3.kapitola
02.03.2012 08:40
Smrtka - Michaela
"Muhehe," zasmála jsem se nahlas. Místo ďábelsky to vyznělo trochu hystericky, ale kdo by se mi divil.
"Seš si jistá, co děláš?" zeptal se mě trochu vyplašeně spolujezdec.
"Nepruď," zabrblala jsem popuzeně. To, že je majitel tohoto švihadla, mu přece nedává právo, aby mě poučoval! Dokonce ani to, že mi je 16 a jemu 20. Neměla mi ho půjčovat, když se tady tak hroutí.
"Připoutej se," přikázal. Nesnáším tenhle t=on. Od našich ho slyším stále. Proto jsem na něj vyplázla jazyk a zakřenila se. Povzdychl si.
"Tak si vyřaď," rezignoval konečně a začal mluvit o něčem zajímavějším.
"Jak?" podotkla jsem. Vytřeštil oči. "Hale! Jsem holka, musíš být detailnější."
Opět jeho rezignovaný povzdech. "Šal… Eh… Řadicí páku," opravil se, "vem do ruky." Rychle jsem po ní šmátla. M"Mělo by to být na jedničce, takže jen lehce zatlač dolů." Nadšeně jsem poslechla.
"Zmáčkni spojku a nastartuj." Můj nechápavý pohled - jeho rezignovaný povzdech. "První pedál z leva."
Brouček krásně předl a já se rozpouštěla blahem. Stále jsme stáli na místě, ale už bylo vše připravený - posunutá sedačka, přeladěný rádio, jo a taky rozsvícená světla.
"Vyjedeme," zavelel tiše. Konečně!
Podle pokynů jsem zařadila, spouštěla pedál a auto nechcíplo! Popojelo! Páni…
"Jeď pomalu," napomenul mě, když jsem překročila třicítku. Bože! Je horší než můj fotr.
Jezdili jsme jen po takové silničce. Žádné auto v dohledu. Jen my. Víc jak padesát jsem vážně nejela, i tak mi to stačilo. Poprvé, co jsem řídila!
"Nestačilo by to už?" zabrblal rozčíleně, když jsem jela už asi pět minut.
"Ne!" zasmála jsem se.
"Míšo, stačí!" přikázal naštvaně a já teda s tichým mumláním vážně zastavila u okraje. Podle jeho pokynů jsem jen vyřadila, šmátla po té brzdě, co se ovládala rukou a vyšla ven.
Vyměnili jsme si místa a on už v poklidu vyjel a navedl auto zpět domů-
Na hlavní silnici, když už jsem dokonale vstřebala ten zážitek, jsem ho políbila na tvář a zašeptala tiché Děkuji.
Otočil se na mě. "Nemáš zač."
Usmála jsem se na něj, zcela omámená jeho úsměvem. Mé zaujetí jím, mým přítelem, překazila až velká rána…
***
"Taková škoda," posteskla si bytost, která se tam z ničeho nic objevila. Zahalená černým pláštěm šla směrem k nabouranému autu. Ten chlapec to strhl na její stranu v marné naději, aby se nikomu nic nestalo. Škoda, že mu tam někdo zasadil strom.
"Michaelo," zavolala ta žena poněkud nahlas.
Odpovědí jí bylo tiché Tady jsem!
Vydala se tedy za tím hlasem a našla ji, jak se bezradně prochází nad svým tělem, které vypadlo čelním sklem. Dávno už nekrvácelo - mrtvé tělo nekrvácí. Ale krev byla všude kolem.
Smrtka uviděla, jak uchem vytéká něco nazelenalého, odvrátila se, nebyla masochista.
"Co se stalo?" zeptala se dívka, když k ní Smrtka přišla a položila jí kostnatou ruku na rameno, aby ji zastavila.
"Mělas autonehodu, Míšo," pověděla jí klidným hlasem.
"Umřela jsem?" přesvědčovala se.
Smrtka neodpověděla. Michaela se rozbrečela a přitáhla se k té černé bytosti.
"Jak - jak je na tom on?" Ukázala směrem k místu řidiče a druhou rukou si utřela slzy a nos.
"Pro něho tu dnes nejsem."
"Zlomím mámě a tátovi srdce," uvědomila si. "Proboha! Oni neví, že je mám ráda," vykřikla náhle vyděšeně.
"Vědí to, věř mi."
"Neví. Nikdy jsem jim to neřekla," přela se.
"Každý rodič to ví."
Rozbrečela se. Znovu.
"Pojď, půjdeme," vyzvala ji Smrtka.
Zatřepala hlavou. "Musím jim to říct," protestovala.
Smrtka potřásla hlavou. "Je to zařízené, budou to vědět."
"Jak?" nedala se Michaela.
"V tvém deníku je to napsané, přemístil jsem ho, aby ho hned našli."
"Vážně?"
"Vážně. Ber to jako poslední přání," prohodila Smrtka pobaveně.
Chytla se tedy nabízené ruky a vyrazila společně s tou tajemnou ženou v černém.
"A kam půjdu? DO nebe, nebo do pekla?"
Poslední, co šlo zaslechnout, byl pobavený smích Smrtky, než i ten odnesl vítr.