4.kapitola

Kapitola IV.

"Probuďte se slečno!" říkal nějaký hlas, který jsem uslyšela z velké dálky. Někdo na mě mluví. Chci otevřít oči, ale nejde to. Zkusím to podruhé, to už jde trošku líp, ale vidím před sebou jen bílou mlhu. Až na počtvrté se mi podaří otevřít oči a spatřím, jak se nade mnou sklání něčí cizí tvář. "Tak už jste vzhůru slečno?" ptá se mě ten dotyčný "Ano jste v nemocnici." řekne, když si všimne mého zmateného pohledu "Proč jsem tady? A kdo vůbec jsem a jak se jmenuju? Vůbec nic si nepamatuji." byla jsem vyděšená z toho že si na nic nemohu vzpomenout. Jmenuji se Jordan Greenwood. Jsem tvůj ošetřující lékař. Jsi v nemocnici, protože jsi měla ošklivou autonehodu. Jela jsi se svým chlapcem a narazil do vás nějaký kluk, který jel hrozně rychle. Tvůj kluk David, tak se jmenoval, to bohužel nepřežil. Chvíli po tom, co jsme tam přijeli, zemřel na vnitřní zranění. Ale než zemřel řekl mi takovou pro mě nepochopitelnou věc. Přesně řekl: "Vím že zemřu, řekněte Olívii, že ji miluju a že toho co jsem jí udělal hluboce lituji a že je mi moc líto, že to už nestihnu napravit. Řekněte jí, že doufám že na mě bude vzpomínat v dobrém a že mi jednou odpustí. Moc ji miluju" nevěděla jsem co si o tom mám myslet "Ale ty už jsi unavená, sestřička ti příjde píchnout injekci, aby jsi usnula. A jmenuješ se Olívie Simsenová. Zase za tebou příjdu." řekl a spěšně odešel. Za okamžik přišla sestřička, píchla mi injekci po které jsem okamžitě usnula.

Během pár dnů jsem se dozvěděla, že ten kdo nás srazil se jmenuje Nick, tomu se nic nestalo, jen se psychicky zhroutil. Je na klinice, kde se léčí ze šoku a není schopný výslechu. Po týdnu mi lékař dovolil návštěvy, ale jen rodinný příslušníky. Tedy strýčka a tetu. Věděla jsem, že moji rodiče jsou mrtví. A že žiju s tetou a strýčkem. Nejvíc mi, ale teď vadí, že je nepoznávám. Každý den musím chodit na různá vyšetření a na převazy chodím obden.

Po dlouhých dvou měsících v nemocnici jsem si konečně na něco vzpomněla. Konečně přišel den, kdy se mi začala vracet paměť, začalo to v tu chvíli, kdy jsem četla malým dětem pohádkovou knížku. Najednou mi před očima vyvstal obraz mé maminky, která mi četla pohádkovou knížku, mohlo mi být tak 5let. Po téhle vzpomínce následovaly další. Vzpomněla jsem si na: tatínka,Mirka,Lukáše,na Gailu, na naši partu,na tragickou smrt mých rodičů, na tetu a strýčka, ale nemohla jsem si vzpomenout na Davida ani na ten den, kdy se odehrála ta autonehoda a taky jsem si nevzpomněla na Nicka, jakoby neexistoval. Když jsem řekla doktorovi na co jsem si vzpomněla a na co ne, jen mi klidně řekl "Neboj se Olívie, na Davida i na ten den si vzpomeneš, třeba né hned, ale časem určitě ano. Víš to že si na to nevzpomínáš je ještě pozůstatek šoku, tvé podvědomí ti tyto vzpomínky odhalí, až si bude jisto, že jsi na to připravená. Nemyslím tím fyzicky, ale hlavně psychicky a to je teď to nejdůležitější. Aby jsi se uzdravila. Až příjde čas tak si vzpomeneš. Jedinou radu kterou ti nyní mohu dát je ta, aby jsi si nezkoušela vzpomenout za každou cenu, tím docílíš jen toho, že se budeš trápit a nevzpomeneš si. Pamatuj si to." "Dobře pane doktore, moc vám děkuju, moc jste mi pomohl." "Od toho jsem přece doktor" odpověděl mi s úsměvem.

Po dalším měsíci jsem konečně mohla jít domů. Ten den mi přišel pan doktor oznámit, že už jsem zdravá a že jdu dneska domů. Okamžitě jsem volala tetě a strýčkovi, aby pro mě přijeli, nechtěla jsem tu strávit už ani chvilku. Během půl hodiny dorazili. Teta mi pomohla zabalit a mezitím co jsem se oblékala, odnesl strýček moje věci do auta.

Jakmile jsme nasedli do auta přepadl mě stísněný pocit, něco mezi strachem a dojetím. Vystoupili jsme z auta a teta mi povídá "Vítej doma Olívie" "Děkuji teto jsem moc ráda, že jsem konečně doma. S těma, které mám moc ráda" "Vždyť mi tě taky máme moc rádi!" řekl strýček jemně. Jakmile jsme vešli dovnitř, uviděla jsem přes celou místnost natažený transparent, na kterém bylo napsané: "Vítáme vás doma slečno Olívie!!!" a pod tímto textem byly podpisy všem našich zaměstnanců. Do očí mi vyhrkly slzy dojetí a měla jsem co dělat, abych se nerozplakala. "Moc vám všem děkuju, jste na mě moc milí!" řekla jsem a hlas se mi chvěl. Všichni zaměstnanci byli totiž nastoupeni v hale, protože mě chtěli přivítat. A přivítání to bylo skutečně nádherný.

Druhý den po obědě ke mně přišla na návštěvu Gaila. "Ahoj Gailo. Jak se máš?" "Ahoj Olívie, mám se dobře, akorát jsi mi moc chyběla." "Ty mě taky Gailo a moc. Víš myslela jsem si, že si najdeš jinou kamarádku a se mnou už nebudeš chtít kamarádit." "Ale to víš že ne Olívie, jsi má nejlepší kamarádka a to se nezmění." "Díky ani nevíš jak jsi mě potěšila." "To neřeš. Kdy jdeš do školy?" "Za týden, sedíme zase spolu? Co James a ostatní?" "Sedíme spolu, James a i ostatní se na tebe už moc těší." "Opravdu? A co je nového?" "Opravdu a nového je to, že je dějepisářka na mateřský, takže máme novýho učitele. Je mu 24let, je svobodný a nemá přítelkyni." "A je hezkej?" "Jo je moc hezkej, všechny holky ze školy po něm jedou." Byla u mě asi 4 hodiny a pak šla domů. Potom přišla teta a zeptala se mě, jestli nechci vidět Bleska. Samozřejmě že jsem ho vidět chtěla. Měla jsem hroznou radost z toho, že mě Blesk poznal. Byla jsem dojatá. Zeptala jsem se tety, zda se můžu jet projet. Teta k mé velké radosti svolila. Vyjela jsem si do krásného údolí které nám patří. Milovala jsem to tady. Byla to mýtina, kolem níž rostl živý plot. Sem se dostal jen ten, kdo věděl, kde je ukrytá cestička. Jinudy se sem nikdo nedostane. Uprostřed mytíny bylo nádherné a kouzelné jezírko, ke kterému se váže krásná, tajemná ale smutná legenda. O té se ještě zmíním. Tohle místo je stovřeno pro relaxaci a odpočinek. Když se rozhlídnu po této krajině, je ve mně hned mír a v duši mám klid. Opravdu mi připadá, jakoby toto místo bylo kouzelné a nejen tím jak vypadá, ale i tím jak se tu člověk cítí. Myslím si, že ikdyž má člověk starosti a je v depresi, tak kdyby se ocitl tady, tak by to z něho určitě spadlo. Toto místo je naplněno pozitivní energií. Strávila jsem tu pár hodin příjemné relaxace. Až když se setmělo, napadlo mě, že bych se měla pomalu vrátit. Byl už večer, když jsem se vrátila domů. Po večeři jsem si šla do pokoje číst. A pak jsem si lehla a jakmile se moje hlava dotkla polštáře, jsem usnula.