Kapitola 1

Den, kdy se změnil můj život, začal jako každý jiný. Bylo horké srpnové odpoledne roku 1864 a bylo tak dusno, že přestaly poletovat dokonce i mouchy ve stáji. Ztichly i děti našich sluhů, které si obvykle divoce hrály a vřískaly při přebíhání od jedné činnosti ke druhé. Vzduch se ani nepohnul, jako kdyby zadržoval dlouho očekávanou bouřku. Plánoval jsem si, že jízdou na své klisně Mezzonottě strávím pár hodin ve stínu lesa nedaleko rodného domu, statku Veritas. Napakoval jsem kabelu knížkami a chystal se jednoduše zmizet.
Tohle jsem dělal skoro celé léto. Bylo mi sedmnáct a nebyla ve mně trocha klidu. Nechtělo se mi do války, jako to udělal můj bratr, ani jsem nestál o to, aby mě otec učil, jak mám spravovat naše pozemky. Každé odpoledne jsem doufal v jedno: že pár hodin samoty mi pomůže pochopit, kdo jsem a čím se chci stát. Studia na chlapecké střední škole jsem skončil na jaře a otec mě přinutil odložit zápis na Virginskou univerzitu, dokud neskončí válka. Od té doby jsem uvázl ve zvláštní slepé uličce. Už jsem nebyl klukem, ještě jsem nebyl mužem, vůbec jsem netušil, co se sebou.
Nejhorší bylo, že jsem si neměl s kým povídat. Můj bratr Damon odjel do Atlanty s armádou generála Grooma, většina kamarádů z dětství buď chystala zásnuby, nebo byla někde daleko na bojišti. A otec pořád seděl ve své pracovně.
„Dneska bude vedro!“ zařval ze dveří stáje náš předák Robert. Pozoroval, jak se dva stájníci pokoušejí dát uzdu jednomu z koní, které otec koupil minulý týden na aukci.
„Jo,“ zamručel jsem. Tohle byl další problém. Sice jsem toužil po někom, s kým bych si mohl promluvit ,ale když se někdo takový objevil, nestačil mi. Zoufale jsem se chtěl setkat s někým, kdo by mi rozuměl, kdo by dokázal mluvit o opravdových věcech, jako jsou knihy a život, a ne jen o počasí. Robert byl docela fajn a jeden z otcových nejspolehlivějších zaměstnanců, ale byl moc hlučný a ztřeštěný, takže i desetiminutová konverzace s ním mě vyčerpávala.
„Už se ti to doneslo?“ zeptal se Robert, nechal koně koněm a vyrazil ke mně. V duchu jsem zasténal.
Zavrtěl jsem hlavou. „Nečetl jsem noviny. Co udělal generál Groom?“ chtěl jsem vědět, ačkoliv mě hovory o válce vždycky rozčilovaly.
Robert si zastínil oči před sluncem a potřásl hlavou. „Ne, to není o válce. Jde o ty útoky na zvířata. Příbuzní v Griffinu přišli o pět kuřat. všechny měly prokousnutý krky.“
V půli kroku jsem se zastavil a zježily se mi chlupy na zátylku. Celé léto se po okolních plantážích šířily zprávy o podivných útocích na zvířata. Obvykle šlo o malá zvířata, většinou kuřata nebo husy, jenže během posledních několika týdnů někdo – nejspíš Robert po čtyřech nebo pěti skleničkách whisky – začal vykládat, že jde o dílo zlých duchů. Já tomu nevěřil, ale bylo to další znamení, že svět už není takový, v jakém jsem vyrůstal. Všechno se měnilo, ať už jsem chtěl, nebo ne.
„Mohl je zabít toulavý pes,“ odpověděl jsem Robertovi s netrpělivým mávnutím rukou. Papouškoval jsem slova, která jsem zaslechl od otce. Říkal je Robertovi minulý týden. Zvedl se vítr a koně začali nervózně přešlapovat.
„No, potom doufám, že až se budeš jako každej den potulovat sám venku, tak tě žádnej z těch toulavejch psů nenajde.“ S těmi slovy Robert vykročil k pastvině.
Vešel jsem do chladné tmavé stáje. Pravidelný rytmus oddychování koní mě okamžitě uklidnil. Ze stěny jsem sundal Mezzanottiho hřeblo a začal pročesávat její jako uhel černou srst. Vděčně zařehtala.
V té chvíli se dveře stáje se skřípěním otevřely a dovnitř vstoupil otec. Jeho vysoká postava vyzařovala tak obrovskou sílu, že svým zevnějškem snadno zastrašil každého, kdo by mu chtěl zkřížit cestu. Jeho tvář byla zbrázděna vráskami, které mu jen přidávaly na autoritě. Navzdory vedru měl na sobě dopolední společenské sako.
„Stefane?“ zavolal otec a rozhlédl se po stáji. I když žil ve Veritas celé roky, do stájí skoro vůbec nechodil. Upřednostňoval, když mu koně připravili a přivedli ke dveřím.
Vylezl jsem z Mezzanottina boxu.
Otec vykročil ke konci stáje. Přejel mě pohledem a já před ním najednou pocítil rozpaky, protože jsem byl celý zpocený a špinavý. „Na tohle máme stájníky, synku.“
„Já vím,“ řekl jsem. Měl jsem pocit, že jsem ho zklamal.
„Na zábavu s koňmi musí být správný čas a správné místo. Ale pak přijde moment, kdy si chlapec přestane hrát a stane se mužem.“ Otec prudce plácl Mezzanotte do slabin. Ta si odfrkla a ustoupila dozadu.
Zatnul jsem zuby a čekal, že mi bude vyprávět, jak on, když byl v mém věku, přišel z Itálie do Virginie jen v tom, co měl na sobě. Jak se dřel, aby mohl výhodně koupit mrňavý pozemek o jednom akru, ze kterého je dnes dvousetakrová farma Veritas. Jak se rozhodl ji takhle pojmenovat, protože veritas je latinsky pravda. Naučil se totiž, že pokud člověk hledá pravdu a bojuje proti podvodníkům, nepotřebuje v životě nic jiného.
Otec se opřel o dveře stáje. „Rosalyn Cartwrightová právě oslavila šestnácté narozeniny a hledá manžela.“
„Rosalyn Cartwrightová?“ opakoval jsem. Když nám bylo dvanáct, odjela Rosalyn do Richmondu, aby tam dokončila školu. Neviděl jsem ji celé věky. Byla to nenápadná dívka s nevýraznými blonďatými vlasy a hnědýma očima. Ve všech mých vzpomínkách měla na sobě hnědé šaty. Nikdy nebyla veselá a nesmála se jako Clementine Haverfordová ani neflirtovala a nebyla divoká jako Amelia Hawkeová, případně vyzývavě drzá jako Sarah Brennanová. Byla prostě jako stín v pozadí, ochotná zúčastnit se všech našich dětských dobrodružství, ale nikdy je nevymýšlela.
„Ano. Rosalyn Cartwrightová.“ Otec mě obšťastnil jedním ze svých řídkých úsměvů. Koutky rtů měl nepatrně zdvižené nahoru, takže kdyby ho člověk dobře neznal, myslel by si, že se šklebí. „Mluvil jsem s jejím otcem a zdá se, že to bude ideální spojení. Vždycky tě měla ráda, Stefane.“
„Nevím, jestli se k sobě s Rosalyn Cartwrightovou hodíme,“ zamumlal jsem. Připadalo mi, že se na mě řítí stěny stáje. Samozřejmě že otec mluvil s panem Cartwrightem. Pan Cartwright vlastnil ve městě banku; jestli se s otcem dohodnou, nebude problém rozšířit Veritas ještě víc. A jestliže spolu už mluvili, bylo naprosto jisté, že si Rosalyn vezmu.
„Pochopitelně že to nevíš, chlapče!“ zachechtal se otec a plácl mě po zádech. Měl nezvykle dobrou náladu. Bohužel, moje nálada se horšila s každým jeho slovem. Pevně jsem zavřel oči a doufal, že to je všechno jen zlý sen. „Žádný chlapec v tvém věku neví, co je pro něj dobré. Proto mi musíš věřit. Příští týden uspořádám večeři, kde oslavíme vaše zásnuby. Mezitím bys ji měl navštívit. Seznam se s ní. Slož jí poklonu. Nech ji, aby se do tebe zamilovala.“ Otec domluvil, vzal mě za ruku a do dlaně mi vtiskl krabičku.
A co já? Co když si nepřeju, aby se do mě zamilovala? chtělo se mi říct. Ale neudělal jsem to. Místo toho jsem strčil krabičku do zadní kapsy, aniž bych se podíval na její obsah. Pak jsem znovu věnoval pozornost Mezzanotte a začal ji hřebelcovat tak silně, že si odfrkla a rozhořčeně couvla.
„Jsem rád, že jsme si spolu popovídali, synku,“ řekl otec. Čekal bych, že si všimne, že jsem skoro nic neřekl, že si uvědomí, jak je absurdní mě žádat, abych si vzal děvče, se kterým jsem roky vůbec nepromluvil.
„Otče?“ ozval jsem se. Doufal jsem, že řekne něco, čím mě zbaví osudu, který mi přichystal.
„Myslím, že říjen bude pro svatbu nejvhodnější,“ prohlásil místo toho a pak za ním zaklaply dveře.
Zatnul jsem naštvaně zuby. V myšlenkách jsem se vrátil do dětství a vybavilo se mi, jak nás s Rosalyn postrkovali, abychom si vedle sebe sedli při rožnění a na shromážděních v kostele. Ale vynucené přátelství jednoduše nefungovalo. Jakmile jsme byli dost staří, abychom si vybrali vlastní kamarády, naše cesty se rozešly. Před deseti lety jsme měli zvláštní vztah – ignorovali jsme jeden druhého, zatímco naši rodiče se cítili šťastní. S hrůzou jsem si uvědomil, že teď spolu budem spojeni navždycky.