7.část
02.03.2012 08:47
"To je ale skvělé!" Usmál se.
Rozhodla jsem se teď vyptávat já. "Carlisle mi říkal, že když jste odtud odjížděli, tak jsi byl zvláštní a prý jsi sem vůbec nechtěl. Proč?"
Zadrhl se. "Víš, tenkrát, jak jsme se rozloučili, tak jsem si myslel, že už jsi mě nikdy nechtěla vidět. Jenomže myšlenky vaší smečky mi prozradily, že ti to bylo zakázáno." Chtěla jsem něco říct, ale jen se nevinně usmál a pokračoval. "V ten moment jsem nechtěl odejít, ale musel jsem. Nejen, že bych do průšvihu mohl přivést sebe, ale i tebe a to jsem opravdu nechtěl.
Už od začátku jsi ve mně vzbudila zvědavost. Nedovedu ti číst myšlenky, je to zvláštní, ale jako bys mi v tom chtěla bránit. Chtěl jsem se o tobě dozvědět víc, a když jsi přišla na naše hranice, kde jsem si myslel, že tě marně vyhlížím, myslel jsem, že snad poprvé za svou existenci sním.
Pak přiznávám, že jsem se cítil zrazeně, když jsi mi slíbila, že přijdeš a nepřišla jsi. Čekal jsem tam na tebe dva dny, ale ani ses neukázala. Přišel pro mě Emmett a dost se divil, co tam dělám. Nechtěl jsem mu nic říct, ale asi něco málo pochopil. Naštěstí mě nechal být a jen to přešel." Po celou dobu jsem ho jen zasněně poslouchala a byla šťastná, že na mě čekal.
"A proč jsme teď tady?" šeptala jsem. Zdálo se mi divné říct to nahlas.
Znervózněl. "Chtěl jsem ti něco říct."
"A co?" Polkla jsem.
Přišel ke mně blíž. "Říká se to těžko." I on šeptal.
"Třeba si jen myslíš, že je to těžké." I já jsem udělala krok k němu. Teď jsme stáli tak blízko, že jsem cítila jeho dech, který mě ovanul a lehce omámil.
"Nemám v tomhle praxi," připustil, lehce našpulil rty a schoval neposedný pramínek vlasů za ucho.
"Všechno je jednou poprvé," přesvědčovala jsem ho.
Neodpověděl, místo toho se ke mně naklonil a já se plně zahleděla do jeho očí. Byl stále blíž, ale těsně před tím, než mohl spojit naše rty, se zastavil a pohledem žádal o svolení.
Nepatrně jsem se usmála a překonala tu malinkou vzdálenost. Jen lehce jsme se ochutnávali. Bylo to něžné a opatrné.
Polibek netrval dlouho, ale i tak jsme oba byli zadýchaní.
"Miluji tě," pošeptal, když se jeho dech uklidnil. Mé srdce se rozbušilo ještě více, než bylo.
"Taky tě miluji."
Usmál se a ještě na jeden malinký okamžik jsem cítila jeho rty na svých.
"Už jsem si myslel, že ti to nikdy neřeknu," pošeptal a pohladil mě lehce po tváři.
"Zrovna na tohle jsem čekala celou tu dobu." Opřela jsem si hlavu o jeho hruď a objala ho.
"Pojď, Pocahontas, ostatní už nás mohou jít hledat." Vzal mě za ruku.
Vzpomněla jsem si, kdy jsem toto oslovení slyšela. Bylo to jen jednou a to, když jsme se s nimi setkali poprvé.
"Jak to víš?" zeptala jsem se zájmem.
S úsměvem si zaťukal na čelo. "Tenkrát jsem vás slyšel."
Zavrtěla jsem hlavou a šla zpět k jeho rodině, kterou jsem v budoucnu považovala za svou.