kapitola 11 - NAVŠTÍVÍME OBCHOD SE ZAHRADNÍMI TRPASLÍKY

Na jednu stranu je dobré vědět, že existují řečtí bohové, protože máš aspoň na koho svést, když se věci nedaří. Například když utečeš od autobusu, který zrovna napadly nestvůrné babizny a do kterého udeřil blesk, a k tomu všemu ještě prší. Většina lidí by si pomyslela, že je to zkrátka smůla. Coby polokrevný chápeš, že se nějaká božská síla fakt snaží zkazit ti den.

Takže teď jsme si my tři, Annabeth, Grover a já, vykračovali lesem na břehu řeky Hudson v New Jersey. Světla města New York zbarvovala noční nebe za námi do žluta a v nose nás pálil pach řeky.

Grover se třásl a hýkal, zorničky velkých kozlích očí měl zúžené a plné hrůzy. "Tři Blahovolné. Všechny tři najednou."

Já sám jsem byl v pořádném šoku. Ještě mi zvonilo v uších po výbuchu oken autobusu. Ale Annabeth nás táhla pořád dál a říkala: "Pojďme! Čím dál se dostaneme, tím líp."

"Zůstaly tam všechny naše prachy," připomněl jsem jí. "Naše jídlo a šaty. Všechno."

"No, možná kdyby ses nerozhodl pustit se do boje -"

"A cos chtěla, abych udělal? Nechal vás zabít?"

"Nemusel jsi mě bránit, Percy. Já bych to zvládla."

"Naporcovaná jako sendvičový chleba," vložil se do toho Grover, "ale zvládla."

"Drž pysk, kozle," okřikla ho Annabeth.

Grover smutně zahýkal. "Plechovky… pytel tak bezva plechovek."

Čvachtali jsme blátem mezi ošklivými pokroucenými stromy, které nakysle smrděly jako špinavé prádlo.

Po několika minutách se Annabeth ke mně připojila. "Podívej se, já…" Hlas jí znejistěl. "Vážím si toho, že ses pro nás vrátil, jasný? To bylo vážně statečné."

"Jsme jeden tým, ne?"

Pár dalších kroků mlčela. "Jde o to, že kdybys umřel… kromě toho, že by to pro tebe byl fakt malér, znamenalo by to konec výpravy. Tohle je možná moje jediná šance vidět opravdický svět."

Bouřka konečně polevovala. Záře města za námi zbledla a nechala nás skoro v úplné tmě. Neviděl jsem z Annabeth nic kromě lesku světlých vlasů.

"Ty ses od svých sedmi let nedostala z Tábora polokrevných?" zeptal jsem se jí.

"Ne… jenom na krátké exkurze. Můj táta -"

"Profesor historie."

"Jo. Mně nevyšlo bydlet doma. Chci říct, můj domov je Tábor polokrevných." Sypala to teď ze sebe, jako by se bála, že se ji někdo pokusí zastavit. "V táboře se cvičíš a cvičíš. To je všechno bezva a tak, ale nestvůry žijí v opravdovém světě. Teprve tam zjistíš, jestli jsi k něčemu, nebo ne."

Kdybych ji neznal, byl bych přísahal, že jsem jí v hlase zaslechl známky pochybnosti.

"S tím nožem ti to docela jde," podotkl jsem.

"Myslíš?"

"Když si někdo dokáže osedlat Lítici, tak je u mě frajer."

Neviděl jsem to, ale měl jsem dojem, že se usmála.

"Víš," řekla, "možná bych ti to měla říct… Něco zvláštního v tom autobusu…"

Ať chtěla říct cokoli, bylo to přerušeno pronikavým tú-tú-tú, jako by mučili sovu.

"Hej, moje píšťaly pořád fungují!" vykřikl Grover. "Kdybych si tak dokázal vzpomenout na píseň 'hledání cesty', tak bychom se z toho lesa dostali!"

Zafoukal pár tónů, ale melodie pořád podezřele připomínala Hilary Duffovou.

Místo abych našel cestu, narazil jsem hned potom do stromu a pořídil si pořádnou bouli na hlavě.

Další položka do seznamu superschopností, které nemám: infračervené vidění.

Po klopýtání a nadávání a mizerném pocitu další míli nebo tak nějak jsem před námi zpozoroval světlo: pestrou neonovou reklamu. Ucítil jsem jídlo. Smažené, mastné, výborné jídlo. Uvědomil jsem si, že jsem nejedl nic nezdravého od doby, kdy jsem dorazil na Vrch polokrevných. Tam jsme žili z grepů, chleba, sýra a hlavně libového pečeného masa, připravovaného nymfami. Tenhle kluk už potřeboval dvojitý cheeseburger.

Šli jsme dál, až jsem skrz stromy uviděl pustou dvouproudovou silnici. Na druhé straně stála zavřená čerpací stanice, potrhaný billboard s reklamou na nějaký film z devadesátých let a jeden otevřený podnik, zdroj toho neonového světla a příjemné vůně.

Nebylo to žádné rychlé občerstvení, jak jsem doufal. Byl to takový ten divný obchod u silnice s kuriozitami, kde se prodávají plameňáci na trávník, dřevění indiáni, cementoví medvědi grizzlyové a podobné krámy. Hlavní budova byla dlouhé nízké skladiště, obklopené pozemkem se sochami. Neonový znak nad branou jsem nedokázal přečíst, protože pokud je pro mou dyslexii něco horšího než běžná angličtina, pak je to angličtina v rudém neonovém ležatém písmu.

Připadalo mi to jako: OHCODBYTIKČTE ME SE ZRAHDMÍAIN SPRATKÍLY.

"Co je to tam sakra napsané?" zeptal jsem se.

"Já nevím," pokrčila Annabeth rameny.

Tolik milovala čtení, až jsem zapomněl, že je taky dyslektička.

Grover nám to přeložil: "Obchod tetičky Em se zahradními trpaslíky."

U vchodu stáli, jak bylo psáno, dva cementoví zahradní trpaslíci, škaredí, bradatí skrčci. Usmívali se a mávali, jako by se je někdo chystal vyfotit.

Přešel jsem silnici za vůní hamburgerů.

"Hej…" varoval mě Grover.

"Uvnitř se svítí," upozornila nás Annabeth. "Možná je otevřeno."

"Snack bar," broukl jsem toužebně.

"Snack bar," souhlasila.

"Zbláznili jste se, vy dva?" rozzlobil se Grover. "Je to tu divný."

Nevšímali jsme si ho.

Přední pozemek byl jako les soch: cementová zvířata, cementové děti, dokonce i cementový satyr hrající na píšťalu, ze kterého Groverovi běhal mráz po zádech.

"Bla-ha-ha!" zamečel. "Vypadá jako můj strýc Ferdinand!"

Zastavili jsme se u dveří skladiště.

"Neklepejte," prosil nás Grover. "Cítím nestvůry."

"Máš ještě nos omámený od těch Lític," řekla mu Annabeth. "Já cítím jenom burgery. Ty nemáš hlad?"

"Maso!" odfrkl si opovržlivě. "Jsem vegetarián."

"Jíš sýrové tortilly a hliníkové plechovky," připomněl jsem mu.

"To je zelenina. Pojďme. Pojďme pryč. Ty sochy… mě pozorují."

Pak zaskřípaly dveře, otevřely se a před námi stála vysoká žena odněkud z Blízkého východu - aspoň jsem si myslel, že je z Blízkého východu, protože měla na sobě dlouhé černé šaty, které jí zakrývaly všechno až na ruce, a hlavu měla úplně zahalenou. Oči se jí leskly za záclonou černé gázy, ale to bylo zhruba tak všechno, co jsem rozeznal. Snědé ruce vypadaly staré, ale byly opečovávané a elegantní, takže jsem si představoval, že je to nějaká babička, která kdysi bývala krásnou ženou.

Její přízvuk taky matně připomínal Blízký východ. Oslovila nás: "Děti, je moc pozdě, abyste byly venku samy. Kde máte rodiče?"

"Oni jsou… hm…" začala Annabeth.

"Jsme sirotci," prohlásil jsem.

"Sirotci?" opakovala žena. Z jejích úst to slovo znělo divně. "Ale, drahoušci moji! To snad ne!"

"Ztratili jsme se z naší karavany," vysvětloval jsem. "Z naší cirkusové karavany. Principál nám řekl, že kdybychom se ztratili, setkáme se u čerpací stanice, ale možná na to zapomněl nebo myslel jinou. Každopádně jsme se ztratili. To je jídlo, co cítím?"

"Ach, drahoušci moji," řekla žena. "Musíte jít dál, ubohé děti. Jsem tetička Em. Běžte rovnou dozadu do skladiště, prosím. Tam je jídelní koutek."

Poděkovali jsme jí a šli dál.

Annabeth zamumlala: "Cirkusová karavana, jo?"

"Vždycky mít strategii, ne?"

"Máš v hlavě akorát chaluhy."

Skladiště bylo nacpané dalšími sochami - lidí ve všech možných pozicích, v nejrůznějších šatech a s různými výrazy ve tvářích. Napadlo mě, že by člověk musel mít hodně velkou zahradu, aby se mu tam hodila aspoň jedna z těch soch, protože všechny byly v životní velikosti. Ale hlavně jsem myslel na jídlo.

No tak, klidně mi vynadejte do idiotů, že jsem vlezl do obchodu té divné ženské jenom proto, že jsem měl hlad, ale já někdy dělám takové zbrklé věci. A navíc vy jste nikdy necítili hamburgery tetičky Em. Ta vůně byla jako rajský plyn - všechno ostatní šlo stranou. Skoro jsem nevnímal nervózní Groverovo fňukání, ani to, jak mě sochy jakoby sledovaly pohledem, ani to, že tetička Em za námi zamkla dveře.

Staral jsem se jenom o to najít jídelnu. Jasně, byla vzadu ve skladišti, pult rychlého občerstvení s grilem, pitím, ohřívačem preclíků a automatem na kukuřičné placičky se sýrem. Všechno, co hrdlo ráčí, a k tomu pár kovových piknikových stolků.

"Posaďte se, prosím," vyzvala nás tetička Em.

"Nádhera," liboval jsem si.

"Hm," poznamenal Grover zdráhavě, "my nemáme žádné peníze, paní."

Než jsem ho stačil dloubnout do žeber, prohlásila tetička Em: "Ne, ne, děti. Žádné peníze. Tohle je mimořádná situace, ano? Já vás zvu, takové krásné sirotečky."

"Děkujeme vám, paní," řekla Annabeth.

Tetička Em ztuhla, jako by Annabeth udělala něco špatného, ale pak se ta stará žena stejně rychle uvolnila, takže jsem usoudil, že se mi to jenom zdálo.

"Naprosto správně, Annabeth," řekla. "Máš tak krásné šedé oči, dítě." Teprve později mě napadlo, jak znala Annabetino jméno, když jsme se jí nepředstavili.

Naše hostitelka zmizela za bufetovým pultem a začala chystat jídlo. Než jsme se nadáli, přinesla plastové tácky naložené dvojitými cheeseburgery, vanilkovými koktejly a obřími porcemi hranolků.

Až v půlce cheeseburgeru jsem si uvědomil, že jsem zapomněl dýchat.

Annabeth usrkávala koktejl.

Grover zobal hranolky a měřil si voskovaný papír na tácku, jako by se do něj chtěl pustit, ale pořád vypadal dost nervózně.

"Co je to za syčení?" zeptal se.

Zaposlouchal jsem se, ale neslyšel jsem nic. Annabeth zavrtěla hlavou.

"Syčení?" zeptala se tetička Em. "Možná slyšíš olej ve fritovacím hrnci. Máš bystrý sluch, Grovere."

"Jím vitamíny. Na uši."

"To je skvělé," pochválila ho. "Ale přestaň se bát, prosím."

Tetička Em nejedla nic. Nesundala si pokrývku hlavy ani při vaření a teď se vsedě naklonila dopředu, propletla si prsty a sledovala, jak jíme. Bylo to trochu nepříjemné, když na mě někdo zíral a já mu neviděl do obličeje. Ale po tom cheeseburgeru jsem se cítil spokojený a trochu ospalý a myslel jsem, že to nejmenší, co můžu udělat, je trochu si popovídat s naší hostitelkou.

"Takže vy prodáváte trpaslíky," snažil jsem se říct tak, jako že mě to zajímá.

"Ach, ano," souhlasila tetička Em. "A zvířata. A lidi. Všechno do zahrady. Věci na zakázku. Sochy jsou moc oblíbené, víš."

"Jsou tady u silnice velké kšefty?"

"Ani ne, ne. Od té doby, co postavili dálnici… No, většina aut už tudy nejezdí. Musím si považovat každého zákazníka, kterého získám."

Na krku mě zabrnělo, jako by se na mě díval ještě někdo. Obrátil jsem se, ale byla tam jenom socha malé holky, která držela velikonoční košík. Byla neuvěřitelně propracovaná, mnohem lepší, než bývají zahradní sochy. Vypadala, jako by se lekla nebo přímo vyděsila.

"Ach," povzdychla si tetička Em smutně. "Všiml sis, že některá moje díla nedopadnou dobře. Jsou zkažená. Neprodají se. Nejhorší je vystihnout obličej. S obličejem jsou vždycky problémy."

"Vy ty sochy vyrábíte sama?" zeptal jsem se.

"Ach, ano. Kdysi mi s podnikem pomáhaly mé dvě sestry, ale už jsou pryč a tetička Em osaměla. Mám jenom ty své sochy. To proto je vyrábím, víš. Dělají mi společnost." Smutek v jejím hlase zněl tak hluboce a opravdově, že jsem si nemohl pomoct, bylo mi jí líto.

Annabeth přestala jíst. Napřímila se a promluvila: "Dvě sestry?"

"Je to hrozný příběh," stěžovala si tetička Em. "Vlastně ani není pro děti. Víš, Annabeth, jedna zlá žena na mě kdysi dávno žárlila, když jsem byla mladá. Měla jsem… přítele, víš, a ta zlá ženská si usmyslela, že nás od sebe odtrhne. Způsobila hrozné neštěstí. Mé sestry zůstaly se mnou. Sdílely můj zlý osud, jak dlouho mohly, ale nakonec odešly. Ztratily se. Přežila jsem jen já, ale za jakou cenu. Za jakou cenu."

Nevěděl jsem, co tím myslí, ale litoval jsem ji. Víčka jsem měl těžší a těžší, jak jsem se najedl, padla na mě ospalost. Ubohá stará paní. Kdo by chtěl ublížit někomu tak příjemnému?

"Percy?" Annabeth se mnou třásla, abych si jí všiml. "Asi bysme měli jít. Myslím, že principál bude čekat."

Mluvila neklidně. Netušil jsem proč. Grover teď pojídal voskovaný papír z tácku, ale pokud to tetičce Em připadalo divné, neřekla nic.

"Takové krásné šedé oči," opakovala tetička Em znovu Annabeth. "Ano, moje milá, už je to dlouho, co jsem viděla takové šedé oči."

Natáhla se, jako by ji chtěla pohladit po tváři, ale Annabeth se prudce zvedla.

"Vážně bysme měli jít."

"Ano!" Grover spolkl svůj voskovaný papír a vstal. "Principál čeká! Správně!"

Nechtělo se mi jít pryč. Cítil jsem se spokojený. Tetička Em byla tak příjemná. Chtěl jsem u ní ještě chvíli zůstat.

"Prosím, moji drazí," žádala tetička Em. "Tak málokdy se mi podaří být s dětmi. Než půjdete, nezapózujete mi aspoň?"

"Zapózovat?" zeptala se Annabeth ostražitě.

"Na fotografii. Použiju ji jako předlohu pro své nové sousoší. Víte, děti jsou moc oblíbené. Děti všichni milují."

Annabeth přešlápla z nohy na nohu. "Myslím, že nemůžeme, paní. Pojď, Percy -"

"Jistěže můžeme," pověděl jsem. Rozčilovalo mě, že se Annabeth chová tak pánovitě, tak hrubě ke staré dámě, která nás právě zadarmo nakrmila. "Je to jenom fotka, Annabeth. Nic se nestane."

"Ano, Annabeth," zapředla žena. "Nic se nestane."

Viděl jsem, že se to Annabeth nelíbí, ale dovolila tetičce Em, aby nás zavedla předními dveřmi zpátky ven do zahrady soch.

Tetička Em nás nasměrovala na zahradní lavičku vedle kamenného satyra. "A teď," prohlásila, "vás jenom správně uspořádám. Dívenka doprostřed, myslím, a mladí džentlmeni po stranách."

"Není tu dost světla na focení," poznamenal jsem.

"Ale to stačí," mávla rukou tetička Em. "Stačí to, abychom se navzájem viděli, ne?"

"Kde máte foťák?" zeptal se Grover.

Tetička Em ustoupila, jako by posuzovala záběr. "A teď k obličeji, ten je nejtěžší. Můžete se na mě, prosím, všichni usmát? Zeširoka?"

Grover se podíval na cementového satyra vedle sebe a zamumlal: "Fakt vypadá jako strýc Ferdinand."

"Grovere," napomenula ho tetička Em, "dívej se sem, drahoušku."

Pořád ještě neměla v rukou žádný fotoaparát.

"Percy -" oslovila mě Annabeth.

Nějaký instinkt mě varoval, abych Annabeth poslouchal, ale potýkal jsem se s ospalostí, se spokojeným otupěním, které pramenilo z jídla a hlasu té staré ženy.

"Bude to jenom chvilka," uklidňovala nás tetička Em. "Víte, přes ten příšerný závoj vás moc dobře nevidím…"

"Percy, něco je špatně," tvrdila pořád Annabeth.

"Špatně?" zamumlala tetička Em a natáhla se, aby si sundala přehoz, který měla přes hlavu. "Ale vůbec ne, drahá. Dneska večer mám velice vznešenou společnost. Co by mohlo být špatně?"

"To je strýc Ferdinand!" vydechl Grover.

"Nedívejte se na ni!" vykřikla Annabeth. Narazila si na hlavu čepici Yankeeů a zmizela. Neviditelnýma rukama stáhla Grovera i mě z lavičky.

Octil jsem se na zemi a hleděl na nohy tetičky Em v sandálech.

Slyšel jsem, jak se Grover dere jedním směrem, Annabeth druhým. Ale já byl moc omámený, než abych se dokázal pohnout.

Pak jsem nad sebou uslyšel podivný šustivý zvuk. Zvedl jsem oči k rukám tetičky Em, které se proměnily ve zkroucené a bradavičnaté pařáty s ostrými bronzovými drápy místo nehtů.

Málem jsem se podíval výš, ale odněkud zleva Annabeth zaječela: "Ne! Nedělej to!"

Další šustění - zvuk drobných hádků, přímo nade mnou, přesně od… odtamtud, kde měla být hlava tetičky Em.

"Utíkej!" zamečel Grover. Slyšel jsem ho, jak se žene po štěrku a křičí: "Maia!", aby nastartoval své létající tenisky.

Nedokázal jsem se pohnout. Zíral jsem na zkroucené spáry tetičky Em a snažil se přemoct omámení, které mi ta ženská způsobila.

"Taková škoda ničit pěknou mladou tvářičku," řekla mi konejšivě. "Zůstaň se mnou, Percy. Stačí se jenom podívat nahoru."

Bránil jsem se nutkání ji poslechnout. Místo toho jsem se podíval do strany a uviděl jsem jednu z těch zrcadlově lesklých skleněných koulí, jaké si lidé dávají do zahrad. V oranžovém skle jsem viděl temný odraz tetičky Em. Roušku měla dole, odhalila mihotající se bledý kotouč tváře. Vlasy se jí hýbaly a proplétaly jako hadi.

Tetička Em.

Tetička "M".

Jak jsem mohl být takový hlupák?

Uvažuj, říkal jsem si. Jak Medúza zemře v té báji?

Ale nemyslelo mi to. Něco mi říkalo, že Medúza spala, když ji napadl můj jmenovec Perseus. Teď měla ke spánku daleko. Kdyby chtěla, mohla by se klidně hned rozmáchnout těmi svými pařáty a rozdrásat mi obličej.

"To mi udělala Šedooká, Percy," promluvila Medúza a vůbec nezněla jako nestvůra. Její hlas mě vábil, abych k ní vzhlédl, politoval ubohou starou babičku. "Annabetina matka, prokletá Athéna, mě proměnila z krásné ženy v tohleto."

"Neposlouchej ji!" vykřikl Annabetin hlas odněkud mezi sochami. "Utíkej, Percy!"

"Ticho!" zavrčela Medúza. Pak znovu změnila hlas na konejšivé předení. "Chápeš, proč musím zničit tu holku, Percy. Je to dcera mé soupeřky. Rozdrtím její sochu na prach. Ale ty, drahý Percy, ty nemusíš trpět."

"Ne," zamumlal jsem. Pokoušel jsem se přimět nohy k pohybu.

"Vážně chceš pomáhat bohům?" zeptala se Medúza. "Víš, co tě čeká na té bláznivé výpravě, Percy? Co se stane, pokud se dostaneš do podsvětí? Nedělej sluhu olympským bohům, můj drahý. Bude ti líp jako soše. Míň bolesti. Míň bolesti."

"Percy!" Za sebou jsem uslyšel nějaký bzukot, jako by se tam střemhlav hnal metrákový kolibřík. Grover vykřikl: "Přikrč se!"

Obrátil jsem se. Byl to on na nočním nebi, snášel se přímo seshora ve svých třepetajících se okřídlených botách a v rukách držel větev velkou jako baseballová pálka. Oči měl pevně zavřené, hlavou škubal ze strany na stranu. Řídil se jenom ušima a nosem.

"Přikrč se!" vykřikl znova. "Já ji dostanu!"

To mě konečně nakoplo. Jak jsem znal Grovera, bylo mi jasné, že Medúzu mine a trefí se do mě. Vrhl jsem se na bok.

Prásk!

Nejdřív jsem si myslel, že Grover narazil do stromu. Pak Medúza vztekle zařvala.

"Ty ohavný satyre," zavrčela. "Přidám si tě do sbírky!"

"To bylo za strýčka Ferdinanda!" zařval na ni Grover. Drápal jsem se pryč a narazil do jedné sochy, zatímco se Grover snášel na další nálet.

Prásk!

"Arrgh!" vykřikla Medúza a hadovité vlasy syčely a plivaly.

Annabetin hlas hned vedle mě řekl: "Percy!"

Vyletěl jsem tak vysoko, že jsem málem přeskočil zahradního trpaslíka. "Sakra! Tohle nedělej!"

Annabeth si sundala čepici Yankeů a zjevila se. "Musíš jí uříznout hlavu."

"Co? Zbláznila ses? Vypadněme odtud."

"Medúza je hrozba. Je zlá. Zabila bych ji sama, ale…" Annabeth polkla, jako kdyby se chystala k nějakému závažnému přiznání. "Ale ty máš lepší zbraň. Kromě toho, já se k ní nikdy nedostanu dost blízko. Rozkrájela by mě na kousky kvůli mámě. Ty - ty máš šanci."

"Co? Nemůžu -"

"Koukej, chceš, aby proměnila v sochy další nevinné lidi?"

Ukázala na sochy milenců, muže a ženu, kteří se objímali, proměněni nestvůrou v kámen.

Annabeth popadla z nejbližšího podstavce zelenou zahradní kouli. "Lesklý štít by byl lepší." Kriticky studovala kouli. "Ten vypouklý povrch to trochu zkreslí. Velikost odrazu by se měla násobit faktorem -"

"Mluvila bys laskavě normálně?"

"Já mluvím!" Hodila mi tu kouli. "Zkrátka na ni koukej v tom skle. Nikdy se na ni nedívej přímo."

"Hej, lidi!" zavolal Grover odněkud z výšky nad námi. "Myslím, že je v bezvědomí!"

"Ggggrrrrrr!"

"Možná ne," opravil se Grover. Pustil se do dalšího náletu s větví.

"Dělej," pobídla mě Annabeth. "Grover má výborný čich, ale jednou na něco narazí."

Vytáhl jsem pero a sundal kryt. V ruce mi vyrostlo bronzové ostří meče.

Vydal jsem se za syčením a prskáním, které vydávaly Medúziny vlasy.

Upíral jsem oči na kouli, abych zahlédl jenom Medúzin odraz, ne ji skutečnou. Pak jsem ji v tom zeleně zabarveném skle uviděl.

Grover se blížil na další odpal, ale tentokrát letěl moc nízko. Medúza chňapla klacek a vychýlila Grovera z kurzu. Zřítil se a s bolavým "Ummff!" havaroval do náruče kamenného medvěda grizzlyho.

Medúza se už na něj chystala vrhnout, když jsem zařval: "Hej!"

Postupoval jsem k ní, což s koulí a mečem v rukách nebylo nic lehkého. Kdyby na mě zaútočila, měl bych co dělat, abych se ubránil.

Ale nechala mě přiblížit se - šest metrů, tři metry.

Teď jsem viděl odraz její tváře. Nemohla být přece tak moc šeredná. Určitě ji tak zdeformovaly ty zelená obliny koule, že vypadala hůř.

"Přece bys neublížil staré ženské, Percy," zašeptala. "Já vím, že bys to neudělal."

Zaváhal jsem. Obličej, který jsem viděl v odrazu ve skle, mě fascinoval - oči jako by se propalovaly zelení skla a braly mi sílu z paží.

Z cementového grizzlyho zasténal Grover: "Percy, neposlouchej ji!"

Medúza se zahihňala: "Pozdě."

Vrhla se po mně pařáty.

Máchl jsem mečem, uslyšel odporné šleh! a pak syčení, jako když se z jeskyně žene vítr - zvuk rozpadající se nestvůry.

Něco mi spadlo k nohám. Stálo mě veškerou sílu vůle, abych se tam nepodíval. Cítil jsem, jak se mi do ponožek vsakuje teplé bláto, hlavičky umírajících hadů mi škubaly za tkaničky od bot.

"No tfuj," odplivl si Grover. Oči měl pořád pevně zavřené, ale nejspíš slyšel, jak ta věc klokotá a vaří se. "Mega-tfuj."

Annabeth ke mně došla s očima upřenýma na nebe. Držela Medúzinu černou roušku. Přikázala mi: "Nehýbej se."

Nedívala se dolů, moc a moc opatrně si klekla, zabalila hlavu nestvůry do černé látky a pak ji zvedla. Pořád z ní ještě odkapávala zelená tekutina.

"Jsi v pořádku?" zeptala se mě třesoucím se hlasem.

"Jo," usoudil jsem, i když mi připadalo, že ten dvojitý cheeseburger každou chvíli vyzvracím. "Proč se… proč se ta hlava nevypařila?"

"Když ji usekneš, je z ní válečná kořist," vysvětlila mi. "Jako ten tvůj roh Mínótaura. Ale nerozbaluj ji. Pořád by tě mohla proměnit v kámen."

Grover sténal, když lezl dolů ze sochy grizzlyho. Na čele měl velikou modřinu. Zelená rasta čepice mu visela z jednoho kozlího růžku a falešná chodidla mu spadla z kopyt. Kouzelné tenisky mu volně poletovaly kolem hlavy.

"Jako Rudý baron," podotkl jsem. "Dobrá práce, kamaráde."

Podařil se mu stydlivý úsměv. "To vážně nebyla žádná legrace. No… to, jak jsem ji mlátil větví, to legrace byla. Ale srážka s betonovým medvědem ne."

Chňapl ze vzduchu své létající boty. Uzavřel jsem meč. Všichni tři jsme klopýtali zpátky ke skladišti.

Za bufetovým pultem jsme našli staré plastové pytle na potraviny a znovu jimi obalili hlavu Medúzy. Plácli jsme ji na stůl, kde jsme předtím večeřeli, a posadili se kolem, moc vyčerpaní na nějaké řeči.

Nakonec jsem prohlásil: "Takže to Athéně můžeme poděkovat za tuhle nestvůru?"

Annabeth po mně šlehla vzteklým pohledem. "Vlastně tvému tátovi. Nevzpomínáš si? Medúza byla Poseidónova přítelkyně. Rozhodli se, že si dají schůzku v chrámu mé mámy. Proto ji Athéna proměnila v nestvůru. Medúza a její dvě sestry, které jí pomohly dostat se do chrámu, se staly třemi Gorgónami. Proto mě Medúza chtěla rozkrájet na kousky, ale tebe si přála uchovat jako krásnou sochu.

Pořád jede po tvém tátovi. Možná jsi jí ho připomínal."

Tvář mi hořela. "Aha, takže najednou je to moje vina, že jsme se potkali s Medúzou."

Annabeth se narovnala. Špatně napodobila můj hlas: "Je to jenom fotka, Annabeth. Nic se nestane."

"Zapomeň na to," mávl jsem rukou. "Jsi nemožná."

"A ty jsi nesnesitelný."

"A ty -"

"No tak!" přerušil nás Grover. "Chytá mě z vás migréna, a satyrové přitom na migrény netrpí. Co uděláme s tou hlavou?"

Zíral jsem na tu věc. Z díry v plastu visel jeden hádek. Po straně pytle byl vytištěný nápis: VÁŽÍME SI VAŠÍ PRÁCE!

Měl jsem vztek, nejenom na Annabeth a její mámu, ale na všechny bohy kvůli téhle pitomé výpravě, kvůli tomu, že jsme se dostali ze silnice a hned první den mimo tábor se zapletli do dvou velkých bojů. Takhle se nikdy nedostaneme do L. A. živí, natož před letním slunovratem.

Co to říkala Medúza?

Nedělej sluhu olympským bohům, můj drahý. Bude ti líp jako soše.

Zvedl jsem se. "Hned jsem zpátky."

"Percy," zavolala za mnou Annabeth. "Co to -"

Hledal jsem vzadu ve skladišti, až jsem našel Medúzinu kancelář. Její účetní kniha uváděla šest posledních prodejů, všechno to byly dodávky do podsvětí na výzdobu Hádovy a Persefoniny zahrady. Podle jednoho účtu za dopravu byla fakturační adresa podsvětí Nahrávací studia DOA, Západní Hollywood, Kalifornie. Složil jsem účet a nacpal si ho do kapsy.

V pokladně jsem našel dvacet dolarů, několik zlatých drachem a pár průvodek Bleskové Hermovy dodávkové služby, opatřených malým koženým váčkem na mince. Prohrabal jsem zbytek kanceláře, dokud jsem nenašel krabici správné velikosti.

Vrátil jsem se k piknikovému stolu, zabalil hlavu Medúzy a vyplnil průvodku:

Bohové

Hora Olymp

600. patro

Empire State Building

New York, stát NY

S úctou

Percy Jackson

"To se jim nebude líbit," varoval mě Grover. "Budou to od tebe považovat za drzost."

Nasypal jsem do váčku pár zlatých drachem. Jakmile jsem ho uzavřel, ozvalo se cinknutí pokladny. Balík se vznesl ze stolu a s hlasitým plesk! zmizel.

"Já jsem drzý."

Koukl jsem na Annabeth a pohledem ji vyzýval, ať si mě zkusí kritizovat.

Neudělala to. Zřejmě už se smířila s tím, že mám úžasný talent vytáčet bohy. "Pojďme," zamumlala. "Potřebujeme vymyslet nový plán."