Část osmá

Našla jsem volný stůl a v tichosti jedla, přetrpěla jsem půlku suché sekané a okoralý rohlík, vzhlédla jsem od svého tácku - a podívala se přímo do očí dívce sedící o samotě v rohu místnosti. Dívala se na mě s děsivým druhem nezaujaté zvědavosti, jako kdybych byla brouk, který před ní leze po chodníku. Krátce mě napadlo, jestli náhodou není mravenco-dupačský typ. Pak mě napadlo, proč je v Lakeside.
Ale rychle jsem si sklidnila myšlenky - nechtěla jsem to vědět. Nechtěla jsem vědět, proč ti všichni tu byli. Pokud šlo o mě, byli tu zavření se stejného důvodu: byli blázni.
Oh a ty jsi zářná výjimka, že? Ptal se mě zrádný hlas z hloubi mé hlavy. Dívka, která vidí věci, které tu nejsou, a nemůže zastavit křik. Která se snaží uprostřed obchoďáku rozškrábat vlastní krk. Jo, jsi normální.
A najednou byl můj apetýt pryč. Ale Karbanátková Holka - Lydia Trainer, podle jejího štítku na tácku - na mě pořád civěla, zplihlé černé vlasy jí spadaly přes půlku obličeje, odkrývaly jen jedno bledě zelené oko. Můj vracející pohled ji nezastrašil a ani ji nepřinutil, aby mě brala na vědomí. Prostě mě pozorovala, jako kdybych v ten moment, co se podívá pryč, měla snad vyskočit a začít tancovat cha-chu.
Ale pak mezi námi někdo prošel a upoutal její pozornost tak, jako klubíčko kutálející se před kočkou. Lydiin pohled sledoval jdoucí vysokou, podsaditou dívku jak nesla směrem k vozíku prázdný tácek.
"Mandy, kde máš vidličku?" ptala se Judy, technik duševního zdraví, stála, takže mohla vidět dívčin tác. Její ztuhlý postoj mě dělal nervózní. Jako kdyby očekávala, že se Mandy nakloní dopředu a kousne ji.
S řinkotem nádobí Mandy pustila tácek na vozík, pak jednu ruku strčila za pás kalhot a vytáhla vidličku. Kdyby se mi vrátila chuť, tak tohle by ji zabilo. Mandy hodila vidličku na tácek, vrhla pohrdavý pohled na asistenta a pak se v ponožkách šourala do jiné velké společné místnosti přes chodbu.
Lydia pořád sledovala Mandy, ale teď byly její rysy zkroucené do napjaté grimasy a jednou rukou si svírala žaludek.­­
Koukla jsem se na její tácek, abych spočítala nádobí. Když byla Judyina pozornost zaměstnána slečnou Vidličkou-v-Bombarďácích, tak spolkla nůž nebo něco podobně blbého jako je tohle? Ne, všechny příbory tam byly a já neviděla zjevný důvod k Lydiinému sklíčenému pohledu.
Teď jsem se šourala já, zastavila se a obrátila tácek - všechno nádobí mi zkontrolovali - pak jsem spěchala zpátky do svého pokoje, aniž bych zvedla oči, dokud jsem za sebou nezavřela dveře.

* * *

"Haló?"
"Teto Val?" Vydechla jsem do staromódního telefonu s kudrnatým drátem, který jsem měla omotaný kolem ukazováčku a na těžké plastikové židli se otočila čelem ke zdi. To bylo veškeré soukromí, které jsem mohla mít uprostřed chodby.
Království za mobil.
"Kaylee!" Teta zněla rozzářeně a vesele a i bez vidění jsem věděla, že jsou její vlasy perfektně upravené a její make-up je profesionálně udělaný, i když tenhle víkend nikde nemusela být.
Ledaže by si pro mě přišla. Prosím, ať si pro mě přijde…
"Zlatíčko, jak se cítíš?" Teta Val pokračovala, lehké znepokojení udělalo důlek do jejího jinak neproniknutelné brnění dobré nálady.
"Fajn. Cítím se dobře. Přijď si pro mě. Jsem připravená jít domů."
Jak si mě tu mohla přivézt? Jak si mě tu mohla nechat? Vlastní dceru by nikdy nemohla nechat na místě jako je toto. Bez ohledu na to, co by Sophie udělala, teta Val by ji vzala domů, uvařila jí konvici horkého čaje a tu záležitost řešila soukromě.
Ale tohle jsem říct nemohla. Moje matka byla mrtvá a já jsem neměla nikoho kromě tety Val a strýce Brendona od té doby, co se můj otec přestěhoval do Irska, když mi byly tři, takže jsem nemohla vyslovit své duševní podlitiny, zrádně se ve mně kroutící jako réva dusící mě zevnitř. Přinejmenším ne bez pláče a pláč mě snad dělal labilní, což by jim dalo důvod nechat mě tu. A tetě Val by to dalo důvod, aby mi tu nechala oblečení a utekla pryč.
"Um­… Vlastně jsem to byla já, kdo tohle zařídil. Už jsi viděla doktora? Myslíš si, že si s ním budu moct promluvit?"
Podle sestry Nancy, tento víkend doktor nemá službu, ale tetě Val bych mohla říct, že by mohla počkat na oficiální návštěvní hodiny. Doktor nebo ne, jsem si jistá, že by mě měla vzít domů hned, jak mě uvidí. Jednou se koukne na tohle místo a vezme mě odsud. Sice nemáme stejnou krev, ale přece mě vychovala. Určitě by nemohla odejít podruhé, že ne?
Někde blízko ze společných prostor hluboký mužský hlas ohlašoval, že za chvíli začíná skupina zvládání hněvu, pak že by se toho speciálně měl zúčastnit nějaký Brent.
Znovu jsem se čelem opřela o studené tvárnice a snažila se, aby byly pryč, ale vždy, když jsem otevřela oči - pokaždé jsem cítila jen studený, sterilně vonící dech - vzpomněla jsem si, kde to vlastně jsem. A že nemůžu odejít.
"Dobře. Přinesu ti nějaké věci," jemně mi řekla teta do ucha.
Co? Chtělo se mi brečet. "Ne. Teto Val, nepotřebuju věci. Potřebuju vypadnout."
Vzdychla, zněla skoro tak frustrovaně jako já. "Já vím, ale to záleží na tvém doktorovi a když tě tam bude chtít nechat…nebo tak, nebudeš se cítit líp s čistým oblečením?"
"Asi ano." Ale pravda byla taková, že se nebudu cítit lépe, dokud nebudu daleko od Lakeside, nepříjemné vzpomínky, normálně mě budící jako noční můra.