grover si odkašlal. "Jsme na veřejném místě… Chceš říct, náš kámoš zezdola?"
"Hm, jasně," opravil jsem se. "Náš kámoš úplně zezdola. Nemá taky takovou čepici jako Annabeth?"
"Myslíš přilbici temnoty," doplnila mě Annabeth. "Jo, to je symbol jeho síly. Viděla jsem ji ležet vedle jeho místa během setkání rady o zimním slunovratu."
"On tam byl?"
Přikývla. "To je jediná doba, kdy smí navštívit Olymp - v nejtmavší den v roce. Ale jeho přilbice je mnohem mocnější než moje čepice neviditelnosti, pokud je pravda, co jsem slyšela…"
"Umožňuje mu proměnit se ve tmu," potvrdil Grover. "Dokáže se rozplynout jako duch nebo procházet zdmi. Nedá se nahmatat, vidět ani slyšet. A umí vyzařovat tak silný strach, že se z toho zblázníš nebo se ti zastaví srdce. Proč myslíš, že se všichni myslící tvorové bojí tmy?"
"Ale potom… Jak víme, že právě není tady a nedívá se na nás?" zeptal jsem se.
Annabeth a Grover si vyměnili pohledy.
"Nevíme to," řekl Grover.
"Dík, hned mi je mnohem líp," poznamenal jsem. "Nezůstaly ti nějaké modré bonbony?"
Málem jsem už zkrotil svoje pocuchané nervy, ale pak jsem uviděl tu maličkou klec výtahu, kterou jsme měli vyjet na vršek Oblouku, a věděl jsem, že mám problém. Nesnáším stísněné prostory. Šílím z nich.
Nastoupili jsme do kabiny s jednou velkou tlustou ženskou a s jejím psem, čivavou s obojkem z falešných diamantů. Myslel jsem, že to musí být slepecká čivava, protože žádný hlídač proti ní neřekl ani slovo.
Začali jsme stoupat vnitřkem Gateway Arch. Nikdy jsem nebyl ve výtahu, který jel po oblouku, a můj žaludek nad tím zrovna nejásal.
"Nemáte tu rodiče?" zeptala se nás ta tlustá paní.
Měla slídivé oči, špičaté zuby s fleky od kávy, měkký džínový klobouk a džínové šaty. Byla v nich tak naditá, že vypadala jako džínový horkovzdušný balon.
"Zůstali dole," odpověděla jí Annabeth. "Mají totiž strach z výšek."
"Ale, ubozí drahouškové."
Čivava zavrčela. Ženská zamumlala: "No, no, synku. Chovej se slušně." Pes měl stejně jako panička pichlavá očka, inteligentní a zlá.
Promluvil jsem: "On se jmenuje Synek?"
"Ne," odpověděla mi ta ženská.
Usmála se, jako by tím všechno vysvětlila.
Vyhlídková plošina nahoře na Oblouku mi připomínala malou plechovku s kobercem. Řady drobných okének poskytovaly výhled na město na jedné straně a na řeku na druhé. Výhled byl pěkný, ale pokud existuje něco, co nesnáším víc než stísněné prostory, tak je to stísněný prostor skoro dvě stě metrů nad zemí. Brzy jsem byl zralý jet zase dolů.
Annabeth pořád mluvila o nosných prvcích stavby a o tom, jak by okna udělala větší a navrhla průhlednou podlahu. Nejspíš by tam dokázala trčet celé hodiny, ale naštěstí pro mě hlídač oznámil, že se vyhlídková plošina bude za pár minut zavírat.
Nasměroval jsem Grovera a Annabeth k východu, nahnal je do výtahu a chystal se taky nastoupit, když jsem si uvědomil, že uvnitř jsou dva další turisté. Nebylo tam pro mě místo.
Hlídač oznámil: "Další kabinou, pane."
"Vystoupíme," rozhodla Annabeth. "Počkáme s tebou."
Ale to by nás všechno zdrželo a trvalo ještě déle, tak jsem zavrtěl hlavou: "Ne, to je v pohodě. Uvidíme se až dole."
Grover a Annabeth se tvářili nervózně, ale nechali dveře výtahu zapadnout. Kabina zmizela pod rampou.
Teď už jsme na vyhlídkové plošině zůstali jenom já, malý kluk s rodiči, hlídač a tlustá ženská s čivavou.
Nervózně jsem se na tlusťošku usmál. Usmála se taky a mezi zuby se jí mihl rozeklaný jazyk.
Počkat.
Rozeklaný jazyk?
Než jsem se stačil rozhodnout, jestli jsem to doopravdy viděl, čivava seskočila a začala na mě ňafat.
"Ale, ale, synku," uklidňovala ji žena. "Myslíš, že se to hodí? Máme tu takové příjemné lidi."
"Pejsek!" vykřikl chlapeček. "Koukejte, pejsek!"
Rodiče ho stáhli k sobě.
Čivava na mě vycenila zuby a z černých pysků jí odkapávala pěna.
"No dobře, synu," povzdechla si tlustá ženská. "Když chceš."
V břiše mě začalo mrazit. "Hm, neřekla jste té čivavě právě synu?"
"Chiméře, drahoušku," opravila mě tlustá dáma. "Ne čivavě. To se lehce splete."
Vyhrnula si džínové rukávy a odhalila šupinatou zelenou kůži na pažích. Když se usmála, viděl jsem, že má místo zubů tesáky. Panenky očí měla úzké, jako mají hadi.
Čivava zaštěkala hlasitěji a s každým zaštěknutím vyrostla. Nejdřív jako dobrman, pak jako lev. Štěkot se proměnil v řev.
Malý kluk zaječel. Rodiče ho stáhli k východu, přímo na hlídače, který tam ochromeně stál a zíral na tu nestvůru.
Chiméra už byla tak velká, že se zády třela o strop. Měla lví hlavu, hřívu se zaschlou krví, tělo a kopyta obří kozy a místo ocasu hada, třímetrového chřestýše, který jí vyrůstal přímo z chlupatého zadku. Obojek s diamanty jí pořád visel kolem krku a na psí známce velikosti talíře se teď dalo snadno přečíst: CHIMÉRA - VZTEKLÁ, CHRLÍ OHEŇ, JEDOVATÁ - V PŘÍPADĚ NÁLEZU VOLEJTE PROSÍM TARTAROS -1. 954.
Došlo mi, že jsem ani neotevřel pero-meč. Ruce jsem měl ochromené. Stál jsem tři metry od krvavého chřtánu Chiméry a věděl jsem, že jakmile se pohnu, ta potvora se na mě vrhne.
Hadí ženská vydala podivný syčivý zvuk, což měl být asi smích. "Považuj si toho, Percy Jacksone. Pán Zeus mi málokdy dovolí vyzkoušet hrdinu s některým mým mládětem. Protože já jsem matka monster, hrůzná Echidna!"
Zíral jsem na ni. Nenapadlo mě říct nic jiného než: "Echidna - není to nějaký druh mravenečníka?"
Zavyla a hadí obličej jí zhnědl a zezelenal vztekem. "Nesnáším, když to lidi říkají! Nesnáším Austrálii! Pojmenovat toho směšného živočicha po mně. Za tohle tě můj syn zničí, Percy Jacksone!"
Chiméra vyrazila, lví tesáky zaskřípaly. Podařilo se mi uskočit a vyhnout se kousnutí.
Skončil jsem vedle rodiny a hlídače, kteří teď všichni ječeli a pokoušeli se vypáčit dveře nouzového východu.
Nemohl jsem dopustit, aby se jim něco stalo. Stáhl jsem čepičku z meče, rozběhl se na druhou stranu plošiny a křikl: "Hej, čivavo!"
Chiméra se obrátila rychleji, než bych čekal.
Než jsem stačil máchnout mečem, otevřela tlamu, vydala puch jako z největšího grilu na světě a vypustila přímo na mě sloup ohně.
Proskočil jsem tím výbuchem. Koberec začal hořet, žár byl tak silný, že mi málem sežehl obočí.
Tam, kde jsem stál ještě před chvílí, zela v boku Oblouku zubatá díra a z roztaveného kovu se na krajích kouřilo.
No bezva, pomyslel jsem si. Právě jsme podpálili národní památník.
Anaklusmos se v mých rukách mezitím proměnil v lesknoucí se bronzovou čepel a jakmile se Chiméra obrátila, sekl jsem ji po krku.
To byla osudová chyba. Čepel neškodně zajiskřila na psím obojku. Pokoušel jsem se to vybalancovat, ale jak jsem se snažil bránit proti tlamě toho ohnivého lva, úplně jsem zapomněl na hadí ocas, dokud se mi neomotal kolem lýtka a nezatnul do něj tesáky.
Celou nohu jsem měl jako v ohni. Pokoušel jsem se zarazit Anaklusmos Chiméře do tlamy, ale hadí ocas se mi omotal kolem kotníků, až jsem ztratil rovnováhu, meč mi vylétl z ruky, roztočil se, prosvištěl dírou v Oblouku a padal dolů do řeky Mississippi.
Podařilo se mi vyškrábat se na nohy, ale věděl jsem, že jsem prohrál. Byl jsem beze zbraně. Cítil jsem, jak mi smrtelný jed postupuje k hrudi. Vzpomínal jsem si, jak Cheirón říkal, že Anaklusmos se ke mně vždycky vrátí, ale v kapse jsem žádné pero neměl. Možná padl moc daleko. Možná se vrací jen v podobě pera. Nevěděl jsem to a neměl jsem zůstat naživu natolik dlouho, abych to zjistil.
Zacouval jsem k díře ve zdi. Chiméra se blížila, vrčela a z pysků jí stoupal kouř. Hadí ženská Echidna se uchechtla: "Ti hrdinové už nejsou, co bývali, co, synku?"
Nestvůra zavrčela. Zdálo se, že nijak nepospíchal mě dodělat, když už mě jednou porazila.
Podíval jsem se na hlídače a na rodinu. Malý kluk se schovával za tátovýma nohama. Musel jsem ty lidi ochránit. Nemohl jsem jenom tak… umřít. Snažil jsem se uvažovat, ale tělo jsem měl v ohni. Hlava se mi motala. Neměl jsem meč. Čelil jsem obrovské nestvůře, která chrlila oheň, a její matce. A byl jsem k smrti vyděšený.
Nedalo se jít nikam jinam, a tak jsem popošel k okraji díry. Hluboko, hluboko dole se leskla řeka.
Pokud zemřu, zmizí ty nestvůry? Nechají ty lidi být?
"Pokud jsi syn Poseidóna," zasyčela Echidna, "tak se vody nebojíš. Skoč, Percy Jacksone. Ukaž mi, že ti voda neublíží. Skoč a vem si zpátky svůj meč. Prokaž svůj rodokmen."
Jo, jasně, pomyslel jsem si. Někde jsem četl, že skočit do vody z několika pater je jako plácnout sebou na tvrdý asfalt. Z téhle výšky bych se při tom dopadu rozmázl.
Chiméřina tlama rudě zazářila a rozehřívala se k dalšímu výbuchu.
"Nevěříš," uchechtla se Echidna. "Nevěříš bohům. Nemůžu ti to vyčítat, malý zbabělče. Lepší bude, když hned zemřeš. Bohové jsou nespolehliví. V srdci máš jed."
Měla pravdu: umíral jsem. Cítil jsem, jak se mi zpomaluje dech. Nikdo mě nemohl zachránit, ani bohové ne.
Zacouval jsem a podíval se dolů na vodu. Vzpomněl jsem si na vřelý pocit z otcova úsměvu, když jsem byl dítě. Musel mě vidět. Musel mě navštěvovat, když jsem byl v kolébce.
Vzpomněl jsem si na vířící zelený trojzubec, který se mi objevil nad hlavou tu noc boje o vlajku, když mě Poseidón prohlásil za svého syna.
Ale tohle nebylo moře. Byla to Mississippi, přímo uprostřed USA. Tady nebyl žádný bůh moře.
"Umři, ty nevěřící," zachraptěla Echidna a Chiméra vyslala k mé tváři sloup plamene.
"Pomoz mi, otče," pomodlil jsem se.
Obrátil jsem se a skočil. Se šaty jako pochodeň a s jedem proudícím v žilách jsem padal do řeky.