3. kapitola

Byla příjemně překvapená, když otevřela dveře dokořán a odhalila další schody. Tyhle vedly nahoru, slabé světlo přicházelo odněkud shora. Nechala přívěsek spadnout zpátky na hrudník, uvolnila si tak ruku, když stoupala po schodech. Nepřestala šplhat nahoru, dokud schody náhle neskončily přímo na silnici mokré od deště;  slabé světlo vycházelo z pouliční lampy blízko obrubníku.

Odvážně se ohlédla zpět a vzala na vědomí zeď, která se objevila. Zeď na konci schodiště byla neporušená, dveře byly pryč.  Párkrát mrkla, aby si byla jistá, a nakonec to mohla jen přidat na seznam nevysvětlitelných věcí, které se staly dnes v noci.

Obrátila svou pozornost k ulici, podívala se napravo a nalevo, pokoušela se určit svou polohu. Dlouhým klesáním v domě a cestou vinoucí se tunelem byla dezorientovaná, ale jeden pohled na komplikované písmo na značce jí to rychle vyjasnil.

Claridge hotel

Okna a dveře pod cedulí byla známá a vevnitř se svítilo. Dodávalo jí to zvláštní druh útěchy. Nemohla to být shoda náhod, že její úniková cesta vedla k hotelu, kam tak často doprovázela otce na pozdní svačinu. Byl to nějaký druh zprávy, nějaký druh znamení a tohle odvedlo její myšlenky od jiných.

Skloněná k cihlové zdi hotelu, otevřela svou tašku. Probírala se oblečením a dalšími osobními věcmi, které jí  matka zabalila, dokud v ruce nesevřela zmuchlaný kousek papíru. Inkoust byl už vybledlý, dala papír ke světlu vycházejícími z okna hotelu a snažila se rozeznat rukopis její matky.

Bylo na něm jméno. Dvě jména, pro přesnost, a adresa.

Darius a Griffin Channingovi. 425 Oxford

                                                                                  ***

Znala okolní ulice dobře. S otcem se často procházela sousedstvím po svačině. Teď to ale bylo něco jiného, chodit tu sama bez doprovodu pod rouškou noci. Pospíchala ulicemi tak rychle, jak jí to její bosé nohy dovolovaly.

Plynové lampy jí svítily na cestu, kouř vířil děsivě blízko plamenů, jako předtím ve světle přívěsku. Pocítila okamžik paniky, když jí chlad prosakoval skrz látku noční košile, ale saze a nečistoty, které měla rozmazané po rukou, byly podivně uklidňující. S trochou štěstí by mohla projít a nepotkat známé pouliční výtržníky bez toho, aby jí něco ukradli.

Samozřejmě teď to bylo pravděpodobnější, než si byla připravena přiznat.

V každém případě byly ulice prázdné až na příležitostného opilce a ona byla velmi opatrná na mokré dlažbě, dokud nedošla na správnou adresu. Její pohled směřoval vzhůru na impozantní budovy.  Vytesané mramorové chrliče se vzpínaly k noční obloze. Nepojmenovatelné zvíře, které zářilo ve tmě kolem, když světlo bliklo za zataženým oknem. Zastavila se na chvíli, sbírala odvahu. Kdo byli Darius a Griffin Channingovi? A proč ji její matka s otcem poslali k cizím lidem schovat se? Na otázky nenašla odpovědi. Byla sama a pokud byl někdo bez odpovědí, byla to ona. Nebyla to odvaha, ale zoufalství, které ji nakonec vedlo nahoru po schodech k velkým vchodovým dveřím.

Nebylo prostě kam jinam jít.

Právě dorazila nahoru po schodech a zvedla ruku, že zaklepe, když se dveře otevřely. Mladý muž, asi v jejím věku, stál ve světle lampy z verandy, mrkal, jako kdyby byl překvapen, že ji tu našel, navzdory skutečnosti, že dveře otevřel okamžitě. I v slabém světle mohla vidět žluté skvrny v jeho zelených očích.

„D – dobrý večer. Hledám… “ Přejela pohledem papír, jen aby věděl, že ji někdo poslal. „Daria a Griffina Channingovi.“

Něco se v jeho očích pohnulo. Myslela, že to bylo snad nepochopení situace, ve které se ocitla. Situace, které dokonce ani ona sama úplně nerozuměla.

„Jsi mladší, než jsem si představoval,“ řekl.

Helen nevěděla, jak odpovědět. Samotná myšlenka, že si ji představoval v jakémkoli věku, byla tak mimo její dosah, že se dokonce ani nepokusila zeptat na podrobnosti.

„Já jsem Griffin.“ Odstoupil od dveří. „Musíš být zmrzlá. Prosím, pojď dovnitř.“

Na chvilku zaváhala. Bylo více než nevhodné vstoupit do gentlemanova domu uprostřed noci. Dokonce i ona, se svými omezenými společenskými zkušenostmi, si byla vědoma těchto pravidel. Přesto ji sem matka s otcem poslali. A tohle nebyla běžná noc.

Vešla do domu. „Nevím, kdo jste nebo proč mě sem moji rodiče poslali, ale potřebuji vaši  - tvou pomoc. Jsou ve velkém nebezpečí. Musíme - “

„Nemůžeš jít zpátky,“ přerušil ji muž. „Je mi líto, ale je to nemožné.“

Jeho oči byly klidné, ale nezabránil její frustraci deroucí se ven.

„Ty tomu nerozumíš! Když mě necháš to vysvětlit - “

Zvedl ruku, aby ji zastavil. „Neznám podrobnosti, ale umím si představit, že životy tvých rodičů byly ohroženy a oni tvrdě pracovali na tom, aby tě udrželi na živu. Je to pravda?“

„Ano, ano. Ale oni… to je, my…“ Slova se zasekla, neschopna říct vše, co se stalo v několika málo větách, aby přiměla toho muže ji poslouchat.

Trhla sebou, když natáhl ruku a dotkl se jemně její paže. „Vím, že jsi naštvaná a vyděšená, ale musíš mi věřit; tvoji rodiče se obětovali, aby ti zajistili útěk. Kdyby ses teď vrátila, jejich odvaha by byla k ničemu. Rozumíš?“

Jeho slova byla jen ozvěnou slov její matky. Helen mohla jen přikývnout s knedlíkem v krku.

„Dobře.“ Griffin zavřel dveře. Jeho zlatohnědé vlasy mu spadly do očí, když se otočil tváří k její. „Můžu vzít tvou tašku?“

Jeho slova neměla žádný účinek, dokud nenásledovala jeho pohled na zavazadlo v její ruce. Bylo to vše, co jí zbylo.

„Ne, děkuji.“

Přikývl. „Tudy. Potřebujeme se setkat s mým bratrem, Dariem.“

Nebylo, co jiného dělat, než ho následovat. Dýchala už trochu lehčeji, když viděla soucit v jeho očích.

„Poslouchej, jsem si jistý, že by ses chtěla umýt a převléknout, ale Darius ti nedovolí zůstat, dokud tě neprověří. Dobře?“

„Ano… Ne… Nevím.“ Přikývnutí se změnilo v zatřesení hlavou.

Usmál se. „Bude to v pohodě, uvidíš.“

Otočil se, aniž by čekal na její odpověď,  a ona ho následovala do tmavě obložené knihovny.

Zpočátku to vypadalo, že tam nikdo není. Helen využila okamžiku sáhnout si na rozcuchané vlasy a uhladit si je. Bylo to poprvé za celou noc, kdy pomyslela na svůj vzhled, ale nějak jí přišlo důležité zapůsobit na Daria, kdokoli to byl a jakkoli nemožný úkol to mohl být, vzhledem ke špinavé noční košili, bosým nohám a kůži zamazané od sazí.

„To nemůže být ona.“ Hlas, tvrdý a hluboký, přicházel ze židle v zastíněném koutě.

Griffin se zastavil uprostřed plyšového koberce, velmi podobného  jako u nich doma. Představila si koberce hořící v jejím pokoji, vyřezávanou postel v plamenech, barvu, která stékala po portrétu její matky v salonu. Křeč ze ztráty a zármutku jí téměř srazila na kolena.

„Ano, je,“ odpověděl Griffin. „Alespoň já tomu věřím.“

„Připravil ses vůbec na možnost, že není?“ V otázce zazněla tvrdost a Helen neměla tušení, co tím ten muž myslel.

Griffin kývnul. „Je to jen dívka, Darie. A je zmrzlá a unavená.“

„Doufám, že je cokoli, jen ne obyčejná dívka. V opačném případě jsi pustil cizince do našeho domu a nás oba ohrozil.“ Stín, který byl Darius, pokračoval bez čekání na odpověď. „Nevadí. Přiveď ji sem.“

Viděla omluvu v Griffinovývh očích, zatímco ji pokývnutím hlavy vyzýval, aby šla dopředu.

Zvedajíc bradu se Helen přesunula směrem k židli. Rozcuchanost stranou, neměla v úmyslu být do ničeho nucena.

„Nemám ponětí, kdo nebo co si myslíte, že jsem, ale mohu vás ujistit, že ve skutečnosti jsem jen dívka, jak váš bratr tvrdí.“ Ulevilo se jí, když slyšela zlost ve svém hlase. Cítila proudit krev v  místech,  která od útěku z hořícího domu necítila.

Postava v židli rostla od nohou nahoru, ale její  tvář byla stále ve stínu. Cítila, jak ji zkoumá v tichu, které nastalo. „Je příliš mladá.“

Toto jednoduché tvrzení vyvolalo její rozmrzelost. „Pokud máte co říct o mně, můžete mě laskavě respektovat a říkat to mně?“

Darius neodpověděl okamžitě a Helen se obávala, že zašla příliš daleko. Zdálo se, že hněv proudí  ze stínu, kde stál.

„To je fér,“ řekl, jeho tvář se otočila k ní. „Jsi příliš mladá.“

Zavrtěla hlavou, měla pocit, jako by se ocitla v nějaké alternativní realitě. „Moc mladá na co?“

„Příliš mladá, abys byla ta, kdo předpokládáme, že jsi;  a příliš mladá, abys měla nějaké využití, pokud to jsi ty.“

„A kdo přesně bych měla být?“

I ve stínu viděla, jak nahnul hlavu, jakoby zvažoval odpověď. Když přešel do světla stolní lampy, viděla, že nebyl vyšší než Griffin, s drobnou jizvou, která se táhla po jeho pravé tváři blízko brady.

Pomyslela si, že je zvláštní a ne tak starý. jak zněl, když byl zahalený temnotou. Jeho oči, identické s Griffinovými, se zelenožlutě zableskly, když odpovídal.

„Jedna z nás.“