7.Kapitola

"Mám hlad, pojď ven…" zaškemrala Elen a prosebně se dívala na ležícího Richarda.

"Běž dnes sama, Elen. Nemám náladu." A dál pokračoval nad přemýšlením nad minulostí.

"Nesnáším tyhle tvoje stavy, když furt myslíš na minulost." Hodila po něm knihu, ale mělo to stejný účinek, jako kdyby po něm nehodila nic.

"Mě to ale vůbec nezajímá… Běž ven a bav se, ahoj…" přetočil se na bok a zamyslel se nad minulostí. V myšlenkách se vrátil do Anglie a pokračoval ve své cestě, tentokrát společně s Elen do Pensylvánie.

Putovali tenkrát lesem, když potkali dalšího upíra. Zůstali stát, jako kdyby na místě zmrzli. Dívali se jeden na druhého a Richard s Elenou nevěděli, co mají dělat, ale ten upír to věděl.

"Co chcete na mém panství?" zasyčel na ně. Cizí upír se rychle přikrčil a výstražně vycenil zuby, zdálo se, jako by se mu i naježily vlasy.

"Jen tudy procházíme!" prskla Elen a přikrčila se podle vzoru cizince.

"Odkud jste sem přišli! Táhněte odsud!" vrčel na ně cizinec krvežíznivě.

"Nech nás odejít v klidu, nechceme nějaké problémy!" řekl klidně Richard, on jediný stál a díval se cizinci zpříma do očí. Cizince jeho vyrovnanost mátla. Díval se na něj s otazníky v očích. "Jsem asi z vás nejstarší. Pocházím ze starověkého Egypta, teď si sice říkám Richard, ale mé skutečné původní jméno je Synuhet. Toto je Elena, moje družka a přítelkyně, jediná mého druhu, nejspíš. Pochází z Anglie. A kdo jsi ty? Dívám se, že jsme stejní, tak proč si ničit život tím, že se budeme snažit se zabít navzájem?" zeptal se s takovým klidem, až překvapil sám sebe. Nikdy nebyl na diplomatické vyjednávání, ale bylo tu nebezpečí, že cizinec bude mnohem zkušenější než oni a Elena se svojí divokostí by se mohla brzy dostat do smrtelného nebezpečí, o což nestál.

"Co to kruci děláš?" zasyčela na něj Elen a cizinec se přikrčil znova, přestával si být jistý sám sebou. Sledoval ty dva a nevěděl, co se bude dít.

"Eleno, uklidni se. Mohou se z nás stát přátelé, vždyť nikoho takového, jako jsme my, neznáme. Takže se prosím uklidni a narovnej se." Díval se na ni s klidem, vždy byl takový a ten jeho klid jí tak rozčiloval, že se chvílemi prala s myšlenkou po něm skočit. Zavrčela na něj, ale narovnala se. "Hodná holka," usmál se na ni a chytil její ruku, kdyby náhodou chtěla po cizinci skočit.

Cizinec na ně hleděl a nevěděl, co si s těmi blázny má počít. Kdyby to byli lidé, věděl by to hned, ale takhle si nebyl přesně jistý. Tak tam stál, díval se na ně a přemýšlel, jak se dá někdo takový jako je on a oni zabít. Nepřišel však na nic. Rozhodl se tedy s těmi divnými spolupracovat.

"Jmenuji se Vlad a jsem majitel těchto lesů a luk, uprostřed toho všeho leží můj hrad. Rád vás na něm přivítám." Lehce se poklonil a ukázal jim směr, kterým se mají vydat. Přikývli a svoji obvyklou rychlostí se vydali za Vladem na jeho hrad. Běželi jen chvíli, když jim z lesa začal vystupovat hrad. Ponurý, kamenný, lehce oprýskaný, z hradeb vyčuhovala narezlá děla, kolem jednoho cimbuří poletovali netopýři. Děsivý pohled a zároveň tak uklidňující a dokonalý.

"Máš krásný hrad, Vlado," řekl uznale Richard.

"Díky, ale byl hezčí, už je to tři sta let, co byl postaven. Prosím, vítejte a chovejte se jako doma. Spíte? Možná bych našel nějaké rakve," zamyslel se Vlad.

"Ne, to je v pořádku, jsme zvyklí na postele. Pokud tu budeš mít někde ložnici, bude to úplně stačit."

"Tak to se běžte porozhlédnout a vyberte si tu, která se vám bude líbit. Pak bych s vámi rád pojedl, takže se prosím dostavte do hodovní síně. Trochu se pobavíme," usmál se tajuplně a pokynul jim ke schodům vedoucím k ložnicím.

Vydali se tedy po dlouhých masivních kamenných schodech. Bylo vidět, že pořádek Vlad moc neuznává, ale bylo na tom místě něco kouzelného. Možná to tajemno, které je všechny odjakživa obklopovalo, ještě ho vyhledávali. Kdyby tam šel jakýkoli člověk, byl by znechucený tím, jak odporně a špinavě to tam vypadá, ale ačkoli měli oči bystré, milovali tohle přítmí a prach.

Procházeli dlouhou chodbou a nakukovali do ložnic, každá byla nádherně ponurá, sem tam v nějakém pokoji byla rozbitá postel, stolek, židlička, skříň. Ale jeden pokoj našli skoro netknutý. Obrovská postel s nebesy s potrhanými závěsy, potrhané závěsy v oknech, převrácená židle u toaletního stolku, menší knihovna, ale některé výtisky z ní byly vyházené venku, po zemi u toaletního stolku se válely střepy rozbitého džbánu a vytlučená jedna okenní tabulka.

"Nádhera!" vypískla Elen jako malé dítě a běžela k posteli, na kterou okamžitě vyskočila a začala na ní skákat. Jak skákala, z matrací a z polštářů se vznášely obláčky prachu. Rozverně poskakovala po posteli a smála se, jako když mále dítě dostane novou hračku, ze které má velkou radost.

Richard se na ní smál a kochal se pohledem na ni, pak vykoukl z okna a díval se na rozlehlé lesy. Zkoumal svým dokonalým zrakem každý kout lesa a najednou si všimnul velké postavy. Byla chlupatá a svalnatá, běžela po dvou, ale sem tam naskočila i na takzvané ruce a párkrát se odrazila v mohutném skoku.

"Půjdeme? Koukat z okna můžeš pak," ozvala se Elen a bylo na ní vidět, že už je netrpělivá. Měla hlad, vždycky jedla mnohem víc než Richard, ale toho už si nevšímal, byl zvyklý. Když ještě žila sama mezi lidmi, tak se držela na minimu, ale od té doby, co začala žít s Richardem, tak si najednou uvědomovala, jak děsně moc se nechala dobrovolně vždycky vyhladovět.

"Půjdeme, pokud jsi se tedy už vyskákala," usmál se a díval se, jak si Elen pomalu nafoukla tváře a ruce zapletla na prsou. "Vždyť si jak malá, tak se nečerti." Usmíval se, ale tentokrát už smířlivě.

"Fajn, jdeme. Jsem zvědavá, jak nás asi Vlado pohostí," usmála se taky a chytila Richarda za ruku.

Kráčeli chodbou a tentokrát se dívali na oprýskané zdi, omítka se válela po zemi. Někde v podobě prachu, jinde ve velkých kusech. Na stěnách byly obrazy. Díky tomu, že na chodbě bylo celoroční šero, nebyly ani vybledlé. Zato byly tmavé a zaprášené. Ze spousty z nich se mračili muži v různém věku. Na některých byly ženy, ale jejich plátna byla většinou rozřezaná. Na místech, kde už obrazy nebyly, byla jen prázdná světlá nebo tmavá místa. Na podlaze chodby sem tam zavrzaly střepy pod botami od rozbitých sklenic a váz.

Došli do hodovní síně. Pohled, který se jim naskytl, je ohromil. Kolem stěn byli za obojky připevnění lidé. Silné řetězy zakotveny ve stěnách. Jejich obličeje mluvily za vše. Strach, starost, utrpení. Každý, jak tu byl přivázaný, věděl, že tohle je jejich poslední den, nebo možná to bude den příští, to záleží na štěstí.

Vlad seděl pyšně v obrovském křesle a potutelně se usmíval. "Vítám vás, nechť je můj hrad i vaším hradem. Můžete si dnes vybrat, co spořádáte. Nemusíte se stydět, pojezte, co hrdlo ráčí." Sám vstal a začal si vybírat svojí dnešní večeři. Nakonec chytil mladou ženu, jedním škubnutím strhnul její kovový obojek a rychle se jí zakousnul do hrdla. Richard s Elen na nic nečekali a taky si vybrali svoji večeři, jen o něco déle zápasili s kovovým obojkem. Žádný z lidí ani nepípnul, nikdo z nich nekřičel, nemluvil. Jen ten strach byl cítit na kilometry daleko. Richardovi to nedalo a podíval se jim do úst, jak je tedy možné, že žádný z nich ani nehlesnul. Bylo to přesně, jak si myslel. Měli vyříznuté jazyky.

Po vydatném jídle se pustili do řečí. Vlada moc zajímalo, jak se stali tím, čím se stali. Nejvíce ho zaujal Richard. Jeho věk a hlavně jak to dokázal on. Pozorně poslouchal každé Richardovo slovo a pak i Elenino, ale její příběh nebyl tak zajímavý. Elen se spíš ptal, jak dokázala žít mezi lidmi bez toho, aby je hromadně vyvražďovala. Vlada fascinovali dva nově získaní přátelé a byl rád, že si má s kým popovídat.

"Vlado, a jak ty ses stal tím, co jsme my? Upírem?" zeptala se Elen zvědavě a Richard jen přikývnul, že by ho to také zajímalo.

Vladovi přes oči přeletěl stín a bylo na něm vidět, že vzpomínky na jeho zrození nejsou pro něj zrovna dvakrát příjemné. Ale po chvíli spustil: "Někdy kolem 14. století se narodil můj otec. Byl to rytíř a šlechtic jak se sluší a patří. Ale vždy, když došlo na boj s ním, byla to ta nejkrvavější řežba, kterou jste kdy mohli vidět. Za těch dob si ho ještě nepamatuju, ale znám to z vyprávění. Byl to mocný bojovník a každý se ho bál." Pomalu přešel k oknu a díval se ven. Pokračoval: "Nevím, jestli jste si všimli, ale v našem rodovém erbu je zlatý drak. Dracul, tak mu říkali. Byl nelítostný.

A pak jsem se narodil já. Jenže jsme tenkrát byli na nože s Tatary, kteří mě lstí jako malého unesli. Pamatuji si všechno. Bylo to peklo na zemi. Mučili mě, trýznili, byl jsem jejich zvíře na mučení, ale i to zvíře by se mělo líp než já. Ale snažil jsem se být statečný. Svou matku jsem nikdy nepoznal." Na chvíli se odmlčel a přešel celou místnost zpátky ke svému křeslu.

"V ten okamžik, kdy matka zemřela, se otec zhroutil. Možná, že kdybych řekl, že se zbláznil, byl bych mnohem přesnější. Jako smyslů zbavený se rozběhl do lesů doufaje, že ho roztrhá nějaké hladové zvíře, nestalo se tak, ale nevzdával to. Začal se mstít lidem. Každý, kdo se jakkoli prohřešil, byl ztrestán setnutím hlavy a jeho hlava se pak nabodla v nedalekém městečku na kůl.

Jeho sen se pak opravdu splnil, pokousal ho nějaký zvláštní druh vlka, možná vlkodlaka. Přeměnil se, ale to jsem nevěděl.

Po několika letech se mi podařilo uniknout mým únoscům a vrátit se zpátky domů." Jeho hlas se zlomil a Richard s Elenou nemohli říct ani slovo, jeho příběh byl tak krutý. Vyčkávali. Vlad se nadechl a vydechl. Necítil se dobře, když jim vykládal svůj příběh, ale byl šťastný, že nalezl nové přátele. Tak pokračoval dál.

"Vrátil jsem se domů, zpátky na rodný hrad. Bylo pro mě velkým překvapením, že jsem zde místo otce nalezl něco mezi mužem a zvířetem. Byl jsem vyděšený. Stáli jsme proti sobě a dívali se na sebe. Možná jsme tak stáli celou noc a pak jsem zahlédl něco v očích toho zvířete, co mi bylo asi hodně povědomé, ale nemohl jsem to popsat. Vyslovil jsem tedy 'Tati?' a zvíře mi zavrčelo v odpověď. Nevěděl jsem, co to má znamenat, a tak jsem tasil meč.

Zkřížili jsme naše zbraně, já meč, on drápy. Řezali jsme do sebe hlava nehlava. Nevím, jak dlouho jsme bojovali, ale on byl neúnavný protivník. Zranili jsme se navzájem a já mu z posledních sil zasadil smrtelnou ránu nebo jsem si to aspoň myslel. Z jeho rány vytryskla proudem krev a já polknul. Zaskučeli jsme zároveň a upadli na zem, leželi jsme vedle sebe a dívali se. Najednou se to zvíře začalo měnit a začalo dostávat lidské obrysy. Pak se zvedl a já myslel, že mě dorazí, ale řekl: 'Toto je tvůj hrad, synu. Já odcházím.'

Ještě mi vypověděl svůj příběh, jak se stal, čím je a odešel. Někdy ho potkávám v lese, ale nikdy se nesetkáme tváří v tvář. Vyhýbáme se sobě navzájem, nemůžeme se podívat sobě do očí. Tenkrát to bylo naposledy, co na mě promluvil a naposledy, co jsem ho viděl v lidské podobě. Poslední, co si pamatuju z něj, byla jeho nahá záda, jak se mi vzdaloval." Utichl. Byl zlomený vlastním příběhem. Sebral poslední síly, aby dokončil svůj příběh.

"Když jsem viděl jeho záda naposledy, začínal jsem upadat do takového zvláštního transu. Srdce mi bušilo jako splašené, dech se mi zrychlil, ale najednou jako by mě někdo hodil do vody a já nemohl dýchat. Nakonec se mi zastavilo srdce a já vydechl naposledy.

Probudil jsem se v rakvi v podzemí mého hradu. Byl jsem tak vzteklý nad svým údělem, že jsem vyběhl do lesů. Potkal jsem bandu Turků, což byl jejich poslední okamžik života. Začalo mi všechno docházet.

Proto tě obdivuji, Eleno. Já lidi nenávidím. Můžou za to, že jsem takový a že už nikdy neuvidím svého otce. Kdybych žil v nějaké vesnici jen týden, vyvraždil bych je a do jednoho. Máš můj velký obdiv, Elen i ty, Richarde. Spíš jsem mstivé divoké zvíře.

A tím, že je můj otec vlkodlak celý svůj život, mění se jenom za úplňku ve člověka, ale zase se nemůžeme setkat, protože za úplňku se zase měním já. Je to začarovaný kruh. Začal jsem běsnit.

Říkají se o mě v kraji různé pověsti. Ale každý mi říká hrabě Draculla. Ale pro vás jsem Vlad, přátelé," usmál se a skočil po dalším chodu svého dnešního menu. Roztrhl zase rychlým pohybem kovový obojek a začal sát.

"Teď budu tři dny spát, ale vy se tu chovejte jako doma. Až se probudím, rád bych vám ukázal způsob lovu, který mám nejradši. Třeba se vám také zalíbí. Dobrou noc přátelé." Zamával jim na pozdrav a vydal se do temného sklepení hradu, kde tři dny spal.

Richard s Elen si mezitím prohlíželi okolí. Byli unešení touto evropskou přírodou. Sice už v Evropě byli nějakou dobu, ale tahle část byla tak bohatá. Toulali se přírodou a pak se za tři dny vrátili zpátky k Vladovi na hrad.

Co je čekalo, bylo docela překvapení…