Část čtvrtá
03.03.2012 22:14
Běž… Myslela jsem si. V duchu jsem prosila matku bezvlasého dítěte, aby ho odvedla pryč. Ale stála jako zkamenělá. Oba zděšení a jaksi zamražení mým zvukovým útokem.
Po pravici mě upoutal pohyb. Dva muži v khaki uniformách běželi směrem ke mně, jeden křičel do obousměrné vysílačky, druhou ruku měl přes ucho. To, že křičel, jsem věděla jen proto, že jeho tvář byla zrudlá námahou.
Muž odtáhl Emmu pryč z cesty a ona ho nechala. Zkoušeli na mě mluvit, ale já je nemohla slyšet. Nemohla jsem rozeznat nic víc, než jen pár slov, které mu vycházely z nehlasných rtů.
"…přestaň…"
"Bolí…"
"…pomoc…"
Děs a žal ve mně vířil jako černá bouřka, přehlušujíc všechno ostatní. Každou myšlenku. Všechny možnosti. Všechnu naději.
A já pořád křičela.
Jeden muž z ochranky v obchoďáku se pro mě natáhl a já klopýtla dozadu. Zakopla jsem o čelo vystavené postele a spadla na zadek. Čelisti se mi se zacvaknutím zavřely - krátká spása. Ale v mojí hlavě pořád zněla ozvěna mého vřískotu, takže jsem ho nemohla slyšet. A za okamžik později, křik se znovu vyřítil na svobodu.
Překvapený policista ustoupil dozadu, mluvíc do vysílačky. Byl zoufalý. Vyděšený.
Tak jako já.
Emma si klekla vedle mě, ruce přes uši. Peněženku nechala ležet na zemi. "Kaylee!" křičela, ale nevydala ani hlásku, kterou bych mohla slyšet. Natáhla se pro mobil.
A jak vytáčela, barva se najednou vyčerpala z celého světa jako v opaku Čaroděje ze země Oz. Emma byla šedá. Ochranka byla šedá. Nakupující byli šedí. A najednou všichni stáli ve zvířené, pokroucené, bezbarvé mlze.
Já v ní seděla.
Stále křičíc, zamávala jsem rukama blízko u země, snažíc se něco cítit. Pravá mlha je studená a mokrá, ale tahle byla… nehmotná. Vůbec jsem ji necítila. Nešlo ji rozvířit. Ale mohla jsem ji vidět. Zastírala mi možnost vidět věci.
Nalevo se něco točilo. Svíjelo. Něco příliš tlustého a svisle vlnitého. Nějakým způsobem se to kroutilo skrz poličku s ručníky, aniž by se to dotýkalo spěchajících nakupujících, kteří se snažili opustit sekci tak daleko ode mě jak jen to šlo. Patrně jsem udělala dostatečně bláznivou show odůvodněnou bolestí z toho, že mě slyšeli.
Napravo, cosi cupitalo skrz opar u země, kde byl nejhustší. Hnalo se to ke mně a já nadskočila a táhla Emmu pryč.
Ochranka znovu uskočila děsem. Emma se vymanila z mého sevření, oči rozšířené strachem. A tehdy jsem se uzavřela do sebe. Už jsem to nemohla dál snášet, ale nešlo to zastavit. Nemohla jsem zastavit to vřískání ani tu bolest, ani zírání, ani mlhu a ani ten strašidelný pohyb. A nejhorší z toho bylo, že jsem nemohla zastavit tu nevyhnutelnost, že to dítě - ten chudý malý chlapec na vozíčku - zemře.
Brzy.
Nejasně jsem si uvědomila, že jsem zavřela oči, snažíce vše zablokovat.
Slepě jsem se natáhla, zoufale toužíc dostat se z mlhy, kterou jsem necítila. Kterou jsem už neviděla. Moje ruce nahmataly něco měkkého a velkého. Něco nedlouhého, pro co jsem už měla slova. Vyšplhala jsem se na to, plazíc se přes kupu látky.
Stočila jsem se do klubíčka a na hrudi svírala něco plyšového. Znovu a znovu jsem po tom přejížděla prsty. Upínala jsem se k jediné fyzické realitě, která pro mě ještě existovala.
Zraněná. Jsem zraněná. Můj krk je zraněný.
Měla jsem mokré prsty. Lepkavé.
Něco mě chytilo za paži. Stáhlo mě to dolů.
Házela jsem sebou. Křičela. Trpěla…
Prudká bolest mně udeřila do nohy, pak mi pod kůží explodoval oheň. Mrkla jsem a přede mnou se objevila známá tvář, v mlze šedá. Teta Val. Emma stála za tetou, tvář zmáčenou slzami smíchanými s řasenkou. Teta Val řekla něco, co jsem nemohla slyšet. A najednou byly má víčka těžké.
Zaplavila mě nová panika. Nemohla jsem se pohnout. Nemohla jsem otevřít oči. A pořád byly mé hlasivky napjaté. Svět kolem mě se zavřel, tmavý a těsný, bez zvuků, ale s krutým kvílením, které pořád proudilo z mého týraného krku.
Nová temnota. Čistší. Bez šedi.
A já pořád křičela…
Po pravici mě upoutal pohyb. Dva muži v khaki uniformách běželi směrem ke mně, jeden křičel do obousměrné vysílačky, druhou ruku měl přes ucho. To, že křičel, jsem věděla jen proto, že jeho tvář byla zrudlá námahou.
Muž odtáhl Emmu pryč z cesty a ona ho nechala. Zkoušeli na mě mluvit, ale já je nemohla slyšet. Nemohla jsem rozeznat nic víc, než jen pár slov, které mu vycházely z nehlasných rtů.
"…přestaň…"
"Bolí…"
"…pomoc…"
Děs a žal ve mně vířil jako černá bouřka, přehlušujíc všechno ostatní. Každou myšlenku. Všechny možnosti. Všechnu naději.
A já pořád křičela.
Jeden muž z ochranky v obchoďáku se pro mě natáhl a já klopýtla dozadu. Zakopla jsem o čelo vystavené postele a spadla na zadek. Čelisti se mi se zacvaknutím zavřely - krátká spása. Ale v mojí hlavě pořád zněla ozvěna mého vřískotu, takže jsem ho nemohla slyšet. A za okamžik později, křik se znovu vyřítil na svobodu.
Překvapený policista ustoupil dozadu, mluvíc do vysílačky. Byl zoufalý. Vyděšený.
Tak jako já.
Emma si klekla vedle mě, ruce přes uši. Peněženku nechala ležet na zemi. "Kaylee!" křičela, ale nevydala ani hlásku, kterou bych mohla slyšet. Natáhla se pro mobil.
A jak vytáčela, barva se najednou vyčerpala z celého světa jako v opaku Čaroděje ze země Oz. Emma byla šedá. Ochranka byla šedá. Nakupující byli šedí. A najednou všichni stáli ve zvířené, pokroucené, bezbarvé mlze.
Já v ní seděla.
Stále křičíc, zamávala jsem rukama blízko u země, snažíc se něco cítit. Pravá mlha je studená a mokrá, ale tahle byla… nehmotná. Vůbec jsem ji necítila. Nešlo ji rozvířit. Ale mohla jsem ji vidět. Zastírala mi možnost vidět věci.
Nalevo se něco točilo. Svíjelo. Něco příliš tlustého a svisle vlnitého. Nějakým způsobem se to kroutilo skrz poličku s ručníky, aniž by se to dotýkalo spěchajících nakupujících, kteří se snažili opustit sekci tak daleko ode mě jak jen to šlo. Patrně jsem udělala dostatečně bláznivou show odůvodněnou bolestí z toho, že mě slyšeli.
Napravo, cosi cupitalo skrz opar u země, kde byl nejhustší. Hnalo se to ke mně a já nadskočila a táhla Emmu pryč.
Ochranka znovu uskočila děsem. Emma se vymanila z mého sevření, oči rozšířené strachem. A tehdy jsem se uzavřela do sebe. Už jsem to nemohla dál snášet, ale nešlo to zastavit. Nemohla jsem zastavit to vřískání ani tu bolest, ani zírání, ani mlhu a ani ten strašidelný pohyb. A nejhorší z toho bylo, že jsem nemohla zastavit tu nevyhnutelnost, že to dítě - ten chudý malý chlapec na vozíčku - zemře.
Brzy.
Nejasně jsem si uvědomila, že jsem zavřela oči, snažíce vše zablokovat.
Slepě jsem se natáhla, zoufale toužíc dostat se z mlhy, kterou jsem necítila. Kterou jsem už neviděla. Moje ruce nahmataly něco měkkého a velkého. Něco nedlouhého, pro co jsem už měla slova. Vyšplhala jsem se na to, plazíc se přes kupu látky.
Stočila jsem se do klubíčka a na hrudi svírala něco plyšového. Znovu a znovu jsem po tom přejížděla prsty. Upínala jsem se k jediné fyzické realitě, která pro mě ještě existovala.
Zraněná. Jsem zraněná. Můj krk je zraněný.
Měla jsem mokré prsty. Lepkavé.
Něco mě chytilo za paži. Stáhlo mě to dolů.
Házela jsem sebou. Křičela. Trpěla…
Prudká bolest mně udeřila do nohy, pak mi pod kůží explodoval oheň. Mrkla jsem a přede mnou se objevila známá tvář, v mlze šedá. Teta Val. Emma stála za tetou, tvář zmáčenou slzami smíchanými s řasenkou. Teta Val řekla něco, co jsem nemohla slyšet. A najednou byly má víčka těžké.
Zaplavila mě nová panika. Nemohla jsem se pohnout. Nemohla jsem otevřít oči. A pořád byly mé hlasivky napjaté. Svět kolem mě se zavřel, tmavý a těsný, bez zvuků, ale s krutým kvílením, které pořád proudilo z mého týraného krku.
Nová temnota. Čistší. Bez šedi.
A já pořád křičela…
* * *
Mé sny byly změtí náhlého chaosu. Praskání končetin. Surových sevření. Vířících stínů. A skrz to všechno zněl nekonečný řev. Teď už chraplavá ozvěna dřívější síly, ale neméně bolestivá.