6.část

02.03.2012 08:46
 
"Esme je stále nadšená z nového přírůstku, Rosalie získala sestru, ale je stále stejná. No a Edward… Ten je od té doby, co jsme se odtud posledně odstěhovali, zvláštně zamlklý. V poslední době se to s ním zlepšovalo, hlavně díky Alice, ale když se dozvěděl, kam se stěhujeme, tak se zase začal stranit okolí," zoufal si tiše.
"Takže… Eh… partnerku nemá?" Určitě jsem musela být červená až za ušima.
"Ne, nemá." Podivně se pousmál a propaloval mě pohledem.
"Tak já se s vámi rozloučím, pravděpodobně se už neuvidíme." Spíše jsem se zašklebila, než abych vytvořila úsměv.
"Já si myslím, že se ještě pravděpodobně uvidíme," řekl s takovým podivným podtónem. Zvídavě jsem se na něj podívala, ale on nasadil takový kukuč dětské nevinnosti, což v jeho případě vyznělo trochu komicky.
"Rád bych, kdybychom se mohli sejít všichni. Předpokládám, že jsi jediný vlk žijící v La Push a právě s tebou by se jisti někteří rádi sešli. Samozřejmě pokud ti to vadí, tak nemusíš, ale bylo by možná i pro tebe vhodné, poznat další dva naše členy, abys na ně nezaútočila," vysvětlil mi jeho důvody. Byla jsem si skoro jistá, že zatím je i něco jiného, ale nadšeně jsem souhlasila. Musela jsem i krotit svůj výraz, aby nevyzněl tak moc vesele. Přeci jen jsme nepřátelé.
"Co kdybychom se sešli někde ve Forks? Zítra nemohu kvůli práci, ale pozítří mám jen ranní směnu, tak bychom se všichni mohli sejít odpoledne," navrhl.
"Ano, mohli bychom se sejít někde na kraji města, a pak se vydat do lesa, abychom nebyli nikým rušeni," přitakala jsem.
Podivně se zatvářil, jako by ho něco napadlo, ale nebyl si tím jistý. "Bello, co kdybychom udělali malou výjimku a pozvali tě k nám domů?" ptal se opatrně.
"Ale to je vaše území."
"Ano, ale když tě pozveme, tak přísahám, že na tebe nikdo z nás nezaútočí. Nemusela by ses tam bát, nejsme jako ostatní našeho druhu," uklidňoval mě.
Věřila jsem mu. "Musela bych to nějak opatrně zatajit Billymu, našemu náčelníkovi." Usmála jsem se. "Je vážně mnohem lepší, když jsem sama vlkodlak. Nemusím se bát o myšlenky."
"Takže bys přišla?"
"Ano," řekla jsem po chvilce ticha. Rozdrnčel se jeho telefon
"Skvělé. Já to oznámím rodině, ale jsem si jistý, že nebudou mít nic proti. O tobě jim nic neřeknu, nevědí, že jsi stále ještě naživu." Byl najednou veselý, když ho šel zvednout a jakmile se podíval po volajícím, tak vypadal i netrpělivě.
"Jste si jistý, že jim nebude vadit vlkodlak?" zeptala jsem se tiše, než to vzal.
"Uvidíme," řekl mi ještě, ale pak zvedl telefon. Stála jsem od něj nějaký ten kus, takže jsem neslyšela přesně, kdo volá, ale byla to nějaká žena.
"Uklidni se, Alice, nic se mi neděje." Trochu zvážněl a pak se zvědavě podíval na mě, jakoby ho něco napadlo.
"Nám se taky nic nestane. Jen jsem pozval jednoho vlkodlaka k nám domů," vysvětloval. Smršť jejích slov zesílila a on jen protočil oči a dál si telefon dál od ucha.
"Rosalie, nemusíš se ničeho bát. Je sám, on by na nás nezaútočil," vysvětloval s povzdechem. Pozvedla jsem obočí nad tou náhlou výměnou jmen, ale jen zaklepal hlavou, abych to neřešila.
"Doma vám vše vysvětlím. Myslím, že by bylo vhodné, abychom s nimi udrželi co nejlepší možný vztah, ne?" zkusil to na ni jinak. Nejspíše se uklidnila, protože se jeho zachmuřená tvář vyjasnila a on zase vypadal jako sluníčko.
Zaklapl to. "Jsi očekávána." Otočil se na mě.
"Myslím, že z toho někteří úplně nadšení nebudou." Podívala jsem se významně na jeho mobil.
"Jsem si jistý, že až tě uvidí, tak budou celí bez sebe," uklidnil mě.
"Asi bych už měla jít," řekla jsem poté, co se na dveře ozvalo klepání.
"Rád jsem tě viděl, Bello. A pozítří tě já sám vyzvednu na hranicích mezi La Push a Forks, souhlasíš?" zeptal se.
"Budu tam čekat." Usmála jsem se. "Na shledanou, Carlisle."
"Na shledanou, Bello," rozloučili jsme se oba a já vyběhla z nemocnice, abych našla nejbližší les, kde bych se mohla přeměnit a rozeběhnout se tak domů.
 
Billy už s Jacobem netrpělivě přejížděl před mým domem a čekal, jak "rande" dopadlo.
Řekla jsem jim o naší schůzce jen tolik informací, kolik potřebovali vědět. Pověděla jsem jim ještě o plánovaném setkání s dalšími členy. Moc se jim to nelíbilo, ale když jsem je ubezpečila, že to bude na veřejném prostranství, kde stále chodí lidé, upokojili se. Já se pro sebe jen ušklíbla. Život bez čtení myšlenek byl o poznání jednodušší.
 
Netrpělivě jsem přecházela sem a tam po okraji silnice a čekala, kdy se Carlisle objeví. Až teď jsem si uvědomila osudnou chybu, že jsme se nedohodli na konkrétním čase. Právě proto jsem tu byla už od dvanácti. Z domu jsem předtím vyšla už v devět, abych se nemusela proměňovat ve vlka.
Naštěstí mu to trvalo jen hodinu. S úsměvem jsem na něj zamávala a on přibrzdil své černé fáro. Otevřela jsem dveře a nastoupila do něj. Fakt, že jsem se přiblížila do auta, ve kterém byl můj nepřítel, mě nijak neznepokojoval.
"Doufám, že jsi nečekala dlouho, Bello." Usmál se na mě.
"Ne, před chvilkou jsem přišla," mírně jsem zalhala, ale vlastně to byla opravdu chvilinka, pokud se vezme, jak dlouho jsem na ně čekala, než se vůbec tady ukázali.
"Všichni už se na tebe těší. Edward je trochu netrpělivý, protože jsem mu nechtěl povědět, jak vypadáš a kdo jsi, ale jsem si jistý, že mi všechno odpustí, jakmile tě uvidí."
Mlčela jsem a jen se nechala vozit po nedávno udělané silnici.
Zastavili jsme až před obrovskou vilou, která se náhle objevila uprostřed lesa.
Než jsem se stačila vzpamatovat, otevřely se mi dveře a Carlisle mi galantně nabídl ruku. V ten samý okamžik se všichni vyhrnuli ven a já tak mohla spatřit 6 vyjevených pohledů.
"Neměl to být kluk?" zeptala se taková malá černovlasá dívka, kterou jsem ještě neznala. Jistě Alice.
"Bello?" zeptala se Esme stále překvapeně.
"Vy ji znáte?" zeptala se opět Alice, ale to už ke mně přicházela ta známá část rodiny.
"Ráda vás znovu vidím, Esme," přisvědčila jsem na její otázku o tom, kdo jsem.
"Páni, neměla bys být pod drnem?" smál se Emmett.
"Ano, jakto, že ještě žiješ?" zeptala se i Rosalie.
Mezitím stála na schodech pořád ta malá Alice a netrpělivě klepala nohou. Kolem ramen ji objal další neznámý upír a uklidňoval ji s úsměvem, ale obezřetným pohledem na mě.
Ačkoliv jsem chtěla jen jediné, tak jsem se neodvážila podívat na tu tvář, kterou jsem chtěla vidět nejvíc. Nevěděla jsem, co bych tam tak čekala. Překvapení jako u ostatních? Nebo byl na mne i po tolika letech naštvaný, že už jsem tam nikdy nepřišla?
"To je dlouhý příběh, Rosalie," odpověděla jsem jí.
"My máme času," zahřměl hlas Emmetta a stále se na mě díval jako na ducha.
Podívala jsem se konečně pořádně po všech a narazila jsem pohledem i na něj. Netvářil se nijak naštvaně, překvapeně možná, ale s hodně velkým úsměvem a v jeho očích plály nádherné jiskřičky nadšení.
V tu samou chvíli Alice vyjekla. Edward po ní střelil pohledem, pak přejel na mě a několikrát to takhle opakoval. Potom se usmál a otočil se na mě.
"Mohl bych si s tebou promluvit o samotě?" zeptal se navzdory nechápajícím pohledů od jeho rodiny a zároveň i mého.
"A-ano, asi ano," přisvědčila jsem a udělala krok k němu. Vzal mě za ruku a šel se mnou někam do lesa.
"Kam to jdeme?" zeptala jsem se.
"Jen tak daleko, aby nás ostatní neslyšeli," odpověděl klidně.
Ačkoliv jsem byla z jeho přítomnosti více jak nadšená, tak jsem teď byla dost zmatená, protože jsem nevěděla, o co mu jde.
Konečně se zastavil.
"Co se stalo Alice, že jsi tak vystřelil?" Nějak jsem tušila, že s tím má něco společného.
"Jen mě neviděla," řekl jen tak. Zvedla jsem obočí. "Všechno ti vysvětlím." Usmál se.
Stále jsem nic nechápala, ale to, že slíbil, že mi to vysvětlí, znamenalo další rozhovor s ním, takže jsem raději mlčela.
"Proč jsi tenkrát nepřišla?" zeptal se zklamaně.
"Chtěla jsem, vážně jsem moc chtěla, ale můj náčelník… Náš alfa, jak ho pojmenovali kluci, mi to zakázal a já nemohla odporovat. Nedá se porušit jeho zákaz." Pohledem jsem probodávala mé nohy.
"Jakto?" nechápal.
"To je taková záležitost ohledně vlků. Když nám náš alfa něco přikáže nebo zakáže, tak jeho příkaz prostě nejde porušit. Svazuje nás to," vysvětlila jsem.
"A ty jsi opravdu chtěla?" Najednou se usmál.
"Vždyť jsem to slíbila."
"A proč jsi stále naživu?" divil se.
Zčervenala jsem. "Chtěla jsem tě ještě někdy vidět," zašeptala jsem.
"Vážně?" zářil jako večerka na brzkém nočním nebi.
"Ne, lhala jsem. Jen tak jsem chtěla zjistit, jak dlouho dokážu žít bez toho, abych stárla," ušklíbla jsem se. Trochu se zamračil, ale i tak mu oči stále jiskřily.
"A co jsi zjistila?" Potlačoval smích.
"Že jsem nesmrtelná."
Zpět