7. kapitola

Zamávala jsem na doktorku.

„Mám něco v čaji,“ vykřikla jsem. Začala jsem pociťovat malátnost. „Zavolejte Valeka.“ Možná má protijed.

Zírala na mě svýma velkýma hnědýma očima. Její tvář byla podlouhlá a hubená. Delší vlasy by změkčily její rysy, její krátký sestřih způsoboval podobnost s fretkou.

„Jsou to prášky na spaní. Valekův rozkaz,“ řekla.

Vydechla jsem a už se cítila lépe. Doktorka mi věnovala pobavený pohled, než odešla. Odstrčila jsem jídlo stranou, protože má chuť k jídlu zmizela. Nepotřebovala jsem prášky na spaní, aby ze mě vysály zbytek síly.

Když jsem se ráno proudila, v nohách mojí postele stála rozmazaná bílá skvrna. Pohybovala se. Zamrkala jsem a přimhouřila oči, dokud se obraz nezaostřil na krátkovlasou doktorku.

„Vyspala ses dobře?“

„Ano,“ odpověděla jsem. Po dlouhé době první noc bez nočních můr, ačkoli jsem se cítila, jako by má hlava byla vycpaná vlnou a odporná pachuť v mých ústech také neslibovala skvělé ráno.

Doktorka zkontrolovala mé obvazy, vydala nic neříkající zvuk a řekla, že snídaně bude za chvíli.

Jak jsem čekala, prohlížela jsem si ošetřovnu. Obdélníková místnost s dvanácti lůžky, šest na každé straně, postavené tak, jako by tvořily zrcadlový obraz. Prostěradla na prázdných postelích byla pevně natažená jako tětiva. Úhledná a precizně uklizená místnost mě rozzlobila. Cítila jsem se jako zmačkané lůžkoviny, náhle bez kontroly nad svou duší, mým tělem nebo mým světem. Být obklopená takovou elegancí mě uráželo a já měla náhle touhu skočit na prázdné postele a vyřadit je z lajny.

Byla jsem nejdále ode dveří. Mezi mnou a dalšíma třemi pacienty stály dvě prázdné postele. Spali. Neměla jsem si s kým promluvit. Kamenné stěny byly holé. Sakra, i moje vězeňská cela měla více dekorací. Alespoň to tady lépe voní. Zhluboka jsem se nadechla. Čistý, ostrý zápach alkoholu smíšený s dezinfekcí naplnil můj nos, tak odlišný od páchnoucího žaláře. Mnohem lepší. Nebo ne? Byl tam další zápach smíchaný s lékařským aroma. S dalším závanem jsem si uvědomila, že kyselá vůně strachu pochází ze mne.

Včera jsem neměla přežít. Brazellovy stráže mě zahnaly do kouta. Nebylo úniku. Přesto jsem byla zachráněna divným bzučivým zvukem, který vycházel z mého hrdla, jako vzpurný, nekontrolovatelný potomek. Primitivní instinkt přežití, který zníval v mých nočních můrách.

Vyhýbala jsem se myšlenkám na ten zvuk, protože pro mě to byl starý známý, ale vzpomínky se neustále probíjely do mé mysli.

Prozkoumávajíc poslední tři roky jsem se přinutila soustředit se na to, kdy a kde bzučení začalo, a ignorovat emoce.

Prvních pár měsíců Brazellových experimentů, měly jen vyzkoušet mé reflexy. Jak rychle se dokážu vyhnout míči nebo uhnout houpající se holi, neškodné do té doby, než se míč změnil v nůž a hůl na meč.

Mé srdce začalo bušit. Se zpocenými dlaněmi jsem přejela prsty po jizvě na krku. Žádné emoce, přikázala jsem si přísně, máchajíc rukama jako bych mohla odstrčit svůj strach. Předstírej, že jsi doktorka, pomyslela jsem si, klaď otázky, abys získala informace. Představila jsem si samu sebe oblečenou v bílé, klidně sedící vedle horečnatého pacienta, který blábolí.

Co se stalo potom? Zeptala jsem se pacienta. Síla a zátěžové testy, odpověděla. Jednoduché úkoly ve zvedání závaží, se proměnily v držení těžkých kamenů nad hlavou, nejdřív po minuty, pak po hodiny. Pokud upustila kámen před vypršením času, byla zbičována. Byla zamotána do řetězů visících ze stropu, držících ji pár centimetrů nad podlahou, dokud jí Brazell nebo Reyad nedovolili odejít.

Kdy jsi poprvé uslyšela bzučení? Vyzvala jsem pacientku. Mnohokrát pustila řetězy příliš brzy a Reyad běsnil. Takže ji nutil stát na vnější straně okna šest pater nad zemí, aby se pomocí řetězů udržela na římse.

„Zkusíme to znovu,“ řekl Reyad. „Teď, když jsme zvýšili sázky, to možná bude trvat celou hodinu.“

Pacientka přestala mluvit. Do toho, řekni mi, co se stalo, pobídla jsem ji. Paže měla slabé, díky tomu, že strávila většinu dne zavěšená na řetězech. Její prsty byly kluzké potem, svaly se třásly únavou. Zpanikařila. Když jí ruce sklouzly z římsy a zavřískla jako novorozenec. Vřískot se přetvořil v substanci. Rozšířila se, balíc ji a hladíc ji po kůži na všech stranách. Cítila se jako by byla uhnízděná v bazénu s teplou vodou.

Další věc, kterou si pamatovala, bylo, že seděla na zemi. Pohlédla na okno. Reyad ji pozoroval se zrudlou tváří. Jeho perfektní blond vlasy byly neobvykle neuspořádané. Potěšen jí poslal polibek.

Jediný způsob, jak by mohla takový pád přežít, bylo použití magie. Ne. Rozhodně ne, trvala na svém. Musely to způsobit nějaké podivné větrné proudy nebo správný dopad. Magie ne.

Magie, zakázané slovo v Ixii, od doby převzetí Velitelem Ambrosem. S kouzelníky bylo zacházeno stejně jako s nemocí rozšířenou komáry. Byli loveni, dopadeni a vyhubeni. Každý náznak nebo domněnka, že někdo použil kouzlo, znamenalo rozsudek smrti. Jediná šance na přežití, bylo uniknout do Sitie.

Pacientka byla stále rozrušená a ostatní v místnosti na ni zírali…Mě. Po malých dávkách, řekla jsem si. Vzpomínky můžu zvládnout jen po malých dávkách. Koneckonců, po pádu jsem nebyla zraněná a Reyad byl na mě hodný, aspoň na chvíli. Ale jeho laskavost trvala jen do doby, než jsem zase začala jeho testy kazit.

Abych se rozptýlila od vzpomínek, počítala jsem praskliny ve stropě. Došla jsem k padesáti šesti, když přišel Valek.

V jedné ruce nesl podnos s jídlem a v druhé složku. Na omeletu jsem se podívala podezřívavě. „Co v ní je?“ Dožadovala jsem se odpovědi. „Další prášky na spaní? Nebo nějaký nový jed?“ Každý sval v mém těle byl ztuhlý. Snažila jsem se neúspěšně posadit. „Co třeba dát mi pro změnu něco, abych se cítila lépe?“

„A co třeba něco, co tě udrží naživu?“ zeptal se Valek. Přitáhl si mě do sedu a nabídl mi pipetu naplněnou mým protijedem. Pak mi do klína položil podnos s jídlem.

„Prášky na spaní nejsou potřeba. Doktorka mi řekla, že ti včera v noci úplně sebraly chuť k jídlu.“ Ve Valekově hlase bylo slyšet pochvalu. „Ochutnej svou snídani a řekni mi, jestli bys ji nechala Velitele sníst.“

Valek nepřeháněl, když říkal, že nebudu mít žádné dny volna. S povzdechem jsem přičichla k omeletě. Žádné neobvyklé pachy. Rozřezala jsem si omeletu na čtvrtiny, zkoumajíc konzistenci a hledajíc něco, co by tam nemělo být. Vzala jsem malý kousek z každé části, strčila si je do úst a pomalu žvýkala. Po polknutí jsem čekala, zda ucítím nějakou pachuť. Přičichla jsem k čaji a zamíchala jej před napitím. Převalovala jsem tekutinu na jazyku a než jsem polkla, zachytila jsem sladkou chuť.

„Pokud Velitel má rád med v čaji, tuhle snídani bych neodmítla.“

„Tak ji sněz.“

Váhala jsem. Snaží se mě Valek podvést? Ledaže by použil jed, který neznám, snídaně byla čistá. Snědla jsem každý kousíček, a pak vypila čaj, zatímco mě Valek sledoval.

„Není to tak špatné, ne?“ řekl. „Žádné jedy…dnes.“

Jeden z doktorů přinesl Valekovi další tác. Tenhle obsahoval čtyři bílé šálky s tekutinou olivové barvy, které voněly jako máta. Vyměňujíc můj tác se snídaní za druhý, Valek řekl: „Chci dnes procvičovat ochutnávací techniky. Každý z těchto šálků obsahuje mátový čaj. Ochutnej jeden.“

Vzala jsem nejbližší hrnek a napila se. Drtivá příchuť máty prostoupila mými ústy. Dusila jsem se.

Valek se usmál. „Cítíš příchuť něčeho jiného?“

Zkusila jsem další doušek. Mátová příchuť stále dominovala. „Ne.“

„Dobrá. Teď si pevně zacpi nos a zkus to znova.“

S malými obtížemi se zavázanýma rukama, se mi podařilo spolknout doušek se zacpaným nosem. Zapraskalo mi v uších. Žasla jsem nad tou chutí. „Sladké. Žádná máta.“ Můj hlas zněl hloupě, tak jsem postila sevřený nos. Máta okamžitě přebila sladkost.

„Správně. Teď vyzkoušej ty další.“

Další šálek mátového čaje skryl kyselou chuť, třetí hořkou a čtvrtý slanou.

„Tahle technika funguje pro jakékoliv pití či jídlo. Zablokování čichu eliminuje všechny chutě kromě sladké, kyselé, hořké a slané. Některé jedy lze rozeznat podle jedné z těchto příchutí.“ Valek listoval svou složkou. „Tady je kompletní seznam lidských jedů a popis jejich příchutí, aby ses je mohla naučit nazpaměť. Je tady padesát dva známých jedů.“

Podívala jsem se na seznam jedů. Některé z nich jsem už znala po čichu. My Love byla na vrcholu. Seznam by mě zachránil před závratěmi, nevolností, bolestmi hlavy a občasnými bludy, které způsoboval jed. Zamávala jsem seznamem ve vzduchu. „Proč jsi mi nedal tenhle seznam místo toho, abys mě donutil ochutnat My Love?“

Valek přestal listovat seznamem. „Co by ses naučila z toho seznamu? Kattsgut (druh jedu) chutná sladce. Co takhle chutná? Medová sladkost? Jablečná sladkost? Je mnoho druhů sladkosti a jediná cesta, jak se je naučit, je vyzkoušet je na sobě. Jediný důvod proč ti tenhle seznam dávám, je, že Velitel chce, abys začala s ochutnáváním co nejdříve.“ Valek zaklapl desky. „To, že jsi ještě některé z těch jedů neochutnala, neznamená, že je neochutnáš v budoucnu. Zapamatuj si seznam. Jakmile tě doktorka propustí z ošetřovny, otestuju tvé znalosti. Pokud projdeš, můžeš začít s prací.“

„A když se mi to nepodaří?“

„Pak budu trénovat jiného ochutnávače.“

Jeho hlas byl plochý, monotónní, ale jeho síla způsobila, že se mé srdce zatvrdilo.

Valek pokračoval. „Brazell bude na hradě další dva týdny. Má toho hodně, co musí vyřídit. Nemůžu tě nechat hlídat celý den, takže Margg pro tebe připraví pokoj v mých komnatách. Vrátím se později, abych zjistil, kdy tě propustí.“

Sledovala jsem Valeka, jak odchází dveřmi. Proplul místností, vyrovnaně a atleticky. Zavrtěla jsem hlavou. Přemýšlet o Valekovi bylo absolutně to nejhorší, co jsem mohla udělat. Místo toho jsem se zaměřila na seznam jedů, který jsem svírala v rukou. Uhladila jsem papír a doufala, že můj pot nerozmazal inkoust. Pociťujíc úlevu, že je písmo čitelné, začala jsem studovat.

Sotva jsem zaznamenala příchod doktorky, když se přišla podívat na mé ruce. Musela také odnést tác s šálky čaje, protože zmizely z mého klína. Potlačila jsem všechen hluk a rozruch na ošetřovně, takže jsem nadskočila, když mi byl pod nos strčen talíř obsahující pečivo.

Ruka držící talíř patřila Randovi. Měl škodolibý úsměv.

„Podívej, co jsem propašoval přes doktor-mamku! Jen do toho. Jez, než se vrátí.“

Teplý dezert voněl po skořici. Bílá roztavená poleva stékala po stranách dolů, tekouc mi po prstech, když jsem jej zvedla. Pozorně jsem pečivo prozkoumala, vdechujíc vůni při hledání cizího zápachu. Jedno malé kousnutí odhalilo více vrstev těsta a skořici.

„Proboha, Yeleno, nemyslíš si snad, že bych to otrávil?“ Randova tvář byla pobledlá a přepadlá, jako kdyby od bolesti.

Bylo to přesně to, co jsem si myslela, ale kdybych to přiznala Randovi, urazila bych ho. Jeho motivy proto, aby tady byl, byly nejasné. Zdál se mi příjemný a přátelský, mohl by ale chovat zášť, díky jeho příteli Oscovovi, předchozímu ochutnávači. Ale na druhou stranu, mohl být potenciálním spojencem. Koho jiného bych měla mít na své straně? Randa, kuchaře, jehož jídlo bych měla jíst denně nebo Valeka, vraha, který měl hnusnou tendenci otravovat mi jídlo?

„Riziko povolání,“ zkusila jsem.

Zavrčel, stále rozzlobený. Ukousla jsem větší sousto z pečiva.

„Skvělé,“ řekla jsem, podporujíc jeho ego, aby mi dal další šanci.

Randova tvář změkla. „Dobré, ne? Můj poslední recept. Vezmu dlouhý pruh těsta, potřu jej skořicí, sroluji těsto, upeču, a pak ještě horké to poliju polevou. Mám potíže najít pro to název. Skořicový dortík? Míček? Roláda?“ Rand přerušil mumlání, aby si našel židli. Po troše kroucení se na židli, aby našel nejlepší pozici pro svou nohu, se konečně usadil pohodlně.

Když jsem dojedla, Rand pokračoval. „Neříkej doktor-mamce, že jsem ti to dal. Nemá ráda, když její pacienti jedí něco jiného, než kaši. Říká, že kaše podporuje hojení. No samozřejmě, že má na to vliv!“ Rozhodil ruce a ukázal své jizvy od spálení kolem zápěstí. „Chutná to tak hrozně, že by se někomu udělalo lépe jen proto, aby dostal pořádné jídlo!“

Rand se naklonil blíž, aby se mohl zeptat tichým hlasem: „Tak, Yeleno, jak se cítíš?“ Podíval se na mě, jakoby vybíral maso a posuzoval, ze kterého z nich by byla nejlepší pečeně.

Byla jsem opatrná. Proč se o mě stará? „Zase sázky?“ Zeptala jsem se.

Opřel se. „Vždycky se sázíme. Sázky a pomlouvání, je všechno, co mohou služebné dělat. Co jiného, že? Mělas vidět ten rozruch, když tě viděli, jak tě pronásledují Brazellovy stráže.“

Šokovaně jsem řekla: „Nikdo mi nepřišel na pomoc. Chodby byly opuštěné.“

„To by bylo zapojení se do problému, který se nás přímo netýká. Sluhové takové věci nikdy nedělají. Jsme jako švábi pobíhající ve tmě.“ Rand zamával štíhlými prsty. „Posviťte si na nás…a puf!“ Zatnul pěst pro zdůraznění. „A my zmizíme.“

Připadala jsem si jako nešťastný šváb, chycený na světle. Vždy se usilovně snažíc zůstat krok před ostatními, zatímco se stín boty přibližuje.

„Každopádně, kurs je proti tobě. Hodně jich prohrálo, zatímco jen málo-“ dramaticky se odmlčel „-vyhrálo.“

„Vzhledem k tomu, že jsi tady, předpokládám, že jsi vyhrál.“

Usmál se. „Yeleno, vždycky budu sázet na tebe. Jsi jako jeden z Velitelových teriérů. Malý, štěkající pes, na kterého by ses dvakrát nepodívala, ale jakmile tě chytne za nohavici, už tě nepustí.“

„Otrav psovi jídlo a už tě nikdy nebude obtěžovat.“

Můj kyselý tón smazal Randovi úsměv ze rtů. „Problém?“

Překvapená, že se hradní síť drben ještě nezačala sázet o to, zda přežiju Valekovu zkoušku, jsem zaváhala. Rand rád mluvil, což by mě mohlo dostat do problémů. „Ne, to je jen…být ochutnávačem a to všechno…“ Doufala jsem, že jsem jej upokojila.

Rand přikývl. Zbytek odpoledne strávil vzpomínáním na Oscova nebo povídáním o svých nových receptech. Když se objevil Valek, Rand přestal mluvit, jeho tvář zbledla a zamumlal něco o tom, že musí zkontrolovat večeři. Zvedl se z židle a málem se skácel k zemi, jak se snažil v rychlosti opustit místnost. Valek sledoval, jak se Rand potácí z ošetřovny.

„Co tady dělal?“

Valekův výraz zůstal neutrální, ale ztuhlost jeho těla mi napovídala, že je zřejmě naštvaný. S pečlivou volbou slov, jsem mu vysvětlila, že mě Rand přišel navštívit.

„Kdy ses s ním setkala?“

Normální otázka, ale z jeho slov zase vyzníval nějaký podtext. „Poté, co jsem se probrala z My Love, jsem dostala hlad a Randa potkala v kuchyni.

„Dávej si pozor na to, co mu říkáš. Nedá se mu věřit. Chtěl jsem, aby jej přeřadili někam jinam, ale Velitel naléhal, aby zůstal. V kuchyni je to génius. Taky je něčí chráněnec. Pro Krále začal vařit velmi mladý.“

Valek na mě upřel své chladné modré oči, varujíc mě před Randem. Možná tohle byl důvod, proč Valek neměl rád Oscova. Být spojencem toho, kdo byl loajální ke Králi, by na mě mohlo vrhnout podezření. Ale nechat Valeka, aby mě zastrašil, se mi nelíbilo. Upřela jsem na něj pohled a doufala, že vypadám lhostejně.

Valek se odvrátil. Byla jsem radostí bez sebe. Konečně jsem vyhrála “zápas“.

„Ošetřovnu opustíš zítra ráno.“ Řekl Valek úsečně. „Zajdi se umýt a přijď do mé pracovny složit zkoušku. Nebudu si myslet, že jsi připravená, i kdybys ji složila, ale Velitel mi nařídil, že mu máš být k dispozici u oběda.“ Mrzutě zavrtěl hlavou. „Je to urychlení. Nesnáším urychlování.“

„Proč? Nebudeš muset riskovat svůj život.“ Jakmile ta slova opustila má ústa, litovala jsem toho.

Valekův pohled byl smrtící. „Podle mých zkušeností, urychlování obvykle vede ke smrti.“

„Tohle se stalo s mým předchůdcem?“ Zeptala jsem se, neschopná potlačit zvědavost. Potvrdí nebo popře Randovy teorie?

„Oscov?“ odmlčel se Valek. „Neměl na to žaludek.“