Část 2.

„Jednou v noci zabila jednoho z Trevorových mužů, když se ji snažil znásilnit. Bránila se a zabila ho. Ten chlap by zemřel tak jako tak, kdyby se dozvěděl, co chtěl udělat. Řekla mu, že ten muž ji prostě napadl, pak mu oznámila, že je s ním těhotná, takže ho zabila, protože se jen bránila.“

„Trevor byl z té novinky u vytržení. Nyní si musím uvědomit, jaká je to vzácnost. Řekněme…jen jednou za pár set let je počato dítě s upírem. Ale…dítě s kombinací krve upíra a lovce…to je naprosto neslýchané.“

Felicia hluboko ve svém srdci věděla, že nemůže zůstat s Trevorem. Chtěla, aby bylo její dítě v bezpečí a mělo dobrý život, a ne aby žilo ve tmě s bandou upírů. Nemluvě o její vlastní bezpečnosti, děti jsou pro upíry jako bonbóny…krev je sladká.“

„Takže se Felicia uprchla a krátce po tom, co se vrátila, ses narodila. Když ses narodila jako zdravá holčička, poslali jsme vás dvě se ukrýt. Tvůj otec vás hledal několik let. To je důvod, proč jste se tolikrát stěhovaly, proto na sebe a tebe tvá matka stříkala odporný parfém, a taky důvod, proč byla zavražděna přímo před tvýma očima. Protože jsi velmi, velmi zvláštní dítě, Chloe Kallistrate.“

Sklonil hlavu a přiložil si prsty na spánky. „Trevor se nezastaví pře ničím, dokud tě nedostane.“

Jak jsem poslouchala ten příběh, lehla jsem si znovu na polštář. Byl neuvěřitelný a vysvětloval hodně podivností na mamčině chování. Někdy se prostě zbláznila a rozhodla se přestěhovat. Než jsme odjely, začala vše balit a drhnout bělidlem od shora až dolů. Opravdu jsem si myslela, že je máma kočovník a musí být neustále v pohybu.

A ten parfém, měnila jeho vůni jednou za rok a dávala si ho na sebe hodně. A sprchovala se asi 3 krát denně. Jo, teď je mi to jasné, kamkoliv jsme odcházely, opouštěly jsme svou vůni.

Položila jsem jednu otázku, ve skutečnosti jsem jich měla spoustu, ale nyní jen jednu. „Jak jste věděli, že potřebujeme pomoc, když nás napadli Trevorovi muži?“ zeptala jsem se ho.

Jeho oči se střetly s mými. „Chloe, naše krev není normální krev. Máme krev upířích lovců, naše krev je téměř magická. Takže odpověď na tvou otázku…prostě jsem to věděl. Tvoje matka je má dcera a já věděl, že jsme za ní museli jít. Ale přišli jsme pozdě, abychom ji zachránili, a nyní musíme uctít její památku tím, že tě udržíme v bezpečí, protože to je to, co celej život dělala.“

Přikývla jsem.

„Nyní tě chvíli necháme odpočívat, prošla sis traumatem a bude chvíli trvat, než se budeš cítit normálně. Ale brzy budeš muset vstát a začne tvůj trénink.“

„Trénink?“

Přikývl. „Ano, je mi líto, ale jeden z mála způsobů, jak tě udržet v bezpečí, je naučit tě, jak se bránit. Kdybys s námi žila od narození, nejspíš bys mohla své matce pomoci v boji a možná ji i zachránila. Ale, bohužel, ani ona nebyla v kondici, netrénovala už patnáct let.“

Viděla jsem, že se na něj valí moc emocí a potřebuje odejít z místnosti, tak jsem souhlasila. „Ráda bych trénovat.“ Zachytila jsem jeho oči a viděla, jak zadržuje slzy, „protože když budu dobrá, lepší než mamka, zabiju Trevora za to, že ji nechal zavraždit.“

Znovu přikývla a otočil se k odchodu.

„Přísahám.“ Zašeptala jsem pro sebe, když odešel z místnosti.

***

Dlouho jsem v posteli ležela bez spánku. Zaprvé, neustále jsem musela myslet na člověka, který se nazýval mým dědou jako na „staříka“. Nechtěla jsem mu říkat „děda“, ale nevěděla jsem jeho jméno, takže pouze „stařík“.

Místnost, kam mě dali, byla ložnice, ale shodou okolností to byla dívčí ložnice. Postel, ve které jsem ležela, byla povlečena ve tmavě fialovém povlečení a závěsy byly stejné barvy. Velká komoda byla u jedné zdi a jedno z těch staromódních oválných zrcadel v rohu místnosti. Viděla jsem otevřené dveře, které podle mě vedly do koupelny.

Pohled na možnosti koupelny mi až bolestně připomněl, že jsem nebyla na záchodě od chvíle, co jsem se prvně probudila. Pomalu jsem se zvedla do sedu. Moje ruce sténaly bolestí a odmítly mě nést. Odhrnula jsem přikrývky, dala jsem bosé nohy na podlahu z tvrdého dřeva a hned si přála, abych měla nějaké ponožky. Ta podlaha byla ledová! Stále jsem na sobě měla pouze své tričko a chlapecké šortky, tak jsem si přála, abych měla i kalhoty od pyžama.

Pomalu jsem se doploužila ke dveřím, a zjistila jsem, že je to opravdu koupelna. Díky bohu. Na WC jsem prošla kolem zrcadla a hned si přála, abych se do něj nepodívala. Můj odražený obraz byl odporný. Oči byly celé zapadlé a měla jsem pod nimi pytle, vlasy tmavé a mastné, modřiny od otisku rukou začaly tu věc, kdy se měnily na zelenou a žlutou. Měla jsem i několik modřin na nohou; všimla jsem si jich, když jsem se posadila na záchod.

Když jsem vylezla, rozhodla jsem se slídit a rozhlížela se po ložnici. Možná že budou uvnitř komody nějaké ponožky. Otevřela jsem jednu zásuvku a našla tunu ponožek v různých barvách. Pro sebe jsem si vybrala obyčejné bílé a zase ji zavřela.

Jeden z rámů, který byl na vrchní straně prádelníku, upoutal mou pozornost. Vzala jsem ho a dala jsem si ho blíž. Na lavičce tam seděla starší žena s dívkou v mém věku a dívaly se do foťáku. Ve skutečnosti mi byla tak podobná, že jsem to klidně mohla být já.

Moje matka.

Nemohla jsem si pomoc. Propukla jsem v pláč a vzlykala jako dvou roční dítě. Přejela jsem po obrázku rukou a nechala na něj spadat slzy. Tak moc jsem ji chtěla zase vidět, vědomí, že se to už nikdy nestane, bylo víc, než jsem mohla snést. Moje nohy ztratily sílu a padla na kolena, obrázek jsem stále držela v rukou.

Nenáviděla jsem ty, kteří ji zabili. Nemůžu s jistotou říci, že jsem předtím někdy někoho tak moc nenáviděla, ale bez pochyb jsem chtěla zabít toho muže, který tvrdil, že je můj otec. Nyní by mě nikdy nechtěl na své straně.

Zemřela při mé záchraně. Jen jak člověk může žít s tímto druhem viny na svých bedrech?

Stýskalo se mi po ní tak moc a seděla jsem tady na podlaze v pokoji, který musel být její, než odešla s Trevorem.

Dveře do ložnice se otevřely. Nechtěla jsem, aby mě někdo viděl, jak vzlykám na podlaze, pláč byl slabý a nemyslela jsem si, že některý z těchto lovců upírů by mohl zjistit, že brečím na podlaze. Tak jsem si rychle otřela slzy.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se mě mužský hlas za mnou. „Co děláš na podlaze?“ Snažila jsem se vstát, a tápala jsem, protože jsem stále držela obrázek. Ucítila jsem teplé ruce, jak mi jemně uchytily za pas, aby mi pomohl se zvednout.

„Upustila jsem tenhle obrázek z prádelníku a uklouzla jsem, když jsem se sklonila, abych ho zvedla.“ Řekla jsem mu, když jsem se otáčela.

 Pak jsem se podívala přímo do těch smaragdových očí, které mě zachránily před Elim a těmi dalšími šmejdy.

Přikývl, „No, jsi v pořádku? Vypadáš, jako bys plakala. Ublížila sis?“

„Ne, jsem v pořádku. To jen…tyhle modřiny, moje…uh, celé moje tělo je trochu pohmožděné.“

Stočil rty k sobě, až to téměř vypadalo jako úšklebek. „Budeš muset být tvrdší, budeš mít mnohem víc modřin, jakmile začneš trénovat.“

Když jsem byla zaneprázdněna vypadat překvapeně a myšlením, že by měl být sympatičtější, přenesl trochu tlaku na postel, abych se pohnula.

Vrátil jsem se do postele a on si sedl na židli, kterou použil „děda“. Pořád jsem měla obrázek své matky v rukou, takže jsem ho postavila na noční stolek vedle lampy.

Konečně, otrávená ignorováním jeho roztomilosti, jsem se ho stroze zeptala, „Takže řekneš, kdo jsi?“

Trochu se na židli zaklonil a rozhoupal se. „Jmenuju se Drew.“

„Proč tu jsi, Drew?“

„Bydlím tu.“

Zavrtěla jsem hlavou zoufalstvím. „Ne, myslím, proč jsi v této místnosti?“

„Luke mi řekl, abych sem přišel a promluvil si s tebou o tom, kde jsi, co děláme a jak začne tvůj výcvik.“

„No, tak začni mluvit.“ Bylo to bolestivé, ale překřížila jsem ruce na prsou, abych mu ukázala, že tu budu sedět a poslouchat.

Přimhouřil oči. „Nemusíš být hrubá.“

„No,“ proti mé vůli se mi rozšířily oči. „ty jsi tu ten, kdo je hrubý!“

„Nebyl jsem na tebe hrubý.“

No, měl pravdu. Jediné, co mi řekl, bylo, že musím být tvrdší. Jen jsem se chovala jako dítě, protože jsem si myslela, že je mu mě líto.

„Promiň,“ řekla jsem mu. „Mám to teď těžký.“

Znovu přikývl. „Nechceš se jít projít?“

„Právě jsem se vrátila do postele,“ odmlčela jsem se, „a nemám žádné oblečení.“

„Ve skříni by mělo být oblečení. Proč si nenajdeš něco, co by ti šlo, a já zatím počkal venku před dveřmi. Chci ti o nás povídat a bude lepší, když ti ukážu to, o čem mluvím.“

Přikývla jsem, čekala, až odejde z místnosti a pak vylezla z postele. Proč mě sakra nejdřív donutil vlézt si do postele, když mě pak donutil z ní znovu vylézt? S povzdechem a letmým pohledem na matčin obrázek, jsem se zvedla z postele.

Ze skříně jsem si vzala top, který vypadat z tohoto desetiletí, a slušné džíny. Na dně skříně bylo spoustu párů bot, jak zvláštní, že mamka taky házela boty na dno skříně. Nikdy jsem to o ní nevěděla. Možná to přestala dělat, když se stala matkou a musela být zodpovědná a pořádná.

Potom, co jsem se oblékla, jsem se zavrznutím otevřela dveře.

„Jsi připravena?“

Leknutím jsem trhla dozadu, pak jsem si uvědomila, že to by Drew. Kluk, byla jsem nervózní.

„Jo, jsem připravena.“ Vyšla jsem na chodbu a rozhlédla se. Podlaha byla ze stejného tmavého dřeva jako v ložnici a zdi měly krémově narůžovělou barvu.  Všude na zdech byli obrazy a v každém rámu bylo asi 10 fotografií. Jak jsme procházeli halou, všimla jsem si, že všechny dveře v nejvyšším patře jsou zavřené.

„Čí je tento dům?“

„Je tvého dědy Luka.“ Odpověděl.

„Aha.“ Myslela jsem si to, radši jsem se zeptala. Můj kamarád Chad mi říkal, že si někdo z vás může udělat prdel. Je to dobrý způsob, jak si všechna fakta zapamatovat.

Po schodech jsme šli do přízemí. Z mého místa na úpatí schodiště jsem viděla část kuchyně a něco, co vypadalo jako obývák.

Drew se mi snažil ukázat zbytek domu. „Chceš nejdřív vidět celý dům nebo se podíváš kolem, až se vrátíme?“

Pokrčila jsem rameny, jako že je mi to jedno. „To je v pohodě, podívám se tu až potom, co se vrátíme.“ Drew otevřel dveře a já za ním šla ven.

Byla tam hrozná zima a svítilo denní světlo. Když jsem byla v pokoji, tak jsem si to neuvědomila. Zajímalo by mě, jak dlouho už jsem tady.

„Podívej se.“ Stáli jsme u zábradlí na kryté verandě připojené k domu. Ukazoval přímo před nás.

„Koukám, že už nejsme ve městě.“

Přikývla. „Nejsme ve městě, ale taky ne mimo něj. Naše komunita je něco jako předměstí. Je bránou; nikdo nejde dovnitř ani ven, s výjimkou těch, kteří tu žijí.“

Páni. Je tu celé společenství upířích lovců. Tak to bylo zlý.

„Kolik vás tu žije?“

„V této komunitě je okolo stovky domů. Ale nejsme jediné společenství upířích lovců, na celém světě je jich mnohem, mnohem víc.“

„Páni!“ Tentokrát jsem to řekla nahlas. Ve skutečnosti jsem mohl vidět vrcholy domů mezi stromy. Ten výhled byl velkolepý. V dálce se až do mraků tyčily svěží zelené hory, na jejichž vrcholcích jste mohly vidět kousek sněhu a dole v údolí obklopené stromy.

Otočila jsem hlavu a podívala se na Drewa. „Je to tu nádherný.“

Prostě přikývl. „Pojďme dál.“

Vydali jsme se lesní cestou než po příjezdové cestě se štěrkem vedoucí na silnici. „Tohle je zkratka do hlavní vesnice.“ Řekl mi, když jsme šli.

Beze slova jsem ho následovala hlavně proto, že sám mlčel. Cesta byla pokryta listím, takže jediný zvuk, který bylo slyšet, bylo jeho křupání pod našima nohama. Když jsme vylezli z lesa, octli jsme se na ulici. O pár bloků dál jsme byli, jak jsem předpokládala, na hlavní ulici. Mohli jste tu najít cokoliv, co podle vás, má malé městečko na hlavní ulici.

Minuli jsme malou večerku, Quickie Mart, lékárnu, obchod s videi; dokonce tu bylo květinářství a pekárna. Pěkný.

Ulice se začala dělit a dalo se jít doprava nebo do leva. Drew nás vedl do leva. Minuli jsme roztomilý malý kostel s krásnou vitráží v oknech, šli jsme dál, až jsme došli k velké budově, která vypadala jako obří obchoďák.

Drew mi podržel dveře a já jimi rychle prošla. Jakmile jsem byla uvnitř, zastavila jsem se úžasem, pravděpodobně jsem měla pusu dokořán.

Byla to výcviková aréna…hodně velká výcviková aréna.

Drew se objevil vedle mě. „Většina lidí, která žije v této komunitě, má vlastní tréninkové vybavení a prostor ve svých domovech, ale tohle je volně přístupné všem.“ Všichni to byli lidé, kteří využívali posilovací stroje, kardio vybavení a ošetřovali se navzájem. Při bližším zkoumání jsem zjistila, že tam byly různí muži a ženy, ale i děti, které využívali školící zařízení. Drew sledoval můj pohled na jednu konkrétní malou holčičku, která měla vlasy svázané do culíku a bušila do boxovacího pytle.

„Brzy tu začneme. Chodím sem cvičit od doby, kdy jsem začal chodit.“ Odmlčel se. „A ty pravděpodobně taky, kdyby tě tvá matka neodvedla.“

Prudce jsem k němu otočila hlavu. „Co o tom víš?“ Odsekla jsem.

Pokrčil rameny. „Všichni o tom víme. Trevor na nás zaútočil, ne jen na lidi, od doby, co s tebou tvá matka utekla. Takže pochopitelně jsme museli o vás vědět, abychom věděli, proč jsme napadáni a tak.“

„Zabiju ho.“ Zašeptala jsem.

„Pomůžu ti.“ Střetla jsem se s jeho zeleně blyštivýma očima a na chvíli jsem mezi námi cítila zvláštní spojení. Pak trhnul hlavou, sklopil oči a odvrátil se. „Pojďme, máme ještě hodně co vidět.“

Zmatená momentem, co jsme měli před chvílí, jsem narazila do dveří za ním. Po tělocvičně jsme se šli podívat na střelnici. V té době jsem nebyla překvapena množstvím zbraní a luků. Když jsme opustili střelnici, zaplatili jsme vstup do knihovny. A ta byla úžasná. Byla to obrovská kamenná budova s hromadou starých knih uvnitř.

Okamžitě jsem se do ní zamilovala. Když jsme prošli kolem knížek, byla jsem zvědavá, jak často se vlastně tahle knihovna používá. „Nepoužívá dnes většina lidí k hledání informací internet?“

„Byla bys překvapena,“ řekl mi Drew. „Když přijde na zabíjení upírů a jiné věci, většina z toho, co potřebujeme vědět, nalezneme zde,“ ukázal na police. „Tyto knihy jsou staré. Nejsou jako vaše běžné encyklopedie nebo články napsané bloggery.“

Pořád jsem procházela mezi knihami a rozhodla se, že je to tu asi moje nejoblíbenější místo. Potom co jsme opustili knihovnu, jsme se vrátili do staříkova domu. No, myslím, že bych mu měla začít říkat Luke místo „stařík“, když už jsem znala jeho jméno.

Jakmile jsme byli v domě, našli jsme Luka v kuchyni dělat něco, co vypadalo jako salát.

„Ahoj, Luku.“ Pozdravil ho Drew, když jsme vstoupili do místnosti, pak vytáhl židli a posadil si na ni. Najednou mi došlo, že když mi Drew řekl, že tu žije, znamenalo to, že bydlí v tomhle domě. Proč žije v domě s mým dědou? Neříkal nic o tom, že bychom byli příbuzní.

„Drew, Chloe,“ kývl na nás a namířil nůž na hromadu salátu na stole. „Jeden z vás umyje hlávkový salát a ten druhý může nakrájet tyhle červené papriky.“ Pozdravila jsem Luka stejně jako Drew a dala se do práce.

„Chloe, ukázal ti Drew město?“

Přikývla jsem. „Ano, je to opravdu kuriózní malá komunita.“

„No, doufám, že se ti tu bude líbit. Měl jsem některé z posádek, kteří nebyli zaměstnaní získáváním svých věcí . Doufám, že ti dáme vše, co si budeš přát. Řekl jsem jim, aby si byli jistí, že ti sem přinesou všechny fotky a osobní suvenýry.“

Přestala jsem krájet papriku a najednou si uvědomila, co zatím ne. Tohle bude můj nový domov. Moje mamka byla už na vždy pryč, její rodina, kterou jsem neznala, byli lovci upírů, můj otec byl upír, a život, jak jsem ho znala, už nikdy nebude stejný.

„Jsem si jistá, že to co přinesou, bude stačit.“ Řekla jsem mu zdvořile a sevřela nůž pevněji. Daleko v dálce jsem je slyšela mluvit, ale myslela jsem jen na jednu věc. Trevor, můj otec, zemře…protože od teď jsem byla Chloe Kallistrate, lovec upírů.