kapitola 10 - ZNIČÍM ÚPLNĚ BEZVADNÝ AUTOBUS

Balení mi netrvalo dlouho. Rozhodl jsem se, že nechám Mínótaurův roh ve srubu. Do batohu, který mi našel Grover, mi tedy zbývalo nacpat jenom náhradní oblečení a kartáček na zuby.

Ze zásob tábora mi přidělili sto dolarů v penězích smrtelníků a dvacet zlatých drachem. Ty mince byly velké jako skautské sušenky a na jedné straně nesly podoby různých řeckých bohů a na druhé Empire State Building. Staré drachmy smrtelníků bývaly stříbrné, řekl nám Cheirón, ale obyvatelé Olympu neužívali nikdy nic horšího než ryzí zlato. Cheirón nám vysvětlil, že by se ty mince mohly hodit při mimosmrtelných transakcích - ať to znamenalo cokoli.

Dal mně a Annabeth po lahvi nektaru a průhledný pytlík na zip, plný plátků ambrózie k použití jen v naléhavých případech, kdybychom byli vážně zranění. Je to božský pokrm, připomněl nám Cheirón. Vyléčí skoro každé zranění, ale pro pozemšťany je to jed. Velká dávka může i polokrevného moc a moc rozrušit. A předávkování by nás doslova spálilo.

Annabeth si vzala kouzelnou čepici, kterou dostala od mámy k dvanáctým narozeninám, jak mi řekla. Nesla si knihu o slavné klasické architektuře, napsanou ve starořečtině, aby si mohla číst, když se bude nudit, a dlouhý bronzový nůž, schovaný v rukávu trička. Byl jsem přesvědčen, že nás ten nůž přivede do maléru u prvního detektoru kovu.

Grover si nasadil svá falešná chodidla a navlékl kalhoty, aby vypadal jako člověk. Na hlavě měl zelenou čepici v rasta stylu, protože když pršelo, kudrnaté vlasy mu slehly a byly vidět špičky rohů. Jasně oranžový ruksak měl plný kousků kovu a jablek na svačinu. V kapse si nesl sadu rákosových píšťal, které mu vyřezal jeho otec kozel. Znal ale jenom dvě skladby: Mozartův klavírní koncert č. 12 a "So Yesterday" od Hilary Duffové. Na těch píšťalách znělo obojí dost uboze.

Zamávali jsme na rozloučenou ostatním táborníkům, naposled se podívali na jahodové plantáže, oceán a hlavní budovu a pak vystoupali na Vrch polokrevných k vysoké borovici, která bývala Thalií, Diovou dcerou.

Cheirón na nás čekal na svém invalidním vozíku. Vedle něj stál ten svalovec, kterého jsem viděl, když jsem se zotavoval na ošetřovně. Podle Grovera byl ten chlápek šéf táborové ochranky. Měl prý oči po celém těle, aby ho nikdy nic nemohlo překvapit. Dneska byl ale v uniformě řidiče, takže jsem zahlédl jen ta extra kukadla na rukách, obličeji a krku.

"To je Argus," prozradil mi Cheirón. "Odveze vás do města a hm, no, bude na všechno dohlížet."

Zaslechl jsem za námi kroky.

Do kopce vybíhal Luke a nesl pár bot na basket.

"Hej!" funěl. "To jsem rád, že jsem vás chytil."

Annabeth se začervenala jako vždycky, když byl Luke poblíž.

"Jenom jsem ti chtěl popřát hodně štěstí," řekl mi Luke. "A myslel jsem… hm, že by se ti hodilo tohle."

Podal mi tenisky, které vypadaly docela normálně. Dokonce i normálně smrděly.

Luke vykřikl: "Maia!"

Z podrážek vyrazila bílá ptačí křídla a tak mě vylekala, až jsem tenisky upustil. Chvíli se plácaly na zemi, pak se křídla složila a zmizela.

"Paráda!" byl nadšený Grover.

Luke se usmál. "Posloužily mi dobře, když jsem byl na výpravě. Dárek od otce. Samozřejmě, teď je nepoužívám…" Zatvářil se smutně.

Nevěděl jsem, co mám říct. Bylo prima už to, že se Luke přišel rozloučit. Měl jsem strach, že na mě má vztek, protože jsem na sebe v posledních dnech strhl takovou pozornost. Ale teď mi tu dává kouzelný dar… Začervenal jsem se skoro stejně jako Annabeth.

"Hele, kamaráde," zamumlal jsem. "Díky."

"Poslouchej, Percy…" Luke vypadal nesvůj. "Vkládají se teď do tebe velké naděje. Takže… za mě zabij pár nestvůr, ano?"

Potřásli jsme si rukama. Luke poplácal Grovera po hlavě mezi rohy a pak se na rozloučenou objal s Annabeth, která vypadala, že každou chvilku omdlí.

Když Luke odešel, poškádlil jsem ji: "Ty nějak vzdycháš."

"To teda ne."

"Nechalas ho ukrást vlajku místo sebe, co?"

"Teda… já nevím, proč s tebou vůbec chci jít, Percy."

Dusala dolů z druhé strany kopce, kde na kraji cesty čekalo bílé terénní auto. Argus šel za ní a cinkal klíčky od auta.

Sebral jsem létací boty a najednou jsem měl nějaký špatný pocit. Podíval jsem se na Cheiróna. "Nebudu je moct použít, že ne?"

Zavrtěl hlavou. "Luke to myslel dobře, Percy. Ale vznést se do vzduchu… To by od tebe nebylo moudré."

Zklamaně jsem přikývl, ale pak jsem dostal nápad. "Poslyš, Grovere. Chtěl bys kouzelnou věc?"

Oči se mu rozsvítily. "Já?"

Rychle jsme mu zašněrovali tenisky přes falešné nohy a první létající koza na světě byla připravena ke startu.

"Maia!" houkl.

Ze země odstartoval dobře, ale pak se převalil na bok, takže táhl ruksak trávou. Okřídlené boty vyhazovaly jako malí divocí koně.

"Trénink," zavolal za ním Cheirón. "Potřebuješ jenom trénink!"

"Aáá!" Grover se řítil bokem z kopce jako šílená travní sekačka a mířil k autu.

Než jsem se za ním stačil vydat, chytil mě Cheirón za paži. "Měl jsem tě líp vycvičit, Percy," řekl. "Kdybych jen měl víc času. To Héraklés nebo Jásón - ti byli pořádně trénovaní."

"To nevadí. Jenom škoda, že -"

Zarazil jsem se, protože bych mluvil jako nevděčný spratek. Škoda, že mi táta nedal nějakou bezva kouzelnou věc na pomoc při výpravě, něco tak dobrého jako Lukovy létající boty nebo Annabetinu čepici neviditelnosti.

"Páni, na co jenom myslím?" vykřikl Cheirón. "Nemůžu tě přece pustit bez tohohle."

Vytáhl z kapsy saka pero a podal mi ho. Bylo to obyčejná propiska na jedno použití, černý inkoust, nasazovací uzávěr. Stála možná třicet centů.

"Jé," vyhrkl jsem. "Díky."

"Percy, tohle je dar od tvého otce. Opatroval jsem ho celé roky a nevěděl jsem, že jsi to ty, na koho čekám. Ale to proroctví je mi teď jasné. Jsi to ty."

Vzpomněl jsem si na exkurzi do Metropolitního muzea umění, když jsem vypařil paní Doddsovou. Cheirón mi hodil kuličkové pero, které se proměnilo v meč. Mohlo by to být…?

Sundal jsem uzávěr a pero mi v ruce vyrostlo a ztěžklo. Za půl vteřiny jsem držel lesknoucí se bronzový meč s dvojitým ostřím, držadlem obaleným kůží a plochým jílcem, zdobeným zlatými cvoky. Byla to první zbraň, která mi připadala vyvážená.

"Ten meč má dlouhou a tragickou historii, do které se nemusíme pouštět," pověděl mi Cheirón. "Jmenuje se Anaklusmos."

"To je bouřlivý příval," přeložil jsem si a překvapilo mě, že jsem tak snadno porozuměl starořečtině.

"Používej ho jenom v nutných případech," nabádal mě Cheirón, "a jenom proti nestvůrám. Žádný hrdina by samozřejmě neměl ubližovat smrtelníkům, pokud to není absolutně nutné, ale tento meč jim každopádně nic neudělá."

Podíval jsem se na tu děsivě ostrou čepel. "Co tím myslíte, že smrtelníkům nic neudělá? Jak to, že ne?"

"Ten meč je z božského bronzu. Vykovali ho Kyklopové, byl zakalený v srdci sopky Etna a chlazený v řece Léthé. Pro nestvůry je vražedný, i pro všechny tvory z podsvětí, pokud tě nezabijí dřív. Ale smrtelníkem ta čepel projde jako duch. Nejsou pro ten meč zkrátka dost důležití, aby je zabíjel. A měl bych tě varovat: tebe coby poloboha mohou zabít božské i obyčejné zbraně. Jsi dvojnásob zranitelný."

"To je dobré vědět."

"A teď to pero zase zavři."

Dotkl jsem se krytem pera špičky meče a ten se okamžitě zase scvrkl na propisku. Zastrčil jsem ji do kapsy, trochu nesvůj, protože jsem byl ve škole pověstný tím, jak ztrácím pera.

"To se ti nepovede," ujistil mě Cheirón.

"Co?"

"Ztratit to pero," řekl. "Je očarované. Vždycky se ti znovu objeví v kapse. Zkus to."

Moc se mi to nezdálo, ale odhodil jsem pero dolů z kopce, co nejdál jsem dokázal, a díval se, jak mizí v trávě.

"Může to chvilku trvat," vysvětlil mi Cheirón. "A teď se podívej do kapsy." Jasně, pero tam bylo.

"Fajn, to je fakt dost super," připustil jsem. "Ale co když mě nějaký smrtelník uvidí, jak tasím meč?" Cheirón se usmál. "Mlha je mocná věc, Percy."

"Mlha?"

"Ano. Přečti si Iliadu. Je plná zmínek o té věci. Kdykoli se síly bohů nebo nestvůr smísí se smrtelným světem, vytvoří mlhu, která lidem zakryje výhled. Ty jako polobůh uvidíš všechno, jak to je, ale lidé si mohou věci vykládat úplně jinak. Je vážně pozoruhodné, jak daleko dokážou lidé zajít, aby vysvětlili určité věci."

Zastrčil jsem si Anaklusmos zpátky do kapsy.

Poprvé mi ta výprava připadala skutečná. Doopravdy jsem opouštěl Vrch polokrevných. Mířil jsem na západ bez dohledu dospělých, bez záložního plánu, dokonce i bez mobilního telefonu. (Cheirón tvrdil, že nestvůry dokážou mobily vystopovat. Kdybychom nějaký použili, bylo by to horší než vyslat světlici.) K boji s nestvůrami a k dosažení říše mrtvých jsem neměl silnější zbraň než meč.

"Cheiróne…" zaváhal jsem. "Když říkáte, že bohové jsou nesmrtelní… Chci říct, existovala doba před nimi, že?"

"Dokonce čtyři doby. Doba Titánů byla ta čtvrtá, i někdy se nazývá Zlatým věkem, což je rozhodně nesprávné. Tohle, doba západní civilizace a vlády Dia, je patý věk."

"A jaké to bylo… před bohy?"

Cheirón našpulil rty. "Ani já nejsem tak starý, abych si to pamatoval, dítě, ale vím, že to byla pro smrtelníky divoká a temná doba. Kronos, vládce Titánů, nazval svou vládu Zlatým věkem, protože lidé žili nevinně a v nevědomosti. Ale to byla pouhá propaganda. Vládce Titánů se o lidi nestaral, sloužili mu jenom jako chuťovky nebo zdroj levné zábavy. Teprve v počátcích panování vládce Dia přinesl Prométheus, dobrý Titán, lidem oheň a oni se začali vyvíjet, ale Prométheus byl stejně označen za nebezpečného. Zeus ho přísně potrestal, jak si možná vzpomínáš. Nakonec si ale bohové samozřejmě lidi oblíbili a zrodila se západní civilizace."

"Ale bohové teď nemůžou zemřít, mám pravdu? Myslím, dokud žije západní civilizace, žijí i oni. Takže… I kdybych neuspěl, nemůže se stát nic tak špatného, aby to zničilo všechno, je to tak?"

Cheirón mi věnoval smutný úsměv. "Nikdo neví, jak dlouho potrvá věk Západu, Percy. Bohové jsou nesmrtelní, to ano. Ale vlastně i Titáni. Oni pořád existují, jsou zamčení v různých vězeních, musí snášet nekonečnou bolest a tresty, s omezenou silou, ale pořád dokonale naživu. Možná sudičky zakázaly, aby bohové někdy utrpěli takovou zkázu, nebo abychom se vrátili k temnotě a chaosu minulosti. Nemůžeme dělat nic než následovat svůj osud, dítě."

"Svůj osud… Pokud víme, jaký je."

"Uklidni se," řekl mi Cheirón. "Udržuj si jasnou hlavu. A pamatuj, možná máš zabránit největší válce v dějinách lidstva."

"Uklidnit se," podotkl jsem. "Já jsem úplně klidný."

Když jsem se dostal pod kopec, ohlédl jsem se. Pod borovicí, která bývala Thalií, dcerou Dia, teď stál Cheirón ve své plné podobě koňského muže a zvedal luk na pozdrav. Prostě normální rozloučení s normálním kentaurem při odjezdu z letního tábora.

Argus nás vyvezl z venkovské krajiny na západní Long Island. Bylo to divné, ocitnout se zase na hlavní silnici, s Annabeth a Groverem vedle sebe, jako bychom byli normální cestující. Po dvou týdnech na Vrchu polokrevných mi skutečný svět připadal jako fantazie. Přistihl jsem se, jak zírám na každou provozovnu McDonald, na každé dítě, které sedělo vzadu v autě rodičů, na každý billboard a nákupní středisko.

"Zatím to jde dobře," řekl jsem Annabeth. "Deset mil a ani jedna nestvůra."

Vztekle si mě změřila. "Takovéhle řeči přinášejí smůlu, chaluhový mozečku."

"Připomeň mi, prosím tě - proč mě tolik nesnášíš?"

"To není pravda."

"Skoro bych ti věřil."

Složila svou neviditelnou čepici. "Podívej se… My spolu zkrátka nemáme vycházet, jasný? Naši rodiče jsou soupeři."

"Proč?"

Povzdechla si. "Kolik důvodů chceš? Moje máma jednou přistihla Poseidóna s jeho přítelkyní v Athénině chrámu, což bylo krajně neuctivé. Jindy zase Athéna a Poseidón soutěžili, kdo bude patron města Athény. Tvůj táta vyrobil jako dárek nějaký pitomý pramen slané vody. Máma stvořila olivovník. Lidé poznali, že její dar je lepší, a tak pojmenovali město po ní."

"Ti museli olivy fakt milovat."

"Ale, zapomeň na to."

"Panečku, kdyby tak vymyslela pizzu - tomu bych rozuměl."

"Říkám ti, zapomeň na to!"

Argus se na předním sedadle usmál. Neřekl nic, ala jedno modré oko vzadu na krku na mě zamrkalo.

Provoz v Queensu nás zpomalil. Když jsme se dostali na Manhattan, slunce už zapadalo a začínalo pršet.

Argus nás vyložil na stanici autobusu v Upper East Side, nedaleko bytu mojí mámy a Gabea. Na jedné poštovní schránce visel promočený leták s mojí fotkou: NEVIDĚLI JSTE TOHOTO CHLAPCE?

Strhl jsem ho dřív, než si ho Annabeth a Grover stačili všimnout.

Argus vyložil zavazadla, přesvědčil se, že máme jízdenky, a odjel. Jedno oko na hřbetu ruky se otevřelo a sledovalo nás, když vyjížděl z parkoviště.

Myslel jsem na to, jak blízko jsem našemu starému bytu. Máma by obyčejně touhle dobou už byla zpátky z cukrárny. Smraďoch Gabe nejspíš zrovna dřepěl doma, hrál poker a po mámě ani nevzdechl.

Grover si hodil batoh na záda a podíval se po ulici směrem, kterým jsem koukal já. "Chceš vědět, proč si ho vzala, Percy?"

Zíral jsem na něj. "Čteš mi myšlenky, nebo co?"

"Jenom pocity." Pokrčil rameny. "Asi jsem ti zapomněl říct, že to satyrové umějí. Myslels na svou mámu a na nevlastního otce, co?"

Přikývl jsem a uvažoval, co ještě mi Grover zapomněl říct.

"Tvoje máma si vzala Gabea kvůli tobě." prozradil mi Grover. "Říkáš mu 'smraďoch', ale přitom nic nevíš. Ten chlap má takovou auru… Sakra, vnímám ho až odtud. Dokážu z tebe vycítit jeho stopy, a to jsi s ním už dlouho nebyl."

"Díky," procedil jsem skrz zuby. "Kde je tu nejbližší sprcha?"

"Měl bys za to být vděčný, Percy. Tvůj nevlastní otec páchne tak odporně lidsky, že to zamaskuje přítomnost jakéhokoli poloboha. Jakmile jsem se v jeho autě nadechl, hned jsem to věděl: Gabe celé roky překrýval tvou vůni. Kdybys nebyl každé léto s ním, nejspíš by tě nestvůry objevily už dávno. Tvoje máma s ním žila proto, aby tě chránila. Byla to chytrá ženská. Musela tě moc milovat, když se dala dohromady s takovým chlápkem - pokud ti to nějak pomůže."

Nepomohlo, ale přinutil jsem se nedat to najevo. Zase se s ní setkám, myslel jsem si. Nezemřela.

Uvažoval jsem, jestli mi Grover pořád dokáže číst pocity, i když jsou tak popletené. Byl jsem rád, že je s Annabeth a se mnou, ale trápilo mě svědomí, že jsem k nim nebyl upřímný. Neřekl jsem jim pravý důvod, proč jsem souhlasil s touhle potrhlou výpravou.

Popravdě řečeno, bylo mi jedno, jestli najdu Diův blesk, zachráním svět a pomůžu tátovi z maléru. Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím silněji jsem Poseidóna nesnášel za to, že mě nikdy nenavštívil, nepomohl mámě a v životě neposlal jediný mizerný šek s alimenty. Přihlásil se ke mně jedině proto, že ode mě něco potřeboval.

Šlo mi jenom o mámu. Hádés si ji vzal nespravedlivě a taky mi ji vrátí.

Kdo tě zve přítelem, ten tě pak podrazí, zašeptalo mi Orákulum v hlavě. Na čem ti záleží nejvíce, nespasíš.

Drž hubu, nařídil jsem mu.

Pršelo pořád dál.

Čekali jsme na autobus a začínali se nudit. Rozhodli jsme se zahrát si s jedním Groverovým jablkem, protože jsme neměli pravý hacky sack. Annabeth byla neuvěřitelná. Dokázala jablko odrazit kolenem, loktem, ramenem, vším možným. Ani já jsem nebyl špatný.

Hra skončila, když jsem odrazil jablko na Grovera a dostalo se moc blízko k jeho puse. Jeden pořádný kozí kousanec a náš míč zmizel - i s jádřincem, stopkou, se vším.

Grover se začervenal. Začal se omlouvat, ale Annabeth a já jsme se chechtali jako cvoci.

Konečně přijel autobus. Postavili jsme se do řady k nástupu a Grover se začal rozhlížet kolem, čenichal ve vzduchu, jako by ucítil svou oblíbenou lahůdku ze školní jídelny - plněné tortilly.

"Co je?" zeptal jsem se.

"Nevím," odpověděl upjatě. "Možná nic."

Ale já bych řekl, že to něco bylo. I já se začal ohlížet přes rameno.

Ulevilo se mi, když jsme konečně nastoupili a našli si místa vedle sebe na zadních sedadlech. Uložili jsme si batohy. Annabeth se pořád nervózně plácala svou čepicí Yankeeů do stehna.

Když nastupovali poslední cestující, Annabeth mi stiskla koleno. "Percy."

Do autobusu zrovna nasedala nějaká stará paní. Měla na sobě pomačkané sametové šaty, krajkové rukavičky a neforemný oranžový háčkovaný klobouk, který jí stínil tvář. Nesla si velkou kašmírovou kabelu. Když zvedla hlavu, černé oči se jí zaleskly a srdce mi vynechalo jeden úder.

Byla to paní Doddsová. Starší, sešlejší, ale rozhodně se stejným ďábelským obličejem.

Vmáčkl jsem se do sedadla.

Za ní šly další dvě staré ženy, jedna v zeleném klobouku a druhá ve fialovém. Jinak vypadaly přesně jako paní Doddsová - stejné zkroucené ruce, kašmírové kabely, pomačkané sametové šaty. Trojka ďábelských babiček.

Posadily se do přední řady, hned za řidiče. Ty dvě u uličky si do ní natáhly nohy a překřížily je. Vypadalo to docela přirozeně, ale vzkaz to byl jasný: nikdo se nedostane ven.

Autobus vyjel ze stanice, zamířili jsme do kluzkých ulic Manhattanu. "To nevydržela mrtvá dlouho," zašeptal jsem a snažil se, aby se mi netřásl hlas. "Říkalas, myslím, že je to může zahnat na celý život."

"Říkala jsem, když máš štěstí," opravila mě Annabeth. "Jak je vidět, taks ho neměl."

"Všechny tři," zakňoural Grover. "Di immortales!"

"V pohodě," zamumlala Annabeth a bylo vidět, jak si s něčím láme hlavu. "Lítice. Tři nejhorší nestvůry z podsvětí. To se zvládne. To se zvládne. Vyklouzneme prostě oknem."

"Nedá se otevřít," zaúpěl Grover.

"Zadní dveře?" navrhla.

Žádné tam nebyly. A i kdyby byly, nepomohly by nám. Tou dobou už jsme byli na Deváté avenue a mířili k Lincolnově tunelu.

"Nenapadnou nás, když jsou kolem svědkové," poznamenal jsem. "Nebo ano?"

"Smrtelníci nemají dobrý zrak," připomněla mi Annabeth. "Mozek jim zpracuje jenom to, co uvidí skrz mlhu."

"A uvidí tři staré dámy, jak nás mordují, ne?"

Přemýšlela nad tím. "Těžko říct. Ale nemůžeme se spoléhat na to, že nám smrtelníci pomůžou. Co nouzový otvor ve střeše…?"

Vjeli jsme do Lincolnova tunelu a autobus ztemněl, až na bezpečnostní světla kolem uličky. Bez zvuků deště zavládlo uvnitř vozu tajemné ticho.

Paní Doddsová se zvedla. Rozhodným hlasem, jako by si to nacvičila, oznámila celému autobusu: "Musím na záchod."

"Já taky," řekla druhá sestra.

"Já taky," přidala se třetí.

Všechny se vydaly uličkou dozadu.

"Mám to," rozhodla Annabeth. "Percy, vezmi si mou čepici."

"Co?"

"Jdou přece po tobě. Udělej se neviditelný a běž dopředu. Ať tě minou. Možná se dostaneš dopředu a utečeš."

"Ale co vy -"

"Je možné, že si nás nevšimnou," pokračovala Annabeth. "Ty jsi synem jednoho z Velké trojky. Tvůj pach možná přebíjí náš."

"Nemůžu vás tu jen tak nechat."

"S námi si nedělej starosti," řekl Grover. "Běž!"

Ruce se mi třásly. Připadal jsem si jako zbabělec, ale vzal jsem si čepici Yankeeů a nasadil si ji na hlavu.

Když jsem se podíval dolů, tělo jsem už neměl.

Začal jsem se plížit uličkou. Podařilo se mi zdolat deset řad sedadel, pak jsem se vmáčkl na jedno prázdné místo, zrovna když mě Lítice míjely.

Paní Doddsová se zastavila, začenichala a podívala se přímo na mě. Srdce mi bušilo.

Očividně nic neviděla, a tak se spolu se sestrami vydala dál.

Byl jsem volný. Dostal jsem se dopředu autobusu. Teď už jsme byli skoro na konci Lincolnova tunelu. Chystal jsem se zmáčknout nouzové tlačítko, když jsem najednou uslyšel odporné kvílení ze zadní řady.

Ty staré dámy už nebyly staré dámy. Tváře měly pořád stejné - myslím, že hnusněji už vypadat nemohly - ale scvrkly se do podoby kožnatých hnědých babizen s netopýřími křídly a rukama a nohama jako pařáty chrličů. Kabely se jim proměnily v ohnivé biče.

Lítice obklopily Grovera a Annabeth, práskaly biči a syčely: "Kde je? Kde?"

Ostatní lidé v autobuse ječeli a krčili se na sedadlech. Museli něco vidět, to je jasné.

"Není tady!" vykřikla Annabeth. "Je pryč!"

Lítice zvedly biče.

Annabeth vytáhla bronzový nožík. Grover popadl ze svého svačinového pytle plechovku a chystal se ji po nich hodit.

To, co jsem pak udělal, bylo tak zbrklé a nebezpečné, že by mě mohli vyhlásit Mladým mentálem roku.

Řidič autobusu nedával pozor, pokoušel se ve zpětném zrcátku zahlédnout, co se děje.

Pořád ještě jako neviditelný jsem popadl volant a trhl s ním doleva. Všichni zaskučeli, jak to s nimi hodilo doprava. Uslyšel jsem i nějaký další zvuk a doufal jsem, že to byl náraz tří Lític do oken.

"Hej!" vykřikl řidič. "Hej - prr!"

Zápasili jsme spolu o volant. Autobus narazil na stěnu tunelu, rozmačkal kov a vyrazil jiskry na míli za sebou.

Vyřítili jsme se z Lincolnova tunelu znovu do bouřky s lidmi a nestvůrami rozházenými po celém autobusu, sráželi jsme auta jako bowlingové kuželky.

Řidič nějak objevil sjezd. Vyrazili jsme z dálnice, projeli šest semaforů a nakonec se hnali po jedné z venkovských cest New Jersey, o nichž by člověk nevěřil, že leží tak blízko New Yorku, přímo za řekou. Po levé straně jsme měli lesy, po pravici řeku Hudson a řidič jako by se stáčel k ní.

Další parádní nápad: zatáhl jsem za záchrannou brzdu.

Autobus zakvílel, udělal na mokrém asfaltu hodiny a narazil do stromů. Rozsvítila se nouzová světla. Dveře se prudce otevřely. Řidič byl venku první a cestující se s křikem hnali za ním. Vklouzl jsem na jeho sedadlo a nechal je vybíhat ven.

Lítice znovu nabyly rovnováhu. Švihly biči po Annabeth, která máchala nožem a křičela starořecky, aby ustoupily. Grover po nich házel plechovky.

Podíval jsem se na otevřené dveře. Mohl jsem jít, ale nedokázal jsem opustit přátele. Stáhl jsem si čepici neviditelnosti. "Hej!"

Lítice se obrátily, vycenily na mě žluté tesáky a ty otevřené dveře mi najednou připadaly jako znamenitý nápad. Paní Doddsová se hnala uličkou, přesně jak to dělávala ve třídě, když se chystala vysolit mi pětku z matematické písemky. Pokaždé, když práskla bičem, zatančily kolem něj rudé plameny.

Její dvě ohyzdné sestry vyskočily na vršek sedadel po stranách a lezly směrem ke mně jako obří odporné ještěrky.

"Persee Jacksone," vyslovila paní Doddsová s přízvukem, který byl rozhodně mnohem jižnější než z Georgie. "Urazils bohy. Zemřeš."

"Měl jsem vás radši jako učitelku matiky," prohodil jsem.

Zavrčela.

Annabeth a Grover se opatrně přesunuli za Lítice a hledali nějakou mezeru.

Vytáhl jsem z kapsy kuličkové pero a otevřel ho. Anaklusmos vyrostl na lesknoucí se meč s dvojitým ostřím.

Lítice zaváhaly.

Paní Doddsová už jeho čepel jednou ochutnala. Očividně nebyla ráda, že ho zas vidí.

"Okamžitě se vzdej," zasyčela. "A vyhneš se věčnému mučení."

"Fajn pokus," řekl jsem jí.

"Percy, pozor!" vykřikla Annabeth.

Paní Doddsová švihla bičem po mé ruce s mečem a Lítice po stranách se na mě vrhly.

Připadalo mi, jako bych měl ruku obalenou roztaveným olovem, ale podařilo se mi Anaklusmos neupustit. Jílcem jsem udeřil Lítici nalevo, až se svalila dozadu na sedadlo. Obrátil jsem se a sekl po Lítici napravo. Jakmile se ostří dotklo jejího krku, vykřikla, explodovala a proměnila se v prach. Annabeth sevřela paní Doddsovou zápasnickým chvatem a škubla s ní dozadu a Grover jí vytrhl bič z rukou.

"Au!" vyjekl. "Au! Horký! Je horký!"

Lítice, kterou jsem praštil jílcem, se na mě znovu vrhla s napřaženými pařáty, ale máchl jsem Anaklusmem a ona se rozprskla jako meloun po pádu na zem.

Paní Doddsová se pokoušela shodit Annabeth ze zad. Kopala, sekala drápy, syčela a kousala, ale Annabeth se držela, zatímco Grover svázal paní Doddsové nohy jejím vlastním bičem. Nakonec ji oba povalili na záda do uličky. Paní Doddsová se pokoušela zvednout, ale neměla dost místa, aby se rozmáchla netopýřími křídly, a tak zůstala ležet.

"Zeus tě zničí!" slibovala mi. "Hádés si vezme tvoji duši!"

"Braccas meas vescimini!" vykřikl jsem.

Netušil jsem, kde se ve mně ta latina vzala. Myslím, že to znamenalo: "Sežer si moje kalhoty!"

Autobusem otřásl hrom. Vlasy v zátylku se mi zježily.

"Ven!" zařvala na mě Annabeth. "Honem!" Nepotřeboval jsem to připomínat dvakrát.

Vyrazili jsme ven a zjistili, že ostatní cestující chodí omámeně kolem, dohadují se s řidičem nebo pobíhají v kruzích a křičí: "Zemřeme!" Jeden turista v havajské košili s fotoaparátem mě vyfotil, dřív než jsem stačil zavíčkovat meč.

"Naše batohy!" uvědomil si Grover. "Nechali jsme -"

BUUUUM!

Okna autobusu vybuchla a cestující se rozběhli schovat. Blesk vytvořil ve střeše obrovský kráter, ale vzteklé kvílení zevnitř mi prozradilo, že paní Doddsová ještě není mrtvá.

"Utíkej!" vykřikla Annabeth. "Volá si posily! Musíme odtud vypadnout!"

Vběhli jsme do lesa. Lilo, autobus za námi hořel a před námi nebylo nic než tma.