3. kapitola - 1 část

Reyadův bič se zařízl do mé kůže, rozřezávajíc maso se spalující bolestí. „Pohni se,“ rozkázal.

Neefektivně jsem uhnula, zadržena provazem svazujícím má zápěstí, kterým mě připevnil ve středu místnosti.

„Pohni se rychleji, buď neustále v pohybu!“ křičel Reyad.

Bič práskal a práskal. Moje rozedraná košile neposkytovala žádnou ochranu před šlehající kůží. Chladný uklidňující hlas vstoupil do mé lebky. „Odejdi,“ šeptal. „Pošli svou mysl na vzdálené místo, vřelé laskavé místo. Nech své tělo jít.“

Jemný hlas nepatřil Reyadovi nebo Brazelovi. Zachránci, možná? Snadná cesta jak utéct mučení, lákavá, ale nabízela se i jiná možnost. Odhodlaná, zůstala jsem soustředěná na vyhýbání se ranám bičem. Když přišlo vyčerpání, začalo se mé tělo samo od sebe třást. Jako kolibřík bez kontroly jsem vyrazila kolem místnosti, vyhýbajíc se biči.

Probudila jsem se v temnotě promáčená potem, zmačkanou uniformu úzce obtočenou kolem mého těla. Třas z mého snu nahradilo bušení. Před usnutím jsem vklínila židli pod kliku dveří pro případ, že by někdo chtěl vtrhnout dovnitř. Židle rachotila s každým bouchnutím.

„Jsem vzhůru,“ zavolala jsem. Rachot přestal. Když jsem otevřela dveře, Margg tam stála s lucernou a mračila se. Spěchala jsem si vyměnit uniformu a přidala se k ní na chodbě. „Myslela jsem, že jsi řekla za svítání.“

Její nesouhlasný pohled zavřel má ústa. „Svítá.“

Následovala jsem Margg labyrintem hradebních chodeb v době, kdy den začal ožívat. Můj pokoj byl situován na západ, chráníc mě před ranním sluncem. Margg uhasila lucernu, když vůně sladkých koláčů naplnila vzduch.

S vdechnutím jsem se zeptala: „Snídaně?“ Slyšitelná naděje, téměř prosba, se vloudila do mého hlasu, rozčilujíc mě.

„Ne. Valek tě nakrmí.“

Představa snídaně s příchutí jedu zázračně potlačila mou chuť k jídlu. Žaludek se mi zkroutil nad nechtěnými myšlenkami na Valekův Butterfly’s Dust (Motýlí Prach), které vstoupily do mé mysli. V době, kdy jsme dospěly k jeho pracovně, jsem byla přesvědčena o tom, že se zhroutím, protože jsem věděla, že brzy budu poražena jedem, pokud nedostanu protijed.

„Doufal jsem, že…“ Valek studoval můj obličej. Hleděla jsem na něj, pokoušejíc se neucouvnout při jeho pečlivé prohlídce.

„Je zajímavé, jaký rozdíl může lázeň a uniforma udělat,“ řekl Valek nepřítomně nad přežvykováním plátku slaniny. „Tohle bych si měl zapamatovat. Mohlo by to být v budoucnu užitečné.“ Umísťujíc přede mě dva talíře vajíček a šunky, řekl, „Pojďme tedy začít.“

Cítíc se ne moc dobře a prázdně, vyhrkla jsem: „Ráda bych začala protijedem.“ Další dlouhá pauza způsobila, že jsem se začala vrtět.

„Ještě nemůžeš pociťovat žádné příznaky. Neobjeví se až do pozdního odpoledne.“ Pokrčil rameny a šel ke své skříňce. Použil pipetu k odměření dávky a získání bílé tekutiny z velké láhve a pak zamkl protijed zpátky do skříňky. Můj zájem o umístění klíče musel být očividný, protože Valek použil nějaký typ kouzelnického pohybu rukou a klíč zmizel. Podávajíc mi pipetu, sedl si naproti mně ke stolu.

„Vypij to a můžeme začít s dnešní lekcí,“ řekl.

Vymačkala jsem si obsah do pusy, hrbíc se trpkou chutí. Valek si vzal pipetu z mé ruky a vyměnil ji za modrou baňku. „Přičichni si.“

Baňka obsahovala bílý prášek, podobající se cukru, ale vonící jako palisandr (tropický strom, z něhož se dnes vyrábí mnoho hudebních nástrojů). Gestikulujíc ke dvěma talířům přede mnou, požádal mě Valek, abych vybrala ten, který je posypaný jedem. Přičichla jsem k jídlu, jako lovecký pes stopující kořist. Slabý zápach palisandru vycházel z talíře nalevo.

„Dobře. Pokud vycítíš tohle aroma z Velitelova jídla, odmítni ho. Tento jed se jmenuje Tigtus a jediné zrnko tě zabije během hodiny.“ Valek odnesl zkažené jídlo. „Sněz svou snídani.“ Začal připravovat jiný talíř. „Budeš potřebovat dostatek síly.“

Strávila jsem zbytek dne přičicháváním k různým jedům, dokud se mi nezačala točit hlava. Množství vůní a názvů jedů mě začaly mást, tak jsem požádala Valeka o papír, brk a inkoust. Ztichl.

„Nevím, proč mě stále překvapuješ. Měl bych si pamatovat, že generál Brazel učil své sirotky.“ Valek přede mě mrštil knihou papírů, brkem a inkoustem. „Vezmi si je zpátky do pokoje. Pro dnešek jsme skončili.“

Tiše jsem pro sebe zaklela, při Valekově připomenutí, proč jsem měla být další osobou na popravišti, takže jsem shromáždila knihu a psací potřeby. Valekův tvrdý, nemilosrdný výraz odhalil jeho myšlenky. Přijata z ulice, krmená a vyučovaná Brazelem, oplatila jsem Brazelovu laskavost zavražděním jeho jediného dítěte. Věděla jsem, že by Valek nikdy nemohl uvěřit pravdě o Brazelově synu Reyadovi.

Sirotci generála Brazela byli skvělým tématem pro ostatní Generály, aby jej mohli zesměšňovat. Mysleli si, že po padesáti letech vůdcovství nad Ixií je moc “měkký“. Tenhle dojem vytvořil sám Brazel. Vypadajíc jako laskavý starý dobrodinec, může Brazel pokračovat ve své bezproblémové vládě nad Military District 5.

Váhala jsem nad odchodem z Valekovy kanceláře, teprve teď si všímajíc třech složitých zámků na tlustých dřevěných dveřích. Nepřítomně přejíždějíc prsty po zajišťujících mechanismech, otálela jsem ve dveřích, dokud se Valek nezeptal: „Co teď?“

„Nejsem si jistá, kde je můj pokoj.“

Valek mluvil jako k nechápavému dítěti. „Zeptej se první hospodyně nebo pomocnice v kuchyni, kterou najdeš, v tuhle dobu vždycky pobíhají kolem. Řekni jí, že jsi v západním křídle pro sluhy, v přízemí. Ukáže ti cestu.“

Pomocnice, kterou jsem požádala o pomoc, byla upovídanější než Margg a já plně využila její dobré nálady. Doprovodila mě do prádelny, abych si opatřila ložní prádlo pro svou postel. Dilaniny hromady uniforem někdy přijdou vhod.

Ve svém pokoji jsem otevřela okenice, nechávajíc vstoupit slábnoucí světlo ze zapadajícího slunce. Sedíc u stolu, zapsala jsem si všechny vyčerpávající poznámky, které jsem se za dnešek naučila, včetně hrubé mapky chodeb pro služebnictvo. Zvážila jsem další průzkum hradu, ale Valek měl pravdu, budu potřebovat veškerou svou sílu. Doufala jsem, že později budu mít víc času na průzkum.