Část šestá

Paul vážně přikývnul a ustoupil, aby mi nechal prostor, když jsem vstávala. "Jo a před pár hodinami si začala znovu, takže tě museli připoutat zpět."
"Znovu jsem křičela?" Můj žaludek začínal být bezedná jáma děsu, pomalu se točil, hrozící, že mě spolkne jako černou díru. Co je se mnou sakra špatně?
"Ne, házela sebou. Ještě pořád asi před hodinou a půl. Zrovna jsem byl na cestě, abych tě odpoutal, když ses vzbudila."
"Co mi dali?" Natáhla jsem se ke zdi, když se přese mě převalila nová vlna závratě.
"Obvyklý mix. Ativan, Haldol a Benadryl pro kontrolu vedlejších účinku Haldolu."
Nedivím se, že jsem spala tak dlouho. Neměla jsem představu co jsou ty první dva léky zač, ale Benadryl mě chrání po většinu nocí během sezóny alergií. Byl to zázrak, že jsem se po tom všem vzbudila. "Co kdybych byla na něco z toho alergická?" Dožadovala jsem se, přejíždějíc rukama přes tričko, které jsem měla na sobě v obchoďáku. To, že jsem se probudila ve vlastním oblečením, bylo zatím tou nejbližší věcí, jakou jsem našla v lepší stránce.
"O tom bychom si měli promluvit pak na ošetřovně, namísto v přivazovacím pokoji."
Přivazovací pokoj? Byla jsem nejasně zneklidněná z faktu, že mají pro tenhle pokoj jméno.
Paul zatlačil do dveří. "Až po tobě."
Obrnila jsem se a vykročila do jasné chodby, pochybujíc o tom co mě čeká. Lidi chodící okolo ve svěracích kazajkách, mumlající si pro sebe? Sestry v bílých uniformách s naškrobenými čepicemi? Ale chodba byla prázdná a tichá.
Paul se postavil za mě a já ho následovala do posledních dveří vlevo, které pro mě zatlačením otevřel.
Strčila jsem ruce do kapes od mikiny, jak se mi strašně třásly, pak jsem přešla přes práh.
Další bílý pokoj, o nic více větší než první. Postel byla jen matrace posazená v těžkém dřevěném rámu, příliš úzkém a příliš nízkém, přehozená jednoduchou bílou přikrývkou. Prázdné, otevřené skříňky byly přišroubované ke zdi místo komody a bylo tam jedno dlouhé, vysoké okno. Žádná skříň.
Moje beztkaničkové boty ležely na konci postele. Byly tu jedinými věcmi, které jsem v tomhle pokoji oceňovala. Všechno ostatní bylo cizí. Studené. Strašidelné.
"Takže… jste mě zavřeli v nemocnici?" Hlas se mi třásl. Ale nemohla jsem si pomoct.
"Byla jsi hospitalizována," řekl Paul ode dveří.
"Jaký je v tom rozdíl?" Stála jsem u konce postele, zdráhající si sednout. Udělat si pohodlí.
"Tohle je dočasné."
"Jak dočasné?"
"To záleží na tobě a tvém doktorovi." Dal mi soucitný úsměv, pak se vrátil do chodby. "Sestra tu bude za minutu, aby ses mohla zabydlet. Vydrž, Kaylee."
Mohla jsem jen přikývnout. O sekundu později byl Paul pryč. Zůstala jsem sama. Znovu.
Z venku přicházel plynulý řinčivý klapot vozíku tlačeného dolů chodbou. Boty pištěly o podlahu. A někde blízko někdo křičel v ohromném, dramatickém vzlykotu. Civěla jsem na chodidla, zdráhající se čehokoli dotknout, což by udělalo celou věc pochopitelnou. Udělalo by ji to reálnou.
Jsem blázen?
Pořád jsem tu stála a vypadala jako idiot, když se dveře otevřely a dovnitř vešla žena ve světle růžových nemocničních šatech, nesoucí psací podložku a pero. Její jméno na visačce bylo: Nancy Briggs, R.N.
"Ahoj, Kaylee, jak se cítíš?" Její úsměv byl široký a přátelský, ale byl nějaký… rozvážný. Jako kdyby věděla jak moc ho má dát. Jak má vypadat přátelsky bez skutečného vítacího rozhovoru.
Paul už mi chybí.
"Zmateně a tesknící po domově." Jednou rukou jsem sevřela roh poličky, ochotná se tím tlakem rozplynout. Ztratit se do zlého snu, z kterého bych se určitě za pár minut vzbudila.
"Dobře, podívejme se, jestli bychom nemohly vyřešit aspoň první část." Sestřin úsměv se zvětšil, ale nestal se teplejším. "Na chodbě je telefon. Právě teď na něm sice někdo je, ale až bude volný, můžeš ho klidně použít. Pouze místní čísla a zákonní zástupci. Na recepci někomu řekni, komu chceš zavolat a my vás spojíme."
Strnula jsem, mohla jsem jen mrkat. Tohle není nemocnice, je to vězení.
Poplácala jsem kapsu, abych ucítila svůj telefon. Byl pryč. V hrudi mi explodovala čerstvá panika a strčila jsem ruku do další kapsy. Kreditní karta tety Val byla pryč. Zabije mě, jestli jsem ji ztratila! "Kde jsou mé věci?" Dožadovala jsem se, když jsem se snažila zastavit slzy, které mi mlžily vidění. "Měla jsem mobil a nějaký lesk na rty a dvacetidolarovku. A tetinu kreditku."
Úsměv sestry Nancy lehce rozmrzl, buď kvůli mým slzám nebo strachu, který se ve mně nepochybně zvětšoval. "Máme všechny tvoje osobní věci uzamčené, dokud nebudeš propuštěná. Všechno kromě kreditní karty. Tvoje teta si ji vzala, když minulou noc odcházela."
"Teta Val tu byla?" Holýma rukama jsem si otřela oči, ale ty se znovu okamžitě naplnily. Když tu byla, proč mě nevzala domů?
"Přijela s tebou na ambulanci."
Ambulance. Propuštění. Uzamčené. Tyhle slova se mi znovu a znovu přehrávala v hlavě, litanie strachu a zmatku. "Kolik je hodin?"
"Jedenáct třicet. Asi za hodinu a půl ti přinesou oběd. Jíst můžeš ve společných prostorech, chodbou dolů a pak doleva. Snídaně je v sedm. Večeře v šest." Natáhla se doleva rukou držící pero a lehce otevřela dveře a já si nemohla nevšimnout odhalující se vysoké, bílé, průmyslové toalety a sprchového koutu. "Můžeš se sprchovat kdykoliv budeš chtít. Jen si přijdi do sesterny pro tvojí hygienickou sadu."