Část dvanáctá

Krev ve mě bušila tak silně, až se mi točila hlava. Zůstala jsem sedět, zatímco ostatní pacienti stáli a horlivě se sunuli do širokých dveří. Křik zatím nezačal. Možná, když zůstanu úplně klidná, ani nezačne. Možná to teď budu mít pod kontrolou. Možná ty prášky fungují.
            Dole v chodbě něco kovového bouchlo o zeď a ve mně se vzedmula temná panika, opouštěla mé tělo oteklé a obtěžkané smutkem, kterému jsem nerozuměla.
            Lydia se zvedla ze židle zády otočená ke chlapecké chodbě. Měla zavřené oči a škubala sebou. Jak jsem se dívala, ztuhla a ohnutá v pase spadla dolů. Koleny se bouchla o vinylové kachličky. Jednou rukou se přidržovala nad zemí – tou druhou se držela za břicho ve zřejmé bolesti – a tiše křičela. Ale přes kácení lesa dole v chodbě ji nikdo neslyšel. Nikdo až na mě.
            Chtěla jsem jí pomoct, ale bála jsem se pohnout. Ve mně narůstal vřískot, bojoval, aby se dostal ven. Sevřelo se mi hrdlo. Rukama jsem sevřela židli a tím napětím mi zbělely klouby. Prášky nefungovaly. Znamenalo to tedy, že moje záchvaty paniky nejsou ani schizofrenní, ani úzkost?
            Kulila jsem oči na to, jak se Lydia vlekla, používajíc kraj stolu kvůli rovnováze. Jednu ruku měla omotanou kolem žaludku a se slzami v očích druhou natáhla ke mně. „Pojď,“ zašeptala, pak silně polkla. „Jestli chceš jít pryč, pojď teď se mnou.“
            Kdybych nebyla zaměstnaná udržením mého křiku, tak bych se asi zadusila překvapením. Ona mluví?
            Hluboce jsem do nosu nasála vzduch, pak jsem poodešla od židle a vsunula ruku do té její. Lydia si mě přitáhla překvapivě silně a já ji následovala přes místnost, skrz hlouček pacientů a dolů dívčí chodbou, zatímco se každý díval opačným směrem. Jednou se zastavila, v polovině cesty, a znovu se bolestí předklonila, když na opačné straně jednotky proťal vzduch hrozný výkřik.
            „To je Tyler,“ vyhekla, když jsem ji zvedla nahoru a přitiskla jsem si volnou dlaň na sevřené rty, snažila jsem se psychicky zatlačit křik zpátky. „Ten nový kluk. Je na tom špatně, ale můžu si vzít jen něco…“
            Neměla jsem představu o čem to mluví a nemohla jsem se zeptat. Mohla jsem ji jen táhnout dopředu, pohybovala jsem se jak kvůli ní, tak kvůli sobě. Cokoli s ní bylo špatně, jaksi souviselo s Tylerem, takže nepochybně by měla být vzdálenost od rozruchu stejně dobrá pro ni, tak i pro mě.
            Na konci chodby jsme doklopýtaly do mého pokoje, když se křik stal hlasitější. Lydia kopnutím zavřela dveře. Zavodnily se mi oči. Hluboký nářek začínal v zadní části krku a já ho nemohla zastavit. Vše co jsem mohla dělat, bylo držet si pusu zavřenou a doufat v nejlepší.
            Lydia klesla na mou postel a položila na mě ruce, tvář teď měla bledou a navzdory klimatizaci vlhkou potem. „Pospěš,“ řekla, ale jakmile jsem udělala krok, do pokoje odnikud vplula šedivost. Odevšad. Najednou to tam bylo, vysávalo ze všeho barvu, zahušťovalo každou sekundu, když mi z krku uniklo vysoké zapištění.
            Vyšplhala jsem se za ní na postel a použila tričko, abych si z obličeje utřela slzy. Bylo to opravdové! Ta Mlha byla opravdová! Ale to zjištění s sebou přineslo i cíp opravdové hrůzy. Jestli to nebyly halucinace, tak co se to sakra děje?
            „Podej mi ruku,“ vzdechla Lydia a začala se svíjet bolestí. Když znovu vzhlédla, vzala jsem její ruku do mé prázdné, ale druhou jsem nechala přikrytou pusu. „Normálně se to snažím zablokovat,“ zašeptala a oddělala si zplihlé, hnědé vlasy z obličeje. „Ale právě teď na to nemám sílu. Tohle místo je tak plné bolesti…“
            Co zablokovat? Co se tu sakra děje? V žaludku sebou mrskla nejistota, skoro dost silná na to, aby mohla soupeřit s temným strachem zásobující nekontrolovatelný nářek. O čem to mluvila? Není divu, že moc nemluví.
            Lydia zavřela oči, ujížděla na vlně bolesti, pak je otevřela a promluvila tak tiše, že jsem se musela napínat, abych ji slyšela. „Můžu nechat bolest odtéct přirozeně – což je jednodušší pro nás obě. Nebo ji od tebe můžu vzít. Je to rychlejší, ale někdy si vezmu příliš mnoho. Víc než jen bolest.“ Trhla sebou a její pohled se přesunul na něco za mnou, jako kdyby nás mohla separovat od Tylera. „A nemůžu to vrátit. Ale u obojího, jednodušší je, když se tě dotýkám.“
            Netrpělivě čekala, ale já jen mohla pokrčit rameny a zatřást hlavou, abych poukázala na zmatek, rty jsem měla pořád pevně sevřené v rozporu s tím, že mě uvnitř sužoval křik.
            „Zavři oči a nech bolest odplout,“ řekla a já poslechla, protože jsem nevěděla co jiného dělat.
            Najednou jsem v ruce cítila horko i zimu, jako bych měla ve stejný čas horečku i zimnici. Lydii se chvěly prsty a já jsem otevřela oči, abych ji našla, jak se celá třese. Zkoušela jsem se jí vysmeknout, ale ona mě přes ní pleskla, držela mě pevně, i když jí začínaly drkotat zuby. „N-nech zavřené oči,“ zakoktala. „N-neřeš to.“
            Teď  už vystrašená jsem zavřela oči a soustředila se, abych udržela čelisti zavřené. Abych neviděla ty mlžné věci vzadu v mé mysli. Abych necítila tlustý proud utrpení a zoufalství vířící skrz mě.
            A pomalu, velmi pomalu začala ta panika ubývat. Ze začátku to bylo postupné, ale pak ze mě začal unikat disharmonický proud zvuků v úzkém pramínku tak křehkém jako lidský vlas. Třebaže ve mně stále rostla panika, byla teď slabší a chválabohu zvládnutelná kvůli čemukoliv, co udělala.

Troufla jsem se kouknout na Lydii, která měla zavřené oči, tvář zkřivenou bolestí a na čele se jí znovu leskl pot. Volnou rukou svírala plnou hrst jejího pytlovitého trička a tlačila si ho k žaludku, jakoby ji bolel.  Ale nebyla tam žádná krev nebo jiné příznaky zranění; pro jistotu jsem se podívala pozorněji.
            Nějak ze mě odebírala paniku a dělalo se jí z toho špatně. A tak naléhavě, jak jsem chtěla pryč z Lakeside, na úkor jí jsem svou svobodu nechtěla.
            Pořád jsem nemohla promluvit, takže jsem se jí chtěla vytrhnout, ale Lydia vyvalila oči hned na první cuknutí. „Ne!“ Se slzami v očích mi držela moje prsty. „Nemůžu to zastavit a boj to jen zhoršuje.“
            Bolest mě nemohla zabít, ale z tohohle pohledu, cokoliv co dělala mohlo zabít ji. Znovu jsem trhla a ona silně polkla a pak prudce zavrtěla hlavou.
            „Bolí to mě, Kaylee. Pokud půjdeš, bude to horší.“
            Lhala. Viděla jsem to v jejích očích. Slyšela tetu a strejdu a věděla, že kdybych měla další křičící záchvat, strejda Brendon nebude schopný mě odsud dostat. Lydia lhala, takže jsem se jí nechtěla vytrhnout, třebaže si víc ubližovala – možná se zabíjela – s každým dalším kouskem paniky, který mi vzala.
            Zezačátku jsem ji nechala, protože vypadala, že je rozhodnutá to udělat. Zjevně k tomu měla své důvody, i když jsem jim nerozuměla. Ale když už bylo viny příliš, snažila jsem se jí znovu vytrhnout, ale ona mi sevřela ruku, až to zabolelo.
            „Překonává to…“ zašeptala a já marně hledala její oči kvůli překladu. Pořád jsem neměla představu, o čem to vlastně mluví. „Změní se to. Tylerova bolest končí a tvoje začíná.“
            Začíná? Protože dosud to byla pouze zábava a hry…
            Ale předtím než jsem mohla dokončit tuhle myšlenku, Lydiina ruka v mé ochabla a ona se uklidnila tak náhle a důkladně, že se zdálo, jakoby se vyfoukla.
            Po drahé půlminutě se usmála jasně bez bolesti a já si začala myslet, že už je po všem.
            „Je pryč,“ řekla Lydia zlehka.
            A pak mě panika skutečně zasáhla.
            Co jsem cítila předtím, byla jen ochutnávka. Tohle teprve byla hlavní událost. Opravdu velká. Jako v obchoďáku.
            Utrpení ve mně explodovalo, šok pro celý můj systém. Plíce mě bolely. Krk mi hořel. Slzy mi tekly z očí. Křik se mi vřítil do hlavy tak rychle a tvrdě, že jsem nemohla myslet.
            Nemohla jsem ho potlačit. Nářek začal znovu, naléhavější než předtím a čelistím – již bolavé od zatnutí – moc nechybělo, aby obnovily skus.
            „Dej mi to…“ řekla Lydia a já otevřela oči, abych viděla, jak na mě vážně zírá. Vypadala o něco líp. O trošku silnější. Ne tak moc bledě. Ale když si vzala víc mé bolesti, upadla. Rychle a tvrdě.
            Naneštěstí, bylo to nad mou schopnost soustředit se. Nevěděla jsem, jestli jí mám dát nebo ne, to co chce, tím méně, jak na to. Mohla jsem jen řídit křik, který do mě narážel jako blesk elektřiny a doufat, že zůstane uvnitř.
            Ale nezůstal. Nářek zesílil. Zhoustl, dokud jsem si nemylela, že mě udusí. Zuby mi drkotaly pod nepolevující silou a já se třásla, jakoby mi byla zima. Nemohla jsem tomu zabránit.
            A přece jsem to nemohla nechat jít.
            „Je toho příliš mnoho. Je to moc pomalé,“ Lydia zasténala. Byla napjatá, jako by ji každý sebemenší pohyb bolel. Znovu se jí začaly třást ruce a tvář zkroutila do úšklebku. „Promiň. Musím si to vzít.“
            Co? Co to znamená? Očividně trpěla a chtěla si vzít víc? Vytrhla jsem jí ruku, ale když se mi otevřela pusa, chňapla po ní zpátky. Už jsem nemohla bojovat.
            Výkřik mi vyletěl z hrdla s mučivým výbuchem bolesti, jako bych zvracela nechty. Zatím ještě bez zvuku.
            A chvilku potom, co křik začal – předtím než se změnil na hlasitý – byl do mě krutým tahem vcucnut zpátky z hlubin mých vnitřností. Pusa se mi s klapnutím zavřela. Cestou dolů mi nehty znovu rozřezávali krk. Točilo se to ve mě, neslyšný křik se stále dostával ze mě do...
            Lydie.
            Začala sebou zmítat, ale já jí nemohla vypáčit prsty z mé ruky. Oči se jí přetočily tak vysoko, že šly vidět jen spodní oblouky jejích zelených duhovek, stejně mě pořád držela a vtahovala poslední zbytky křiku ze mě do sebe. Vtahovala s tím i mou bolest.
            Bylo pryč utrpení z mých pohmožděných plic, rozedřeného krku a bušící hlavy. Byl pryč ten příšerný smutek, to obklopující zoufalství, z kterého jsem nemohla myslet na nic jiného. Byla pryč ta šedá mlha; všude kolem nás mizela, zatímco jsem se snažila uvolnit ruku.
            A pak byl najednou konec. Její prsty uvolnily mé. Zavřela oči. Spadla dozadu – pořád se třásla – než jsem ji mohla chytit. Hlavou narazila do pelesti a když jsem šátrala po polštáři, který bych jí mohla strčit pod hlavu, uvědomila jsem si, že jí teče krev z nosu. Plynule kapala na přikrývku.
            „Pomoc!“ Zakřičela jsem, první zvuk, který jsem ze sebe vydala od té doby, co celá tahle věc začala o několik minut dříve. „Pomozte mi někdo!“ Můj hlas zněl směšně. Nezřetelně. Proč bylo tak těžké mluvit? Proč jsem se cítila tak divně? Jako kdyby se všechno hýbalo ve zpomalených záběrech? Jako kdyby byl můj mozek nacpaný bavlnou.
            Kroky bušily dolů chodbou směrem ke mně, pak se dveře rozletěly. „Co se stalo?“ dožadovala se sestra Nancy, přes rameno jí vykukovaly dvě vyšší opatrovatelky.
            „Ona...“ zamrkala jsem, snažila se soustředit v hustém oblaku zmatku. „Vzala si příliš mnoho...“ Příliš mnoho čeho? Ta otázka byla namístě, ale bylo to tak nejasné... Mohla jsem to vidět, ale zjevně jsem na to nemohla upozornit.

„Co?“ sestra Nancy si klekla nad dívku v mé posteli – Lisu? Leah? – a odtáhla jí víčka. „Odveďte ji odsud!“  zakřičela na jednu z opatrovatelek a jednou rukou gestikulovala směrem ke mně. „A přineste nosítka. Ona je zadržená.“
            Žena ve světle modrém nemocničním oblečením mě za paži odvedla na chodbu. „Běž si sednout do společné místnosti,“ řekla, pak kolem mě proběhla.
            Pomalu jsem se loudala dolů chodbou s jednou rukou položenou na studené, hrubé zdi kvůli rovnováze. Snažila jsem se zůstat nad vodou, jak se přese mě převalovala vlna za vlnou zmatku. Klesla jsem na první prázdnou židli, kterou jsem našla a skryla tvář v dlaních. Nemohla jsem myslet. Nemohla jsem si zcela vzpomenout...
            Všude okolo mě mluvili lidé, šuškali fráze, které mi nedávaly smysl. Jména, která jsem naprosto nepoznávala. Takže jsem se chytila první povědomé věci, kterou jsem uviděla: puzzle rozložené na stole u okna. To bylo moje puzzle. Skládala jsem ho předtím, než se stalo něco špatného. Předtím...
            Studené ruce. Temná mlha. Křik. Krev.
            Umístila jsem tři dílky puzzle, když dva opatrovatelé tlačili nosítka kolem sesterny a pak hlavními dveřmi ven z jednotky. „Další?“ zeptal se chlápek od ochranky, jak držel otevřené dveře.
            „Tahle pořád dýchá,“ řekla opatrovatelka ve fialovém.
            Tahle? Ale čím urputněji jsem se snažila si vzpomenout, tím byly obrazy rozmazanější.
            Umístila jsem jen další dva dílky, než mě někdo zavolal. Vzhlédla jsem od puzzle a uviděla další ošetřovatelku – její jméno bylo Judy; tohle jsem si pamatovala – stojící vedle mého strejdy. Který stál vedle mého kufru.
            „Kaylee?“ strejda Brendon se na mě v obavách mračil. „Jsi připravená jet domů?“
            Ano. To bylo jasné. Ale úleva přišla s přetrvávající chutí viny a smutku. Stalo se něco špatného. Mělo to něco společného s dívkou v mojí posteli. Ale já si nemohla vzpomenout co.
            Následovala jsem strejdu Brendona hlavními dveřmi – těmi, které bzučí – pak se zastavila. Před výtahem se dva muži skláněli nad nositky, na kterých nehybně ležela dívka s černými vlasy. Jeden muž stále tiskl tašku připojenou k masce na jejím obličeji. Tvář jí zašpinila šmouha krve. Měla zavřené oči, ale v mé zlomené paměti byly světle zelené.
            „Znáš ji?“zeptal se strejda Brendon. „Co se jí stalo?“
            Zachvěla jsem se, jak se odpověď vynořila z oparu v mojí hlavě. Možná jednoho dne budu vědět, co to znamená, ale teď jsem jen věděla, že to byla pravda.
            „Vzala si příliš mnoho.“

* * *