Část pátá

Světlo mi procházelo skrz zavřená víčka; můj svět byl rudá šmouha. Vzduch byl hrozně cítit. Příliš studeně. Strašně páchnul. Příliš čistě.
Otevřela jsem oči, ale musela jsem několikrát mrknout, abych se mohla soustředit. Jazyk jsem měla tak suchý, že to bylo, jako by mi přes rty přejížděl brusný papír. Ústa mi chutnala zvláštně a v každém svalu v těle mě bolelo.
Pokoušela jsem se zvednout, ale nefungovaly mi ruce. Nemohly fungovat. Byly něčím svázané. Můj puls závodil. Vykopla jsem nohama, ale byly na tom stejně.
Ne! Srdce mi tlouklo, rukama i nohama jsem zatáhla, pak trhla zleva doprava, ale nešlo s nimi pohnout víc než o pár palců v každém směru. Byla jsem připoutaná k posteli za zápěstí a kotníky a nemohla si sednout. Nemohla jsem se otočit. Nemohla jsem se vzepřít na loktech. Ani jsem se nemohla poškrábat na nose.
"Pomoc!" křičela jsem, ale můj hlas byl jen chraplavé skřehotání. Žádné zapojené samohlásky nebo souhlásky. Mrkla jsem znovu, zakroužila hlavou na jednu stranu, pak na druhou, zkoušejíc najít vhodnou pozici.
Pokoj byl klaustrofobicky malý. Byl prázdný, až na mě, kameru zabudovanou v jednom rohu a vysokou, těžkou matraci pode mnou. Stěny byly ze sterilní bílé tvárnice. V mém úhlu pohledu tu nebyly žádná okna a já nemohla ani vidět podlahu. Ale to vybavení a ten dezinfekční smrad říkaly všechno.
Nemocnice. Jsem připoutaná k nemocniční posteli. Úplně sama.
Bylo to jako v jedné Emmině videohře, kde se postavy vzbudily v divném pokoji a nepamatovali si, jak se tam dostali. Až na to, že v opravdovém životě v rozích nebyly truhly s klíčem k poutům a rady k přežití psané na pergamenu.
Snad tu taky nejsou žádná videoherní monstra, čekající na moment, až se uvolním z pout, aby mě mohla sníst, protože i když mi někdo vrátí zbraň, tak já nebudu vědět jak ji použít.
Ale můj cíl byl jasný: dostat se pryč. Jít domů.
Naneštěstí je to jednodušší říct než to udělat bez použití rukou.
Puls mi svištěl v uších, bezvýznamná ozvěna opravdového strachu. Ta zdrcující potřeba křičet byla pryč, ale místo toho se tu ustálil jiný druh paniky. Co když bude hořet? Nebo bude tornádo? Nebo více křiku? Co když si pro mě někdo přijde nebo mě tu nechají zemřít? Pomalu jsem se propadala do těch stinných věcí nebo do přírodních katastrof nebo do náhodného šílenství, které se potloukalo kolem mě.
Musela jsem se dostat z postele. Pryč z těch pitomých… postelových pout.
"Prosím…" Prosila jsem kameru, frustrovaná mým slabým šepotem. Silně jsem polkla a pak to zkusila znovu. "Prosím, nechte mě jít." Moje slova byla čistší než předtím, ale ne hlasitější. "Prosím…"
Žádná odpověď. Puls se mi zvýšil, adrenalin proudil skrz mě. Co když všichni zemřeli a poslední osoba na Zemi je přivázaná k posteli? Takhle skončí civilizace? S koženými popruhy a polstrovanými pouty?
Seber se, Kaylee.
Realita byla asi mnohem méně přitažená za vlasy, ale pořád děsivá: byla jsem připoutaná. Bezmocná a nechráněná a zranitelná. A najednou jsem nemohla dýchat.
Nemohla jsem donutit mé srdce přestat závodit. Když se brzy nedostanu ven, začnu znovu vřískat - teď z normálního děsu, ale výsledek bude stejný. Znovu mi něco píchnou a koloběh se bude opakovat do nekonečna. V téhle posteli zůstanu na zbytek mého života, schoulená kvůli stínům.
Co na tom, že tu nebyla žádná okna a stropní žárovky neplnily místnost světlem? Nakonec tu ty stíny budou a oni si pro mě přijdou. Tím jsem si byla jistá.
"Prosím!" Křičela jsem, málem radostí bez sebe, že se mi vrátil hlas. "Nechte mě-"
Dveře se otevřely sekundu předtím, než jsem doopravdy začala házet svými svázaninami. "Ahoj, Kaylee, jak se cítíš?"
Nervózně jsem zvedla hlavu a hádala tvář vlastnící jemný, mužský hlas. Byl vysoký a hubený, ale vypadal silně. Špatná pleť, dobré vlasy. "Vypadáte jako žába před pitvou," řekla jsem, jak mi uvolnil levou paži.
Už se mi líbil.
"Naštěstí pro tebe, jsem se skalpelem nikdy nebyl dobrý." Jeho úsměv byl krásný a hnědé oči byly laskavé. Jeho jméno na visačce znělo: Paul Conners, Technik Duševního Zdraví.
Duševního zdraví? Žaludek se mi zkoušel zauzlovat. "Kde to jsem?"
Paul opatrně uvolnil moje druhé zápěstí. "Jsi v Lakesideském Centru Duševního Zdraví, připojeného k Arlington Memorial."
Lakeside. Psychiatrické oddělení. Doprdele.
"Um, ne. Nemůžu tady být. Někdo udělal chybu." Panika se mi vevalila do krevního oběhu dostatečně rychle, aby mi kůže začala hořet. "Potřebuji mluvit s tetou. Nebo strejdou. Oni to vyřeší." Strejda Brendon má způsob na napravování věcí bez nasraní lidí - dovednost, kterou jsem mu vždy záviděla.
Paul se znovu usmál a pomohl mi se posadit. "Až se tu zabydlíš, můžeš jim klidně zavolat."
Ale já se tu nechci zabydlovat.
Upoutaly mě ponožky na mých nohách na konci postele. "Kde mám boty?"
"Jsou ve tvém pokoji. Museli jsem z nich odstranit tkaničky. Kvůli bezpečnosti nejsou povoleny tkaničky, pásky, šňůrky na mikinách ani kravaty."
Mé tkaničky jsou nebezpečné? Zatlačila jsem slzy, naklonila jsem se dopředu, abych uvolnila i mojí pravou nohu.
"Opatrně.Ze začátku by jsi mohla být trochu ztuhlá a vratká," řekl, když pracoval na mém levém kotníku. "byla jsi nějakou dobu mimo."
Srdce mi ustrašeně bouchlo. "Jak dlouho?"
"Oh, jen něco málo přes 15 hodin."
Co? Posadila jsem se a cítila jsem jak se mé oči zkalily hrůzou. "Vy jste mě nechali 15 hodin připoutanou k posteli? Není na to nějaký zákon?"
"Je jich hodně. A my se řídíme každým z nich. Chceš pomoct slézt?"
"Zvládnu to," vyštěkla jsem. Věděla, že byl můj hněv nasměrován špatně, ale nemohla jsem si pomoct. Ztratila jsem 15 hodin života kvůli jehle a čtyřem poutům. Teď jsem nebyla schopná být přátelská. "Proč jsem byla připoutaná?"
Opatrně jsem vyklouzla z postele, pak se o ni znovu opřela, když se mi zatočila hlava. Špinavé vinylové kachličky mě studily skrz ponožky.
"Přijela jsi na nosítkách, křičela jsi a házela sebou, ačkoli jsi měla v sobě silná sedativa. I když jsi ztratila hlas, tak si pořád kolem sebe mlátila, jako kdybys ve snech s někým bojovala."
Krev se mi rychle vyčerpala z hlavy, takže jsem měla znovu závrať. "Opravdu?" Není divu, že mě to celou dobu bolelo, v hlavě jsem bojovala několik hodin. Ve spánku. Je-li chemické kóma kvalifikováno jako spánek.