6. kapitola - 2. část
Zaparkovala jsem na příjezdovce a teta Val projela kolem nás do garáže. Sophie byla venku z auta dřív, než jsem stihla vypnout motor a v tu chvíli, kdy uviděla svou matku, znovu propukla v pláč, jakoby její vnitřní stavidla nemohla unést nápor soucitných očí a ramena k vyplakání.
Teta Val provedla svou vzlykající dceru skrz garáž až do kuchyně, pak ji jemně dovedla k židličce u baru. Došla jsem za ně, svírala Sophiinou kabelku a zmáčkla knoflík na zavření garážových vrat. Uvnitř jsem na linku položila sestřenčinou kabelku, zatímco Sophie popotahovala a bulila a škytala, vyplivovala polojasné detaily, když si nejprve utřela tváře a pak teprve zčervenalý nos kapesníkem z krabičky na lince.
Ale nezdálo se, že by tetu Val zajímaly podrobnosti, které již pravděpodobně slyšela od patronky tanečního týmu. Když jsem si sedla ke stolu s plechovkou koly a přáním ticha, pobíhala po kuchyni, vařila čaj a umývala pracovní desku a až už neměla co dělat, sedla si na stoličku vedle své dcery. Teta Val dávala Sophii napít se čaje pomalu, dokud vzlykání nezpomalilo a škytání nepřestalo. Ale ani tehdy Sophie nepřestala mluvit.
Meredithina smrt byl první střípek neštěstí, který propíchl pohádkový svět mé sestřenky, a ona vůbec nevěděla, co s tím má dělat. Když ještě o dvacet minut později pořád vzlykala a kapalo jí z nosu do vlažného čaje, teta Val zmizela do koupelny. Vrátila se s malou hnědou lahvičkou na prášky, kterou jsem okamžitě poznala: zbylé zombie pilulky z mé poslední návštěvy Dr. Nelsona na jednotce duševního zdraví.
Otočila jsem se na židli a vyklenula na tetu obočí, ale ona se jen polokajícně usmála, pak pokrčila rameny. „Uklidní jí to a pomůže spát. Potřebuje odpočívat.“
Ano, ale ona potřebuje přirozený spánek, ne téměř naprosté kóma vyvolané těmi stupidními sedativy. Ne, že by mě některá z nich poslechla, ani když jsem se s nimi podělila o můj názor na téma chemické bezvědomí.
Na chvíli jsem záviděla mé sestřenici její nevinnost, i když jsem viděla, jak umřela. O smrti jsem se naučila už dříve v životě a tak zdrcená jak byla v tuhle chvíli Sophie, patnáct let se tu natřásala v její uměle zabalené, vycpané, pestře zbarvené, obrněné existenci, kde se temnota neodvážila vejít. Nezáleží, co se stane příště, nikdo už jí nemůže sebrat její šťastné dětství.
Teta Val sledovala, jak Sophie polyká jedinou, maličkatou bílou pilulku, pak odvedla svou dceru chodbou dolů do jejího pokoje, kde už brzo pružiny v posteli zavržou pod její nepatrnou vahou. O deset minut později chrápala dost nesnesitelně na to, aby to nenechalo nikoho na pochybách, že má sestřenka zdědila dost ze svého otce jako ze své matky.
Zatímco teta ukládala Sophii do postele, rychle jsem hrábla po druhé kole z ledničky v poličce strejdy Brendona – jediná oblast, kde ještě bezcukerná, odtučněná, mdlá životospráva tety Val nedosáhla – a vzala si ji do obýváku, kde jsem zkontrolovala místní televizní stanici. Ale ve dvě-třicet odpoledne neběžely žádné zprávy. Musím počkat na vysílání o páté.
Vypnula jsem televizi a myšlenkami jsem se zatoulala ke Coles, s kterou jsem se setkala jenom jednou, na soutěži tanečního týmu rok předtím. Oči se mi zavodnily, jak jsem si představila Meredithinou mámu, jak se snaží vysvětlit jejímu mladšímu synovi, že jeho starší sestra nepřijde domů ze školy. Nikdy.
V kuchyni zacinkalo sklo, na okamžik mě to vytáhlo z bahna viny a žalu, do kterého jsem byla zabořená a přetočila jsem se na gauči a uviděla tetu nalívat horký čaj do obrovského latte hrnku. Na chvíli se mi zmatkem svraštilo obočí – třeba teta Val potřebuje taky sedativa? – dokud se nepostavila na špičky a neotevřel horní kredenc, kde ona a strejda Brendon schovávají alkohol.
Teta vyndala láhev brandy a odšroubovala uzávěr. Pak do hrnku nalila řádného panáka. A nechala láhev na pracovní desce, zcela zřejmě přemýšlejíc o druhé dávce.
Usrkla si ze svého „čaje“, pak se otočila směrem k obýváku s ovladačem v ruce. V tu chvíli kdy její pohled potkal můj, zmrzla a tváře jí zrudly.
„Ještě to nedošlo do zpráv,“ řekla jsem a nemohla jsem si nevšimnout, jak unaveně a těžce její kroky vypadají, když přecházela kachličky do obýváku. Teta Val a paní Cole byly po roky kámošky z posilovny. Možná ji Meredithina smrt zasáhla víc, než jsem si myslela. Nebo byla možná vynervovaná tím, jak byla Sophie rozrušená. Nebo si možná spojila Meredithinu smrt se smrtí Heidi Anderson – pokud vím, tak ještě neslyšela o Alyson Baker – a začala tušit něco zlého. Jako já.
Tak či onak, pleť měla bledou a ruce se jí třásly. Vypadala tak křehce, že jsem váhala jí to přidat ke starostem. Ale předtuchy zašly příliš daleko. Potřebovala jsem pomoc nebo radu nebo… něco.
Co jsem opravdu potřebovala, byl někdo, kdo by mi řekl, k čemu dobrému ty předtuchy vlastně jsou, když mi nepomáhaly varovat lidi. K čemu mi bylo vědět, že někdo zemře, když jsem to nemohla zastavit, aby se to nestalo?
Teta Val nic z toho nevěděla, ale taky ne nikdo jiný. A když tu mí vlastní rodiče nebyli, tak jsem to neměla komu říct.
Prsty se mi v klíně proplétaly, když si vyčerpaně sedla na druhý konec gauče s koleny u sebe a škrobeně překříženými kotníky. Vrásky okolo pusy a třes rukou říkaly, že není tak klidná, jak zřejmě chtěla, aby to vypadalo.
To a vůně ne-čaje linoucí se jí z hrnku.
Naposled, kdy jsem se jí snažila říct, že vím, že někdo zemře, mě i se strejdou Brendonem vzali rovnou do nemocnice a nechali mě tam. Samozřejmě, bylo to tehdy, kdy jsem uprostřed obchoďáku hystericky křičela a oháněla se po každém, kdo se mě pokusil dotknout.
Podle všeho neměli na výběr.
Určitě to tentokrát půjde líp, protože jsem byla klidná a racionální a tentokrát ne v zajetí nezkrotného křičícího záchvatu. A protože už jí zbýval jen jeden panák do láhve brendy.
Byla jsem napjatá jak kšandy a nepřítomně jsem se natáhla pro rozprašovač vůně na konci stolu nalevo, míchala jsem vanilkově vonící olej s tenkým plátkem dřeva. „Teto Val?“
Nadskočila, vyšplíchla si „čaj“ do klína. „Promiň, zlato.“ Položila hrnek na podtácek na konec stolu, pak pádila do kuchyně, aby si otřela kalhoty čistým, mokrým hadříkem. „Ta věc s Meredith mě vykolejila.“
Přesně jsem věděla, jak se cítí.
Plynule jsem vydechla, pak jsem se zhluboka nadechla, když se teta Val vrátila do obýváku, mokrý flek na jejích teplákách jí teď pokrýval půlku jednoho stehna. „Jo, bylo to pěkně… děsivý.“
„Oh?“ Zastavila se několik kroků od židle, přimhouřila na mě obavami oči říznutými… podezřením? „Kde jsi byla?“ Uhádla už, co jsem se chystala říct?
Možná měl Nash pravdu. Možná bych měla udržet své tajemství o něco dýl….
Pomalu jsem zatřepala hlavou a můj pohled kmitl zpátky ke dřívkům vyčnívajícím z maličké olejové lahve. „Ne, vlastně jsem to neviděla –“ úlevou vydechla a skoro jsem nenáviděla, že jí to musím zničit zbytkem toho, co jsem musela říct. „– ale… Víš o té dívce, která tuhle zemřela v Taboo?“
„Samozřejmě. Jak smutné!“ Vrátila se k židli a pomalu si usrkla čaje, oči zavřené, jakoby přemýšlela. Nebo se modlila. Pak si mnohem víc lokla a oddálila hrnek, oči rozšířené a ostražité. „Kaylee, ta dívka neměla co dočinění s tím, co se stalo dneska. Podle zpráv byla opilá a možná jela na něčem silnějším než jen na alkoholu.“
O té poslední pikantnosti jsem ještě neslyšela, ale neměla jsem šanci se zeptat, protože znovu pokračovala. Jaká matka taková dcera.
Jak teta mluvila, tak mávala s hrnkem, ale protentokrát nic nevycákla. Už v něm nic nebylo. „Sophie říkala, že Meredith zkolabovala při tanci. To ubohé dítě skoro nic nejedlo a žilo na kofeinu. Bylo to opravdu jen otázkou času, než její tělo vykřiklo ‚dost‘.“
„Já vím a Sophie má možná pravdu.“ Pustila jsem voňavé tyčinky a zohnula etiketu na mé kole tam a zpátky, opatrně jsem ji sloupávala s plechovky, abych se vyhnula pohledu na lítost a skepsi určitě číhající za jejím obezřetným soucitem. „To, jak zemřely, možná nemá co dočinění s ničím.“ Ačkoliv jsem o tom pochybovala. „Ale, teto Val, myslím si, že já jsem ta souvislost mezi nimi.“
„Cože?“
Donutila jsem se vzhlédnout právě včas, abych viděla, jak se tetiny oči zužují zmatkem. Ale pak se jí ve skutečnosti čelo uvolnilo, napjaté vrásky se vyhladily, jako by prostě přišla na to, o čem mluvím a ulevilo se jí.
Pokud jí návrat mých „bludů“ uklidnil, co si proboha musela myslet, že řeknu?
Výraz jí zjemněl a ta známá, povýšená maska sympatií popíchla mou hrdost. „Kaylee, je to o tvých záchvatech paniky?“ Předklonila se a tu poslední část zašeptala, jako by se bála, že by ji někdo mohl slyšet.
Vztek mnou proletěl jako blesk a musela jsem se donutit položit moje poloprázdné pití dřív, než bych ho rozmáčkla. „To není vtip, teto Val. A já nejsem blázen. Věděla jsem, že Meredith zemře dřív, než se to stalo.“
Na okamžik – míň než na jeden dech – teta vypadala vyděšená. Jako kdyby viděla svého vlastního ducha. Pak zavrtěla hlavou – doslova setřásala svůj strach z mé recidivy – a nasadila stoickou, odhodlanou masku. Po celou dobu jsem měla pravdu. Ale ona nebude poslouchat. Nikdy.
„Kaylee, znovu už to nedělej,“ žádala, mračení jí vyrylo hluboké vrásky okolo pusy, když se postavila a odnesla svůj prázdný hrnek do kuchyně. Já ji následovala, podrážděně sledovala, když zvedla čajovou konvici ze sporáku.
„Vím, že jsi smutná kvůli Meredith, ale to ji zpátky nevrátí. Takhle nemáš zacházet se svým žalem.“
„Tohle nemá co dělat s žalem,“ procedila jsem mezi zuby a hodila mou poloprázdnou plechovku do koše na recyklaci.
S bouchnutím dopadla, následována šuměním a bubláním vyprazdňujícího se obsahu do plastové vaničky.
V tetiném pohledu jsem četla frustraci. Zoufalství v umírajícím sevření, jímž držela konvici. Pravděpodobně si přála, aby mě mohla vyřadit stejně lehce jako Sophii. A nějaká část mě věděla, že mluvit s ní nepřinese nic moc dobrého, stejně tak jako se snažit varovat Meredith. Ale ta jiná, tvrdohlavější část se odmítla vzdát. Skončila jsem s tajemstvími a soucitnými pohledy. A rozhodně jsem skončila s nemocnicemi a těmi malými bílými pilulkami. Už nikoho nenechám, aby mě nazýval bláznem. Už nikdy víc.
Teta Val musela vidět mé odhodlání, protože konvici položila zpátky na sporák, pak položila obě dlaně rovně na desku, dívala se na mě přes bar. „Mysli na Sophii. Už je tak dost traumatizovaná. Co myslíš, že ten sobecký, pozornost-žádající příběh jako tenhle s ní udělá?“
Čelisti se mi sevřely a slzy mi žhly za očima. „Seru na Sophii!“ Pěstmi jsem třískla do baru a ta rána se mi vrátila do paží, jako surová šokující vlna hněvu.
Teta sebou trhla a já cítila chvilkový nával uspokojení. Pak jsem schválně ustoupila od baru s rukama v bok. „Promiň,“ řekla jsem, dobře si vědoma, že moc lítostivě jsem nezněla. „Ale tohle není o ní. Snažím se ti tu říct, že mám vážnej problém a ty ani neposloucháš!“
Teta Val zavřela oči a zhluboka se nadechla, jako by trénovala jógu. Nebo hledala trpělivost. „Všichni víme, že máš problémy, Kaylee,“ řekla, když otevřela oči její klidný, vyrovnaný tón mě rozzuřil. „Uklidni se a –“
„Věděla jsem to, teto Val,“ znovu jsem položila obě ruce na desku a civěla na žulu. Pak jsem vzhlédla a donutila se říct zbytek toho. „A o té dívce v Taboo jsem věděla taky.“
Tetiny oči se drasticky zúžily, předvedla dvě sady vrásek a její hlas dramaticky klesl. „Jak jsi mohla, když jsi tam nebyla?“
Pokrčila jsem rameny a překřížila paže na hrudi. „Vplížila jsem se dovnitř.“ Nechtěla jsem nabonzovat Emmu nebo její sestru. „Dej mi zaracha, jestli chceš, ale nic to nezmění. Byla jsem tam a viděla Heidi Anderson. A věděla jsem, že zemře. Stejně tak, jako jsem to věděla o Meredith.“
Teta Val znovu zavřela oči a otočila se, aby mohla zírat ven z okna nad dřezem, svírala desku, až jí zbělely klouby na rukách. Pak zhluboka vydechla a otočila se zpátky ke mně. „Dobře, pomineme-li tu druhou dívku…“ Ačkoliv jsme obě věděly, že k té věci s chozením po klubech se vrátí později. „Když jsi věděla, že Meredith zemře, proč jsi to nikomu neřekla?“
Čerstvé píchnutí viny mnou otřáslo jako duševní dozvuky a já klesla na jednu vypolstrovanou barovou stoličku tváří k ní, ruce jsem si na desce zkřížila. „Snažila jsem se.“ Slzy mi naplnily oči, zamlžily tetinu tvář a já se po nich ohnala rukávem dřív, než by stihly spadnout. „Ale když jsem otevřela pusu, vše co jsem mohla dělat, bylo křičet. A ono se to stalo tak rychle! A když jsem mohla mluvit, tak byla mrtvá.“ Vzhlédla jsem, hledala jsem jí v tváři aspoň náznak porozumění. Nebo důvěry. Ale v jejím výrazu nebylo co rozpoznat a to mě děsilo skoro stejně tak hrozně jako slyšet Meredith zemřít.
„Nejsem si ani jistá, jestli by to něčemu pomohlo, kdybych to řekla,“ řekla jsem, cítila jsem, jak se má odvaha hroutí. „Ale přísahám, že jsem se snažila.“
Teta Val si promnula čelo, pak zvedla svůj hrnek a chtěla se napít – dokud si neuvědomila, že si ho ještě nedolila. „Kaylee, určitě víš, jak tohle všechno zní.“
Přikývla jsem a podívala se dolů. „Zním šíleně.“ Věděla jsem to lépe než kdokoli jiný.
Potřásla hlavou a naklonila se přes bar pro mou ruku. „Ne šíleně, zlatíčko. Klamně. V tom je rozdíl. Pravděpodobně jsi jen opravdu rozrušená tím, co se stalo Meredith a tvůj mozek se s tím snaží vypořádat vymýšlením historek, aby tě odvedl od pravdy. Chápu to. Je děsivé si myslet, že někdo někde bez varování náhle zemře. Jestli se to mohlo stát jí, tak se to může stát komukoliv z nás, že?“
Vytrhla jsem ruku z jejích, nevěřícně se dívala na svou tetu. Co musím udělat, aby mi uvěřila? Důkaz by bylo pěkně těžké najít, když předtuchy přicházejí jen pár minut předtím, než se stanou.
Sklouzla jsem ze židličky a o krok ucouvla, dychtivá mezi nás vnést trochu prostoru. „Sotva jsem Meredith znala. Nejsem vyděšená, protože si myslím, že se to může stát i mě. Jsem vyděšená, protože jsem věděla, že se to stane jí a já to nemohla zastavit.“ Zhluboka jsem nasála vzduch, snažila jsem se dýchat přes vinu a žal, který hrozil, že mě zadusí. „Skoro jsem si přála, abych byla blázen. Přinejmenším bych se necítila tak vinná, že jsem někoho nechala zemřít. Ale já nejsem blázen. Tohle je skutečné.“
Na několik sekund na mě má teta jen zírala, její výraz byl směs zmatku, úlevy a lítosti, jakoby si nebyla jistá, co by měla cítit.
Povzdychla jsem si, ramena mi poklesla. „Pořád mi nevěříš.“
Výraz mé tety zjemněl a její postoj téměř nepatrně zvadl. „Oh, zlatíčko, věřím, že věříš tomu, co říkáš.“ Zaváhala, pak pokrčila rameny, ale to gesto vypadalo víc zamýšlené než nenucené. „Možná by sis taky měla vzít sedativa. Pomůžou ti spát. Jsem si jistá, že všechno bude dávat větší smysl, až se vzbudíš.“
„Spánek mi nepomůže.“ Zněla jsem jízlivě dokonce i mým vlastním uším. „Ani ty blbé prášky.“ Popadla jsem z baru lahvičku tam, kde ji nechala a mrštila ji o ledničku tak tvrdě, jak jsem mohla. Umělá hmota praskla a vršek odpadl, malé bílé pilulky se rozsypaly všude po podlaze.
Teta Val vyskočila, pak na mě zírala, jako bych jí zlomila srdce. Když si klekla, aby uklidila nepořádek, proběhla jsem chodbou dolů a do mého pokoje, pak jsem práskla dveřmi a opřela se o ně. S tetou jsem udělala, co jsem mohla; zkusím to znovu se strejdou Brendonem, až přijde domů.
Nebo možná ne.
Možná Nash věděl, o čem mluví, když mi říkal, abych to nikomu neříkala.