Část sedmá
03.03.2012 22:17
"Hygienickou sadu?" Oči se mi rozšířily jak mi ztuhly vnitřnosti. Tohle není doopravdy. Nemůže být.
"Když budeš potřebovat, dáme ti mýdlo a šampon. Když se budeš chtít oholit, budeš muset být sledována členem personálu." Mrkla jsem, nechápala, ale ona pokračovala dál. "V 9 je tu skupina kvůli zvládání hněvu, v 11 o snášení deprese a tohle odpoledne ve 2 o příznacích duševních chorob. Pro začátek je to dobré."
Trpělivě se usmála, jako kdyby očekávala poděkování za informace, ale já jsem jen zírala do prázdné police. Její celkový brífink byl pro mě nepodstatný. Samozřejmě budu venku velmi brzo a jediná skupina, která mě zajímala, byly členové mé rodiny, kteří by to dokázali.
"Chlapecké pokoje jsou v opačném křídle, na druhé straně společných prostor. Dívky tam nemají přístup a naopak. Návštěvy jsou každý večer od 19 do 21. Zhasíná se ve 22:30. Každých patnáct minut tě někdo bude kontrolovat, když budeš z dohledu sesterny." Znovu se odmlčela a já se setkala s jejím nezaujatým pohledem "Nějaké další otázky?"
Znovu se mi zavodnily oči a já jsem se je neobtěžovala utřít. "Proč jsem tu?"
"To je otázka pro tvého doktora." Letmo pohlédla do složky. "Dr. Nelson. Dělá kolo po obědě, od pondělí do pátku. Takže ho uvidíš zítra." Otálela a mezitím položila složku do poličky přišroubované k tvárnicové zdi. "Co tvůj krk? Nepotřebovala jsi zašít, ale nemohli ti vyčistit rány…"
Rány? Pravá ruka mi vyletěla ke krku a trhla jsem sebou jak jsem ucítila měkkou kůži. A taky… drsnou. Srdce mi zakolísalo, hnala jsem se do koupelny. Malé, reflexivní hliníkové zrcadlo nad dřezem ukazovalo, že to málo řasenky co jsem měla den předtím, bylo teď rozmazané pod oběma očima. Byla jsem bledá a mé dlouhé vlasy byly beznadějně zacuchané.
Naklonila jsem bradu a tělo nasměrovala pod světlo, které jsem měla nad hlavou. Moje zalapání po dechu se v malé místnosti odráželo. Můj krk byl změť krvavě zaschnutých škrábanců.
A najednou jsem si vzpomněla na bolest krku. Mokré lepkavé prsty.
Pravá ruka se mi třásla, jak jsem ji držela proti světlu. Za kůžičkou se mi pořád držela tmavá vrstva. Krev. Udělala jsem si to sama, když jsem se snažila zastavit jekot.
Není divu, že si mysleli, že jsem blázen.
Možná mají pravdu.
"Když budeš potřebovat, dáme ti mýdlo a šampon. Když se budeš chtít oholit, budeš muset být sledována členem personálu." Mrkla jsem, nechápala, ale ona pokračovala dál. "V 9 je tu skupina kvůli zvládání hněvu, v 11 o snášení deprese a tohle odpoledne ve 2 o příznacích duševních chorob. Pro začátek je to dobré."
Trpělivě se usmála, jako kdyby očekávala poděkování za informace, ale já jsem jen zírala do prázdné police. Její celkový brífink byl pro mě nepodstatný. Samozřejmě budu venku velmi brzo a jediná skupina, která mě zajímala, byly členové mé rodiny, kteří by to dokázali.
"Chlapecké pokoje jsou v opačném křídle, na druhé straně společných prostor. Dívky tam nemají přístup a naopak. Návštěvy jsou každý večer od 19 do 21. Zhasíná se ve 22:30. Každých patnáct minut tě někdo bude kontrolovat, když budeš z dohledu sesterny." Znovu se odmlčela a já se setkala s jejím nezaujatým pohledem "Nějaké další otázky?"
Znovu se mi zavodnily oči a já jsem se je neobtěžovala utřít. "Proč jsem tu?"
"To je otázka pro tvého doktora." Letmo pohlédla do složky. "Dr. Nelson. Dělá kolo po obědě, od pondělí do pátku. Takže ho uvidíš zítra." Otálela a mezitím položila složku do poličky přišroubované k tvárnicové zdi. "Co tvůj krk? Nepotřebovala jsi zašít, ale nemohli ti vyčistit rány…"
Rány? Pravá ruka mi vyletěla ke krku a trhla jsem sebou jak jsem ucítila měkkou kůži. A taky… drsnou. Srdce mi zakolísalo, hnala jsem se do koupelny. Malé, reflexivní hliníkové zrcadlo nad dřezem ukazovalo, že to málo řasenky co jsem měla den předtím, bylo teď rozmazané pod oběma očima. Byla jsem bledá a mé dlouhé vlasy byly beznadějně zacuchané.
Naklonila jsem bradu a tělo nasměrovala pod světlo, které jsem měla nad hlavou. Moje zalapání po dechu se v malé místnosti odráželo. Můj krk byl změť krvavě zaschnutých škrábanců.
A najednou jsem si vzpomněla na bolest krku. Mokré lepkavé prsty.
Pravá ruka se mi třásla, jak jsem ji držela proti světlu. Za kůžičkou se mi pořád držela tmavá vrstva. Krev. Udělala jsem si to sama, když jsem se snažila zastavit jekot.
Není divu, že si mysleli, že jsem blázen.
Možná mají pravdu.
* * *
Sestra řekla, že nemám povoleno zavírat dveře, ale já je zavřela, zatímco jsem se sprchovala a pak znovu, když jsem šla z koupelny, protože je nechala otevřené po jedné z patnácti minutových prohlídek.
Strachovali se, že se chci zabít? Jestli jo, tak by to byla pěkně kreativní sebevražda. Jedinými věcmi, které nebyly přibité k podlaze nebo ke stěně, byl ručník na poličce naproti záchodu a prťavá lahvička mýdla na umyvadle. A na závěr, moje pýcha zvítězila nad ješitností a umyla jsem si jak tělo tak i vlasy mýdlem, než bych raději šla žadonit o hygienické potřeby k úplně neznámým lidem.
Po sprše jsem na posteli našla složené čisté fialové nemocniční šaty, ale musela jsem se obejít bez spodního prádla, dokud mi někdo nepřinese nějaké čisté oblečení. Sestra Nancy říkala, že teta Val je údajně donese, ale kdy a jestli se ukáže, tak to tu neopustí beze mě.
Čistá a oblečená - i když ne přesně k mé spokojenosti - jsem dobré 3 minuty civěla na dveře, dokud jsem se je neodvážila otevřít. Zmeškala jsem nejen večeři , ale také snídani, takže jsem byla hladová, ale ne tak moc, abych dychtila po pokecu. Nakonec, po dvou nezdařených pokusech, jsem si zastrčila pořád ještě mokré vlasy za uši a zatáhla za dveře.
Moje beztkaničkové kecky skřípaly na prázdné chodbě a já pomalu šla k cinkajícím příborům, plně si vědoma, že i když jsem slyšela pár tichých hlasů, tak tam nebyla žádná skutečná konverzace. Mnoho dveří, které jsem minula, bylo otevřených, odhalujících pokoje po stejných pokojích. Jediné rozdíly mezi těmito pokoji a pokojem, který mi přidělili, byly osobní věci. Oblečení nacpané v otevřených skříňkách a obrázky přilepené ke zdem.
V polovině cesty, v pokoji skoro stejně tak holém jako můj, seděla na posteli dívka o pár let mladší než já a mluvila si pro sebe. Žádný polohlasný šepot nebo připomínání si, aby nezapomněla nic důležitého. Opravdu mluvila sama pro sebe, na plné pecky.
Když jsem zašla za roh, objevila jsem zdroj jiného hlasu, stejného jako byl ten v jídelně. Pět kruhových stolů ve velké místnosti bylo obsazeno normálně vypadajícími lidmi v džínech a tričkách. Na vzdálenější stěně byla nad jejich hlavami připevněná malá televize, naladěná na SpongeBoba.
"Tácky jsou na vozíku."
Nadskočila jsem a pak se otočila, abych viděla jinou ženu - tahle měla brusinkově zbarvené šaty - sedící blízko dveří v nemocniční židli, které mívají v čekárnách. Její jméno na visačce bylo: Judy Sullivan, Technik Duševního Zdraví. "Najdi si jeden s tvým jménem a vem si židli."
Z druhé poličky na vozíku jsem si vzala daný tácek označený Kaylee Cavanaugh a pak jsem se poohlédla po místu k sezení. Nebyly tam žádné volné stoly - u hodně z nich seděli 2 nebo 3 lidé - všichni jedli mlčky, ale za zvuků žvýkání a skřípění plastikových tácků.
Okraje místnosti byly lemovány dalšími tvrdými čekárnickými židlemi a malými pohovkami se světle zelenými vinylovými polštářky a na jedné z nich o samotě seděla dívka s tácem v klíně. Na kraji vidličkou zobala plátek sekané, ale vypadala, že jí víc zajímalo, jaké vytváří obrazce, než co vlastně jí.
Strachovali se, že se chci zabít? Jestli jo, tak by to byla pěkně kreativní sebevražda. Jedinými věcmi, které nebyly přibité k podlaze nebo ke stěně, byl ručník na poličce naproti záchodu a prťavá lahvička mýdla na umyvadle. A na závěr, moje pýcha zvítězila nad ješitností a umyla jsem si jak tělo tak i vlasy mýdlem, než bych raději šla žadonit o hygienické potřeby k úplně neznámým lidem.
Po sprše jsem na posteli našla složené čisté fialové nemocniční šaty, ale musela jsem se obejít bez spodního prádla, dokud mi někdo nepřinese nějaké čisté oblečení. Sestra Nancy říkala, že teta Val je údajně donese, ale kdy a jestli se ukáže, tak to tu neopustí beze mě.
Čistá a oblečená - i když ne přesně k mé spokojenosti - jsem dobré 3 minuty civěla na dveře, dokud jsem se je neodvážila otevřít. Zmeškala jsem nejen večeři , ale také snídani, takže jsem byla hladová, ale ne tak moc, abych dychtila po pokecu. Nakonec, po dvou nezdařených pokusech, jsem si zastrčila pořád ještě mokré vlasy za uši a zatáhla za dveře.
Moje beztkaničkové kecky skřípaly na prázdné chodbě a já pomalu šla k cinkajícím příborům, plně si vědoma, že i když jsem slyšela pár tichých hlasů, tak tam nebyla žádná skutečná konverzace. Mnoho dveří, které jsem minula, bylo otevřených, odhalujících pokoje po stejných pokojích. Jediné rozdíly mezi těmito pokoji a pokojem, který mi přidělili, byly osobní věci. Oblečení nacpané v otevřených skříňkách a obrázky přilepené ke zdem.
V polovině cesty, v pokoji skoro stejně tak holém jako můj, seděla na posteli dívka o pár let mladší než já a mluvila si pro sebe. Žádný polohlasný šepot nebo připomínání si, aby nezapomněla nic důležitého. Opravdu mluvila sama pro sebe, na plné pecky.
Když jsem zašla za roh, objevila jsem zdroj jiného hlasu, stejného jako byl ten v jídelně. Pět kruhových stolů ve velké místnosti bylo obsazeno normálně vypadajícími lidmi v džínech a tričkách. Na vzdálenější stěně byla nad jejich hlavami připevněná malá televize, naladěná na SpongeBoba.
"Tácky jsou na vozíku."
Nadskočila jsem a pak se otočila, abych viděla jinou ženu - tahle měla brusinkově zbarvené šaty - sedící blízko dveří v nemocniční židli, které mívají v čekárnách. Její jméno na visačce bylo: Judy Sullivan, Technik Duševního Zdraví. "Najdi si jeden s tvým jménem a vem si židli."
Z druhé poličky na vozíku jsem si vzala daný tácek označený Kaylee Cavanaugh a pak jsem se poohlédla po místu k sezení. Nebyly tam žádné volné stoly - u hodně z nich seděli 2 nebo 3 lidé - všichni jedli mlčky, ale za zvuků žvýkání a skřípění plastikových tácků.
Okraje místnosti byly lemovány dalšími tvrdými čekárnickými židlemi a malými pohovkami se světle zelenými vinylovými polštářky a na jedné z nich o samotě seděla dívka s tácem v klíně. Na kraji vidličkou zobala plátek sekané, ale vypadala, že jí víc zajímalo, jaké vytváří obrazce, než co vlastně jí.