3. kapitola - 1. část
V REKORDNÍM ČASE JSEM SE osprchovala a po čtyřiadvaceti minutách co jsem zavěsila telefon, jsem byla čistá, suchá, oblečená a už mi chyběl jen make-up, aby zakryl šok. Ale ještě jsem si rovnala vlasy, když jsem slyšela vjíždět auto na příjezdovku.
Sakra. Jestli se k němu nedostanu první, tak ho strejda Brendon pozve dovnitř a zahrne ho otázkami.
Vytáhla jsem žehličku ze zástrčky, pádila zpátky do mého pokoje pro mobil, klíče a peněženku, pak jsem sprintovala dolů chodbou a ven předními dveřmi a stejným dechem jsem křičela „dobré ráno“ a „sbohem“ na ohromeného strejdu.
„Na oběd je brzo. Co třeba palačinky?“ Zeptal se Nash, když jsem vklouzla na místo spolujezdce v autě jeho mámy a zavřela dveře.
„Um… jistě.“ Ačkoliv se smrtí na mém svědomí a Nashem v dohledu, jídlo bylo vážně to poslední, na co jsem myslela.
Auto vonělo po kávě a Nash po mýdle, zubní pastě a něčem nepopsatelném, dráždivě mňam. Chtěla jsem ho celého vdechovat a nemohla jsem přestat zírat na jeho, dnes ráno už hladkou, bradu, když ji měl včera večer lahodně drsnou. Pamatovala jsem si strukturu jeho tváře proti mé a musela jsem zavřít oči a soustředit se, abych zapudila tu nebezpečnou vzpomínku.
Nejsem úlovek, bez ohledu na to, jak hezky voní. Nebo jak dobře chutná. A najednou jsem naléhavě potřebovala zjistit, co by cítily jeho rty, kdyby mě celou roztřásly a rvala jsem se, abych něco řekla. Něco nenuceného, co by nenaznačovaly nebezpečný směr, kterým se ubíraly mé myšlenky.
„Vidím, že auto nastartovalo,“ řekla jsem a přetáhla si pás přes trup. Pak jsem proklínala samu sebe kvůli takovému stupidnímu úvodnímu tématu. Jasně, že auto nastartovalo.
Zdálo se, že jeho krátký pohled, se skrze mě propálí. „Mám nepřiměřeně hodně štěstí.“
Mohla jsem jen přikývnout a pevně uchopit madlo dveří, zatímco jsem nutila mé myšlenky vrátit se zpátky k Heidi Andrson, aby se vyhýbali Nashovi a… myšlenkám, o kterých bych neměla přemýšlet.
Když se znovu podíval mým směrem, pohled mu sklouznul dolů po mém krku až do výstřihu mého trička předtím než sebou trhnul zpátky na cestu, zatímco zatnul čelist. Počítala jsem si výdechy, abych je nezadržela.
Skončili jsme v kóji v Jimmy’s Omelet, lokálu vlastněného řetězcem, který podává snídani až do tří odpoledne. Nash si sedl naproti mně s rukama ležícími na stole a rukávy vyhrnutými do půli loktů.
Jakmile si servírka vzala naše objednávky a šla dál, Nash se předklonil a drze, úzce se setkal s mým pohledem, jako bychom spolu sdíleli mnohem víc než básničku v tmavé uličce a skoro-pusu. Ale škádlení a flirtování bylo pryč; vypadal víc vážně, než jsem ho kdy viděla. Chmurný. Téměř ustaraný.
„Dobře…“ Řekl tiše, ústupek vůči mluvícímu, žvýkajícímu davu a cinkajícím příborům okolo nás. „Takže, minulou noc jsi předpověděla smrt dívky a dneska ráno se objevila ve zprávách, mrtvá.“
Přikývla jsem a silně polkla. Slyšet to takhle – po pravdě řečeno – znělo to bláznivě a děsivě. A já si nebyla jistá, co z toho je horší.
„Říkala jsi, že už jsi tyhle předtuchy měla předtím?“
„Jen párkrát.“
„Vyplnila se některá z nich?“
Potřásla jsem hlavou, pak pokrčila rameny a zvedla jsem příbor zabalený do ubrousku, abych měla co dělat s rukama. „Ne, že bych o nich věděla.“
„Ale víš jen o téhle jedné, protože byla ve zprávách, že?“ Přikývla jsem, ale nevzhlédla a on pokračoval. „Takže ostatní se taky mohly vyplnit a ty jen o nich nemusíš vědět.“
„Asi.“ Ale jestli byl tohle ten případ, nejsem si jistá, že o tom chci vědět.
Když jsem obrátila mou pozornost od ubrousku, který jsem zpola sloupala z vidličky a nože, našla jsem ho, jak mě upřeně sleduje, jako kdyby každé mé slovo znamenalo něco velice důležitého. Rty měl pevně přitisknuté k sobě, čelo se mu vraštilo soustředěním.
Zavrtěla jsem se na vinylem vycpaném křesle, nesvá z takového zkoumání. Teď si asi opravdu myslí, že jsem šílená. Dívka, která si myslí, že ví, že někdo zemře – to by mohlo být zajímavé v určitých kruzích; rozhodně to představuje určitou morbidní prestiž.
Ale dívka, která opravdu může předpovědět smrt? To je prostě děsivé.
Nash se zamračil a jeho pozornost se přesouvala tam a zpátky mezi mýma očima, jako kdyby hledal něco určitého. „Kaylee, víš, proč se tohle děje? Co to znamená?“
Moje srdce bolestivě zabušilo a já sevřela rozcupovaný ubrousek. „Jak víš, že to něco znamená?“
„Já… nevím.“ Povzdechl si a opřel se zpátky do kóje, pohledem padl na stůl, jak si vzal z košíčku s džemy mini-skleničku s jahodovou zavařeninou. „Ale nemyslíš si, že by to mohlo něco znamenat? Myslím tím, nemluvíme tady o číslech v loterii nebo dostihových vítězích. Nechceš vědět, proč tohle můžeš dělat? Nebo jaké jsou možnosti? Nebo–“
„Ne.“ Ostře jsem vzhlédla, iritována známým, otravným strachem usazujícím se mi v žaludku, zabíjejícím ten malý kousek chuti k jídlu, který jsem si zvládla udržet. „Nechci vědět proč nebo jak. Vše co chci vědět, je to, jak to zastavit.“
Nash se znovu předklonil, přišpendlil mě pohledem tak intenzivním, tak důkladně invazivním, až jsem zalapala po dechu. „Co když nemůžeš?“
Moje nálada tím pomyšlením potemněla. Potřásla jsem hlavou, popírala tuto možnost.
Znovu se podíval dolů na džem, otáčel ho na stole, a když se podíval zpátky, jeho pohled se zjemnil. Zpříjemněl. „Kaylee, potřebuješ s tím pomoct.“
Oči se mi zúžily a prošel skrz mě hrot hněvu a zrady. „Myslíš si, že potřebuju poradit?“ Každý další nádech přišel rychleji než ten poslední jak jsem zaháněla vzpomínky na zářivě barevné nemocniční oblečení a jehly a polstrované pásky na přivazování zápěstí. „Nejsem blázen.“ Postavila jsem se a upustila nůž na stůl, ale když jsem se ho snažila obejít, tak mi rukou pevně sevřel zápěstí a otočil se, aby na mě viděl.
„Kaylee, počkej, to není to, co jsem–“
„Pusť mě.“ Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale bála jsem se, že jestli mě nepustí, tak bych o ni přišla. Čtyřbodové přivazovací pásky nebo nepoddajná ruka, obojí bylo stejné, když jsem se nemohla osvobodit. Panika se pomalu drápala nahoru mým tělem, jak jsem nesnažila vytáhnout z jeho sevření. Hrudník se mi stáhl a já ztuhla zoufalstvím zůstat v klidu.
„Lidé se dívají…“ zašeptal naléhavě.
„Tak mě nech jít.“ Každé nadechnutí teď přišlo kratší a rychlejší a pot se mi shromažďoval v ohbí loktů. „Prosím.“
Pustil mě.
Vydechla jsem a zavřela oči, jak mnou prošla pomalá úleva. Ale nemohla jsem se donutit pohnout. Ještě ne. Ne aniž bych běžela.
Když jsem si uvědomila, že si třu zápěstí, sevřela jsem ruce do pěstí, až mě nehty řezaly do dlaní. Matně jsem si všimla, že restaurace kolem nás ztichla.
„Kaylee, prosím, sedni si. To není to, co jsem myslel.“ Jeho hlas byl tichý. Uklidňující.
Ruce se mi začaly uvolňovat a já se zhluboka nadechla.
„Prosím,“ zopakoval a to vyžadovalo každý kousek mého sebeovládání, abych couvla a klesla do polstrovaného křesla.
S rukama v klíně.
Seděly jsme v tichosti, dokud se konverzace kolem nás znovu nerozběhla, já se dívala na stůl, on na mě, pokud mám hádat.
„Jsi v pohodě?“ zeptal se nakonec, když servírka donesla jídlo na stůl za námi a já cítila, jak mi z ramen vyprchává napětí, když jsem se opřela o dřevěné opěradlo kóje.
„Nepotřebuju doktora.“ Donutila jsem se vzhlédnout, připravená stát si za svým proti jeho opačným argumentům. Které se nedostavily.
Povzdechl si, ten zvuk byl plný neochoty. „Vím. Měla bys to říct tetě a strejdovi.“
„Nashi…“
„Oni by ti mohli být schopni pomoct, Kaylee. Musíš to někomu říct–“
„Oni to ví, jasné?“ Koukla jsem se na stůl a uvědomila jsem si, že prsty cupuji roztrhaný ubrousek na malé kousky. Odstrčila jsem je na bok, setkala jsem se s Nashovým pohledem a najednou jsem se mu lehkomyslně rozhodla říct pravdu. Jak moc hůře by byl o mě možný smýšlet?
„Když se tohle stalo naposled, šílela jsem a začala křičet. A nemohla jsem přestat. Vzali mě do nemocnice a přivázali k posteli a zdrogovali a nepustili mě, dokud jsme všichni nesouhlasili, že jsem překonala všechny moje ´klamy a hysterii´ a že už o tom víc nepotřebuju mluvit. Jasné? Takže si nemyslím, že povědět jim to, to nějak moc zlepší, ledaže bych chtěla strávit podzimní prázdniny na jednotce duševního zdraví.“
Nash mrkl a na jednu jedinou sekundu jeho výraz přešel přes nevíru, zhnusení a pobouření, až se nakonec ustálil na zuřivosti, jeho obočí kleslo, svaly na rukách se vyboulily, jako kdyby chtěl do něčeho praštit.
Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že nic z toho, nebylo směřováno na mě. Že nebyl naštvaný a ani zahanbený, že byl viděn se školním šílencem. Pravděpodobně proto, že o tom nikdo nevěděl. Nikdo až na Sophii, které její rodiče vyhrožovali společenským vykázáním – totální domácím vězením – jestli vypustí rodinné tajemství v příslovečném balíčku.
„Na jak dlouho?“ Zeptal se Nash, jeho pohled do mě vrtal díru tak hlubokou, až jsem žasla, že mi nemůže mýma očima vidět přímo do mozku.
Vzdychla jsem a odlupovala etiketu z malé láhve sirupu bez cukru. „Na týden, řekla jsem všechny správné věci a strejda mě dostal ven i přes lékařský zákaz. Řekli škole, že jsem měla chřipku.“ Tehdy jsem byla druhačka a bylo to téměř rok potom, co jsem poznala Nasha, když Emma začala randit s řadou jeho spoluhráčů.
Nash zavřel oči a silně se nadechnul. „To by se nikdy nemělo stát. Ty nejsi blázen. Minulá noc to dokazuje.“
Strnule jsem přikývla. Jestli jsem si to špatně vyložila, tak už nikdy znovu nebudu schopná jít ve své vlastní škole narovnaná. Ale právě teď jsem v sobě nemohla najít rozčilení, navzdory této možnosti. Ne s mými odhalenými tajemstvími, srdcem zejícím dokořán a utajenou hrůzou ukrývající se v drogami zamlžených vzpomínkách, jež doufám v jejich pohřbení.
„Musíš jim to říct znovu a–“
„Ne.“
Ale on pokračoval, jako kdybych nic neřekla. „–když ti nebudou věřit, zavolej tátovi.“
„Ne, Nashi.“
Předtím než mohl něco namítnout, se v mém zorném poli objevila hladká, bledá paže a servírka jeden talíř položila přede mě a jeden před něho. Neslyšela jsem, že by přišla a podle Nashových doširoka otevřených očí, tak ani on.
„Dobře, děcka, pusťte se do toho. A dejte mi vědět, jestli budete potřebovat něco dalšího, okej?“
Oba jsme přikývli, jak odešla. Ale já mohla jen krájet palačinky na precizní trojúhelníky a nalít na ně sirup. Neměla jsem vůbec chuť. Dokonce i Nash se jen v jídle rýpal.
Nakonec odložil vidličku a pročistil si krk, až jsem se na něho podívala. „Nebudu ti do toho mluvit, nebo ano?“
Zavrtěla jsem hlavou. Zamračil se, pak vzdychl a dostal ze sebe malý úsměv. „Co si myslíš o husách?“