4.kapitola
02.03.2012 08:55
4. kapitola
A každý vraždí, co má rád,
Ba každý vraždí, leč
Zde hořký pohled zabíjí,
Tam sladká vraždí řeč,
Zbabělec vraždí polibkem,
Statečný bere meč.
-Oscar Wilde
"Musíš vstávat."
Připadala jsem si jako pitomec. Celý můj život byl o vstávání a ulehávání. Aspoň v posledních dnech. Mezitím si odskočím zničit střeva a nohy a hned šup zase do postele.
Zamžourala jsem na mandlové oči Morgan a musela se usmát. Byla vitální i po ránu, což já nechápu. Se vstáváním jsem vždy měla problém a budíky pravidelně skončily v koši. Nicméně tohle byl první můj vyučovací den. Musela jsem se upravit, i když jsem nechtěla.
Zamířila jsem do koupelny, smyla ze sebe všechny starosti aspoň na pár minut, navlékla si uniformu, skládající se ze sukně (vážně odporné, sukni jsem na sobě neměla od pohřbu mé matky a prarodičů. Ještě k tomu ho měli společný, umřeli totiž ve stejnou dobu), bílé košile s dlouhými rukávy, károvanou modrou kravatou a tenisek. Na ty jsem jim kašlala, svoje boty si neopustím. Do kapsy od saka jsem strčila mobil, abych mohla kontaktovat Viktora a nechat se uklidnit jeho slovy.
Nohy a záda mě stále bolely, ne však v takovém rozsahu. Čas je nejlepší lékař, to se musí uznat. Za doprovodu trpělivé Morgan jsem bezpečně dorazila do třídy Umění. Ona odešla o kus dál, zrovna měla Fyziku, což jsem naprosto nechápala. Nesnášela jsem tyhle předměty, jež jsou o ničem.
Lavice tu byly sešoupnuty do nebezpečně vypadajícího půlkruhu. Nelíbilo se mi to, já bych nejradši seděla v zadu, zalezlá a tenhle systém mi to znemožňuje. Nicméně jsem zasedla jakousi postranní lavici, zavěsila sako na židli a vyhrnula si rukávy.
"Dobré ráno, žáci!" zazpívala jakási profesorka, jejíž vlasy se okolo jejího obličeje živě kroutily. Měla je šedivé a svázané do drdolu, zřejmě aby je trochu zkrotila. No, moc se jí to nedařilo. "Díky změně na osnovách dnes nemůžeme dokončit minulou práci." Mávla rukou a na stojanech, rozmístěné po celé délce místnosti, se místo čáranic objevil sněhově čistý papír. "Máte za úkol mi namalovat, jakou představu máte o Rusku."
Studenti nechápavě štěbetali, takovou blbost zřejmě ještě nemalovali. Každopádně se rozprchli ke svým stojanům, se štětci v rukou.
Já popadla ten svůj, jenž mi paní profesorka tiskla do ruky. "Vítám tě tu, Abigail," pronesla slavnostním hlasem.
Kývla jsem, tuhle větu jsem tu slýchala nějak moc často. I uklízečka na chodbě na mě mávala a přála mi štěstí. Neříkám, že to nebylo milé. "Děkuju," rozhlédla jsem se po třídě. "Čím mám malovat?"
"Štětcem, samozřejmě," odpověděla s šibalským úsměvem.
Zavrtěla jsem hlavou. "Myslím barvy."
"Tohle je můj vynález," řekla pyšným hlasem a štětec pozvedla naproti světlu. "Je to na stejný způsob, jako ty naše báječné přívěšky."
Nevěřícně jsem na ní zírala, ale to už mě popadla za ramena a tlačila k volnému stojanu. Čekal tam na mě, dřevěný a skromný, až s moc velkým papírem. "Dala jsem to těch štětců svou energii, svou Moc a tak malují, aniž by potřebovaly barvu. Jen to zkus. Pomysli na nějakou barvu a nakresli čáru."
No to jistě, ta baba je fakticky šílená. Nicméně jsem jí chtěla udělat radost a myslela na modrou barvu. S očekáváním, že čmárnu a nic, jsem nakreslila pěkně křivou modrou… křivku. Přesunula jsem svůj zrak ze štětce na ní. "To je úžasné."
"Děkuji," znovu zopakovala gesto ze začátku hodiny a mé plátno opět tkvělo čistotou. S údivem jsem se pustila do práce a ani nepřemýšlela, čím začnu.
***
Rudá krev s odstíny hnědé protékala mezi dlažebními kostky až na konec obrazu. Byla zředěná, pomáhal jí bubnující déšť. Musela jsem říct, že na tohle jsem byla hrdá. Vystihlo to Rusko v tom špatném slova smyslu. Vzadu, v pozadí obrazu byly vidět špinavé ulice a ještě neroztálý sníh. Nebylo vidět, čí krev je, jen kus ruky, bezvládně ležící na chodníku a nečisté uličky, s neumytými okny a na pět zámků zavřenými dveřmi.
Jediné, čím jsem si byla jistá jako talent, bylo malování. Nikdy jsem nebyla odvážná, příliš hezká, ani sportovně nadaná. Ale dokázala jsem zvěčnit každou situaci pomocí barev, tužek a všemocných nástrojů k tomu potřebným.
Když údajně zazvonilo, všichni jsme se vydali na další hodinu. Nechali jsme naše díla tak, jak jsou. Na chodbě jsem znovu narazila na Morgan. Flirtovala s jakýmsi nechutným blonďákem, chichotala se, a jakmile mě spatřila, vymluvila se a kráčela za mnou.
"Kdo to je?" kriticky jsem se ušklíbla. Ne, že by to byl doslovný hnusák, ale holka s její extrémně vyspělou postavou si mohla vybírat a mít na každém prstu jednoho.
"David," pípla neslyšitelně a mně bodlo u srdce. Zastavila jsem se a ohlédla se na toho kluka. Tohle je David Letterwolf, ten, jenž hledám. Ten, kvůli komu jsem opustila svého nejlepšího kamaráda a zemi, v níž jsem posledních sedm let přežívala. Podle popisu seděl, byl to perfektní Letterwolf. "Co je?"
"Nic, " vymluvila jsem se tou nejblbější výmluvou na světě, ona se však zařehtala, obtočila ruku okolo mé paže a vedla mě do třídy.