5.část

5. část

"Ano, opravdu nehodláme nikoho zabít, ani přeměnit. A co se území týče… Jednou se sem jistě vrátíme, ale to v nejbližší době nebude," přisvědčil mu Carlisle.

"Přejeme vám hodně štěstí v tomto předsevzetí a jsme rádi, že jsme vás mohli poznat, i když bychom byli radši, kdybychom se nesetkali," rozloučil se Ephraim upřímně a jemně se u toho smál.

"I my vám přejeme mnoho zdarů v životě a bylo nám ctí se s vámi setkat. Na shledanou, Ephraime, Levi, Quile, Bello." Otáčel se vždy pomalu na toho, s kým se loučil. My jsme jen pokývali hlavou.

"Na shledanou, Carlisle, Esme, Edwarde." To jméno procedil trochu trpce, "Emmette, Rosalie." Díky bohu za naší paměť.

Potom jsme se již tradičně dívali na jejich odcházející záda. Edwardovi chvíli trvalo, než se dal do pohybu, ale jeho bratr mu v tom nadšeně pomohl.

I když ostatní odešli, já tam stále zůstala ve vlčí podobě. Byla jsem ztracená. Už nikdy jsem ho neměla vidět…

 

 

Jakmile odešli, začali ostatní přemýšlet o tom, že by se už přestali měnit a to by mělo způsobit opět jejich stárnutí. Ani jsem si neuvědomila, že teď nestárnu. Uvázla jsem fyzicky asi na dvaceti letech. Psychicky jsem to byla stále já, jen už o něco vyzrálejší.

Novinka o tom, že nestárnu, ve mně vyvolala smíšené pocity. Navždy jsem tu být sama nechtěla, ale kdyby to pak znamenalo, že by se vrátil…

Rozhodnutí bylo až dětinsky jednoduché a možná i trochu sobecké. Snažila jsem se na to nemyslet, aby ostatní neprokoukli můj záměr. Za těch pár let už jsem byla procvičená něco jim utajit, takže jsem se velmi snažila, aby nepřišli na nic.

Nejprve se rozhodl Quil. Našel si partnerku a tím zkazil marné naděje mého táty, který doufal, že jednou budeme spolu. Velmi jsem mu to přála, hodili se k sobě, měli se rádi a byla to právě taková, jakou bych si pro něj představovala.

Trochu ve stejný čas se rozhodli i Levi s Ephraimem. Co bylo ale zajímavější, Ephraim se otiskl. Vyprávěl nám, jaké to je, v myšlenkách jsme to my dva mohli i vidět. Trochu mi to připomínalo mě a Edwarda, jen u nás to vypadalo malinko jinak. Skoro jako normální zamilování, i když už na první pohled, co se týče mé strany.

Nakonec jsem zůstala sama. Po dvou svatbách přibyla i ta třetí a všichni mí bratři si užívali rodinného života. Ephraim byl stále náčelník kmene, i když už se nepřeměňoval, a já zůstala posledním vlkodlakem.

Všem jsem tvrdila, že i já už se nepřeměňuji. Ze začátku mi na to skočili, ale netrvalo to dlouho. První, kdo mi řekl, že o tom ví, byl můj otec, když umíral. Jeho poslední přání bylo, abych už s tím přestala a měla konečně normální život. Bylo mi líto, že jsem právě toto přání nemohla splnit. Potřebovala jsem ho ještě alespoň jednou vidět.

Další, kdo mi to pověděl, byl Levi. Bál se o mě, nechtěl, abych stále doufala v nemožné a proměňovala se v tvora, kterého jsem jeden čas nemohla ani vystát. I on to měl marné, nedonutil mě. Tvrdohlavě jsem si stála za svým a hodlala se toho i držet.

Jenomže si toho, že nestárnu, všimli i normální lidé. Otcův dům byl na okraji lesa, daleko od ostatních a blízko ke starším a mým bratrům, ale i tak jsem musela chodit nakupovat nebo jít jen na obyčejnou procházku po pláži. To druhé jsem si mohla možná i odpustit, ale to první určitě ne.

Řešila jsem to velkými vycházkami do velkoměsta, kde jsem si nakoupila. Nikdo mě tam neznal a v podobě vlkodlaka jsem tam byla za chvilku. Problém byl donést tašky domů, ale i s tím jsem si poradila, když jsem si vyrobila takové, které mi přesně padly na záda.

Takže i toto bylo vyřešené a já z domu už raději nevycházela do rezervace. Pouze les mohl vědět o mé přítomnosti. Jediní, kteří za mnou chodili, byli mí bratři s jejich syny. Oni už byli zasvěceni do tajemství, věděli, že ho nikomu nesmí vyzradit, a mohli se tak se mnou vídávat.

Své útočiště jsem opustila až tehdy, když jsem šla na pohřeb. Čas plynul abnormálně rychle a i mí bratry dostihl. V jednu chvíli jsem si říkala, jak je to nefér, že tu zůstanu sama, ale pak jsem si musela připomenout, že to dělám z vlastní vůle a nikdo za to nemůže.

Postupně jsem se tak rozloučila se všemi, se kterými jsem mohla běhat po lesích. Později to byli i jejich děti, které měli mezitím dalšího potomka Taha Akiho, a tedy i oni umřeli. Ačkoliv jsem se nikdy nestala náčelníkem kmene, byla jsem jeho pravá ruka, a proto jsem na všech radách starších byla přítomna.

 

"Neuvěříš, co se stalo." Přišel za mnou jednou Billy Black - nynější náčelník. Nikdo si mě v městečku už nepamatoval, tak jsem zase mohla svobodně chodit ven a z místního domu hrůzy, kde jsem bydlela, jsem udělala průměrný domeček v dnešní době.

"Jacob zase něco vyvedl?" zeptala jsem se s úsměvem.

"Ne, ten teď seká dobrotu. Ale Studení se přistěhovali zpět. Do Forks!" sdělil mi a mně zaskočilo sousto, které jsem právě polykala.

"Jací… Jací Studení?" kašlala jsem.

"Ti, co už tady jednou byli. Cullenovi!" vyřkl ta slova, na která jsem sedmdesát let čekala.

"Ale to je přece hloupost. Říkali, že sem přijedou minimálně tak za devadesát let a to ještě neuplynulo," snažila jsem se přesvědčit sama sebe. Dlouhé roky jsem přemýšlela, co udělám, až sem konečně dorazí, a teď jsem skoro vystrašená.

"Přišli dřív." Pokrčil rameny. "Víš, co to znamená? Místní kluci se zase budou měnit a nyní se mohou změnit i dívky," strachoval se.

"Půjdu si s nimi promluvit," vyhrkla jsem pevně o tom přesvědčená.

"Nemůžeš, jsi sama. Neubránila by ses jim a podle zvěstí se k nim přidali ještě dva upíři."

"Billy, to já jsem s nimi podepsala smlouvu, nemusíš se bát, Forks je neutrální území, které nepatří nikomu, mohu se s nimi sejít a oni mi nesmí ublížit," uklidňovala jsem ho.

"Nedělal bych to," stál si stále za svým.

"Alespoň to zkusím." Usmála jsem se na něj a rozloučila se s ním. Nešla jsem hned se s nimi sejít, ale na místo, kde jsem byla posledních pár desetiletí častěji než doma.

Jako vlkodlak jsem se tam zhluboka nadechla a mrzelo mě, že on tu nebyl, ale až nyní na mě dolehla celá realita.

Vždyť on si mohl už dávno najít někoho jiného s kým je teď šťastný a já na něj bláhově čekala!

Nechtěla jsem si to přiznat, ale byla to vcelku reálná představa. Vždyť byl tak nádherný, že se určitě mohl s někým seznámit a teď s ní být šťastný. Přála jsem mu to, ale sobecky bych byla raději, kdyby nikoho neměl.

Chvilku jsem tam jen tak ležela, ale pak jsem vstala, abych si s nimi promluvila a varovala je.

Na kraji lesa, kde už začínalo Forks, jsem se přeměnila a šla po svých. Netušila jsem, kde by mohli být, tak jsem se jen tak toulala kolem. Štěstí mi přálo. Když jsem procházela kolem jednoho obchodu, zaslechla jsem, jak si místní drbny právě o nich povídají a poskytli mi i důležité vodítko. Řekli, že Carlisle pracuje v nemocnici jako chirurg. Zdálo se mi to sice nemožné, protože na chirurgii je hodně krve, ale neměla jsem na výběr. Byla to jediná stopa, která mi byla poskytnuta.

 

V nemocnici jsem šla hned na recepci a zeptala se, jestli zde teď není Carlisle Cullen. Paní za pultem, která byla určitě mladší než já, se zasněně usmála a neurčitě mi odpověděla, že je u sebe. Čímž mi teda moc nepomohla.

Rozhodla jsem se nasadit svůj snad dobrý čuch a hledat nasládlou vůni. Jenomže jsem ji cítila všude, i tak jsem šla jako vodící pes po nejčerstvější stopě, která mě překvapivě dovedla před dveře s tabulkou s jeho jménem.

Nervózně jsem zaklepala a čekala, až mě vyzve dál. To se nekonalo a dveře se začaly otevírat.

"Bello?" zeptal se překvapeně, jakmile mě uviděl.

"Dobrý den, Carlisle." Nervózně jsem se usmála.

"Pojď dál." Ukázal dovnitř stále trochu vyvedený z míry. Poslechla jsem ho a sedla si do židle před jeho krásným psacím stolem. "Jak to, že jsi stále naživu?" Byl trochu vykolejený.

"Eh… To je na dlouhé vyprávění," vykrucovala jsem se. "Jen jsem vás chtěla pozdravit, připomenout naší úmluvu a zeptat se, jak dlouho tu hodláte být," řekla jsem všechno najednou.

Usmál se. "Neboj, víme, kam až můžeme zajít. A vzhledem k tomu, že jsme se sem teprve přistěhovali, tak bychom tu ještě nějaký čas chtěli pobýt. Nejlépe jako minule," odpověděl mi na vše.

"Abyste rozuměl, Carlisle. To, že tu jste, způsobuje přeměnu u kluků v našem kmeni. Stávají se z nich takoví, jako jsem já. Proto se rada starších bojí, aby to nepostihlo moc mladé následovníky. Těm klukům bylo nedávno patnáct let, což je docela brzy. Existují sice výjimky, ale průměr je takovýto," vypověděla jsem mu.

"To je zajímavá úvaha. Co bychom mohli udělat, aby se nezačali měnit?" zeptal se se zájmem.

"Asi jen se odstěhovat." Usmála jsem se. "Možná, že pokud budete dodržovat hranice, tak se měnit nezačnou, ale na jistotu to netuším."

"Víš, Bello, chtěli bychom tu nějaký čas zůstat, a přesto bychom byli neradi, kdyby se členové vašeho kmene začali měnit," vysvětloval mi.

"Nemohu vám přikázat, abyste se odstěhovali, nic jste neporušili. Prostě to nejde. Já to našemu náčelníkovi vyřídím. Jen se bojím, že i přesto byla jedna část smlouvy porušená," svěřila jsem se.

Zvědavě se na mě podíval. "A která?"

"Pokud si dobře pamatujete, tak jsme nechali zapsat, že nikoho dalšího už neproměníte, ale prý máte o dva členy víc."

Rozesmál se. "Nemusíš se ničeho bát, Bello. Alice a Jasper se k nám přidali. My je neproměnili," ukončil se smíchem.

"To jsem ráda," oddechla jsem si. "A jak se ostatní mají?" zeptala jsem se tišeji na otázku, která mě opravdu zajímala.

"V podstatě je všechno jako dřív. Jen je doma víc zábavy, když Emmettovi nic neprochází kvůli Alice. Opravdu jsme si ty dva hodně oblíbili a jsou teď nedílnou součástí naší rodiny. Neuměl bych si představit, kdyby chtěli od nás odejít."

"I Esme, Rosalie a... Edward?" nepatrně jsem se odmlčela. Nevím, jestli si toho všiml, ale nedal na sobě nic znát.