kapitola 11

Dokázala jsem se vplížit zpět do studia akorát včas,abych viděla,jak se Remy zahalila do své hedvábné róby a zamířila do šatny.Vzala jsem si láhev vody z blízkého podnosu a následovala ji dovnitř,zatímco jsem si strkala ofinu do čela,abych zakryla stopu andělského políbení.Teď si ještě vzpomenout,že jsem naštvaná a náležitě se nabudit.
„Tak kam jsi utekla?Vzhlédla jsem a ty jsi byla pryč.“
Remyiny stříbrné oči zářily v tlumeném žlutém světle šatny.
„Neříkej mi,že jsi musela jít na záchod uprostřed mé velké scény.“
„Kde na to bereš nervy?“spustila jsem odhodlaně a okamžitě jsem na sebe byla pyšná.Byl to dobrý začátek,jak obájit své postoje.
„Nervy na co?“Vypadala opravdu zmateně.
„Jsi porno hvězda!Jak jsi mi to mohla zatajit?Myslela sis,že si toho nevšimnu?“
„Ale no tak, jak to, žes to nevěděla - Viděla jsi v domě mou sbírku DVD? Jsem za hvězdu v polovině z nich. A mé jméno? Remy Summoreová? Zaraž do mě znovu? Chápeš?"
„Myslela jsem, že tvé jméno bylo REM-y, ne RAM-y.“ Pokrčila rameny. „Remy vypadá hláskované líp. Krom toho je to porno, ne vesmírná věda. Nikoho nezajímá, jak se čí jméno hláskuje."
Celá tahle konverzace byla prostě špatná na tolika úrovních. Zavrtěla jsem hlavou, slova mě zradila.
„Jé, no tak.“ Plácla sebou na gauč a hodila na mě jeden z polštářů se střapci. „Neříkej mi, že ohledně tady toho budeš puritánka. Včera jsi měla sex ve zpovědnici s mužem, kterého sotva znáš, takže mě nemůžeš soudit. Krom toho je to dobrý způsob, jak si jednou ranou vydělat peníze a zbavit se Svrbění.“ Pokrčila rameny, tmavé vlasy jí spadaly v kaskádě přes rameno. Obklopená černým hedvábím a sexuálními hračkami, vypadala v tu chvíli tak uvolněná, jak jen to šlo.
Otevřela jsem ústa a zase je zavřela. Ona si myslela, že jsem puritánská? Jak by mohla být sukuba puritánská? Nemohla jsem vymyslet nic, co bych řekla, tak jsem řekla jen: „Kdy můžeme odejít?“
„Právě ted, slečno Kyselá prdel.“ řekla Remy. „Ale zklameš Jamese. Líbíš se mu, víš?“
Věnovgala jsem jí nevraživý pohled.Remy se uculovala. „Jsi si jistá, že nechceš DVDýčko jako suvenýr?“
„Na to zapomeň.“
Zbytek dne jsem strávila předstíráním špatné nálady ve svém pokoji. Bylo to mnohem jednodušší, než se pokoušet Remy — nebo Noemovi ostatně — vysvětlit, kam se té noci chystám vydat. Tak jsem ignorovala Noemovy telefonáty a Remyiny pokusy dostat se zpět do mé přízně.
Dobrá, tak ona se ve skutečnosti nepokoušela dostat zpět do mé přízně, poněvadž poslala nahoru ke mně Ethel coby pokojovou službu s lahodným občerstvením. Nicméně já se nenechala zmást. Byla to nabídka příměří a já přijala jídlo, ale ne omluvu.
Koneckonců Ethel dělala neuvěřitelné tvarohovo oříškové sušenky. Nemělo smysl je posílat zpět. Ty sušenky za to nemohly.
Strávila jsem den sledováním špatného denního televizního programu, pojídáním jídla, z kterého bych jistě na stehnech nabrala aspoň pět kilo, kdyby ovšem má stehna nebyla nadpřirozená, a prohrabala jsem šatník. Co by mohlo být dobré pro potloukání se s upíry? Potřebovala jsem něco, co by říkalo, že jsem tam jako doma, ale nechtěla jsem nic směšného. Něco, co by říkalo: „Podívej se, ale nesahej!“
Rozhodla jsem se pro bledě růžový svetřík, který byl vepředu o něco kratší, a k tomu džíny. Bylo to pěkné, aniž by to bylo moc lehké, a výstřih cudně odhaloval mé vnady tak akorát. Asi hodinu jsem si česala vlasy a obdivovala způsob, jakým se vlní a stáčí kolem mých ramen. Měly fascinující a nejzářivější odstín rudé. Ať už jsem si dělala starosti s celou tou sukubí věcí sebevětší, musela jsem si přiznat, že jsem dost povrchní, aby mě má nová podoba ohromovala. Nikdy předtím jsem atraktivní nebyla a bylo to pro mě stejně tak zajímavé, jako to očividně bylo rajcovní i pro opačné pohlaví.
Popadla jsem kabelku, do ruky jsem si vzala boty s vysokými podpatky a zamířila k velkému schodišti, které se táhlo vstupní halou Remyina okázale obrovského domu.
Samozřejmě, koho jiného bych měla potkat u paty schodiště než Remy samotnou, v domácích pantoflích a svírající krabici zmrzliny Häägen-Dazs? Čelo se jí svraštělo, jak na mě upřeně zírala. „Kam jdeš?"
Semlelo se to tak, že jsem se nechala chytit na pokraji cesty ke dveřím. Navíc měl samozřejmě můj plán tajného odchodu nedostatky. Jakmile bych se dostala na příjezdovou cestu, neměla jsem možnost pokračovat do města. Hádám, že každý plán musí mít svou fatální skulinu. „Ehm, nikam.“
Odfrkla si. „Řekni mi to.“
„Jdu do muzea," lhala jsem bezostyšné, „vyzvednout si svou výplatní pásku.“
Remy přistoupila a šťouchla mě do odhalené klíční kosti. „Takhle oblečená?“ Zkoumala mě pronikavýma očima a kroužila okolo mne jako sup. „Pro koho ses vymódila tímhle způsobem? Džíny, takže něco neformálního. Podpatky, což znamená, že tam budou nějací muži. Svetřík, což znamená, že jsi vidlák.“ Studovala mě, zatímco pojídala lžičkou zmrzlinu. „To sis koupila se mnou? Protože já jsem si zatraceně jistá, že něco tak buranského jako tohle by se nikdy nedostalo do tašek, když jsem se dívala —“
„Hej!“
„Ale alespoň je to s výstřihem,“ zakončila, „což znamená užitečné a ne nedostupné.“ Dala si velké sousto zmrzliny a přemítala. „Ne příliš lehká, ale právě tak akorát atraktivní, aby přitáhla pozornost?“ Remy zalapala po dechu a hodila po mě svou lžičku. „Ty couro! Jdeš do klubu a nepozvala jsi mě!“
„Nejdu do klubu,“ zaprotestovala jsem slabým hláskem. Pravděpodobně by to bylo víc věrohodné, kdyby nebylo toho provinilého výrazu v mé tváři.
„Jdeš balit chlapy beze mě. Po všem, co jsem pro tebe udělala,“ Remy dramaticky zanaříkala a chytla se za čelo. Pak si mě s hlavou na stranu dal prohlížela. „Kdybys sháněla chlapa kvůli Svrbění, byla bys oblečená jinak. Proč tvé oči v sobě ted nemají ani nejmenší kousek modři? Měly by mít.“
Zbledla jsem a zpanikařila, proto jsem vyplivla první lež, která mi přišla na mysl. „Někoho jsem už dneska potkala. Souložili jsme na veřejných záchodcích."
Bez slitování mě propichovala očima. ,.Ó, ano?“
„Jo."
"Jak se tedy jmenoval?“ Remy zaklonila hlavu a zkoumavě si mě prohlížela.
„Jeho jméno? Hm, byl to Bob.“
Odfrkla si. „Jsi vážně špatná lhářka, vis to?" Remy odložila zmrzlinu na blízký stůl a přiblížila se ke mně jako lev, který právě spatřil kořist. „Ukaž mi čelo.“ Ustoupila jsem, neboť jsem cítila, že je to léčka. „Proč?“ Aniž jsem se stačila nadechnout, Remy mě přišpendlila ke zdi, zvedla mi ofinu a odhalila můj třpytivý andělský cucflek. „A do hajzlu, Jackie. Cos to jenom provedla?“ Pustila mě a oddusala halou.
To nebyla reakce, kterou jsem čekala. Rozhodně jsem nečekala, že bude mít Remy radost, ale nečekala jsem, že odejde,tak jsem šla za ní. „Kam jdeš?"
Zahnula jsem za roh a uviděla Remy s telefonem u ucha.
„Komu voláš?“ Dala jsem si ruce v bok a zvažovala, že odejdu do klubu, ale pořád jsem neměla žádný odvoz.
Remy se na mě rozzlobeně podívala a ignorovala, jak jsem před ní přecházela. Někdo na druhém konci to musel zvednout, protože se její výraz úlevou změnil. „Noe? Tady Remy.“
Zasténala jsem. „Musíš do toho tahat Noema?“
„Mám problém,“ Švitořila do telefonu, jako bych tam nebyla. „Jo, já vím, slunce bude zapadat. Nebude to trvat dlouho, slibuju. Naše přítelkyně byla neposlušná—na čele má andělské znamení.“ Podržela si telefon od ucha a já zaslechla, jak se ze sluchátka ozvalo hlasité výbušné zaklení.
No, to rozhodně nebylo dobré. Mé pocity k Noemovi byly smíšené, ale určitě jsem nechtěla, aby se na mě naštval.
„Jo, já vím,“ řekla Remy, telefon znovu zavěšený u ucha. Stlačila si prsty kořen nosu, jako by odháněla bolest hlavy. „Byla to má zodpovědnost a ona mi zdrhla. Je mi to líto. Ne, já vím.“ Pauza. „Já vím.“ Znovu pauza. „Podívej, já už to pochopila, jasný?“ Mrzutě se na něj obořila a několikrát ještě podrážděně přikývla, pak mi podala telefon. „Chce s tebou mluvit.“
Vzala jsem si telefon, dívajíc se na něj, jako by to byl had. Přitiskla jsem prsty přes mluvítko a zašeptala na Remy: „Co kdybych ho jako nerada upustila a spojení by se přerušilo? Myslíš, že by zavolal zpět?“
Od frkla si a zavrtěla hlavou. „Věř mi, nechceš, aby na tebe byl ani o trochu víc naštvanej, než už je.“
Ušklíbla jsem se na ní a zvedla sluchátko k uchu. Čekala jsem výbuch. Na druhém konci bylo ticho. Promluvila jsem hlasem tak příjemným, jak bylo možné. „Ahoj Noe,“ zacukrovala jsem.
„Ty tohle všechno prostě bereš jako jeden velkej vtip, že jo?“ Nedokázala jsem z tónu hlasu odhadnout, jak se Noe cítí. Byl bez emocí, jako by četl z kusu papíru.
„Nechápu kvůli čemu všechen ten rozruch,“ začala jsem a držela hlas odlehčený. „Co je na tom, že jsem si našla nového kamaráda?“
„Oni nejsou tví přátelé." Noc zněl vyčerpaně a slyšela jsem, jak potlačil zívnutí.
„Jéžiš, sorry, jestli tě nudím."
Noe si povzdechl. „Nenudíš mé. Přestaň být tak zatraceně omezená a naivní. Slunce zapadlo a já přestanu fungovat asi tak za pět minut, až do té doby než slunce znovu vyjde, takže to pojdme urychlit, jasný? Kdo to byl ten, s kým ses setkala?“
Byla jsem tak naivní? Tak očividně? Začervenala jsem se při tom pomyšlení. „Říkal, že se jmenuje Uriel.“
Noe začal přesně ve stejnou chvíli jako Remy bez ustání klít.
„Uriel,“ zanaříkala Remy, pak zamířila k baru. „Potřebuju se něčeho napít.“
Na druhém konci telefonu Noe stále klel jako šílenec a já začala být podrážděná. A trochu vyděšená. Dobrá, tak hodné vyděšená. Sledovala jsem, jak do sebe Remy kopla panáka whisky a povzdechla si. „Udělala jsem něco špatného, co?“
Na druhem konci telefonu bylo ticho. Po chvíli si Noe odkašlal. „Přijde na to. Dostihla jsi ty jeho? Nebo si tě našel on?“
„On mě našel.“
„Zajímavé.“ Noe jednoznačně zněl klidněji. Což jsem brala jako dobré znamení. „A souhlasila jsi, že pro něj něco uděláš? Jakési laskavosti?“
„Nic velkého...“
Musela jsem svou větu přerušit a podržet si telefon dál od ucha kvůli klení, které následovalo. Ohlédla jsem se na Remy. Právě do sebe kopala dalšího panáka tvrdého alkoholu.
„Copak jsme tě nevarovali?“ řval Noe. „Copak jsme ti neřekli, aby ses od nich držela stranou? Že oni znamenají špatné zprávy?“
Trhla jsem sebou. „Jo, ale on je anděl. Jak by mohl být spatný?“
Další várka nadávek. „Zapomeň na to. Už nemůžu dýl zůstat vzhůru. Řekni Remy, že jsem přikázal, abyste se ani nehnuly, než vyjde slunce. Budu tam za rozbřesku. Jasný?"
„Jasný," zopakovala jsem a zavěsila s uspokojujícím cvaknutím. „Bože, on je takovej nafoukanej blbec.“ Ušklíbla jsem se na ni. „Přikázal mi, abych ti řekla, že tu bude za rozbřesku.“ Slova se mi sama řinula z úst, vynucena poslušností k mému serimskemu pánovi.
„Nemohu uvěřit, že ses zamotala s Urielem! Vždyť to jsou teprve dva dny,“ zasténala Remy z druhého konce místnosti a vrtěla hlavou, jako bych byla na pokraji smrti. „Noe mi utrhne hlavu. Co ti řekl?“ Upřela na mě své intenzivně šedé oči.
„Nic zvláštního, jen že si se mnou chce promluvit, až se probudí.“ Vynechala jsem tu maličkou část o tom, že se nemáme ani hnout. „Tak co je tak špatného na Urielovi?“ Remy věnovala lahvi whisky další toužebný pohled, ale ustoupila od baru. „Uriel je jedním z hlavních šéfů tam nahoře. Pokud se o tebe zajímá, znamená to, že jsou v pohybu velké věci.“
„Ale já jsem nic neudělala,“ zaprotestovala jsem. „Šla jsem do kostela a on tam byl.“
Zavrtěla hlavou nad mou nevědomostí. „To tě netrklo?” Vyhodila jsem ruce do vzduchu. „Nevadí. Prostě zapomeň, že jsem něco řekla, jo?“
„Tak co jsi mu slíbila, že pro něj uděláš?“ Remy si založila ruce na prsou, napřímila hlavu a upřeně se na mě zadívala. „Nech mě hádat, jenom trochu něčeho malého, správně?“
Zamrkala jsem. „Jo, zamysleme se nad tím. Jen chce, abych se pověsila na pár upírů...“
Při tom Remy vybuchla. „Pověsila se na pár upírů? Proč tě, pro všech devět okruhů pekelnejch, posílá anděl, abys přišla do styku s takovou cháskou?“
Všechen tenhle křik a proklínání mě vážně začínaly štvát. Mysleli byste si, že jsem souhlasila, že propašuji jaderné zbraně do sirotčince, ne že jen pozdravím pár lidí s pochybnou stomatologií. „Koukej, jestli tě to točí, tak prostě nepůjdu, dobrá?“
Zavrtěla hlavou. „Ted už musíš. Slíbila jsi to.“
„No tak hádám, že jsem lhala. On se s tím vyrovná.“ Přešla jsem to s mávnutím ruky. „Už jsem řekla i horší lži.“
„Ne, ty to nechápeš.“ Rozhodne kroutila hlavou. „Nemůžeš vzít své slovo zpět, jakmile jsi ho dala andělovi. To je jako bys lhala finančáku. Ta sračka se nese přímo nahoru, a pokud někdy skončíš existenci tady na zemi, nechceš zamířit dolů... Chápeš, jak to myslím?“ Přejela si po tváři a vypadala dost unavená a zničená.
„Jakmile jednou uzavřeš dohodu s andělem, musíš ji dovršit — protože oni jsou možná dobří, ale nikdy nezapomínají, pokud je oklameš. To je důvod, proč se jim náš druh vyhýbá a Noemův je nazývá dealeři. Nabízí ti zdarma úspěch, aby tě dostali a snížili tvou bdělost. Pak požádají jen o malou laskavost a ty to uděláš, protože jsi to slíbila. A oni se za tebou stále vracejí s více a více malými laskavostmi, dokud nezjistíš, že se snažíš strhnout celý upíří spolek bez pomoci, protože to je to, co Uriel nebo Gabriel nebo někdo z těch pohlavárů chce, a už jsi tak daleko, že nemůžeš zastavit. Nikdy.“
Přehlížela jsem ten nepříjemný pocit na dně žaludku. Uriel se zdál tak milý, skoro plyšový. „Ale on řekl, že jen chce, abych věci zjistila. To je celé.“ Znělo to pěkně chabě, dokonce i mým uším. Povzdechla jsem si. „Možná se pleteš. Třeba nedělají takovéhle věci.“
„Děláš si srandu?“ Užasle na mě zírala. „Znala jsem několik sukub, jejichž existence byla ukončena kvůli andělskému vměšování. A jsem si zatracené jistá, že žádná z nich nešla do nebe, navzdory veškerému pašování zbraní, které udělaly pro své andělské kamarády.“ Remy mě přitáhla zpět na schodiště za ní. „Postav se k tomu čelem, dítě. Když dojde na první ligu, nejlepší věc, kterou můžeš udělat, je držet se zpátky a vyhýbat se potížím.“ „Chápu,“ odpověděla jsem pokorně a dovolila jí, aby mě zatáhla do mého pokoje. „Co budeme dělat?“
Zamířila přímo k mé skříni a prudce otevřela dveře. „Oblíkneme tě na tu úlohu. Pokud se máš jít jen tak potloukat s pár upírama, tak se budeš potřebovat obléct do něčeho víc sexy, než je tepláková souprava.“
Posadila jsem se na kraj postele a pozorovala ji. „Hm, myslím, že už nechci nikam jít, pokud to nevadí.“
Remy potřásla hlavou. „Obávám se, že nemáš na vybranou. Té možnosti ses vzdala v okamžiku, kdy jsi tomu andělovi dovolila, aby tě políbil.“
Zamračila jsem se. „No, nevybírej něco moc super děvkovskýho. Pokud mám jít sama, tak se chci cítit alespoň pohodlně a vypadat nějak normálně.“
Hodila po mě třpytivý rudý korsetový top. „Oblečeš si, co ti dám. Kdo říká, že tě nechám jít samotnou?“
Vykulila jsem oči. „Ale já myslela, že se nerada stýkáš s upíry. Že se před nimi chráníš.“
Pokrčila rameny a vytáhla ze skříně ramínko. „To neznamená, že tě nechám nakráčet do jámy lvové samotnou. Ach, no tohle, proč jsme koupily tyhle kalhoty?“ Pohodila je Remy na zem. „Kde jsou ty kožené sukně? Potřebujeme něco krátkého a těsného.“
„Vzadu ve skříni,“ řekla jsem. „A děkuju.“
„Ještě mi neděkuj. Poděkuješ mi, až budeme hotové,“ protáhla dlouze. „Ted se pojdme pěkně vymódit pro upíry. Mají rádi, když jejich ženy odhalují hodně kůže. Máš štěstí, že tu máme pár pozoruhodně dobrých voleb. Co si myslíš o ostruhách?“
„Myslím, že je mi z toho zle,“ zamumlala jsem.