5. kapitola

Byla jsem jen pár kroků od Brazellových stráží, když se probrali z překvapení a začali mě pronásledovat. Mírnou výhodou pro mě bylo mé vyděšení a nezatíženost zbraněmi. Dlouho to trvat nebude. Už jsem funěla námahou.

Jak jsem běžela chodbami, působily až záhadně prázdně. Pokud bych někoho našla, nebyla jsem si jistá, jak by mi mohl pomoci. Jako pro krysu, mou jedinou nadějí na únik, bylo najít nějakou díru a ukrýt se v ní.

Běžela jsem bez jakéhokoliv plánu, starajíc se jen o to, abych se udržela daleko od stráží. Chodby se rozmazávaly jedna v druhou, dokud jsem si nezačala všímat, jak vypadají. Zpomalila jsem, abych se zorientovala. Kde to jsem?

Světla v chodbě ubývalo. Moje dunící kroky rozvířily prach na podlaze. Zamířila jsem k izolované části hradu, ideální místo pro klidnou vraždu. Klidnou, protože bych neměla dost vzduchu ke křiku.

Rychle jsem odbočila do chodby vpravo, která vedla dále do tmy. Momentálně bez stráží v zádech, jsem zatlačila proti prvním dveřím, se kterýma jsem se setkala. Sténaly a vrzaly pod mojí váhou, ale pak se pevně zasekly. Vytvořila se mezera dostatečně velká pro mé tělo, ale ne hlavu. Slyšíc stráže v chodbě jsem se vrhla proti dveřím. Pohnuly se o další kousek. Spadla jsem po hlavě do tmavé místnosti a přistála na podlaze.

Stráže našly dveře. S hrůzou jsem sledovala, jak se je snaží otevřít. Mezera se začala zvětšovat. Rozhlédla jsem se po místnosti. Mé oči už se přizpůsobily šeru. Podlahu pokrývaly prázdné sudy a pytle prohnilého obilí. Pod oknem zaplňovala další prostor hromada koberců.

Po dalším úsilí strážců se mezera zase o kousek zvětšila. Vstala jsem a naskládala sudy na vrchol hromady koberců. Vyškrábala jsem se na ně, dostala se k oknu, jen abych zjistila, že je moc malé, než abych se jím protáhla.

Dveře zlověstně zapraskaly. Použila jsem loket, abych rozbila okno. Z rámu jsem vytáhla zbývající střepy a hodila je na zem. Krev mi stékala po rukou. Nedbaje bolesti jsem seskočila dolů a přitiskla se ke zdi vedle vchodu a snažila se potlačit zvuky mého dýchání.

S hlasitým zasténáním se dveře zastavily jen pár centimetrů od mého obličeje, jak stráže vtrhly do skladu.

„Zkontroluj okno. Budu krýt dveře,“ řekl Wren.

Vykoukla jsem zpoza dveří. Wrenův společník přistoupil k hromadě koberců a sudů, drtíc pod botami sklo.

Můj plán nebude fungovat. Wren zablokoval mou únikovou cestu. Rozbité okno jen oddálilo nevyhnutelné.

„Příliš malé, je pořád tady,“ zvolal strážný shora.

Můj mělký dech se zrychlil. Cítila jsem se malátná. Past na krysu sklapla. Byla jsem uvězněná u zdi, jako v kovových čelistech.

Mé myšlenky vytvořily chaotický oblak představ. Chytila jsem se dveří a snažila se nespadnout. Bzučivý zvuk vycházel nekontrolovaně z mého krku. Nebyla jsem schopná bzučení potlačit.

Usilovnější snažení jej potlačit, jen způsobilo, že byl hlasitější.

Vypotácela jsem se zpoza dveří. Se vším tím hlukem, který jsem nadělala, by se stráže měly podívat mým směrem, ale to se nestalo. Zdálo se, že jsou přimražení na místě.

Mé plíce se hlásily o další vzduch. Na pokraji ztráty vědomí mě bzučení propustilo. Zvuk se stále šířil místností, ale už nevycházel ze mě.

Stráže stále nereagovaly. Poté, co jsem se několikrát zhluboka nadechla, vyrazila jsem z místnosti. Nechtěla jsem ztrácet čas snažíc se to pochopit. Bzučení mě doprovázelo, jak jsem běžela zpátky cestou, kterou jsem sem přišla.

Hlasitý hukot ustal, jakmile jsem začala potkávat jiné služebnictvo spěchající chodbou. Vrhali na mě zvláštní pohledy. Uvědomila jsem si, že pohled na mě musí být docela impozantní. Přinutila jsem se zastavit běh a zklidnit své silně bušící srdce.

Krk mi hořel lapáním po dechu, moje uniforma byla potřísněná, bolest mi pulzovala loktem a jasné červené korálky kapaly z mých prstů. Při pohledu na své ruce jsem uviděla hluboké řezné rány od skla. Hleděla jsem na krev na podlaze.

Otočila jsem se a viděla řadu rudých kapek ztrácející se v chodbě. Přitiskla jsem si ruce k hrudi, ale už bylo pozdě. Nechala jsem krvavou stopu, po které půjdou Brazellovy stráže, jako vycvičení psi.

Přicházeli zpoza rohu na vzdáleném konci chodby. Jimi nezpozorována, jsem věděla, že každý rychlý pohyb by je na mě upozornil. Připojila jsem se ke skupině služebnictva, doufajíc, že mezi ně zapadnu. Bolest pulsovala v souladu s mým tepem.

Když jsem dorazila k odbočce, riskla jsem pohled přes rameno. Stráže stály na místě, kde má krvavá stezka končila. Wren gestikuloval, jak mluvil se svým partnerem. Proklouzla jsem za roh bez povšimnutí, a pak vrazila přímo do Valeka.

„Yeleno! Co se ti stalo?“ chytil mě Valek za ruku.

Trhla jsem sebou. Pustil mě.

„Já…spadla…na nějaké sklo.“ Tak tohle bylo slabé. Spěchala jsem to napravit. „Jsem na cestě to uklidit.“ Když jsem chtěla projít kolem Valeka, uchopil mě za rameno a otočil mě k sobě.

„Musíš navštívit doktora.“

„Ach…dobře.“ Snažila jsem se ještě jednou kolem něj projít.

„Doktor je tudy.“ Valek, tlačíc na mé rameno, mě nutil následovat jej zpátky chodbou ke strážím. Naivně jsem doufala, že mě neuvidí, ale jak jsme šli kolem, usmáli se, srovnávajíc krok s námi.

Pohlédla jsem na Valeka. Jeho tvář byla bez výrazu. Jeho uchopení na mém rameni zesílilo. Vedl mě Valek do nějaké odlehlé místnosti, kde by mě ti tři mohli zabít? Mohla bych to překazit? Ale pokud by mě chtěl Valek zabít, stačilo by mi odepřít protijed na Butterfly Dust.

Když se chodba vyprázdnila, Valek pustil mé rameno a otočil se, aby čelil dvěma strážcům. Zůstala jsem těsně za ním.

„Ztratili jste se?“ zeptal se Valek stráží.

„Ne, pane,“ řekl Wren. Byl o stopu větší než Valek a jeho ruce měly velikost mojí hlavy. „Jen chceme zpátky našeho vězně.“ Wren se snažil dostat kolem Valeka a chytit mě.

Valek jeho ruku odrazil. „Vašeho vězně?“ Valekův hlas prořízl vzduch jako ocel.

Stráže se na sebe nevěřícně podívaly. Valek neměl žádné zbraně. Zatímco druhý strážce byl menší než Wren, vážil jako dva muži. Stejné namyšlené úšklebky se objevily na tvářích obou strážných. Přemýšlela jsem, jestli tyhle do očí bijící úšklebky byly součástí jejich tréninku. Kuchař Rand by pravděpodobně vsadil měsíční mzdu na Brazellovy vojáky vyhrávající tuhle potyčku.

„Vlastně, je to vězeň Generála Brazella, pane. Teď kdybyste…“ Wren pokynul Valekovi, aby odstoupil bokem.

„Řekněte svému šéfovi, že by Valek ocenil, kdyby nemusel svého nového ochutnávače honit po celém hradu. A že ji má nechat být.“

Stráže se na sebe znovu podávaly. Začínala jsem mít podezření, že mají pouze jeden mozek, který sdílejí. Pokud jde o Valeka a jeho soustředěný výraz, přesunul se do bojové pozice.

„Máme rozkaz přivést dívku Generálovi. Ne předávat zprávy,“ řekl Wren a vytáhl meč, který mu visel u opasku.

Se zařinčením kovu, vytáhl druhý strážný také svou zbraň. Wren znovu požádal Valeka, aby ustoupil. Tváří v tvář dvěma zbraním, co by mohl Valek dělat? Utíkat, jako o život, to je to, co bych udělala, tak jsem přesunula svoji váhu na špičky nohou připravujíc se k útěku.

Valekova pravá ruka se rozmazala při pohybu dvou rychlých úderů zápěstím. Vypadalo to, jako by “zasalutoval oba strážce.“ Než mohli zareagovat, ocitl se mezi nimi, moc blízko, aby mohli použít meče. Přikrčil se, pokládajíc ruce na zem a otočil se. Pomocí nohou, Valek oba strážce porazil k zemi. Uslyšela jsem rachot kovu, zasvištění vzduchu vycházejícího z Wrena, nadávku toho druhého, než oba nehybně leželi na zemi. Bezradná jsem sledovala Valeka elegantně vstát od svých padlých protivníků.

Počítal si pod vousy. Když došel k desítce, sklonil se nad každým z nich a odstranil drobné šipky z jejich krků.

„Je to špinavý způsob, jak bojovat, ale já jdu pozdě k obědu.“