9.Kapitola

"Jak můžeš být tak klidný?!" chodila po bytě jako lvice v kleci a přemýšlela, jak z toho ven. Richard se klidně povaloval na gauči a díval se na její panické projevy.

"Klid. Nic na nás nemaj. Ani na to nepříjdou. Sice si myslí, že to dělaj upíři, což teda jsme, ale nikdo nás nenajde. Nemaj nejmenší stopu jak se dostat až k nám. Hoď se do pohody, zlato…" ruce složené na prsou, trochu posměšně pokyvoval hlavou, ale ne tolik, aby si toho nevšimla.

"Ten tvůj zatracenej klid. Zabila bych tě, kdybych věděla jak! Jak sakra můžeš bejt tak klidnej? Třeba nám jde o život!" její hlas začal mírně přeskakovat v hysterický tón.

"Drahoušku, i kdyby si věděla jak mě zabít, tak by si to neudělala. Na to mě moc potřebuješ a já potřebuju tebe. Takže klid, nemají na nás jak přijít. Všechno bude v pořádku, uvidíš." Výraz lehkého pobavení vystřídal tvrdý výraz.

"Jo, možná bych byla taky klidná, kdyby se můj věk dal vyjádřit několika miliony, ale pohužel! Kruci!" stulila se mu do klína a on jí objal.

"Ano, ano. Oproti mě jsi malé roztomilé kuřátko, které teprve svět poznává. A já tě na tvých cestách doprovázím jako starý vypelichaný kohout." Zalesklo se mu v očích. Doufal, že jí menší pokus o vtip vytáhne ze špatné nálady.

"No, to mám ale skvělého průvodce svou věčností." Začala se smát.

Usmál se. Byl rád, že její nálada zmizela a nahradila ji lepší a veselejší. Někdy si myslel, že na věčnosti je nejhorší, že může vždy zpětně myslet na svoje problémy, nebo to jak se neustále dokola utápět ve svých depresích, ale nebylo to tak. Nejhorší na té věčnosti bylo, že se Elen někdy nesmála.

Nedalo by se říct, že ji miluje. To nikdy. Taková slova nikdy nepoužíval. Nenáviděl je. Nenávist byla pro něj nejčistší emocí, někdy ho zaráželo, jak dokonale dokáže nenávidět sám sebe. Ale co tedy byla Elen? Co pro něj znamenala? Znamenala pro něj vůbec něco? Co tedy byla v jeho věčném životě?

Vzduch, který dýchá? Ten přece nepotřeboval, dýchal, jen aby cítil. Vodu? Otrávil by se, jedl a pil krev. Všechno jsou to jen lidské pošetilosti a nedostatky.

Ona byla jeho ztracený život. Důvod k jeho další existenci. Byl na ní závislý.

"Půjdeme se podívat na místo tvé večeře? Podíváme se, jestli na něco přijdou a tak, co říkáš?" zašeptal jí do vlasů.

"Venku dnes ale bude hezky." Odvětila.

"Já vím. Nevadí." A začal se pomalu zvedat a stále jí držel v náručí.

Oblékly se a vydali se na cestu do parku. Vzali si ještě sluneční brýle a vydali se ven. Kdyby si brýle nevzali asi by je bolely oči. V parku se posadili na lavičku dál od té hlavní, na které se to všechno včera stalo. Richard Elen objal kolem ramen a ona se mu stulila do náručí, ruku si dala na jeho stehno a začala ho hladit. Vypadali jako dokonalý pár. Krásná zrzka se světlou kůží a lehounce opálený tmavovlasý muž. Hodili se k sobě. Pár lidí se po nich ohlédlo, jen ze zvědavosti, aby viděli tu dokonalou idylku, kterou ti dva vytvářeli na první pohled.

Nemuseli čekat dlouho. Přišli asi za půl hodinku, kdy čekali na lavičce. Z ženy se táhla pach vykouřených cigaret a smažená vajíčka. Z muže byl lehce cítit zbytkový alkohol a také smažená vajíčka. Dva upíři sedící na lavičce nakrčili nos. Nechápali, jak tak chutná žena, může kazit svoji chuť cigaretami. Podívali se na sebe a pořádně poslouchali, aby jim rozuměli každé slovo.

"Takže tady je to místo?" zeptal se Daniel.

"Ne, až támhle, jak je ta lavička pod stromem." Viděla, že se kouká jinam, tak se ho snažila nasměrovat. "Vidíš tamhle ty dva na lavičce…" zarazila se a dívala se směrem, kde seděl velmi pohledný muž a žena. Nevěděla co, ale něco na nich jim připadalo zvláštní. Ne ani to, jak se navzájem doplňovali, nebo jak tam seděli a dívali se. Jak by si to jen vysvětlila? Stála s ústy dokořán a dívala se na ně, ale oni se ani nehnuli, jako by tam seděli dvě sochy a ne lidé.

"Cali? Hej!" mával jí rukou před očima. Byla jakoby duchem nepřítomná.

"C - co?" odtrhla pohled a podívala se na Dana.

"Tak která to je?" naléhal a nevšímal si jejího nepřítomného pohledu.

"Jo, tamhle ta… Pojď…" chytla ho za ruku a táhla ho kolem nezvyklého páru se slunečními brýlemi. Už se na ně podívala jen letmo a rychle ho táhla k místu činu. "Tady. Viděla jsem ji asi. Seděla obkročmo na něm a vypadalo to, že ho líbe na krk." Řekla ještě zamyšleně.

"Obkročmo? To si nějak nedovedu představit…" podrbal se na bradě.

"Dneska si děsně zabedněnej." Zavrčela. Trhla jeho rukou a prudkým pohybem ho posadila na lavičku. " je to úplně jednoduchý, sedni si pořádně!" zavelela a počkala, až se na lavičce trochu srovná. Narovnal se do sedu a čekal, co bude dál. Sjela ho kriticky pohledem. Nadechla se a vydechla. Opřela se o jeho rameno a přehodila si nohu přes jeho klín a vyhoupla se na lavičku. Chodidla nechala na lavičce a zaujala pozici na "bobku", kdy se Daniela vůbec nedotýkala. Zadečkem se mu nechtěně otřela o stehna a tím dotykem, jako by do ní udeřila elektřina. Rychle ho nadzvedla. Chytila se opěradla lavičky a naklonila se blíže k jeho krku.

"Asi tak, už si to dokážeš představit?" hlas jí trochu drhnul, ale snažila se to nedávat najevo.

Když její dech dopadl na Danielův krk, naskočila mu husí kůže. Oba cítili sílu toho okamžiku, ale ani jeden si nechtěl přiznat skutečnost. Vždyť to jsou kolegové! A jak by se do práce začaly míchat city, mohlo by to taky špatně skončit.

Rychle vyskočila na nohy a narovnala si kalhoty, i když vůbec nemusela. Podívala se na něj jejím typicky tvrdým pohledem. Taky se rychle narovnal. Stáli a dívali se na sebe jako dva nepřátelé, kteří se vidí po dlouhé době a jejich nepřátelství ani na okamžik nepolevilo.

"Půjdeme do kanceláře? Zjistíme si ještě nějaké informace a tak. Snad najdeme způsob jak tento případ rozlousknout, hm?" zeptal se zkusmo Daniel, ale nebyl si jistý, jestli měl. Možná by bylo lepší, kdyby ještě nějakou dobu počkal, než promluvil.

"Jdeme." Řekla pevně a rozešla se.

Procházeli zase kolem dvojice. Dívala se na ně zase a nevěděla, jestli se na ní taky dívají, měli sluneční brýle.

"Promiňte, ale neznáme se náhodou?" neodolala, musela se zeptat.

"Nejsem si toho vědom. Asi jste si nás s někým spletla, slečno." Odpověděl muž zvučným hlasem. Bylo to jako by jí svým hlasem hladil, mazlil se s ní. Zůstala na něj zase zírat. Nemohla si pomoci.

"Tak promiňte." Omluvila se a dala se na odchod. Musela se však ještě jednou otočit po té zvláštní dvojici. Něco na nich jí nesedělo, jenže to nedávalo smysl.

Najednou jí nic nedávalo smysl. Měla zvláštní pocit kvůli Danielovi, někde po městě se jim potulovali dva upíři a zabíjeli. Ještě by se mohlo stát, že její babička vstala z mrtvých a začala by si myslet, že nastal konec světa. Pousmála se nad vlastní zvláštní úvahou. Začala si myslet, že je paranoidní.

Došli do kanceláře, oba dva si zasedli ke svým počítačům a začali pracovat. Seděli tam, občas se na sebe po očku podívali, a když se střetli pohledem, rychle uhnuli. To napětí mezi nimi by se dalo krájet, ale ani jeden se nechtěl poddat. Vlastně v tu chvíli ani nevěděli, že po sobě touží. Cítili jen jakýsi zvířecí pud, ale jejich civilizovanost jim nedovolovala si ho připustit.

Kdo mohl říct, co z toho bude? Jak tohle všechno skončí?

 

"Nemusíme mít strach. Tohle se vyřeší samo. Půjdem?" zeptal se Richard a přitáhnul si ji blíž.

"Ještě bych tu chtěla sedět. Podívej se na ty tváře. Vidíš ty děti tam? Nevinnost jim kouká z očí, jsou tak roztomilé. Pořídila bych si takové zvířátko, ale brzy vyrostou a co pak s nimi? Ne, s jídlem by se nemělo mazlit." Přemýšlela nahlas. Pak se podívala na něj. "Nepřipadáš si jako člověk v ZOO? Podívej tamten muž. Vidíš, jak se láduje tím hamburgerem? Vypadá jako opice, skoro až slyším, jak u toho dýchá, skoro funí. A tamhle ta žena, která se snaží chytit svého psa? Kočkovitá šelma, která dostala živého králíka a neví jak ho chytit, protože vždycky dostávala maso už naporcované. Ať se tu podíváš na koho chceš, vidíš je jako zvířata. Jak si jen člověk může myslet, že je nad všemi jako hlavní predátor? Vždyť pravou sílu najdeš jen, když najdeš svoje slabiny.

Podívej se na ně. Jsou to jenom křehké schránky. Tolik emocí je může dostat na jejich psychické dno. Ne, oni nemůžou být velitelé, nebo páni tvorstva, nebo jak si to říkají." Dokončila zamyšleně a dál pozorovala lidi kolem.

"Stal se z tebe filozof?" zeptal se s úsměvem, ale nesledoval lidi, které mu ukazovala. Sledoval děti hrájící si na písku. Znovu si vzpomněl, že kvůli jeho malichernosti a touze po věčném životě zemřelo nevinné dítě. Pocit, který ho najednou obklíčil se dal přirovnat k hladu. Věděl, že to není hlad. Možná spíš lítost nad zmařeným životem.

"Jen si dělej srandičky! A vůbec, už si se dostal tou minulostí?" zeptala se zvědavě.

"Ne, teď jsem u Vlada. Pamatuješ, jak nás učil lovit?"

"No, na to se nedá zapomenout. Bylo to dost brutální…"

"To říká ta pravá, která svojí kořist vyděsí a pak zabije!" zasmál se.

"Kdybys nebyl takovej bručoun, možná by si mě i naštval…" řekla jen a zvedla se k odchodu. Zvedl se taky a kráčel vedle ní.

Dva predátoři opovrhující lidmi, kteří si kráčí bok po boku. Pohled na ně je pro obyčejné smrtelníky fascinující, ale je to nezajímá. Mají svůj takzvaný život a nemyslí na nic, jen na to jak co nejdokonaleji zabít. A způsobů zabít znají hodně. Někdo by se možná měl začít bát, je tu velká šance, že někdo setkání s nimi nepřežije a má dvě možnosti smrti: krásnou a plnou lásky nebo vyděšením na pokraj smrti.

Ale co když je ještě hodně způsobů? Jak zemře další?