6. kapitola - 1. část
EMMA MĚLA PRAVDU – VŠUDE tam byli lidi. Několik tříd mělo do nádvoří otevřené dveře a studenti se řinuli ven navzdory protestům od svých vyučujících. A jelikož do druhého obědu zbývalo ještě deset minut, jídelna se taky nyní vyprazdňovala do obvyklých skupinek na trávě.
Viděla jsem minimálně dvacet studentů s mobily a útržky rozhovorů, které jsem zachytila, zněly jako hovory na 112, třebaže většina volajících vlastně ani nevěděla, co se stalo nebo koho se to týká. Oni jenom věděli, že někdo byl zraněn a že nezazněla žádná střelba.
Trenérka Tucker se tyčila na kraji zelenobílé hlavní tlačenice, tenisky měla kvůli rovnováze rozkročené, zároveň odstrkovala děcka z cesty a křičela do mohutné, školní vysílačky. Nakonec se kvůli ní dav rozdělil, odhalující nehnutou ženskou postavu ležící na hnědé trávě s jednou rukou pohozenou na jejím boku. Nemohla jsem vidět její tvář, protože jeden z fotbalistů – číslo čtrnáct – prováděl resuscitaci.
Ale já věděla, že to je Meredith Cole. A klidně jsem číslu čtrnáct mohla říct, že jeho snahy jsou marné; nemůže jí pomoct.
Trenérka Tucker odstrčila fotbalistu od mrtvé dívky a klesla na kolena vedle těla, křičela na každého, aby couvli. Aby šli zpátky do budovy. Pak se ohnula tváří blízko k té Meridithiné, aby zjistila, jestli dýchá. Za chvilku, trenérka Tucker zaklonila hlavu tanečnice a pokračovala v resuscitaci, kde číslo čtrnáct přestal.
O pár sekund později, fakultní patron tanečního týmu – paní Foley, jedna z učitelů algebry – se řítila přes nádvoří z otevřené třídy, na několik sekund z toho chaosu oněměla. Po rychlých slovech s pár studenty, shromáždila zbývající tanečníky do slzavého chumlu jen několik kroků od Meredith a softbalové trenérky. Ostatní studenti na ně všechny ohromeně zírali, někdo brečel, někdo šeptal a ostatní stáli oněmělí šokem.
Jak jsme se dívali z okrajů toho zmatku, další tři dospělí seběhli dolů po jídelních schodech: ředitelka, která vypadala příliš upjatě v úzké sukni a podpatcích, aby ještě srazila to peklo; její asistent, malý plešatý muž, který na své úzké hrudi svíral psací podložku, jakoby to byl záchranný člun; a coach Rundell, hlavní fotbalový trenér.
Ředitelka si stoupla na špičky a něco zašeptala do ucha trenéru Rundellovi a on úsečně kývl. Coach měl píšťalku a nesl megafon.
Ani jedno nepotřeboval, ale použil obojí.
Jekot píšťalky mi projel ušními bubínky jako železniční kolík a všichni okolo zmrzli. Trenér Rundell si megafon zvedl k ústům a začal vydávat rozkazy s takovou rychlostí a jasností, že by na něj byl pyšný i vycvičený seržant.
„Jsme tu teď uzavřeni! Jestli nemáte druhý oběd, vraťte se do třídy. Jestli máte druhý oběd, najděte si místo v jídelně.“
Na nějaký signál od ředitelky, její asistent odcupital provést nezbytné uzavření prohlášení a dohod. Učitelé už doopravdy začali hnát studenty dovnitř a dveře se zavíraly jedny za druhými, až se na nádvoří rozhostilo napjaté ticho. Paní Foley, vypadající ohromeně a mající na krajíčku, shromáždila vzlykající tanečníky a vedla je do budovy postraním vchodem. Ředitelka začala odvádět obědvající dav do jídelny, a když se její asistent znovu ukázal, pomáhal jí.
Nash, Emma a já jsme padli do proudu studentů vpravo za hloučkem zelenobílých fotbalových bund, a když jsme míjeli poslední piknikový stůl, podívala jsem se doprava, kde coach Rundell převzal resuscitaci od trenérky Tucker. Dokonce, i když mi bylo nevolno z pocitu viny a byla jsem znecitlivělá ze šoku, kvůli sobě jsem to musela vidět. Musela jsem ukázat své hlavě, co srdce vědělo po celou dobu.
A tam ležela Meredith, dlouhé hnědé vlasy rozprostřené po mrtvé trávě, tvář viditelnou jen tehdy, kdy si coach sedl, aby jí stlačil hrudník.
Oči se mi zavodnily a já vtáhla víc slz a Nash si stoupl po mé pravici blíž, blokoval mi výhled, jak jsme stoupali po širokých betonových schodech vedoucích do budovy. Uvnitř byla všechna světla vypnutá kvůli uzavření. Ale okna v jídelně – prakticky stěna ze skla – neměla žádné záclony a byla příliš velká na zakrytí, takže denní světlo proudilo dovnitř, vrhalo dlouhé stíny a osvětlovalo dlouhou místnost s vymytou paletou barev, v kontrastu s jasným světlem, které normálně vycházelo z fluorescenčních zabudovaných stropních světel.
Ve vzdálenějším rohu místnosti byli v tichosti shromážděni sportovci, vážně se choulili kolem jednoho z kulatých stolů. Několik jich sedělo s lokty opřenými o rozkročená kolena, hlava jim buď volně visela, nebo ji kolébali v rukou. Číslo čtrnáct – ten, který se statečně snažil zachránit Meredith – držel svou přítelkyni na klíně, její tvář byla pruhovaná slzami a řasenkou, jednu ruku měl kolem jejího pasu, brada mu odpočívala na jejím rameni.
Ostatní studenti seděli ve skupinkách kolem zbývajících stolů. Pár jich šeptalo otázky, na které nikdo neznal odpověď, pár jich tiše brečelo a každý vypadal ohromeně až nechápavě. Nebylo žádné varování, nebo násilí a ani zjevná příčina. Tohle zamčení nepasovalo do cvičení, které jsme praktikovali dvakrát za půl roku a každý to ví.
Všechny stoly byly obsazené a několik malých skupinek studentů sedělo na zemi opřených o dlouho zeď, třímající batohy, kabelky a malé stohy učebnic. Emma vypadala otřeseně a bledě, když jsme šli směrem k prázdnému rohu a já mohla cítit, jak se mi třesou nohy, levou skoro úplně zdřevěnělou kvůli správnosti mé druhé předpovědi ve třech dnech. Jen Nash se zdál relativně vyrovnaný, ale to, jak mě drsně držel za ruku, byla jediná známka toho, že možná není tak klidný jak vypadá.
Sedli jsme si vedle sebe na zem, Em nalevo, Nash mi pořád svíral mou pravou ruku, každý příliš šokovaný, aby promluvil. Mé myšlenky byly chaotické, nikdy-nekončící zuřivost kvůli vině, šoku a nevyřčené nedůvěře. Soukromá kakofonie v absolutním kontrastu k tiché, zasmušilé místnosti okolo mě. A já to nemohla zastavit. Nemohla jsem zpomalit ten příval na dost dlouho, aby se utápěl v jediné emoci nebo vyřešit jedinou otázku.
Mohla jsem jen sedět a zírat a čekat.
O pár minut později, sirény vyřvávaly k životu dole v ulici, zezačátku tiše trylkovaly, ale sílily s každou uběhlou sekundou. Sanitka přijela s ohlušujícím zastavením před školu, ale za čas, kterým se opatrně sunula kolem budovy a minula okna v jídelně, elektronické pištění ztichlo, třebaže se mi pořád ozývalo v hlavě, vhodná zvuková stopa do toho davu.
Sanitka zastavila tam, kde ji nebylo z oken vidět, ale světla jí blýskala rozzlobenou červenou proti nudným hnědým cihlám, deklarovala optimistickou naléhavost, o které jsem věděla, že je zbytečná.
Meredith Cole byla mrtvá a nehledě na to, jak dlouho na ní dělali, nevrátí se. Ta hořká jistota mě pohltila, sžírala mě zevnitř ven, dokud jsem se necítila dost dutá, abych vytvářela ozvěnu každého bolestivého úderu mého srdce.
Zatímco venku pracovali zdravotníci, učitelé přišli a odešli z jídelny, tu a tam odpovídali na otázky od každého, kdo byl dost odvážný, aby je vyslovil a v jednu chvíli si výchovný poradce čtvrťáku přitáhl židli ke stolu sportovců a začal tiše mluvit na ty, kteří byli dostatečně blízko, aby doopravdy viděli Meredith spadnout.
Nakonec ze školního rozhlasu přišel hlas ředitelky a tvrdil, že pro dnešní den byla škola oficiálně přerušena a že máme všichni jednotlivě odejít hned, jak budou naši zákonní zástupci kontaktováni. Za ten čas, červená světla přestala blikat, a třebaže zatím ještě nikdo nevydal prohlášení, ozývalo se to okolo nás, jako třeba předůležité pravdy, neznělé a nechtěné a nevyhnutelné.
Potom byla první skupina studentů zavolána do kanceláře a Emma se o mě opřela, zatímco já jsem se opřela o Nashe, nechala jsem jeho vůni a teplo, aby mě uklidnilo, když jsem si zvykala na to čekání. Ale o pár minut později se trenérka Tucker zastavila ve dveřích do jídelny a prohlížela si tváře, dokud se její pohled neusadil na mě. Sedla jsem si, když proplouvala bludištěm stolů, mířila přímo k nám a zastavila se, když natáhla ruku, aby mě vytáhla na nohy, zběžně pohlédla na Nashe a Emmu, když vstávali. „Tanečníci jsou pochopitelně zneklidnění, a tak jsme první zavolali jejich rodičům. Sophie to nebere příliš dobře. Její patron mluvil s vaší matkou a oni by chtěli, abys šla napřed a vzala svou sestru domů.“
Povzdychla jsem si, vděčná, když Nashova ruka vklouzla do mé. „Ona je moje sestřenka.“
Trenérka Tucker se zamračila, jakoby za těchto okolností na detailech nemělo záležet. Měla pravdu, ale já se nedokázala přinutit omluvit se.
„Nedělej si starosti o své knížky.“ Teď už se na mě dívala přísně. „Prostě ji vem domů.“
Přikývla jsem a trenérka si to namířila zpátky skrz jídelnu, pokynula mi, abych ji následovala. „Promluvíme si později, lidi,“ řekla jsem, koukla jsem se z Emmy na Nashe, když jsem mu stiskla ruku. Slabě se usmála a on kývl, z kapsy lovil telefon.
Já prostě šla do chodby, mířila si to ke kanceláři, když můj vlastní telefon zabzučel. Pohled na displej mi ukázal blikající ikonu smsky. Byla od Nashe.
Nikomu to neříkej. Brzo se to vysvětlí.
O chvilku později přišla navazující zpráva. Bylo to jedno slovo: Prosím.
Neodpověděla jsem, protože jsem nevěděla co říct. Nikdo by mi nevěřil, kdybych se snažila vysvětlit, co se stalo. Ale ty předpovědi byly skutečné a byly správné. Mlčení se již nezdálo jako alternativa, obzvláště pokud existuje šance, že můžu zastavit další, která se má vyplnit.
Pokud bych přinejmenším mohla další oběť varovat – a možná ji dát šanci bojovat – nejsem mravně zavázána to prostě udělat?
Kromě toho, netvrdil Nash den předtím, že to mám říct tetě a strejdovi?
„Kaitlin! Tadyhle.“ Vzhlédla jsem a uviděla paní Foley mi mávat zepředu atria přední kanceláře. Sophie seděla za ní na zemi, pod listami obrovské rostliny v květináči, obklopená půl tuctem dalších červených tváří upatlaných od řasenky.
„Je to Kaylee,“ zamumlala jsem, zastavujíc se před šokovanými tanečníky.
„Samozřejmě.“ Ale patronka nevypadala, že se stará, jaké je moje jméno. „Mluvila jsem s tvojí matkou—“ ale já se neobtěžovala jí říct, že by to bylo nemožné bez spiritistické tabulky „—a ona chtěla, abys vzala Sophii rovnou domů. Tam se s vámi setká.“
Kývla jsem a ignorovala jsem podporující ruku patronky tanečního týmu krátce spočívající na mém rameni, jakoby děkovala za sdílení jakéhosi ctihodného břemena. „Připravená?“ zeptala jsem se směrem, kde by někde měla být sestřenka a k mému překvapení v souhlasu pokývala hlavou, postavila se s kabelkou v ruce a následovala mě přes nádvoří bez řečení jediné slabiky se zlým úmyslem.
Vážně musí být v šoku.
Na parkovišti jsem odemkla dveře spolujezdce, pak jsem obešla auto, abych se posadila na své místo. Sophie vklouzla na své sedadlo a zavřela dveře, pak se na mě pomalu otočila tváří, její normální arogantní výraz ustoupil tomu, co mohlo být popsáno jen jako naprostý žal.
„Vidělas to?“ zeptala se, plný spodní ret se jí třásl a pro jednou s absencí lesku na rty. Musela si ho setřít, zároveň se slzami a většinou make-upu. Vypadala téměř… normálně. A já si nemohla pomoct před píchnutím sympatií, které její neštěstí ve mně vyvolalo, navzdory mrchovství, které z ní vyzařuje každý jiný den mého života. Pro teď byla jen vystrašená, zmatená, utrápená, hledající vrbu na vyplakání.
Stejně jako já.
A to docela bolelo, že jsem ji nemohla totálně nechat ve štychu, protože jsem nepochybovala, že až jednou smutek pomine, Sophie na mě půjde se všemi Zlými Holkami znovu a použije proti mně všechno, co jí ukážu. „Viděla co?“ vzdychla jsem a upravila zpětné zrcátko, takže jsem se na ni mohla nepřímo dívat.
Má sestřenka protočila oči a na chvilku přes čerstvou vrstvu surového žalu vykoukla její normální nesnášenlivost. „Meredith. Viděla jsi, co se stalo?“
Otočila jsem klíčem v zapalování a můj malý Sunfire zahučel k životu, volant mi vibroval pod rukama. „Ne.“ Necítila jsem žádnou ohromnou ztrátu, že jsem tu show zmeškala; to nakouknutí docela stačilo, abych se tím zabývala.
„Bylo to příšerný.“ Zírala přímo před sebe, když jsem se připásala a vyjela autem z parkoviště, ale zjevně nic neviděla. „Tancovali jsme, jen jsme se předváděli před Scottem a těmi lidmi. Zvládli jsme všechny ty těžké pasáže, včetně toho kroku, kde Laura normálně na tréninku přeskočí dobu….“
Neměla jsem tušení, o kterém kroku mluví, ale musela jsem ji nechat odbíhat od tématu, protože to vypadalo, že jí to pomáhá bez toho, aby mou hlavu pokládala na metaforický špalek.
„…a byl skoro konec. Pak Meredith prostě… zkolabovala. Zhroutila se jako loutka a spadla rovnou na zem.“
Ruce mi sevřely volant a já je musela donutit povolit, abych zapnula blinkr. Na semaforu jsem zabočila vpravo, pouštěla jsem jen školu – a tudíž důvod mé poslední předtuchy – z očí. A Sophie pořád žvanila, ventilovala svůj žal ve jménu terapie, naprosto si nevšímala, že mi to je nepříjemné.
„Myslela jsem si, že omdlela. Ona nejedla tolik, aby to udrželo i živého křečka, víš.“
Nevěděla jsem to, samozřejmě. Normálně se nestarám o jídelní návyky studentského tanečního týmu. Ale pokud byl Meredithin apetýt takový, jako mé sestřenky – nebo ostatně mé tety – tak byl Sophiin předpoklad dost dobře možný.
„Ale pak jsme si uvědomili, že se nehýbá. Dokonce ani nedýchala.“ Sophie se na chvíli odmlčela a já si vážila té chvíle ticha, jako prvního doušku vzduchu po hlubokém potopení. Nechtěla jsem už víc slyšet o té smrti, ale nebyla jsem schopná tomu zabránit. Už tak jsem se cítila dost vinná. Ale ona ještě neskončila. „Peyton si myslel, že měla infarkt. Paní Rushing minulý rok ve zdravovědě říkala, že pokud svý tělo přetěžuješ a správně ho nevyživuješ, tvoje srdce nakonec přestane pracovat. Prostě jen tak.“ Luskla prsty a na jasném slunečním světle se jí v laku na nehty zaleskly třpytky. „Myslíš, že to je to, co se stalo?“
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že to nebyla řečnická otázka. Opravdu se ptala na můj názor na něco a nebyl do toho zahrnutý žádný sarkasmus.
„Nevím.“ Koukla jsem se do zpětného zrcátka, když jsem zatáčela na naši ulici a nebyla jsem překvapená, že vidím auto tety Val na cestě za námi. „Možná.“ Ale to byla naprostá lež. Meredith Cole byla třetí teenagerka, která v minulých třech dnech bez varování náhle zemřela a přestože jsem nechtěla mé podezření říct nahlas – přinejmenším zatím ne – dlouho už jsem si nemohla namlouvat, že ty smrti nebyly propojené.
Nashova teorie náhody narazila na ledovec a rychle se potápěla.