Část devátá
„Nechcou, abys měla cokoliv jiného než oblečení a knížky. Chceš něco ke čtení?“
Vše co jsem chtěla, byla cedule s východem na vnitřní straně zamčených dveří sesterny. To jediné, s čím bys mi s potěšením mohla pomoct.
„Um… příští týden mám nějaké vyřizování. Chceš vzít z mého nočního stolku Brave New World (pozn.př.:Sci-fi román, v češtině Konec civilizace anglického autora Aldouse Huxleyho.)?“ Vidíš? Nejsem blázen. Jsem zodpovědná a zaměřená na učení. Nechceš mě vzít domů, abych se mohla věnovat tomu pravému potenciálu?
Teta Val chvilku mlčela a nepříjemný pocit v hloubi žaludku se zvětšil. „Kaylee, nemyslím si, že by ses teď měla strachovat o domácí úkoly. Můžeme zavolat do školy, že máš chřipku.“
Za mnou zazněly kroky, mířily ke skupinovému sezení. Strčila jsem si prst do ucha, snažíc se vše zablokovat. „Chřipku? Vezmou to tak, jako že jsem přes týden dostala chřipku?“ Nemusela bych zmeškat moc školy. Nemusela bych zmeškat nic, kdyby mě vzala domů!
Teta si povzdechla a mé vnitřnosti se omotaly kolem hroudy obav upevňujících mě k židli. „Jen se ti budu snažit koupit nějaký čas na odpočinek. A to není úplná lež. Právě teď mi nemůžeš říct jak se na sto procent cítíš…“
„Protože do mě stříkly dostatečné množství sraček, aby to uspalo slona!“ A dokazovala to taky vata, kterou jsem měla v puse.
„A všichni víme, že na tebe opravdu může lézt chřipka. V minulých dnech jsem tě slyšela kýchnout,“ skončila a já protočila oči.
„Oni nezavírají lidi s chřipkou, teto Val.“ Ne, pokud to není ptačí chřipka nebo chřipka-konce-světa Stephena Kinga.
„Já vím. Poslouchej, za chvíli tam budu a pak si můžeme o všem promluvit.“
„A co strejda Brendon?“
Další pauza. Někdy tam byl menší význam v tom, co teta Val řekla, než v tom, co neřekla. „Vzal Sophii ven na oběd, aby jí to všechno vysvětlil. Pro oba dva je to velmi těžké, Kaylee.“
A pro mě to má být jako jednoduché?
„Ale dnes večer oba dva přijdeme, abychom tě viděli.“
Až na to, abych se dostala ven, si budu muset kleknout na kolena a žadonit, ať mě vezme domů. Jestli se tu ještě probudím, ztratím rozum. V případě, že bych ho ještě měla.
„Slibuješ?“ Nezeptala jsem se jí, jestli slibuje, od té doby, co mi bylo děvet.
„Samozřejmě. My ti jen chceme pomoct, Kaylee.“
Přesto jsem se necítila velmi potěšeně.
* * *
Čekala jsem ve společné místnosti, tvrdohlavě jsem odolávala skládání puzzle a křížovkám naskládaným na poličce v rohu. Stejně tu nebudu tak dlouho. Radši jsem se začala dívat na televizi a přála si, aby dávali aspoň nějaký dobrý animák. Ale jestliže tu byla mizivá šance, tak jsem neměla vůbec představu, kde ho najít.
Naskočila reklama a moje pozornost se začala toulat, i přes veškeré úsilí ignorovat kolegy pacienty. Lydia seděla naproti ode mě, ani nepředstírala, že se na tu televizi kouká. Dívala se na mě.
Zírala jsem na ni. Neusmívala se. Nemluvila. Jen se na mě dívala a ne s nepřítomným výrazem, jakého by byli zcela zjevně všichni obyvatelé tady schopni. Lydia vlastně vypadala, že mě pozoruje, jako kdyby viděla něco zvláštního. Co, to jsem neměla tušení.
„Ujeté, že?“ Se zasvištěním Mandy klesla na židli vlevo. „Způsob, jakým se kouká.“
Vzhlédla jsem a viděla, že se dívá na Lydii, sedící na druhé straně místnosti. „Ne divnější než cokoli jiného tady.“ A upřímně řečeno jsem nechtěla začínat konverzaci – nebo se přátelit – s někým, kdo si kalhoty nadívá vidličkami.
„Ona je svěřenka soudu.“ Mandy si ukousla ze zpola snězené čokoládové tyčinky, pak pokračovala s plnou pusou. „Nikdy nemluví. Jestli se ptáš, tak je tu nejdivnější.“
Vážně jsem o tom pochybovala.
„Proč jsi tady?“ Pohledem mi přešla dolů přes tvář a pak se vrátila nahoru. „Nech mě hádat. Jsi buď maniakálně depresivní nebo anorektička.“
Uvnitř mě to vřelo, ale byla jsem na sebe hrdá, jak klidně moje odpověď zněla. „Nechci o tom mluvit.“
Sekundu na mě zírala a potom vyprskla ostrým, uštěkaným smíchem.
„Mandy, proč si nenajdeš něco konstruktivního, co bys mohla dělat?“ Řekl známý hlas a já vzhlédla a uviděla Paula stát uprostřed širokých futer, držících…
Můj kufr!
Vyskočila jsem z gauče a on mi podal můj bágl. „Myslel jsem si, že tě možná přiměje k úsměvu.“
Vlastně jsem byla zvláštně vzrušená a klidná. Jestli jsem tu měla být zavřená, aspoň jsem mohla být nešťastná v mém vlastním oblečení. Ale pak moje nadšení pohaslo jako spálená žárovka, když jsem si uvědomila, co ten kufr znamená. Teta Val mi tu nechala oblečení, aniž by se na mě přišla podívat.
Znovu mě opustila.
Vzala jsem si bágl a pak si to namířila do pokoje, kde jsem kufr položila vedle postele a neotevřela ho. Paul mě následoval, ale zastavil se ve dveřích. Klesla jsem na postel, bojovala se slzami a zapomněla na kufr, i přes hrubé drhnutí dna, které mě škádlilo na všech hrozných místech.
„Nemohla zůstat,“ řekl Paul. Moje emoce byly zjevně tak průhledné, jako ztenčené sklo oken. Nemohl být můj terapeut potěšený? „Návštěvní hodiny nezačínají dřív než v 7.“
„Cokoliv.“ Jestli mě chtěla vidět, tak mohla, i když jen na pár minut. Tetina houževnatost byla věcí legend.
„Hele, nenech tohle místo vzít si tě, dobře? Viděl jsem hodně dětí, které tu ztratily duši a nesnesl bych, kdyby se to stalo i tobě.“ Sehnul hlavu a zkoušel se mi podívat do očí, ale já jen přikývla a zírala na podlahu. „Tvoje teta a strejda se večer vrátí.“
Jo, ale to neznamená, že mě vezmou domů. Neznamená to vůbec nic.
* * *
Když Paul odešel, zvedla jsem kufr na postel a otevřela ho, dychtivá vzít si, vidět a cítit něco domácího. Jen po několika hodinách v Lakeside jsem už byla vystrašená, že ztratím sebe sama. Že se ztratím ve skelných očích, pomalých krocích a tichých pohledech všude kolem mě. Potřebovala jsem něco z reálného života – z mého světa mimo tento pokoj – co by mi pomohlo udržet mě. Takže jsem byla totálně nepřipravená na obsah báglu.
Nic z toho nemylo moje. Všechno oblečení mělo pořád cenovky houpající se na pasech a límečcích.
Znovu jsem bojovala s čerstvými slzami, zvedla jsem první kus z kufru: hebké růžové kalhoty na běhání s širokým, nařaseným pasem a složitě uspořádanými květy vyšitými přes bok. Ve předu teď byly dvě dírky, kde předtím byly utahovací šňůrky. Byly ustřižené a vytáhlé, abych se na nich nemohla oběsit. Kufr taky obsahoval odpovídající top, spolu s celou další kolekcí věcí, které jsem nikdy předtím neviděla. Všechno bylo drahé a pohodlné a taky perfektně sladěné.
Co je to, psycho styl? Co bylo špatného na mých džínech a tričkách?
Pravda byla taková že, jejím zvrhlým způsobem, se mě Teta Val vlastně snažila povzbudit novými věcmi. To by možná zabralo na Sophii, ale jak si mohla myslet, že to zabere na mě?
Najednou, naštvaná i přes všechna slova, jsem se svlékla a půjčené šaty jsem hodila na hromadu v rohu pokoje, pak jsem roztržením otevřela pěti-balení spodního prádla a oblékla si jedno z nich. Potom jsem se prohrabávala skrz tašku, jestli nenajdu něco, co by nevypadalo, že to nosila Marta Stewartová v domácím vězení. Nejlepší co jsem našla, byla jednobarevná fialová teplákovka na dně hromady. Jediná věc, která to zkazila byla, když jsem si všimla, že se látka třpytí pod světly nad mou postelí.
Super. Jsem blázen a lesknu se. A nic dalšího v báglu nebylo. Žádné knihy a puzzle. Ani Sophiiny zbytečné módní časopisy. S naštvaným pozvechem jsem si to rázovala dolů chodbou, abych si našla něco na čtení a tichý kout, mlčenlivého odvážného Paula nebo nějakého asistenta, který by komentoval moji velkolepou šatní katastrofu.
* * *
Po večeři přišli teta Val a strejda Brendon skrz dveře vedle sesterny, oba s prázdnýma rukama; u hlídače vyprázdnily kapsy a teta Val odevzdala kabelku. Bylo to kvůli tomu, abych nebyla v pokušení někoho zabít jejím leskem na rty a balíčkem kapesníků.
Vidět je tam, bylo jako vidět mého tátu, když každý rok přijel na Vánoce. Jedna moje část na ně byla naštvaná, že mě tu nechali, až jsem chtěla křičet dokud bych neochraptěla a nebo je totálně ignorovat. Podle toho, co by bylo nejblíže k ublížení jim tak, jak oni ublížili mě. Chtěla jsem aby se cítili vystrašení a sami a bez základních vymožeností jako je vlastní oblečení.
Ale moje druhá část je chtěla tak strašně obejmout, v podstatě, jako bych už kolem sebe mohla cítit paže. Chtěla jsem z nich cítit vnější svět. Mýdlo, které se nedává v maličkém, neparfémovaném, papírovém balíčku. Jídlo, které se nevydává na podepsaném, těžkém plastikovém tácku. Šampón, který se nemusel vyzvedávat na sesterně a pak se vracet spolu s mou důstojností.
Nakonec, jsem tu mohla jen zůstat zírat a čekat, než udělají první krok.
Strejda Brendon přišel první. Možná nemohl odolat pravému krevnímu poutu; moje pouto k tetě Val je díky svatebnímu slibu. Ať tak či onak, strejda Brendon mě objal tak, jako by mě už nikdy neměl vidět a moje srdce po této myšlence lehce závodilo. Pak jsem to zatlačila do pozadí a skryla tvář v jeho tričku, cítila jsem jeho vodu po holení a oblíbenou jarná vůni tety Val na sušení prádla.
„Jak se držíš, miláčku?“ zeptal se, když jsem se konečně odtáhla, abych mu viděla do obličeje zdrsněnou večerním strništěm.
„Jestli ještě nejsem blázen, tak asi po jednom dni na tomhle místě budu. Vem mě domů. Prosím.“
Teta se strejdou si vyměnily temný pohled a zdálo se mi, že se mi žaludek usadil někde u kolen. „Co?“
„Posaď se.“ Podpatky tety Val klepaly celou cestu do společných prostor, kde se rozhlédla kolem a vypadalo to, že chce svůj názor vzít zpět. Několik dalších pacientů se dívalo na televizi, hodně z nich s polochápajícím skelným pohledem. Dva další si skládali puzzle a jeden hubený kluk, kterého jsem stěží viděla, se ve vzdáleném rohu hádal s rodiči.
„Pojďte.“ Otočila jsem se směrem k dívčí chodbě tak, aby mě následovali. „Nemám spolubydlící.“ V pokoji, jsem si klekla na postel a strejda Brendon si sedl vedle mě. Teta Val si ztuhle sedla na kraj židle. „Co je špatně?“ Dožadovala jsem se, když se všechny oči otočily směrem ke mně. „Až na to očividné.“
Strejda Brendon promluvil první. „Kaylee, nemůžou tě propustit. Nemůžeme tě vzít domů, dokud tě doktor neuvidí.“
„Proč ne?“ Zatla jsem čelisti tak silně, až zabolely. V prstech jsem sevřela hrst přikrývek. Cítila jsem jak mi svoboda proklouzává mezi prsty jako voda.
r! Vyskočila jsem z gauče a on mi podal můj bágl. „Myslel jsem si, že tě možná přiměje k úsměvu.“
Vlastně jsem byla zvláštně vzrušená a klidná. Jestli jsem tu měla být zavřená, aspoň jsem mohla být nešťastná v mém vlastním oblečení. Ale pak moje nadšení pohaslo jako spálená žárovka, když jsem si uvědomila, co ten kufr znamená. Teta Val mi tu nechala oblečení, aniž by se na mě přišla podívat.
Znovu mě opustila.
Vzala jsem si bágl a pak si to namířila do pokoje, kde jsem kufr položila vedle postele a neotevřela ho. Paul mě následoval, ale zastavil se ve dveřích. Klesla jsem na postel, bojovala se slzami a zapomněla na kufr, i přes hrubé drhnutí dna, které mě škádlilo na všech hrozných místech.