3.kapitola
02.03.2012 08:54
3. kapitola
Hrdina, jehož miluji celou duší, byl, je a vždycky bude krásný - je jím pravda.
- Tolstoj
Vrátila jsem se do budovy s velkými podpírajícími sloupy až za pár hodin. Podle mých hodinek a rozvrhu teď zrovna probíhal oběd. V žaludku mi zakručelo, ale na to jsem byla tak zvyklá, takže jsem tomu celý den nevěnovala pozornost. Až když mnou zmítaly křeče, rozhodla jsem se, že do jídelny tedy zajdu.
Jídelna byla vlastně velká hala plná uměleckých obrazů a barev. Věděla jsem, že se to změní, jelikož když jsem sem procházela chodbou, nějaký muž přemalovával zelené stěny na šedivé. Byl to jen nepatrný detail, ale stačil, abych věděla, co se tu děje. I barvy dokážou člověku zkazit náladu.
Popadla jsem talíř, nabrala si propečené kuře a vonící brambory a vydala se k dalekému stolečku, ještě neobsazenému. Studenti tu štěbetali, smáli se a já jsem byla ráda, že jsem právě tady. V Rusku jsme nesměli mluvit ani na chodbách, natož v jídelně.
"Ahoj," ozvalo se mi za zády, v další vteřině už měla dívenka talíř na mém stole naproti mně. Pohodlně se usadila a já na ní jen kývla. Nemám v plánu se tu s nikým sbližovat, mohlo by to dopadnout špatně. Moje spolubydlící, s jasně kudrnatými vlasy po ramena se zdravým odstínem si mě prohlížela. Byla zvláštní, na jejím talíři se nacházela jen hrouda tureckého medu a lízátka.
Zvedla jsem obočí, načež se ona usmála. "Jsem Morgan," podala mi ruku přes stůl.
"Abigail," stiskla jsem jí ruku a nadále se věnovala svému jídlu. Nabrala jsem si pořádnou porci, ačkoliv jsem moc dobře věděla, že mi z toho bude jen špatně. Když jíte málo, máte pořád hlad a pak se najíte extrémně moc, stejně to všechno jenom vyzvracíte, to už mám odzkoušené. Mně to ale bylo jedno, má chuť se nedala zastavit.
"Víš, tohleto všechno mám, poněvadž bratr říkal, že to je to poslední sladké, co máme. Že už se k nám nedováží."
Zvedla jsem pohled na její talíř a zpátky do jejího obličeje. "Tvůj bratr?"
"Jo, učí tady Společenstvo, Nadpřirozeno a Živly. Uvidíš zítra, je v tom fakticky dobrej."
Tak její brácha tady učí? To musí být něco, mít rodinu ve škole. Vždycky jsem si přála mít sourozence, abych s ním mohla sounáležitě pokecat o našich problémech. Oba bychom je sdíleli a já bych na to jistě nebyla tak sama. Viktor se snaží, ale nemůže být všude a já mu sice říkám hodně věcí, ale svěřovat se mu, jak moc se bojím toho, co nastalo, se mu nebudu. Přeci jen, už jsem si u něj vytvořila image té silné a nijak nemám chuť to měnit.
"Odkud jsi?" zvědavě pootočila hlavu. Došlo jí, že já na povídání zrovna nejsem. Radši si povídám sama pro sebe a je mi jedno, že i já sama se považuji za blázna.
Dojedla jsem poslední porci a odolala nutkání jít si pro další čtyři talíře. Už teď se mi zvedal žaludek, ale nebylo by moc pěkné jí to tu vyklopit před nohama, že ano. "Z Ruska," odpověděla jsem a fandila si, ať aspoň dokončím tuto konverzaci. "A ty?"
"Tady odtud. Nevypadáš moc jako Ruska. Máš irské rysy. Ale máš moc pěkné vlasy. Barvíš si je?"
Zavrtěla jsem hlavou a pomalu vstávala. Pokušení odběhnout na záchod se už nedalo vydržet.
"Počkej, nechtěla jsem tě urazit," kráčela za mnou.
"Neurazila jsi mě," vyšla jsem z jídelny svižným krokem a jelikož už to nešlo vydržet, otevřela jsem dveře na dámské toalety a rovnou se svalila k míse. Bylo to nechutné, ani jsem za sebou nezavřela, vsadím se, že Morgan se mnou už v životě nepromluví ani slovo.
Překvapila mě, místo toho, aby utekla s řevem, že jsem snad bulimička, nebo tak, klekla si ke mně a něžně mi shrnula vlasy do svých dlaní. "V těch bramborách určitě něco muselo být."
Nikdy pro mě nikdo něco takového neudělal. Bez jakéhokoliv důvodu mi pomohla, chovala se ke mně mile, i když jsem zrovna neměla zájem se s ní bavit. Styděla jsem se, že to ze mě musí ven, ale ona jen tlachala a tlachala o tom, co se stane, když někdo pořádně neuvaří brambory. Jako kdyby tohle dělala denně.
Ve chvíli pauzy, kdy mi bylo o mnoho hůř, jsem řekla: "To není tím těmi brambory."
"Tak tím kuřetem? Já to věděla, to nám ještě tak chybělo dostat nějakou střevní chřipku."
Zavrtěla jsem hlavou a odhrnula si ofinu. "V Rusku moc jídla nedostaneš. Prostě jsem toho snědla moc."
Chvíli na mě jen zírala. "Jako vážně? Vážně je to tak, jak Chris říká? Že tam trápí lidi hladem? To proto…" jako kdyby se jí najednou všechno pospojovalo dohromady. "Nikdy jsem mu nevěřila, myslela jsem, že si jen vymýšlí, aby mě donutil si vážit věcí, které mám. Nikdy mě nenapadlo, že tohle někdo dovolí."
"Nemají jen hlad," řekla jsem mezi další várkou nevolnosti. "Jsou nemocní, chudí a popravování naprostým neprávem a za úplné pitominy. Navíc jsou posuzování jen podle Moci."
Naprázdno polkla. "Vážně?"
Kývla jsem a viděla, jak jí moje zpráva vyděsila. Tušila, že se brzy totéž stane i s jejím městem. "Chris nelhal."
Odhadla jsem, že Chris je její bratr a vzpomněla jsem si, že učitel, jemuž ředitelka říkala Christophere, byl dnes ráno v ředitelně vynadán, že učí děti se bránit. Našla jsem aspoň jednu duši, ochotnou se tomu postavit, i když moc dobře ví, jak na tom je Rusko a všichni, co odporovali novému režimu.
Podala mi ubrousek a já jí poděkovala. Znělo to jen jako děkování za pitomej kus papíru, ale bylo to za celý ten akt pomoci. Srdce na přívěšku zavibrovalo a já cítila, jak se do něj vyrývá další rýha. Stávala jsem se silnější. Lidem se to stává za celý život mockrát. Spolu s věkem a zkušenostmi se stáváte stále silnější.
Už od nepaměti nosíme tyhle přívěšky. Vlastně už se i zřejmě zapomnělo, odkdy a kdo to vynalezl, ale jedno je jisté. Každý dostaneme takový k narození, jako obojek na psa.
"Ne, nelhal," potvrdila jsem její obavy a byla opravdu vděčná, že s ní mohu sdílet pokoj. Mohla jsem dostat nějakou krvelačnou mrchu, nebo holku, poslouchající nějakou emo hudbu.
Opláchla jsem si obličej a zírala na svůj zelený odraz v zrcadle. Byla jsem totálně vyřízená. Celý svět se na mě bořil jako domeček z křehkých papírových karet. Ještě včera v noci jsem propadávala panice, že zemřu chladem a dnes se nemůžu ani pořádně najíst. Viktor byl daleko, aby mě uklidnil, aby mi dodal pocit bezpečí.
Neměla bych mluvit před nikým jiným o režimu špatně. Byla to hrubá chyba, povědět o tom Morgan, ale stalo se. Už jsem to neměla jak ovlivnit. Nemohla jsem to vrátit a v hloubi duše byla ráda, že to ví. Že to někdo ví. Z Ruska se skoro žádné informace nedostali přes hranice a tak lidé nemohli tušit, co přichází.
"Potřebuješ si lehnout," chytila mě za paži a táhla k nám na pokoj, což bylo dobře, já si cestu nepamatovala. "Včera jsi vypadala fakt mrtvě."
O tomhle jsem se jí svěřit nemohla. Cokoliv, co by naznačovalo, že mě sem kdosi poslal, abych zjistila původ jejího spolužáka a hned poté ho zabila, se nesmělo dostat přes mé nitro ven. "Cesta," odpověděla jsem prostě, zarývala si do paměti její kroky. Náš pokoj byl šestý z deseti, v rozlehlé chodbě.
"Spousta lidí se teď přestěhovalo na Akademii Vyšší společnosti," informovala mě sklesle. "Je to prý bezpečnější alternativa. Lidi tam přijímají podle tohohle," cvrnkla si do přívěšku. Všimla jsem si, že tam má jen dvě nepatrné rýhy. Odhadla jsem, jak těžké to pro ni musí být. Nebo přinejmenším bude. Došlo mi, že kvůli tomu z toho byla tak vyděšená.
Ošila jsem se. Svůj jsem měla zandaný za modročernou košilí se třičtvrtečními rukávy. Nikdy jsem ho neukazovala dobrovolně. Styděla jsem se, že s otcem mám společnou jednu věc a to Moc.