Část desátá

Protože jsi se snažila si rozpárat hrdlo uprostřed Sears.“ Teta Val se zamračila, jako by to mělo být očividné.
„To není…“ Zastavila jsem se a polkla slzy. „Nevěděla jsem, co jsem vyváděla. Jen jsem se snažila zastavit ten křik.“
„Vím, zlatíčko.“  Předklonila se, mračící se vážnými obavami. „To je ten problém. Mohlo by ti to vážně ublížit, aniž bys to měla v úmyslu. Aniž bys věděla, co vlastně děláš.“
„Ne, já…“ Ale neměla jsem k tomu opravdový argument. Kdybych to mohla zastavit, tak to zastavím. Ale pobyt v Lakeside to nedělal o nic lepší.
  Strejda si povzdychl. „Já vím, že je to… nepříjemné, ale potřebuješ pomoc.“
„Nepříjemné?“ Znělo to jako bezprostřední citace tety Val. Uchopila jsem pelest postele tak silně, až mě zabolely prsty. „Nejsem blázen. Nejsem.“ A možná, když jsem to řekla, tak tomu jeden z nás opravdu uvěří.
„Vím,“ Měkce řekl strejda a překvapeně jsem se na něho podívala. Měl zavřené oči a několikrát se zhluboka nadechl, jakoby se připravoval na něco, co nechtěl udělat. Vypadal, že je mu do pláče. Nebo, že chce předejít tomu, aby se něco podělalo. Hlasovala jsem pro to druhé.
Teta Val ztuhla na židli, opatrně se dívala na svého manžela, jakoby si tiše přála, aby něco udělal. Nebo možná, aby to nedělal.
Když strejda Brendon konečně otevřel oči, jeho pohled byl vyrovnaný. Intenzivní. „Kaylee, vím, že jsi si nemyslela, že by ti to ublížilo a taky vím, že nejsi blázen.“
Zdálo se, že si tím je jistý a já mu téměř uvěřila. Úleva se přese mě převalila, jako klimatizovaný vánek v parném letním dni. Ale pochybnosti ji rychle schlamstly. Byl by si pořád tak jistý, kdyby věděl, co jsem viděla?
  „Mohla bys to zkusit, ok?“ Jeho oči mě prosily. Zoufale. „Můžou tě naučit, jak se s tím vypořádat. Jak zklidnit samu sebe a… zadržet se. Val a já… Nevíme jak ti s tím máme pomoct.“
Ne! Zamrkala jsem stranou, abych rozehnala slzy, odmítla jsem je nechat spadnout. Oni mě tu chtějí nechat zavřenou!
Strejda Brendon mě chytil za ruku a stiskl ji. „A když budeš mít další panický záchvat, chci, abys šla do svého pokoje a soustředila se, aniž bys křičela. Udělej, co musíš, abys tomu zabránila, dobře?“
Šokovaná jsem jen mohla dlouho dobu zírat. Vzalo mi to všechno zbývající soustředění na dýchání. Oni opravdu nemají v úmyslu, mě vzít domů!
„Kaylee?“ zeptal se strejda a já opravdu nesnášela, jak starostlivě vypadal. Za jak křehkou mě teď zřejmě považoval.
„Pokusím se.“
Teta i strejda věděli, že mé panické záchvaty vždy spustí něco jiného. Zatím vždy někdo, koho jsem neznala. Ale nevěděli o morbidní jistotě, která přichází spolu s panikou. Nebo divných halucinacích, které jsem měla v obchoďáku. Bála jsem se, že kdybych jim tyto části řekla, tak budou souhlasit s doktorem Nelsonem a tři z nich mě podrží na posteli a sváří zavřené přezky.
„Snaž se pečlivě.“ Strejda Brendon se na mě upřeně díval, jeho zelené oči jaksi zářily, i pod tlumeným stropním světlem. „Protože, když znovu začneš křičet, tak do tebe napumpujou velmi silná antidepresiva a antipsychotika, že si ani nevzpomeneš na své vlastní jméno.“
Antipsychotika? Oni si opravdu mysleli, že jsem psychotička?
„A Kaylee…“
  Podívala jsem se na tetu Val a byla jsem překvapená viditelným důlkem v jejím brnění neochabujícího optimismu. Vypadala pobledle a vystresovaně  a vrásky na jejím čele byly více zřetelné než kdy jindy. Kdyby se teď viděla v zrcadle, tak by klidně mohla skončit jako má spolubydlící v blázinci.
„Když to znovu bude vypadat, že si ubližuješ ¬¬¬–“ její pohled zabloudil na můj poškrábaný krk posetý strupy a ruka mi hned vyletěla ho zakrýt „¬¬– znovu skončíš přivázaná k posteli.“ Hlas se jí zlomil a z kabelky vytáhla kapesník, aby si osušila slzy, dřív něž by jí rozmazaly řasenku. „A nemyslím si, že ani jeden z nás tě znovu takhle zvládne vidět.“

* * *

Ráno jsem se vzbudila ve 4 a nemohla znovu usnout. Po hodině a půl zírání do stropu, ignorování asistenta, který mě chodil každých patnáct minut kontrolovat, jsem se oblékla a zamířila chodbou dolů, abych si našla časopis, který jsem hledala den předtím. K mému překvapení, Lydia seděla na gauči v obývacím pokoji v polovině společných prostor.
  „Vstala jsi brzy.“ Nepozvaná jsem si sedla vedle ní. V rohu hrála televize, naladěná na místní zprávy, ale nikdo se na ni nedíval. Pokud jsem věděla, ostatní pacienti ještě nevstali. Ani slunce.
Lydia se na mě dívala stejně jako předchozí den, s lehkým zájmem, bez překvapení a s téměř totální nezaujatostí. Naše pohledy se na pár dlouhých minut setkaly, ani jedná z nás nemrkala. Byl to jedinečný druh výzvy, jako bych jí tiše vyzývala k řeči. Chtěla mi něco říct. Byla jsem si tím jistá.
Ale zůstala zticha.
„Moc jsi nespala, že?“ Normálně nevyzvídám – koneckonců, nechtěla jsem, aby někdo jiný strkal prsty do mé domnělé duševní nestability – ale den předtím na mě hodiny zírala. Jako kdyby mi chtěla něco říct.

Lydia potřásla hlavou a jeden pramínek zplihlých černých vlasů ji spadl do tváře. Vrátila ho zpátky, rty měla pevně sevřené.
„Proč ne?“
Jen na mě mrkla, zírala do mých očí, jako by ji fascinovaly. Jako kdyby tam viděla něco, co nikdo jiní nemůže vidět.
Chtěla jsem se zeptat, na co tak kouká, ale zastavila jsem se, když na druhé straně pokoje upoutala moji pozornost fialová šmouha. Zaregistrovala nás vysoká asistentka v lilkově zbarvených šatech s podložkou v ruce. Už uběhlo patnáct minut? Ale předtím než pokračovala se zbytkem jejího seznamu, se ve dveřích zjevil Paul.
„Hej, zrovna někoho přivedli z ošetřovny.“
„Teď?“ Asistentka se podívala na hodinky.
„Jo. Je stabilizovaná a oni potřebují místo.“ Oba členové personálu zmizeli dole v chodbě a já se otočila na Lydii, abych viděla, že je její obličej bledší než normálně.
O několik minut později se rozebzučel vchod a pak se dveře se zakymácením otevřely. Asistentka uháněla ze sesterny stejně tak jako muž v prostých zelených šatech, jako kdyby zrovna vstoupil do jednotky, tlačící hubenou, unaveně vypadající dívku na vozíku. Měla na sobě džíny a fialové tričko z nemocničních šatů a její dlouhé světlé vlasy jí volně visely přes většinu obličeje. Paže jí ochable ležely v klíně, obě je měla od zápěstí do půlky předloktí zabandážované.
„Tady je její tričko.“ Muž v zeleném asistentce podal taštičku s logem Arlington Memorial. „Kdybych byl tebou, vyhodil bych to. Nemyslím si, že nějaké bělidlo na světě by dokázalo odstranit tolik krve.“
Po mé pravici sebou Lydia trhla, vzhlédla jsem a viděla, že měla zavřené oči, čelo svraštěné v evidentní bolesti. Jak asistenta převezla novou dívku přes společné prostory, Lydia byla vedle mě pořád ztuhlá a sevřela ruce na židli tak pevně, až jí na nich vystoupily šlachy.
„Jsi v pořádku?“ zašeptala jsem, když vozíček zaskřípěl směrem k dívčí chodbě.
Lydia zavrtěla hlavou, ale oči neotevřela.
„Co tě bolí?“
Znovu zavrtěla hlavou a já si uvědomila, že je mladší, než jsem se domnívala. Čtrnáct, nanejvýš. Příliš mladá na to, aby trčela v Lakeside, bez ohledu na to, co s ní bylo.
„Chceš, abych někoho přivedla?“ Už jsem vstávala, když mě chytila za paži tak náhle, až jsem sebou v překvapení trhla. Byla o dost silnější, než vypadala. A rychlejší.
Lydia potřásla hlavou, zahleděla se mi do očí svými, jasně zastřenými bolestí. Pak se postavila a ztuhle šla dolů chodbou s jednou rukou přitisknutou na břichu. O pár minut později se její dveře zlehka zavřely.

* * *

Zbytek dne byl šmouha zpolasnědených jídel, nepřítomných pohledů a příliš mnoha kusů skládaček puzzle, než bych mohla spočítat. Po snídani měla službu sestra Nancy, stála v mých dveřích, aby se zeptala na řadu nesmyslných, dotěrných otázek. Ale tou dobou jsem už byla naštvaná z patnácti-minutových prohlídek a kromě toho taky frustrovaná z nedostatku soukromí.

Sestra Nancy: „Jakou jsi měla dneska stolici?“
Já: „Bez komentáře.“
Sestra Nancy: „Pořád chceš ublížit sama sobě?“
Já: „Nikdy jsem nechtěla. Opravdu se více rozmazluju.“
Dále, terapeutka jménem Charity Stevens mě doprovodila do místnosti s velkým oknem s výhledem na sesternu, aby se zeptala, proč jsem se snažila si rozpárat hrdlo a proč jsem křičela tak nahlas, že jsem mohla probudit mrtvé.
V podstatě jsem si byla jistá, že jsem nemohla ve skutečnosti probudit mrtvé, ale zdálo se, že ji to nepobavilo. A nepřesvědčilo, když jsem trvala na tom, že jsem se nesnažila si ublížit.
Stevens usadila svoji tenkou postavu na židli naproti mně. „Kaylee, víš proč jsi tady?“
„Jo. Protože dveře jsou zamčené.“
Bez úsměvu. „Proč jsi křičela?“
Pod židlí jsem překřížila chodidla, která plnila mé právo nevypovídat. Nebyl tam žádný způsob, jak bych mohla odpovědět na otázku, aniž by to nevyznělo šíleně.
„Kaylee…?“ Stevens si sedla se založenýma rukama v klíně a čekala. Měla mou plnou pozornost, ať už jsem to chtěla nebo ne.
„Já… myslela jsem si, že jsem něco viděla. Ale nic to nebylo. Jen normální stíny.“
„Viděla jsi stíny.“ Ale její vyjádření znělo více jako otázka.
„Jo. Víte, jsou místa, kde světlo nesvítí?“ Mnohem víc jak v psychiatrické léčebně…
„Co to bylo s těmi stíny, že tě nutily křičet?“ Stevens zírala do mých očí a já zírala na křivou část její linky.
Neměly tam být. Omotaly se okolo dítěte na vozíčku, ale nikoho jiného se nedotkly. Hýbali se. Vybrali si… Ale příliš mnoho pravdy, by mi jen vyneslo více času za zavřenými dveřmi.
Měla bych se učit, jak zvládat mé záchvaty paniky, ne to jak vylít mou odvahu a co je způsobuje.
„Ony byly… děsivé.“ Tak. Vágní, ale pravdivé.
„Hmmm.“ Překřížila nohy pod námořnickou sukní a přikývla, jako kdybych řekla něco správně. „Vidím…“
Ale neviděla všechno. A nemohla jsem to vysvětlit, abych si zachránila život. Nebo, jak se zdálo, můj rozum.

* * *