8. kapitola - 2. část

Jak jsme se blížili k trůnnímu sálu, hluk mnoha hlasů mluvících najednou se ozýval chodbami. Dva z Velitelových poradců se hádali. Důstojníci a vojáci se shlukli za dvěma poradci. Velitel opřený nedaleko o stůl jim naslouchal.

Skupina debatovala o tom, jaký je nejlepší způsob lokalizovat a znovu dopadnout uprchlíka. Pravá strana trvala na tom, že přesila vojáků se sledovacími psy, bude fungovat, zatímco skupina vlevo, že stačí pár chytrých vojáků. Brutální síla proti inteligenci.

Výměna názorů, hlasitá, ale postrádající hněv. Stráže rozmístěné v sálu stály uvolněně. Domnívala jsem se, že tento typ diskuze je tady běžný, a pak mě napadlo, zda je uprchlík skutečná osoba nebo jen část hypotetického cvičení.

Valek se přesunul k Veliteli. Postavila jsem se za ně. Díky debatě jsem se vrtěla, protože jsem si nemohla pomoci a představovala si sebe samu jako loveného chudáka.

Představila jsem si, jak běžím lesem, bez dechu, a slyším zvuky pronásledování. Neschopná se dostat do města, protože nová tvář by byla dávno zveřejněna pro hlídkující vojáky. Znudění vojáci, jejichž jediným úkolem bylo sledovat obyvatele, kteří byli obeznámeni s návyky města.

Každý občan Území Ixie měl svou specifickou práci. Po převratu byla každému přidělena práce. Občan se směl přestěhovat do jiného města nebo Vojenského Kraje, ale určený řád byl požadován. K dokončení žádosti o přeložení je zapotřebí souhlas kontrolora a důkaz, že zaměstnání by bylo vykonáváno i na nové adrese. Bez patřičných dokumentů, civilista nalezený ve špatném sousedství, by byl zatčen. Návštěva jiných krajů byla přijatelná, ale opět na tak dlouho, jak stanovovaly určené papíry, které musely být ukázány vojákům při příjezdu.

Při práci v izolaci s Brazellem a Reyadem, jsem měla vtíravé myšlenky na útěk. Přemýšlení o svobodě bylo lepší, než přemýšlet o svém obydlí jak pro laboratorní krysu. Bez přátel nebo rodiny mimo panství, které mě ukrývalo, jižní pozemky byly mou nejlepší možností za předpokladu, že bych pronikla dobře střeženou hranicí.

Měla jsem propracované představy o tom, jak se kradu pryč do Sitie, nalézajíc adoptivní rodinu a zamilování se. Uhozený, sentimentální nesmysl, ale byl to můj jediný elixír. Každý den, jakmile začaly experimenty, se má mysl soustředila na Sitii, hledajíc zářivé barvy, milující gesta a teplo. Přidržujíc se těchto představ v mé mysli, jsem vydržela Reyadovy testy.

Ale i kdybych dostala příležitost k útěku, nevím, zda bych toho využila. I když jsem si nevzpomínala na nic kolem mé původní rodiny, měla jsem rodinu uvnitř panského sídla. Další ztracené děti, které byly dovnitř přivedeny. Mé sestry. Mí bratři. Moje děti. Učila jsem se s nimi, hrála si s nimi a starala se o ně. Jak bych je mohla opustit? Pomyšlení na May a Carru, jak zaujímají mé místo, se nedalo snést.

Hryzala jsem si prst, až jsem ucítila krev, která vrátila mé myšlenky zpět do přítomnosti. Unikla jsem Brazellovi. Za dva týdny opustí hrad a vrátí se domů, pravděpodobně k dalším experimentům s jinou laboratorní krysou. Mé srdce soucítilo s ní, ať už byla kýmkoliv. Brazell byl brutální. Byla tam v drsné době. Ale mnohem více jsem jich zachránila před Reyadem.

Odtahujíc ruku od pusy, jsem si prohlédla prokousané místo. Rána nebyla moc hluboká, nezbude po ní jizva. Pohlédla jsem na síť půlkruhových jizev, které pokrývaly mé prsty a klouby. Když jsem vzhlédla, přistihla jsem Valeka, jak zírá na mé ruce. Skryla jsem je za zády.

Velitel zvedl ruku. Ticho se dostavilo v tom okamžiku. „Vynikající poznámky z obou stran. Vyzkoušíme vaše teorie. Dva týmy.“ S pokynutím ke dvěma hlavním řečníkům, Velitel řekl: „Budete Kapitány. Sestavte své týmy a zorganizujte plány k útoku. Verbujte podle potřeby. Valek dodá uprchlíka z jednoho ze svých mužů. Máte čtrnáct dní na přípravu.“

Hluk vzrostl, když Velitel zamířil do své pracovny s Valekem a mnou v blízkosti.

Valek zavřel dveře pracovny, utlumujíc tím rozruch. „Marrokův útěk do Sitie vás pořád trápí?“ Zeptal se.

Velitel se zamračil. „Ano. Nedbalá práce, tohle pronásledování. Marrok musel vědět, že jsi v MD-8. Opravdu potřebuješ vytrénovat pár chráněnců.“

Valek na něj pohlédl s předstíranou hrůzou. „Ale potom bych nebyl nezbytný.“

Rychlý úsměv přelétl přes Velitelovu tvář, než si všiml, že stojím v rohu místnosti. „Skvěle, Valeku, o téhle jsi měl pravdu. Přežila tvou zkoušku.“ Pak řekl ke mně: „Pojď sem.“

Mé nohy poslechly, přestože srdce jen hystericky tlouklo.

„Jako můj oficiální ochutnávač, se u mě budeš hlásit s mou snídaní. Dám ti můj denní rozvrh a očekávám, že budeš přítomna při každém jídle. Nebudu tolerovat nedochvilnost. Pochopila?“

„Ano, pane.“

Podíval se na Valeka. „Vypadá křehce. Jsi si jistý, že je dost silná?“

„Ano, pane.“

Velitele to zřejmě nepřesvědčilo. Jeho zlaté oči se přesunuly ode mě k Valekovi, když přemýšlel. Se zoufalstvím jsem doufala, že nehledá záminku, aby mě mohl vyhodit.

„Dobrá. Jelikož jsem vynechal oběd, Valeku, připojíš se ke mně na brzkou večeři. Yeleno, ty začneš jako můj ochutnávač od zítřejšího rána.“

„Ano, pane,“ řekli jsme jednohlasně s Valekem. Byli jsme propuštěni.

Vrátili jsme se do Valekovy pracovny, abychom vyzvedli mé náhradní uniformy a poznámky. Valek mě doprovodil do jeho komnat, které se nacházely v centrální části hradu. Jak jsme procházeli hlavními chodbami, všimla jsem si, že světlé oblasti na kamenech ve zdi počtem převyšují oblasti tmavých kamenů. Muselo tady být strženo obrovské množství obrazů. Také jsme prošli mnoha bezbarvými pokoji, které byly předělány na pracovny nebo kasárna.

Napadlo mě, že Velitelův účelný styl a normy, okradly hrad o jeho duši. Vše, co zbylo, byla mrtvá kamenná budova, předělaná pouze pro užitkové účely.

Byla jsem příliš mladá, než abych si pamatovala, jak vypadal život před převzetím, ale v Brazellově sirotčinci nás učili, že monarchie byla zkorumpovaná a její občané nešťastní. Převzetí bylo “to“, co nazvat válkou by bylo nepřesné. Většina Králových vojáků prostě přiznala svou loajalitu Veliteli. Byli znechuceni propagačními akcemi založenými na úplatkářství a pokrevních vazbách místo tvrdé práce a zručnosti. Rozkazy k zabíjení lidí za menší přestupky, protože byl člen šlechty naštvaný za způsobení nevlídných pocitů mezi jeho muži.

Ženy byly rekrutovány pro Velitelovu věc a stali se z nich vynikající špehové. Valek zavraždil hlavní stoupence Krále. Když se Král pokusil získat si armádu, aby bojovala proti Veliteli armády, neměl žádné zastánce. Velitel převzal hrad bez boje a jen trocha krve byla prolita. Většina šlechty byla zabita, ale pár jich uprchlo do Sitie.

S Valekem jsme dorazili k páru masivních dřevěných dveří, hlídaných dvěma vojáky. Valek promluvil se strážci, instruujíc je, aby mi umožnili přístup do jeho komnat dle potřeby. Vstoupili jsme do krátké chodby se dvěma dveřmi na opačných stranách. Valek odemkl dveře vpravo a vysvětlil mi, že druhé vedou k Velitelovým pokojům.

Valekovy pokoje se ukázaly být velmi obsáhlým apartmá. Přicházejíc z ponuré chodby, byla jsem ohromena jasem hlavního do-L obývacího prostoru. Okna, úzká jako pruhy na tygrech, dovolovala světlu prostoupit dovnitř.

Hromady knih zabíraly každý kout a stůl. Šedé, pruhované bílou a vícebarevné, byly všude roztroušeny krystaly o velikosti ruky.

Malé černé sošky zvířat a květin se leskly stříbrem. Sochy “otečkovaly“ místnost (házely prasátka na stěny, pozn. překl.). Jemné a složitě detailní, byly sošky podobné panterům na Valekově stole v pracovně, kde byly jedinou dekorací.

Značná sbírka zbraní byla zavěšená na stěnách. Některé zbraně byly staré, prachem pokryté starožitnosti, které léta nebyly použity, zatímco jiné zářily. Jeden dlouhý, úzký nůž měl stále čerstvou krev na ostří. Karmínová kapalina se leskla ve slunečním světle a způsobila, že mým tělem projel chlad. Přemýšlela jsem, kdo byl na špatné straně ostří.

Nalevo od vchodu bylo schodiště a obývací prostor po pravé straně lemovaly troje dveře.

Valek ukázal na první dveře po pravé straně. „Tato místnost je tvoje dokud Brazell neopustí hrad. Navrhuji, aby sis trochu odpočinula.“ Zvedl tři knihy z konce stolu. „Vrátím se později. Nechoď ven. Večeři ti přinesu.“ Valek odešel, ale než se dveře zavřely, vrátil se zpátky. „Zamkni za mnou dveře. Tady bys měla být v bezpečí.“

Bezpečí, pomyslela jsem si při otáčení západkou, byla ta poslední věc, kterou jsem kdy cítila. Každý, kdo věděl, jak rozebrat zámek se mohl proplížit dovnitř a dostat mě. Prohlédla jsem si meče na stěně a vydechla úlevou. Zbraně byly ukotveny pevně. Pořádně jsem zatáhla za železo, jen pro jistotu.

Nepořádek kolem mých dveří byl větší, než u zbylých dvou a já zjistila proč, jakmile jsem vstoupila. Čisté plochy ve tvaru krabic, které nebyly pokryty hustým nánosem prachu, jenž pokrýval podlahu, postel, prádelník a stůl. Ano, pokoj byl používán jako skladiště. Místo vyčištění, Margg jen přestěhovala krabice ven a považovala práci za hotovou.

Marggina minimální práce byla ne zrovna jemným náznakem její obrovské nechuti ke mně. Asi by bylo nejlepší se jí na chvíli vyhýbat.

Lůžkoviny uvnitř místnosti byly špinavé. Vše prostupoval zatuchlý pach. Kýchla jsem. Bylo tady malé okno a po troše zápasení s okenicemi se mi jej podařilo otevřít.

Nábytek byl vyroben z drahého ebenového dřeva. Složité řezby listů a vinné révy se kroutily po nohách židlí a zásuvek. Když jsem z čela postele otřela prach, odkryla se mi překrásná scéna s motýly a květinami.

Poté, co jsem svlékla postel ze špinavých prostěradel a natáhla se na matraci, můj dojem z Margg, neškodné-nevrlé-se-záští se vypařil. V momentě, kdy jsem uviděla, že v prachu na stole byla zanechána zpráva.

Stálo tam: „Vražedkyně. Oprátka čeká.“