4. kapitola - 1. část

„Neměli bychom zkontrolovat, jestli není mrtvá?“ Zeptal se jeden z Brazelových vojáků. Držel lucernu u dveří, jeho těžká zbraň na opasku cinkala s každým pohybem.

„Ne. Ta hospodyně ji každé ráno kontroluje a dává jí nějaký lektvar. Uslyšíme o tom dostatečně brzy. Krom toho, hrozně to tady páchne.“ A začal si rukou mávat před obličejem.

„Jo. Pokud tenhle pach nezničí náladu, pak sundávání jejího zvratky nasáklého oblečení určitě ano. I když…“ Voják držící lucernu se krátce dotkl pout visících z jeho opasku. „Mohli bychom ji dotáhnout do lázní, očistit ji a trochu se pobavit, než zemře.“

„Ne, někdo by nás mohl spatřit. Pokud přežije, budeme mít spousty času stáhnout z ní uniformu. Bude to jako otevírání dárku, a rozhodně zábavnější, když bude vzhůru.“ Dodal chlípně. Pak se rozesmáli.

Pokračovali dál chodbou a za chvíli se mi ztratili z dohledu. Já se dál držela u zdi, a pak mě napadlo, jestli to, čeho jsem právě byla svědkem, bylo skutečné. Jsem snad stále paranoidní? V mé hlavě to vypadalo, jako bych ji měla příliš dlouho namočenou v kaluži vody. Závrať a nevolnost projížděla mým tělem.

Vojáci byli dávno pryč, než jsem se propracovala k odvaze vrátit se do svého pokoje. Zatlačila jsem do širokých dveří a strčila lucernu před sebe, svítíc světlem do každého kouta a pod postel. Ostrý, štiplavý zápach bylo to jediné, co mě mohlo napadnout. S dávením jsem odemkla okenice a rozrazila je, zhluboka se nadechujíc čistého vzduchu.

Podívala jsem se na odpornou louži na podlaze. Poslední věc, kterou jsem chtěla udělat, bylo vyčistit ji, ale věděla jsem, že bych se nikdy nebyla schopná vyspat, kdybych měla dýchat ten odporný pach. Po útoku na hlavní zásoby domácnosti, a zastavováním se při občasných záchvatech nevolnosti, se mi podařilo vydrhnout podlahu bez ztráty vědomí.

Vyčerpaná jsem se natáhla na postel. Byla hrbolatá. Obrátila jsem se ve svých přikrývkách, doufajíc, že najdu lepší polohu. Co když se Brazellovi vojáci vrátí? Spící na posteli bych mohla být snadným terčem. Sama jsem se okoupala, takže by nebylo třeba táhnout mě do lázní. Místnost je cítit desinfekcí a já zapomněla zastrčit židli pod kliku.

Představa se dostavila náhle, živá scéna mě připoutané k posteli, bezmocná, zatímco mě vojáci pomalu svlékají, aby si zvýšili chuť ochutnáním mého strachu.

Zdálo se, že stěny mého pokoje pulsují a tloustnou. Vtrhla jsem na chodbu, očekávajíc, že spatřím Brazellovy vojáky číhající u mých dveří. Chodba byla tmavá a opuštěná.

Když jsem se pokusila znovu vstoupit do svého pokoje, zasáhl mě pocit, jako by mi někdo přidržoval u obličeje polštář. Nemohla jsem nohy přinutit k překročení prahu dveří. Můj pokoj byl past. Paranoidní efekt My Love nebo zdravý rozum? Přemýšlela jsem. Nerozhodnost mě držela v předsíni, dokud můj žaludek nezakručel. Vedena svým hladem jsem se vydala pro jídlo.

Doufajíc, že najdu kuchyň prázdnou, jsem byla vyděšena vysokým mužem s bílou uniformou, na přední straně potištěnou dvěma diamanty, mumlajícím si pro sebe, když poskakoval kolem pecí. Jeho levá noha se ani neohnula. Snažila jsem se proplížit, ale uviděl mě.

„Hledáš mě?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Hledala jsem…něco k jídlu.“ Zaklonila jsem se ve snaze vidět mu do tváře.

Zamračil se a přenesl váhu na zdravou nohu, jak studoval mou uniformu. Je příliš hubený na kuchaře pomyslela jsem si, ale byl oblečen do správné uniformy a jen kuchař bývá vzhůru tak brzy. Byl pohledný takovým jemným způsobem se světle hnědýma očima a krátkými hnědými vlasy. Napadlo mě, jestli to je Dilanin Rand, který mluvil o Margg.

„Posluž si.“ Ukázal směrem ke dvěma kouřícím bochníkům chleba. „Právě jsi mi vyhrála týdenní mzdu.“

„Promiňte,“ řekla jsem, zatímco jsem odřízla velký kus chleba. „Jak bych vám mohla vyhrát peníze?“

„Jsi nový ochutnávač. Mám pravdu?“

Přikývla jsem.

„Každý ví, že ti Valek dal dávku My Love. Chytil jsem se šance a vsadil týdenní mzdu, že přežiješ.“ Zastavil se, aby vytáhl další tři pecny chleba z trouby. „Byl to risk, protože jsi nejmenší a nejvyhublejší ochutnávač, jakého jsme kdy měli. Většina ostatních vsadila, že nepřežiješ, včetně Margg.“

Kuchař se prohrabal jednou skříní. „Tady.“ A podal mi trochu másla. „Udělám ti pár sladkých koláčů.“ Popadl různé ingredience z polic a začal zpracovávat těsto.

„Kolik ochutnávačů už tady bylo?“ Zeptala jsem se ho mezi sousty. Práce o samotě mu zřejmě nevyhovovala. Vypadal potěšen, že má společnost.

S rukama stále v pohybu, řekl: „Pět od doby, kdy Velitel Ambros převzal moc. Valek miluje své jedy. Otrávil mnoho Velitelových nepřátel a má rád, když se může procvičovat. Víš, čas od času testuje ochutnávače, aby se ujistil, že nezlenivěli.“

Kuchařova slova mi přeběhla po páteři. Měla jsem pocit, jako by mé tělo bylo tekutinou a vařilo se v obří míse. Byla jsem jen louží složek, které někdo drtí a míchá k použití. Když kuchař nalil těsto na pánev, má krev syčela společně se sladkými koláči.

„Chudák Oscov, Valek jej nikdy neměl rád. Testoval ho neustále, dokud nepodlehl tomu tlaku. ‘‘Oficiální‘‘ příčina smrti byla sebevražda, ale myslím, že jej Valek zabil.“

Otočka. Zírala jsem na kuchařovo hbité zápěstí, kterým otáčel koláče. Svaly se mi chvěly společně se zvukem smažených koláčů.

Dělala jsem si tady starosti s Brazellem, ale když udělám jeden chybný krok s Valekem a…Otočka. Mohla bych být pryč z tohoto světa. Pravděpodobně měl pár jedů v záloze jen pro případ, že by se rozhodl ochutnávače nahradit. Ohlédla jsem se přes rameno, představujíc si Valeka přicházejícího do kuchyně, aby otrávil mou snídani. Nemohla jsem si ani užít rozhovor s upovídaným kuchařem, aniž bych si nepřipomněla, že ochutnávání možná otráveného jídla není jediné nebezpečí v nové práci.

Kuchař mi podal talíř se sladkými koláči, další tři bochníky chleba vytažené z trouby a pánev zalil dalším těstem. Vařící sladké koláče byly vzácnou pochoutkou, kterou jsem hltala i přes svůj podrážděný žaludek.

„Oscov byl mým přítelem. Byl také nejlepším Velitelovým ochutnávačem. Každé ráno po snídani mi přicházel pomáhat vymýšlet nové recepty. Musím jídlo neustále vylepšovat a obměňovat, jinak si Velitel začne hledat nového kuchaře. Jestli víš, co tím myslím?“

Přikývla jsem, otírajíc si máslo z brady.

Napřáhl ke mně ruku. „Jmenuji se Rand.“

Potřásla jsem mu rukou. „Yelena.“