6. kapitola

Paní Talbotová mě poslala oškrábat mrkve na oběd. Neodvážila jsem se ji říct, že jsem je ještě nikdy v mém životě neškrábala. Po několik menších zranění palce jsem tomu přišla na kloub.

Jak jsem škrábala, moje mysl začala bloudit…do míst, které jsem radši nechtěla navštívit. Tak jsem zavolala svojí nejlepší obranu: přesunula jsem to všechno do filmu.

Mé traumatické zážitky z posledních dnů byly výborným zdrojem pro film. Lae jaký žánr to byl? Silný horor? Nebo psychické napětí? Možná kombinace prvků, překvapení pro diváka s–

„Už škrábací povinnost?“ Zašeptal hlas. „Co jsi udělala, aby sis to zasloužila?“

Tentokrát, když jsem se otočila, neviděla jsem ruku bez těla, ale celé tělo. Kluk, ve skutečnosti asi o rok starší než já, o půl stopy vyšší a štíhlý, s vysokými lícními kostmi a krátkými tmavě blond vlasy v chaotických hrotech. V jeho hnědých očích mandlového tvaru tančilo pobavení.

„Ty musíš být Chloe.“

Natáhla ruku. Uskočila jsem zpátky. Mrkev mi vypadla z ruky a odrazila se od jeho ruky. Skutečná paže. Připojená ke skutečnému klukovi.

„Já – já –“

Položil si prst na rty, pak ukázal na dveře jídelny. Za nimi paní Talbotová mluvila s Liz.

„Neměl bych tady být,“ zašeptal. „Mimochodem, já jsem Simon.“

Najednou jsem si uvědomila, že stál mezi mnou a východem. Jeho úsměv byl přátelský a byl určitě roztomilý, ale roztomilost se nepočíta u kluka, který vás zahnal do kouta ve skupinovém domě.

Ustoupil ke spíži, zvedl prst, abych čekala a pak zmizel dovnitř. Mohla jsem ho slyšet jít kolem regálů s kořením. Když jsem se podívala dovnitř, sundával krabici sušenek graham.

Přepad kuchyně? Nemohla jsem se ubránit úsměvu. Hádám, nezáleží na tom, jestli je to skupinový dům nebo letní tábor, kluci a jejich žalůdky se nezmění. Simon vytáhl neotevřený obal sušenek.

„Ten druhý je již otevřený,“ zašeptala jsem a ukázala.

„Dík, ale on bude chtít celý. Jasně, brácho?“

Sledovala jsem jeho pohled přes moje rameno a vyjekla jsem. Kluk, který stál za mnou, byl vysoký šest stop, s rameny širokými jako dveře. Ačkoli byl vysoký jako dospělí, nikdo by ho za něj nepovažoval. Jeho obličej by mohl být použit jako „předtím“ pro krém na akné. Tmavé vlasy mu visely přes oči, zplihlé a nudné.

„Já – já – já –“ polkla jsem. „Ještě jsem tě tady neviděla.“

Natáhl se kolem mě a vzal si sušenky od Simona. Když začal odcházet, Simon ho popadl zezadu za košili.

„Pořád ho učíme se chovat,“ řekl mi. „Derek, Chloe. Chloe, můj bratr Derek.“

„Bratr?“ řekla jsem.

„Jo.“ Derekův hlas byl nízký rachot. „Jednovaječná dvojčata.“

„Je můj nevlastní bratr,“ řekl Simon. „Právě jsem se Chloe chystal říct o –“

„Skončili jsme tady?“ řekl Derek.

Simon ho gestem poslal pryč, pak obrátil oči v sloup. „Promiň. Vlastně jsem přišel jenom, abych ti řekl, že jsi vítána –“

„Simone?“ Toriin hlas se rozléhal po kuchyni. „Aha. Myslela jsem si, že tě šlyším.“ Její prsty se sevřeli kolem dveří spíže. „Ty a Derek, vždy přepadáte –“

Zahlédla mě a její oči se zužily.

„Tori?“ řekl Simon.

Její výraz se změnil z doutnajícího na culící se. „Ano?“

Ukázal prstem ke dveřím jídelny. „Sh.hh!“

Když zablábolila omluvu, utekla jsem.

***

Poté, co jsem skončila s mrkví, mi paní Talbotová řekla, abych si vzala až do oběda volno a nasměrovala mě do mediální místnosti. Pokud jsem doufala, že tam bude televize s velkou obrazovkou s prostorovým ozvučením anejdražší počítač, měla jsem smůlu. Byla tam dvacetipalcová televize, levné DVD/VCR kombinaci, starý Xbox a ještě starší počítač.  Jedno prolistování filmů a vvveděla jsem, že tady nebudu trávit moc času…pokud bych nostalgicky nezatoužila po dvojčatech Olsenových. Jediný fvýše ohodnocený film byl Jurský Park, a byl označený „před puštěním se zeptejte“ jako když jsem musela svým školním průkazem dokázat, že mi je nad třináct.

Obrátila jsem se k počítači. Pět minut trvalo, než nastartoval. Windows 98. Dalších pět minut jsem ztratila, když jsem se snažila vzpomenout si, jak se používá Windows. Ve škole jsme měli Mac a já to používala jako výmluvu, aby mi táta koupil Apple notebook – kompletní se všemi moderními programy pro střih filmu.

Hledala jsem prohlížeč. Doufala jsem v Firefox, ale nedostala jsem nic lepšího než staré IE. Napsala jsem URL a zadržela dech v očekávání „Nelze se připojit k internetu“ zprávy. Místo toho naskočila stránka. Asi jsme nebyli odstřihnutí od světa tak, jak jsem se obávala.

Listovala jsem svými oblíbenými stránkami, zabíjela čas, dokud jsem se neodvážila zkontrolovat svůj in-box. Několik minut kontrolování víkendové údaje pokladny mi vyčistilo mysl, pak jsem zadala adresu k mému MSN účtu.

Prohlížeč chvíli supěl, pak se objevila zpráva, že „Stránku nelze zobrazit.“ Zkusila jsem Hotmail. Totéž.

„Chloe, tady jsi.“

Otočila jsem se, jak paní Talbotová vešla dovnitř.

„Jen jsem…“ Mávla jsem na obrazovku. „Chtěla jsem zkontrolovat svůj e-mail, ale objevilo se tohle.“

Přešla blíž, podívala se na obrazovku a vzdychla. „To je Net Nanny program nebo co používají. Obávám se, že to dělá víc, než jen blokování některých webových stránek. Můžeš posílat a přijímat e-maily přes náš účet. Musíš použít e-mailový program, který byl dodán s počítačem a získat heslo od slečny Van Dopové, takže budeš moc posílat. Otravné, vím, ale v loňském rocee jsme měli problém s mladým mužem, který měl přístup na stránky, na které by neměl chodit a když to zjistilo představenstvo…“ Zavrtěla hlavou. „Trestáme každého kvůli jednomu špatnému jablku, omlouvám se, že jsem to řekla. Teď je čas na oběd.“

***

Při obědě jse mse setkala s posledním spolubydlícím, Peterem. Řekl ahoj, zeptal se, jak to jde, pak obrátil svou pozornost k PSP, zatímco jedl. Stejně jako všechno ostavní v Lyle House to bylo velmi normální. Příliš normální. Pokáždé, když se někdo pohnul, jsem se napnula, čekala že začně mluvit v jiných jazicích nebo křičet o broucích na jejich talíři. Nikdo to neudělal.

Jídlo bylo dost slušné. Domácí dušené maso se zeleninou, hodně zeleniny a masa. Byla jsem si jistá, že to bylo zdravé, stejně jako mléko a pšeniční rohlík, který jsme k tomu měli jíst. K dezertu nám slíbili Jell-O. No super.

Sirény a pískání pneumatik z Peterovy hry, předpokládám, tvořila většinu zvukového doprovodu při jídle. Rae lenošila. Tori a Liz spolu štěbetali, příliš potichu na to, abych se mohla přidat. Derek byl příliš zaneprázdněný jezením na to, aby mluvil.

Tak dělat hostitele připadlo na Simona. Zeptal se, z jaké části města jsem. Když jsem se přiznala, že jsem nikde moc dlouho nepobyla, řekl, že se taky hodně stěhovali – on a Derek. Začali jsme porovnávat nejhůř natočený příběh, a Tori do toho skočila svým vlastním příběhem silného hororu – z její složnice po schodech do sklepa. Simon jí nechal mluvit okolo dvou minut předtím, než se zeptal v jakém jsem ročníku a v jaké škole.

Věděla jsem, že je jen zdvořilý – zahrnout novou dívku do konverzace – ale pokud by Tori byla kreslená postavička, kouřilo by se jí z uší. Potkala jsem takové holky. Teritoriální, pokud šlo o hřeben, nejlepší přítelkyni nebo o kluka, po kterém pošilhávala.

„Škola umění,“ vydechla. „Není to prostě fascinující. Řekni mi, Chloe. Co budeš studovat tady? Fotografování duchů? Psaní o duchách?“

Přidusila jsem se kouskem masa.

„Oh.“ Tori se podívala na Simona. „Chloe ti neřekla, proč je tady? Vidí mrtvé lidi.“

Peter zvedl hlavu od hry. „Fakt? Super.“

Když jsem se podívala nahoru, Derekova vidlička se zastavila na půli cesty k jeho puse, zelené oči propíchly záclonu vlasů a dívaly se na mě, jeho rty se zvlnily, jako by chtěl říct Jaký blázen si myslí, že vidí duchy?

„Tak to není. Já-já-já-“

„Je to tady.“ Tori si povzdechla. „Liz, bouchni ji do zad. Uvidíme, jeslti ji to nerestartuje.“

Simon se na ní zlostně podíval. „Přestaň být taková mrcha, Tori.“

Ztuhla s otevřenou pusou jako snímek z ponižujícího hororu. Derek se vrátil ke svému obědu.

„Tak jsem to nemyslela,“ řekla Tori, chrlící ze sebe slova. „Jak řekl Peter, ja to docela super. Jestli vidí duchy, můžná může pomoc Liz s jejím, vždyť víš, poltergeistem.“

„Tori!“ vykřikla Liz a upustila vidličku.

„Je to tady,“ zabručel Derek.

Liziny oči se zaplnily, jak zaskřípěla její židle. Tori ustoupila aznovu vykoktala omluvu. Simon popadl Lizinu skleničku předtím, než jí mohla srazit. Peter se hrbil nad hrou. Derek využil chaosu a nandal si poslední dušené maso.

Dveře do kuchyně se rozlétly a objevila se paní Talbotová, ale její slova jí nelibozvučně následovala.

Rae se objevila v jiných dveřích a držela koš špinavého prádla.

„Poslední výzva,“ naznačila. „Nic víc?“

Nikdo jiný si jí nevšiml, natož aby jí slyšel. Rozhlédla jsem se kolem a uvědomila si, že si nikdo nevšimne, když zmizím. Tak jsem to udělala.

***

Věděli to. Všichni to věděli.

Byla jsem zrůda. Bláznivá holka, která vidí duchy. Patřila jsem sem.

Oběd mi zvedal žalůdek. Spěchala jsem nahoru po schodech a myslela na svojí postel s tenkou matrací, která byla cítit chemickou vanilkou, najednou byla lákavá. Stáhnou žaluzie, schoulit se s iPodem pod peřinu a snažit se zapomenout–

„Můžu ti pomoc, Chloe?“

Dva shody před koncem jsem se zastavila a otočila na dločnu Van Dopovou dole.

„Já – já si jdu jenom na minutku lehnout. Bolí mě hlava a–“

„Tak pojď a vem si trochu Tylenolu.“

„Já – já jsem jenom trochu unavená. Nemám školu, tak jsem myslela –“

„Pojď dolů, Chloe.“

Počkala, dokud jsem nebyla skoro dole a řekla: „V Lyle House jsou ložnice jenom na spaní.“

„Já–“

„Vím, že jsi pravdpodobně unavená a cítíš se ohromeně, ale potřebuješ činnost a interakci ne izolaci. Rae začala s prádlo před odpoledním vyučováním. Jestli jsi už skončila s obědem, můžeš jí jít pomoc.“

Připravila jsem se, než jsem otevřela dveře do sklepa, čekala jsem sestup po vrzajících dřevěných schodech do tmavého a vlhkého suterénu, do typu místa, které nenávidím. Místo toho jsem uviděla zářící schody a jasně osvětlenou chodbu, stěny natřené jasnou zelenou s květinovou obrubou. Poprvé za dnešek jsem byla zcela ráda.

V prádelně byla kachličková podlaha, staré polohovací křeslo, pračka a sušička a několik skříněk a polic. Žádný hrůzu nahánějící faktro “starého sklepa.“

Pračka běžela, ale nebyla tam známka po Rae.

Prohlédla jsem si místnost směrem k zavřeným dvěřím. Jak jsem šla k nim, zachytila jsem štiplavý zápach.

Kouř?

Pokud tady dole Rae kouří, nechtěla jsem být tím, kdo ji chytí. Otočila jsem se ke schodům a uviděla jsem Rae vmáčknutou mezi dvěmi věžmi polic.

Její rty zformovaly tichou nadávku, když zatřásla rukou, jak dusila sirku. Podívala jsem se po cigaretě. Ale žádná tam nebyla, jen doutnající zápalka.

Znovu jsem slyšela Lizin hlas říkající: Ona má tu „záležitost“ pro oheň.

 Moje reakce musela být vidět, protože Rae skočila dopředu, mezi mě a dveře, ruce nahoře.

„Ne, ne, není to tak. Nechtěla jsem nic dělat. Já ne –“ Zpomalila, když uviděla, že má celou mou pozornost. „Nechtěla jsem založit oheň. Nedovolili by mě tady zůstat, kdyby ano. Zeptej se kohokoli. Jen mám ráda oheň.“

„Oh.“

Všimla si, že zírám na krabičku sirek a schovala ji do kapsy.

„Já, uh, všimla jsem si, že jsi nebyla na obědě,“ řekla jsem. „Můžu ti něco donést?“

Její tvář se rozzářila. „Díky. Ale před školou si dám jabko. Využiju každou záminku, která mi zabrání jíst s královnou Victorii. Viděla jsi, jaká je. Se mnou je to při jídle. Když si dám velkou porci nebo si přidám nebo si vezmu dessert, popíchne mě.“

Asi jsem vypadala zmateně, protože mávla rukou dolů na svoje tělo.

„Ano, mohla bych ztratit pár kilo, ale nepotřebuju ji jako svou osobní dietoložku.“ Přešla k hromadě nevytříděného prádla. „Moje rada? Vyhýbej se ji. Je jako ty monstra, co jsem viděla ve starém sci-fi filmu, upíři z vesmíru, nepili krev, ale odsály veškerou tvou energii.“

„Životní síla. Tobe Hooper. Psychičtí upíři.“

Usmála se a ukázala tak křivý špičák. „Psychičtí upíři. Budu si to pamatovat.“

Dřívj sem si myslela, že sem nepatřím, protože jsem se necítila bláznivě. Vsadila bych se, že to nikdo z nich. Možná, že duševní chodoba je jako koktání. Strávila jsem život tím, že jsem se snažila lidi přesvědčit o tom, že na mě není nic špatného jenom kvůli koktání. Jen mám problém, který se snažím překonat.

Jako vidění lidí, kteří tady nebyli.

Jako být přitahován k ohni.

To neznamená, že jste schizo nebo něco takového.

Čím dřív se přes tohle dostanu, tím líp mi bude v Lyle House. Čím dřív budu spolupracovat…dostanu se ven.

Podívala jsem se na hramodu prádla. „Můžu pomoc?“

Ukázala mi jak – další věc, kteoru jsem nikdy nedělala. Dokonce i na táboře to někdo dělal za nás.

Po několika minutách spolupráce řekla: „Dává ti to smysl?“

„Co?“

„Dát holku na tohle místo, protože má ráda oheň.“

„No, jestli je to všechno…“

„Je toho víc, ale jsou to malé věci, týkající se věcí s ohněm. Nic nebezpečné. Nechci ublížit sobě ani nikomu jinému.“

Vrátila se ke třídění.

„Máš ráda mangu?“ zeptala se po chvíli. „Anime?“

„Anime je bezva. Nejsem do toho zažraná, ale mám ráda japonské filmy, animované nebo ne.“

„No, já jsem do nich zažraná. Dívám se na pořady, čtu knihy, chatuju a tak dále. Ale holka, co znám, je do toho totálně zažraná. Většinu peněz utratí za kníhy a DVD. Může recitovat dialogy.“ Upřeně se na mě podívala. „Takže co myslíš, patří sem?“

„Ne. Hodně dětí je tímhle způsobem do něčeho zažraná, správně? U mě to jsou filmy. Vím, kdo režíroval sci-fi filmy, které se natočily předtím, než jsem se narodila.“

„Ale nikdo neřekne, že jsi kvůli tomu blázen. Jen jsi blázen do filmů. Fascinovaná jimi. Stejně jako –“ vyndala krabičku zápalek z kapsy a zamávala jí. „-já a oheň.“

Dveře v horní části schodiště klikly.

„Dívky?“ zavolala paní Talbotová. „Jste pořád dole?“

Její kroky klapaly dolů, než jsme stihly odpovědět. Když jsem byl její stín za rohem, sebrala jsem sirky z Raeiny natažené ruky a schovala je pod košili, kterou jsem skládala.

„Rae?“ řekla paní Talbotová. „Tvoje hodina začíná. Chloe –“

„Dokončím to tady a přijdu nahoru.“

Paní Talbotová odešla. Vrátila jsem Rae její sirky a ona neslyšeně poděkovala, pak následovala ošetřovatelku nahoru po schodech. A já jsem zůstala sama ve sklepě.