4.část

"Ahoj, chtěla bych s tebou o něčem mluvit," vyhrkla jsem a sápala se k nim do domu.

"Co potřebuješ?" Změřil si mě podezřívavým pohledem.

"Víš, chtěla bych si teď vzít volno. Alespoň do konce školy. Poslední dobou to opravdu flákám a teď, když jsme se Studenými uzavřeli příměří, tak bych mohla zůstat doma, ne?" vysypala jsem na něj svou prosbu.

Zkoumavě mě pozoroval. "Vysvětlím to klukům. Myslím, že to teď ve třech zvládneme," souhlasil nakonec a mně se ohromně ulevilo. Snad jsem i slyšela, jak mi spadl obrovský balvan ze srdce. "Asi nejsem ten správný člověk, komu by ses chtěla vyzpovídat, ale asi by ses měla s tím někomu svěřit," dodal ještě a už mě vyhazoval z domu. Tím mi bylo jasné, že tak nenápadná zase nejsem, ale alespoň neměl tušení, o co mi jde.

Ještě jsem zaběhla domů pro věci do školy a letěla se vzdělávat.

Do konce školy mi už zbývaly poslední dva měsíce a měla jsem po školní docházce. Táta byl na jednu stranu nadšený, že jsem se už neulejvala, na druhou stranu ho ale štvalo, že jsem zanedbávala povinnosti ochránce kmene.

Nedalo se mu vysvětlit, že to dělám jen pro sebe a že pořád mezi sebou vedu slovní války, které by nikdo neměl slyšet. Prostě jsem jen mlčela, občas jsem přikývla a dál si dělala, co jsem uznala za vhodné. I kluci přestali tak dbát na hlídky. Věřili jim a opravdu se nikdy nepokusili překročit hranice.

Když jsem zjistila, že jsou kluci jako lidé a nehodlají na tom v nejbližší době nic měnit, utíkala jsem na místo, kde jsem je zahlídla naposledy. Podle dohody patřilo toto území ještě nám. Až na konci lesa to mělo být jejich. Ačkoliv to nebylo správné, a kdyby zjistili, že jsem se vůbec opovážila jít tak blízko, šla jsem až na konec hranice. K mému překvapení jsem tam nebyla sama.

"Ahoj," pozdravil mě ten, na kterého jsem poslední dobou nejvíce myslela. Rychle jsem zaběhla za široký strom a přeměnila se, když jsem se vracela, tak i jeho jsem pozdravila.

"Nečekal bych tě tu. Nikdy jsem žádného vlkodlaka necítil být takhle blízko hranic," svěřil se.

"Omlouvám se, jestli vám to vadí, tak se mohu stáhnout, nechtěla jsem narušit vaše území," začala jsem hned a sklopila při tom hlavu.

"Ne, mně to nevadí a nikdo z rodiny se o tom dozvědět ani nemusí." Usmál se. "Proč jsi vůbec tady?"

"Jen tak jsem běžela okolo a byla zvědavá, kam až můžeme jít," vymýšlela jsem si. Chvíli se zdálo, že mi na to neskočil, ale pak se jen usmál.

"I já jsem byl zvědavý." Jeho hlas měl v sobě takové pobavení a jisté tajemství.

Sedla jsem si do trávy. Chvilku jsme mlčeli, a když jsem se odvážila na něj kouknout, všimla jsem si, že sedí taky.

"Jak dlouho tu plánujete být?" zeptala jsem se, abych prolomila to ticho. Po celou dobu mě probodával zvědavým pohledem, ale pak mi s úsměvem odpověděl.

"Carlisle plánuje asi pět let. To je tak optimální doba, než si kdokoliv všimne, že nejsme normální." Zasmál se.

"Hodláte se někdy vrátit?" zeptala jsem se a byla jistě dost patrná i naděje v mém hlase.

"Jednou určitě. Možná tak za devadesát let bychom se sem mohli přistěhovat."

"Za tak dlouho?" Vyvalila jsem oči. "Ale to už budu dávno mrtvá," zhrozila jsme se.

"Pravděpodobně," připustil a jeho výraz zatvrdl, pak si jen povzdychl. "Tak to prostě v životě chodí. My už se později asi nepotkáme." Snažil se usmát, ale jakoby i jemu nebylo do smíchu.

Mlčela jsem, neměla jsem, co říct. Nelíbila se mi ta představa a upřímně jsem se jí spíše bála.

"Asi bych měl jít. Pohádal jsem se se svým bratrem a nikdo neví, kde jsem. Má matka už má o mě jistě starost." Zvedl se a čekal na mou reakci.

I já se zvedla. "Uvidíme se vůbec ještě někdy?" zeptala jsem se.

"Můžeme se sejít tady, co říkáš?" Usmál se. "Bude to takové naše malé tajemství."

"Beru," souhlasila jsem hned a ani mi nedošlo, že u mě tajemství není lehké dodržet.

"Tak na shledanou, Bello," rozloučil se.

"Na shledanou, Edwarde." Usmála jsem se na něj a pak jsme se oba zároveň otočila na svou stranu.

Opět jsem se přeměnila, ale hned po tom na mě dolehl zuřivý hlas našeho vůdce, který se ptal na jediné. "Kde jsi byla?"

Než jsem stačila nějak zalhat, mihl se mi v hlavě obrázek místa, kde jsme seděli, a jeho tvář.

 

"Isabello, pojď okamžitě ke mně!" přikázal hlasem, kterému se nedalo odporovat.

Poslušně, jako nějaký vycvičený pejsek, jsem k němu doběhla a celá skrčená čekala na verdikt.

"Už nikdy se k tomu místu nepřiblížíš! Nikde tě ani nenapadne se s ním sejít! Nikdy!" přikázal mi a k výslednému efektu se mi hluboce zadíval do očí a já věděla, že jsem teď svázána lany, která jen tak nepřekoušu.

"To nemůžeš udělat," vyhrkla jsem vystrašeně.

"Už jsem to udělal!" mluvil stále naštvaně.

"Prosím, nedělej mi to," začala jsem plačtivě, ale jeho to nijak neobměkčilo.

"Dělám to jen pro tvé dobré, Bello. Je to náš nepřítel, akorát by sis zkazila život." Jeho hlas už byl klidnější i přesto jsem si ale v jeho hlavě mohla všimnout, že toto do své smrti neodvolá.

"Nenávidím tě!" prskla jsem na něj a rychle se rozeběhla zpět. Slyšela jsem, jak na mě ještě volal, ale nepoužil rozkaz, takže jsem nemusela poslechnout.

Doma jsem za sebou praštila dveřmi a ignorovala otcův nechápavý obličej. Brečela jsem, řvala jsem a mlátila do všeho, co mi přišlo pod ruce. Po celou dobu jsem křičela, jak tento život nenávidím, jak nenávidím všechny kolem. Třásla jsem se celou dobu, ale nedovolila jsem, abych se zase převtělila do té zrůdy. To legendy a mí předkové můžou za to, co jsem.

Proč jsem ještě musela být první dívka? Proč mě proboha nenechaly všechny legendy být. To si se mnou osud tak krutě hrál, abych musela teď trpět?

Několikrát jsem uslyšela klepání na své dveře. Neodpovídala jsem, nechtěla jsem nikoho vidět, ale poslední klepání se nezastavovalo, proto jsem se rozhodla pro jedinou věc. Vyskočila jsem z okna a běžela do lesa. Ačkoliv jsem si přísahala, že tohle už nikdy neudělám, přeměnila jsem se. Rychle, než by si toho někdo stačil povšimnout, jsem vzala roha a utíkala, jak nejdál to šlo. Nemohla jsem tam, kam bych nejvíc chtěla, ale nikdo mi nezakázal, abych neběžela úplně pryč. Mimo rezervaci, až někam do severních zemí.

V jednu chvíli jsem měla hlavu jen pro sebe, ale v druhé už jsem zase slyšela něčí vtíravé myšlenky. Okamžitě pochopily, o co se pokouším. K mému štěstí to nebyl Ephraim, ale Levi.

"Co to děláš?" ptal se zmateně, ale místo odpovědi jsem se ho snažila ignorovat. Pochopil okamžitě a začal zběsile výt.

Prchala jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Tušila jsem, že pokud vydá rozkaz, tak mám po žížalkách, ale zároveň jsem doufala, že mě nechá jít.

Ozvaly se další dva hlasy v mé hlavě.

Levi jim okamžitě všechno pověděl a já mohla tak jen slyšet vzteklý řev Ephraima, jak mi přikazuje, abych šla domů.

Bohužel jsem musela poslechnout.

Doma se mě snažil obměkčit a odůvodnit svá rozhodnutí, ale byla mi upřímně jedno. Stal se mým nepřítelem.

Ještě několikrát jsem se pokusila jít na místo, kde jsme se předtím náhodně potkali, ale prostě to nešlo. Vždy jsem pak jen brečela a proklínala celý svět.

Postupem času už jsem zjistila, že prostě nemám šanci, tak se ze mě stal snad abnormálně poslušný ochránce. Plnila jsem vše, co po mně chtěli, ale už jsem si neužívala života, už jsem se nesmála. Jen jsem mrtvolně plnila nařízení.

Kluci se mě snažili rozesmát jakýkoliv způsobem. Jednou se i hádali o to, proč při radě sedí tak, jak sedí. Dohodli se tak, že Ephraim je jejich alfa, Levi je jeho pravá ruka, Quil je jeho levá ruka a u mě se začali smát. Já jsem jen v myšlenkách zamumlala, že jsem sólista a držela se dál od jejich veselí.

 

Šlo to se mnou pořád stejně. Žila jsem, jen se nesmála. Náhlý zvrat ale nastal, když se blížil šestý rok od mé přeměny a Ephraimovi přišel dopis od Studených. Chtěli se s námi osobně rozloučit.

V okamžiku, kdy jsem se to dozvěděla, jsem začala hodně panikařit. Stále jsem se krmila nadějí, že jednou prostě povolí a já tak budu moct jít za ním a všechno mu vysvětlit. Neuvědomovala jsem si, jak se čas rychle přiblížil a že oni už tak tu byli déle, než slibovali.

V ten den mi opravdu Ephraim dovolil jít až k nim na hranici. Zrušil tak jeho příkaz a já se konečně mohla cítit svobodně. Dovolil mi vlastně všechno, protože věděl, že já už "bláznit" nebudu.

 

Na hranice jsme šli jako vlci. Ani po hádce mi neprošlo, že bychom se s nimi rozloučili jako lidé. Jediný, kdo se směl přeměnit, byl náš "alfa".

"Carlisle," oslovil ho místo pozdravu, jakmile se objevili. Všichni i on. Ten si mě okamžitě vyhledal pohledem a jen mě jím propaloval. Sklopila jsem hlavu. Byla to moje chyba. Ačkoliv nemohl cítit ke mně podobné city, určitě jsem ho zklamala, alespoň jako kamarádka, která se mu neozvala, neobjevila se…

"Ephraime. Jsem rád, že jste přišli," začal i Carlisle.

"Ano, byla naše skoro povinnost se s vámi rozloučit. Velmi rádi jsme vás poznali a bylo mi ctí poznat i někoho jiného než červenooké upíry." Usmál se na ně.

"I nám bylo ctí setkat se s tak podivnými, promiňte to oslovení, tvory, jako jste vy. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že byste mohli existovat. Byli jsme kdysi hodně překvapení, že nejste jen přerostlí vlci." Usmál se vlídně i on.

Já jsem stále byla ztrápená. Snažila jsem se na něj, co nejvíce dívat, protože jsem ho mohla vidět naposledy a kluci mě v tom nechali, ačkoliv jsem v jejich myšlenkách zahlédla i to, jak s tím nesouhlasí.

Bylo to zvláštní, ale chvíli se na mě Edward skoro nedíval, ale potom byla v jeho pohledu snad naděje? Možná. Rozhodně se na mě zkoumavě zahleděl a trochu se pousmál. Otevíral i pusu, ale pak se jen zlostně otočil na Ephraima a pevně semkl víčka. Co to mělo znamenat, jsem netušila.

"My už se s vámi jistě nesetkáme, proto jen doufám, že dohodu budete držet i dál, ačkoliv už jí nebudete svázáni," pokračoval Ephraim.