2. kapitola

 

Alexander Paladin se vrátil k debatujícím členům Rady, kteří se na jeho dlouhou absenci dívali s nelibostí. Mezitím také přišel král Kristián IV. Alexander a Paladin se bez zaváhání obrátil přímo k monarchovi.

            - Mohl bych pokorně poprosit Vaše Veličenstvo o slyšení po skončení zasedání?

            - Souhlasím- Král přikývl a podíval se významně na svého rytíře v potížích.

             Válečná Rada zasedla. Když skončili, král byl potěšen, získal téměř vše, v co doufal - toužil připojit se k probíhající válce v Německu mezi katolíky a protestanty - požádal Alexandra, aby jej následoval do menší místnosti.

            - Co Vám leží na srdci, markrabě?

            Oba věděli, že život Alexandra je závislý na výsledku  procesu, který byl naplánován za dva dny.

            - Vaše Výsosti - začal Alexander rozpačitě. - Již příští týden mám jít v čele oddílu do Holštýnska. Času je málo, a já bych Vás chtěl požádat, Výsosti, o povolení uzavřít manželství. Hned zítra, pokud by se nám podařilo vše zorganizovat.

            Král pozvedl obočí. Na chvíli se na jeho tváři objevil nelíčený údiv, ale brzy se ovládl.

            - Kdo je tou vyvolenou? zeptal se pomalu.

            - Baronka Cecilia Meiden.

            V králových očích se objevil veselý záblesk.

            - Samozřejmě! Norská dáma mé manželky. Nebo spíše vychovatelka mých dětí. Ohromující dívka, upozorňoval jsem na ni. Také talentovaná. Její dědeček z matčiny strany byl legendární Tengel, s léčivou sílou v rukách. Nikdy jsem se s ním nesetkal, ale moji lidé v Norsku se o něm vyjadřovali s nejvyšším respektem. Ale ... Nejsem si jistý, jestli je to šlechtický rod. Meidenovci ... no, je nespočet nerovných sňatků. A vy, markrabě, už dlouho se setkáváte se slečnou Meiden, pravda?

            - Od chvíle, kdy přijela do Kodaně, před čtyřmi,  možná dokonce téměř před pěti lety, Vaše Výsosti.

            - Samozřejmě!

            Král Kristian se podíval k oknu z malých skleněných tabulek. V jeho očích se objevil výraz triumfu a jen Alexander věděl kvůli čemu. Jako obvykle, jeho Veličenstvo bojovalo se svou manželkou Kirsten Munk, a jejím příliš otevřeným flirtováním s jinými muži. Jednoho dne se stalo, že se snažila dostat Alexandra Paladina. On byl neuvěřitelně přitažlivý muž, a kromě toho o něm slyšela různé zvěsti. Rozhodně ji odstrčil, připomínajíc jí, že je manželkou Kristiána IV. Král vyslyšel v této věci  Alexandra, takže když za ním přišla, a jako žena Putifara (* pozn. biblická postava - manželka Putifara, velitele faraonovy stráže v Egyptě, která se snažila svést Josefa Egyptského, a když se jí to nepovedlo, křivě ho obvinila ze znásilnění) , si stěžovala, že to to byl Alexander Paladin, kdo se snažil svést ji, mohl jí král velmi chladně odpovědět, co se opravdu stalo, což také udělal. Kirsten Munk se podařilo se vykroutit s tím, že jen chtěla vyzkoušet Paladinovu věrnost svému pánovi. Od té doby však považuje Alexandra za úhlavního nepřítele.     Mnoho útoků namířených proti Cecilii bylo vedeno jejím přičiněním, zvláště proto, že markrabě trávil tolik času v její společnosti. Někoho jako tuto krásnou dámu nechtěla ve svém státě tolerovat. Chtěla věřit, že Paladín nemá zájem o ženy. Proto byl král tímto sňatkem tolik potěšen.

            Monarcha se obrátil ke svému rytíři.

- Souhlasím s Vaší žádostí, markrabě - řekl s širokým úsměvem, vyjadřujícím zadostiučinění.- Ale trvám na tom, že se svatba bude konat v mém nově vysvěceném kostele v zámku Frederiksborg. Se vší pompou a nádherou! - Bude to skvělé vítězství nad Kirsten, pomyslel si.

            Bože, pomoz mi, povzdechl  si Alexander.

            - Stihnou se přípravy do zítřka? - Zeptal se nejistě. - Rozhodli jsme se tak náhle kvůli mému odjezdu i přes to, že baronka Meiden nebude moci mít na svatbě nikoho z rodiny.

            - Samozřejmě, že budeme připraveni! Stejně se panna nevěsta chystala jet do Frederiksborgu, ne? Prosím, dovolte mi, můj dvořane, abych vše připravil!          Nechybělo mnoho, a král si zamnul ruce radostí. Jeho zájem o paní Kirsten Munk se časem poněkud zjednodušill. Byla to žena velmi atraktivní a dobře to věděla. A jen její krása způsobovala, že s ní král zůstávalával. Manželství, hlubší a láskyplný vztah, byl rozbit.

            Jakýsi dvořan docela výstižně charakterizoval Kirsten Munk: "Úžasná, krásná bytost, plná něhy, nepoužívá síly osobnosti, s čistými a přitažlivými rysy a světlými vlasy; existuje riziko, že se s věkem zaoblí. Živá,  lehkovážná, ráda se účastní tance, zábavy i her. Náhlá, nepředvídatelná, nekontrolovatelná a velmi smyslná. Skoupá, ale  ne na peníze. Velmi špatná matka, upřednostňující jen některé děti, s ostatními špatně zachází. Překvapila všechny prohlášením, že chce jít do Německa, aby doprovázela svého manžela ve válce - jestli něco z této války vůbec bude ... "

            Většina ale byla přesvědčena, že Kristian cítí jakousi hořkost vůči ní, ale i tak je věrně oddán své manželce Kristen.

            - Vše dohodnuto - zvolal král. - Bude to velká svatba v zámecké kapli, markrabě!

            Alexander, i přes překvapení z králova rozhodnutí, vlídně poděkoval.

 

            Cecilia seděla za elegantním malým stolkem v Gabrielshusu, majetku Paladinovců, u Frederiksborgu. Stále na sobě měla své svatební šaty a psala dopis. Dopis domů své matce, Liv z Grastensholmu. Její ruka se třásla, tak musela často dělat přestávky.

            Nejdražší matko a otče! Musím vám toho tolik říct, že ani nevím, kde začít. Je mi líto, že jste tu dnes nemohli být se mnou, mí drazí, ale času nebylo dost - Alexander jde do války, a to je hrozné, když člověk musí bojovat a možná zbytečně zemřít …

            Ne, ufff, tak hloupě napsáno! Odmlčela se a zkusila začít od znova, chtěla trochu jasněji vysvětlit, co se děje.

            Drahá mami, včera mě Alexander Paladin požádal o ruku! A já z celého srdce řekla ano, je to báječný člověk a můj dobrý přítel. Slib se musel stvrdit co nejdříve, protože Alexander jde do války a nebyl tedy čas vás o tom uvědomit, natož vzít se v Grastensholmu, i když by to bylo nejvhodnější.

            Jaká škoda, že jste tu nemohli být! Svatba se konala dnes. Král trval na tom, aby se uskutečnila v zámecké kapli v Frederkisborgu, v jeho oblíbeném sídle. Obřad byl nádherný. Byl tam král a celý dvůr i královské děti, kromě nejmladší dcery, která se jmenuje Elisabeth Aagusta. Děti byly tak sladké a přitom tak vznešené. Moje dvě přítelkyně, ke kterými jsem velmi spjatá, nešťastná Anna Catberina a ta nezávislá Leonora Christin, mi byly za družičky,  zatím co Alexander ...

            Cecilia odložila pero a ponořila se do vzpomínek. Teplý, klidný pohled Alexandra, když stála vystrašená po jeho boku před oltářem. Jemný úsměv, kterým jí připomněl, že celý obřad je pouze fraška. Jak byl nádherný v uniformě mušketýra! Vzpomínala, jak vedle sebe klečeli, a on ji pevně podržel, když se zachvěla, cítila vzrušení a strach v tom mimořádně nádherném prostředí. Vzpomínala na své rozpaky, když kněz vyjmenovával všechny jeho tituly. Jako krupobití se na ni snesly jeho zahraniční jména a tituly: Schwarzburg, Lüneburg, Göttingen, Gottorp, markrabě, hrabě, vévoda, a tak dále. Cecilia se cítila zničená. Kým vlastně je, že si bere někoho takového. Její skromné jméno - baronka Cecilia Meiden  z rodu Lidí ledu - to  znělo v porovnání s jeho seznamem titulů směšně krátce.

            No a ..

             To bylo to nejmenší, čím se musela zabývat.  Během velké hostiny po svatbě, když se najednou rozdovádění dvořané začali domáhat toho, aby Alexander políbit nevěstu …

            Cecilie si ani nevšimla, že inkoust z pera teče po stole.

            V temných očích Alexandra se zračil odpor. Potemněly hněvem, způsobeným nápadem přátel. Pravděpodobně si však všiml, že ji tím zranil, protože se zmírnil jeho pohled, objal ji a přitiskl k sobě. Pak ji políbil, jemně a něžně, i když oba věděli, že je to  jen hra a Cecilie myslela na to, že musí přemáhat odpor, a to ji natolik ovlivnilo, že zůstala stát bez pohnutí.

            Kdyby se to stalo o několik měsíců dříve, než se dozvěděla o jeho sklonech! Pak by jí jeho polibek přinesl potěšení a ona by se cítila plná blaženosti. Nyní cítila jen smutek a bylo jí těžko.

            Ale dvůr to přijal s nadšením, Kirsten Munk se odvrátila a její rty se zkroutily výrazným odporem. Cecilie nad tím přemýšlela s nebezpečným uspokojením: "Kyselé hrozny rostou tak vysoko, řekla liška." Protože jí Alexander vysvětlil, proč ji paní Kirsten tak moc nemá ráda. Cecilii to pobavilo, protože ačkoli jí Alexander nepatřil, cítili se vzájemně propojení a chápali jeden druhého. A vše by bylo v pořádku dál, kdyby nebyli nuceni k polibku. Cecilie si velmi dobře dokázala představit vztek paní Kirsten, když jí i přes veškeré lichocení Alexander odmítl. Není divu, že se chytila každé příležitosti k odhalení jeho perverzních sklonů! Byla by to útěcha pro její zraněnou hrdost! Pomsta za ponížení, které utrpěla.

            Cecilie se probudila ze svých myšlenek, chvíli se dívala na nedokončený dopis, a pak rychle začala popisovat svatební šaty, které si půjčila, nádherně zařízený zámek a výzdobu zámecké kaple.

Těžké dubové dveře se otevřely a do místnosti vešel Alexander. To neočekávala! Apartmá měla mít na noc Cecilie, a on měl být v menší místnosti vedle dveří.

Velká, opravdu obrovská postel pro svatební noc byla vhodně zdobená: krásné vyšívané povlečení i ručně vyšívaná těžká hedvábná deka, která je určena jen pro postel mladého páru. Místnost byla plná vůně čerstvých květin, a na nočním stolku čekalo občerstvením a víno.

Cecilie se podívala na Alexandra. Měl na sobě jen župan a teplé světlo svíček zvýrazňovalo jeho půvab.

-Říkal jsem si -  řekl s omluvným úsměvem - že by nebylo dobré, kdybych spal dnes v noci v tamtom pokoji.

 -N-ne ... -koktala Cecilie. -Máš samozřejmě pravdu. Ale ...

 -Myslel jsem si, že bych možná mohl spát tady, v hlubokém křesle.

 -Nesmysl! Jsi ospalý?

 -Ne. Vůbec ne.

 -Také se mi nechce spát. Tak zůstaneme vzhůru.

 -Dobrý nápad - přiznal s úsměvem. -Ale ...  -Zaváhal. -Měli bychom však nějakým způsobem použít postel.

 - Ano - potvrdila sklesle. - Možná bychom si mohli něco zahrát.

 Alexander se zamračil.

 -Je jen jedna hra, která mě zajímá, šachy, a to není hra pro ženy.

 -Proč? Hraju šachy.

            -No ovšem, - řekl suše. - Je to asi to nejhorší, co můžete slyšet zapálený šachista. Těch pár žen, které se naučily hrát šachy, nemají trpělivost, neumí pečlivě přemýšlet nad svými tahy. Aby se nenudily, požadují vše co nejdříve, "No, kdy se konečně rozhodneš?" Hrají zcela bez přemýšlení. Kdo tě učil ... hrát šachy? - Zakončil ironicky.

-Můj otec. Zřídka měl partnera, takže jsem mu dělala společnost.

-No, uvidíme, konečně jednu hru si můžeme zahrát.

 Po chvíli donesl krásné slonovinové šachy.

-Z Východní Indie - vysvětlil. - Z místní dánské společnosti. Ale varuji tě, Cecilie. Nebudu "hodný", nebudu hrát tak, abys vyhrála.

-Nečekám takovou laskavost.

- Dobře - řekl s uznáním, ale nemohl skrýt tichý povzdech, že musí rozehrávat takovou krátkou partii, ve které je soupeř předem odsouzen k nezdaru.

 Když Cecilie postavila figurky, obdivujíc jednu po druhé, Alexander se podíval na její sůl.

 -Píšeš dopis? Domů?

- Ano - řekla a rychle schovala list. - Jsme sice manželé, ale myslím, že ještě není čas na přílišné důvěrnosti.

-Neměl jsem v úmyslu to číst - řekl krátce a uraženě.

 Cecilie proklínala svůj nedostatek taktu.

- Odpusť mi - řekla upřímně, na což on odpověděl, mírným, ale smutným úsměvem. Šachovnici umístili doprostřed obrovské postele, a posadili si pohodlně na obou stranách.

 - Nemyslíš že ... - začal Alexander a učinil pohyb, ukázal na její oblečení.

 - Ach, samozřejmě, jsem tak bezohledná!

Čekal, až se Cecilie v šatně vedle ložnice převleče do noční košile zdobené krajkami. Zaváhala, pak se rozhodla, energicky zatáhla za tkanice u krku, aby výstřih co nejvíce zakryla, a vrátila se do ložnice.

Alexandrův pohled byl velmi výmluvný. Jako by říkal, vypadáš nádherně, hezká a přitažlivá, ale opravdu sis nemusela tu košili zavazovat jako panna. Mě tvé kouzlo neuvede do pokušení.

Cecilie si takhle v každém případě jeho pohled vykládala.

Začali hru.

Po prvních několika tazích se Cecilie zorientovala, o co se Alexander pokouší. Velmi dobře znala tento způsob vystavení královny a jednoho pěšce. Šlo mu o tzv. školní mat, okamžité a nelítostné rozdrcení nováčka.

Snadno se vyhnula pasti. Alexander neodpověděl sebemenší grimasou. Asi si myslel, že je Cecilie příliš hloupá, aby prohlédla jeho plány a že jen omylem udělala správný tah.

Takže hra pokračovala, jak je obvyklé při prvním pokusu o mat, a on dal královnu do poněkud rizikového postavené. Tento krok Cecilie také znala, často se snažila tímto způsobem oklamat svého otce. Alexandrova hra jí nedělala žádné problémy.

Začal útočit, nevzdával se bez boje, a Cecilie měla plné ruce práce s obranou. Ani jednou se jí nepodařilo získat figurku, kterou chtěla.

Aby ji Alexandr trošku rozveselil, dal jí chvíli přestávku, začal přestavovat pěšce a u toho povídá:

 - Jeho Veličenstvo mluvilo o vašem dědečkovi, panu Tengel. Ty jsi mi o něm také kdysi povídala. Byl to pozoruhodný člověk?

- Ano, je to pravda - přiznala Cecilie, které se nakonec podařilo uvolnit svého vlastního koně. - Milovala jsem ho. Bohužel, zemřel, když jsem byla tady v Dánsku. Myslím, že vzal život sobě i babičce Silje.

- Co to povídáš? Proč?

- Nevím, ale myslím si to. Žalem po narození mého synovce, Kolgrima. Patří k těm členům naší rodiny, kteří jsou postihnuti špatným dědictvím. Mimochodem, Alexandře.....je tu možnost, sice slabá, ale přesto.....možnost, že dítě, které nosím, bude poznamenané. Musíš na to pamatovat!

Alexander v rozrušení pohnul figurkou, která měla zůstat stát.

            -Šach - řekla Cecilie klidně.

Když si uvědomil svou chybu, zaklel.

- Mohla bys mi říct více o tom dědictví? Slyšel jsem něco, ale jen velmi málo.

- Samozřejmě. Slyšel jsi pravděpodobně o našem zlém předku, který proklel své potomky.

Od té doby se pravidelně v každé generaci narodilo alespoň jedeno "dotknuté" dítě. Byla to například čarodějnice jménem Hanna, kterou mí rodiče znali v dětství. Byl jím její synovec Grimar, a v další generaci to byl můj dědeček.

- To znamená, že byl zatížen dědictvím zla?

- Ano, ale snažil se proměnit zlo v dobro. Své fantastické schopnosti využil ve službě lidstvu. Byl to opravdu výjimečný člověk.

- A pak? Kdo byl další?

- V generaci mých rodičů to byla slavná Sol, sestřenice mé matky.

- Ano, slyšel jsem o ní - usmál se Alexander. - A v tvé generaci?

- Mezi vnoučaty Tengela? - Řekla Cecilie zamyšleně, a odvrátila se na chvíli od šachovnice. - To je divné! Ale opravdu tam není nikdo! V nastupující generaci je, jak víte, ten malý ničema Kolgrim, můj oblíbený synovec. Tak si nemyslím, že je pravděpodobné, aby dítě, které nosím, bylo „poznamenané“. Ale v mé generaci ...? Někdy jsem si představovala, že bych to mohla být já, ale nikdy jsem si nevšimla zvláštních schopností nebo sklonů.

- Ovšem -  odbyl to Alexander suše. - Hraješ šachy jako muž. A to je kompliment.

- Pochybný - odfrkla Cecile, která věřila, že ženy jsou stejně schopné jako muži. - A kromě toho, kdybys věděl, kolikrát jsem musela potlačovat chuť zvolat: No, kdy se konečně rozhodneš? Ne, ne to jsem neměla na mysli. Důležité je, že "poznamenaný", je jasnovidec, nebo má nějaké jiné nadpřirozené vlastnosti, nebo je prostě velmi zlý. A je velmi důležité, že mají kočičí oči. Zeleno-žlutě, zářící. A ty já nemám.

Alexander si otočil její tvář k sobě a dal se do zkoumání jejích oči.

- Není nic vidět, - řekl nakonec. - Je tu příliš temno. Ale nikdy jsem v tobě neviděl nic kočičího!

- Přesně tak. Ale napadlo mě, že bych to mohla být já, protože každý říká, že jsem velmi podobná na čarodějnici Sol. Kromě toho, že ona byla tisíckrát hezčí.

 - Oh, tomu se nedá uvěřit - zaprotestoval Alexander galantně.

 - Děkuji. Ale někteří z "poznamenaných" nejsou krásní! Bývají téměř zrůdní, Alexandře! Hanna, Grimar, říká se, že to byla monstra. A náš malý Kolgrim se narodil tak znetvořený, že bylo obtížné se na něj zpříma podívat. Když jsem ho poznala, byl již okouzlující malý uličník, oblíbenec všech žen v domě. Ačkoli je velmi těžké si s ním poradit, služky a pokojské jsou ochotné mu odpustit všechno. To není dobré znamení. Dědeček Tengel také nebyl jako ostatní lidé. Jeho a Kolgrimovo narození se stalo příčinou úmrtí jejich matek.

- To je nepředstavitelné! - Alexander zvolal neuváženě.

- Jak říkám, nemyslím si, že by teď hrozilo nějaké nebezpečí. Ale jedna věc mi vrtá hlavou ...

- Jaká?

- Kdysi babička Silje si při pohledu na nás, její vnoučata, pro sebe řekla : "Ne, musel se mýlit. U žádného z nich není možné se dopátrat kočičího oka!" Babička si neuvědomila, že to říká nahlas. Tato slova nebyla určena mým uším.

- Takže si myslíš, že tvůj dědeček objevil nějaké známky zla v jednom z vás?

- Takový je můj dojem. Nebo snad viděl jen lesk v oku, já nevím.

 - Kolik má vnoučat tvůj dědeček?

- Šest. Ačkoli ne - Sunniva nebyla jeho vnučka, byla dcerou Sol, sestřenice dědečeka. Zemřela po porodu Kolgrima, ale já si nemyslím, že by měla být brána v úvahu. Je tedy i nadále můj bratr Tarald, já, a naši tři bratranci: Tarjei, Trond a Brand.

- Tarjei je velmi inteligentní, že? Zná umění léčit nemoci? To by nemohl být on?

- To by se dalo připustit, ale Tarjei byl největší nadějí dědečka. A babička Silje vypadala velmi vyděšeně, když vyslovovala tamta slova. Nechce se mi uvěřit, že by to byl Tarjei, i když se zdá nejpravděpodobnější.

 - Šach - řekl Alexander.

 - Ty lstivý lišáku! Mluvil jsi na mě!

Musela se znovu soustředit na hru, aby se nějak dostala z potíží.

Když byla rovnováha více či méně obnovena, řekla:

- Je samozřejmě velmi dobře, že jsme jeden druhého prostřednictvím našeho manželství pravděpodobně zachránili z vážných problémů, ale v tom všem zmatku mě nenapadlo, že možná nebudeš chtít takové dítě.

- Naopak, milá Cecilie! To, že nedám rodu dědice, pro mě bylo dlouhodobě zklamáním. A protože jak jsi říkala, je mi ten pastor podobný, a kromě toho je to moudrý a inteligentní muž, myslím stejně jako ty, že všechno skončí dobře.

            - Je to od tebe hezké, že to tak vidíš. Vždycky říkám, že dcery jsou stejně tak cenné jako syni, ale protože tvůj spanilý rod vymírá a bude to jediná šance, jak ho rozšířit, doufám v narození chlapce.

            Alexander se kousl do rtu. Nechtěl nic říkat, aby jí nezpůsobil bolest, kdyby se narodila holčička. Ale cítil, že se podělila o svou naději.

 Po chvíli řekl: - Má sestra nebude moci uvěřit vlastním uším, až o tom uslyší.

- Máš sestru? Nevěděla jsem o tom.

- Žije daleko odsud, v Jutsku. Jen někdy přijede do Gabrielshus na návštěvu.

 Cecilie byla překvapená zprávami o této příbuzné, ​​kterou neznála.

 - Máš více sourozenců? - Zeptala se.

- Ne, jen Ursulu. Ale neboj se - řekl konejšivě. - I když se moje sestra ode mne úplně odtrhla, má dobré srdce.

- Rozumím. Ne, nemám strach. Jen jsem trochu překvapena, že ses nikdy nezmínil o rodině. O té mé mluvím téměř bez přestání.

-To proto, že máš ráda své blízké, drahá přítelkyně. Přál bych si rodinu, s kterou bych se cítil spjat.

Cecilie mu vzala jednoho pěšce. On odpověděl šachem. Zvrátila to bez problémů, ale věděla, že v této chvíli jsou její myšlenky zabrány něčím jiným.

- Nechceš mi to povědět? - Zeptala se tiše.

Rozuměl, o čem Cecilie mluví.

 - Ne! - On odpověděl rozhořčeně

Znovu se zaměřili na hru. Alexander nalil víno a ťukli si poháry, on odvrátil oči z šachovnice. Hodiny někde v hlubinách paláce udeřily dvakrát. Noc míjí, pomyslela si Cecilie hořce.

Ale vlastně jí bylo dobře. Dokonce velmi dobře. Řekla to nahlas.

Alexander se usmál, zobrazující bílé zuby.

- Také je mi dobře. Chtěla bys něco k jídlu?

- Později. Nejprve tě musím porazit v šachu.

- Oh, je to tak? V takovém případě jsi neměla tak odkrývat královnu. Nebo ti ji vezmu. Bez slitování!

Jí vlastně šlo o to, aby Alexander vzal královnu, ale neřekla to. Postavila své věže a čekala, až se pro ně uvolní pole, protože Cecilie patřila mezi hráče, co rozehrávají věžemi.

Alexander se chytil do pasti. Neuvědomil si důsledky svého posledního tahu koněm.

- Byla jsi neopatrná, Cecilie - řekl při tom. - Začínáš být unavená?

- Šach - řekla a posunula věž.

Alexander oněměl.

- Do čerta - řekl po chvíli.

Mohl udělat jen jedno, utéct s králem.

Cecilie natáhl ruku směrem k věži, aby mu zasadila poslední úder, ale zaváhala. Nechtěla porazit Alexandra. Ne jeho! Proto posunula nevýznamného pěšce.

V Alexandrových očích se zablýsklo.

- Cecilie! Ta slova o urážení se týkala rovněž i mě. Neodpustil bych vám, pokud byste mi laskavě umožnila zvítězit.

- To není laskavost, Alexandře. To je ženská strategie! Ale jak si přeješ. Mohu opakovat tento tah?

- Musíš - řekl výhružně. - Ani pětiletý plán by nemohl zahrnovat takový hloupý nápad přesunout jakéhosi pěšce, když mě můžeš rozdrtit v prach třemi tahy.

 Cecilie poslušně vrátila pěšce na starém místě, a hrála svou druhou věží.

- Šach - řekla klidně.

Alexander přemýšlel dlouho. Opravdu dlouho. Cecilie měla čas studovat krásný tvar jeho rukou a vyšívaný vzor na povlečení. Svíčky ve svícnu se krátí, pomyslela si nepřítomně.

Alexandrova situace byla poměrně dramatická, ale nehodlal se vzdát. Konečně našel cestu ven. Překvapivou cestu.

- Oh! - Zašeptal Cecilie v úžasu. - Jsi velmi inteligentní, Alexandře!

- Není potřeba takové škodolibosti - nesouhlasil, ale byl zřejmě na sebe pyšný. Protože tento tah mu nejen pomohl, aby zabránil porážce, ale vytvořil možnost přejít do útoku. Nezáleželo na tom, že jej to připravilo o mnoho cenných figur.

Nyní přichází na řadu Cecilie. Situace je velmi složitá. Aby získala čas, posunula jen pěšce.

A i to byl špatný krok, který udělala, aby Alexander neztratil trpělivost. Chybným tahem riskovala svou milovanou věž. Rychle spěchala na pomoc a nějak to zvládla.

O půl hodiny později jim zbývalo jen tak málo figur, a situace byla natolik vyrovnaná, že se Cecilie protáhla a řekl:

 - Ne, tohle je nekonečný stav, který mě začíná nudit. Můžeme přijmout remízu?

 - Jak chceš - souhlasil Alexandr. - Díky za velmi zajímavou hru, Cecilie! Byly chvíle, kdy jsem se bál prohry. A to bych nesnesl. Zvláště po těch pohrdavých slovech na začátku.

Cecilie se pro sebe usmála. Nechtěla nad ním vyhrát. Mohla to udělat několikrát, ale vždycky se zastavila včas. Je dobré mít rychlou mysl, ale nepřehánět to. Mají spoustu času.

-Zbylo nám trochu času - řekla. - Mám hlad! Uprostřed noci, to je skoro neslušné!

- Je to zdravé! - Alexander se usmál.

Složil šachovnici a začal podávat jídlo, s pečlivostí a šikovností. Chvíli jedli a pili v tichosti, cítili, že mezi nimi vzniká přátelství a porozumění.

Cecilie viděla, že se Alexandr na něčem pozastavil. A náhle, zcela nečekaně, řekl:

- Můj život byl peklo, Cecilie.

Cecilie skoro pocítila strach. Chce jí o sobě povídat.

Nevěděla, jestli je teď hodna jeho důvěry.

Cítila, jak její srdce začalo prudce tlouci.a�5lx�o�{stavený veřejnému opovržení, možná pranýři, bičování na náměstí ...

 

            - Kdo je to? - Zeptal se tiše. Alexander nyní obrátil svou pozornost k jejímu problému. To ji překvapilo, protože na chvíli zapomenula na své starosti. Ale pozornost, kterou viděla v jeho očích, jí dodala odvahu.

            Z odporu k sobě a tomu co provedla, odvrátila tvář.

            - Dobrý rodinný přítel, řekla. - Mladý pastor, velmi nešťastný v manželství. Žíznivý po blízkosti jiného člověka. Všechno to bylo tak lehkovážné. Taková zbytečnost!

            - Ale proč, Cecilie?

            -  To kdybych věděla! Teď se mi to zdá strašně hloupé.

            Alexander se křivě usmál, tak trochu jej pobavila její výpověď.

            - Docela zvláštní definice, ale vím, co máš na mysli. Čas od času, se takové chováni zdá být velmi potřebné.

            Díval se na ni dlouho a zkoumavě.

            - Musím vědět, co víš o tom člověku, určitě mi rozumíš. Je inteligentní?

            - Ach tak! Velmi krásný s ušlechtilým charakterem. Jednal pod vlivem těžké, pochopitelné situace. Jeho manželka mu odmítla všechna manželská práva. Nevím o ničem, z čeho by se dal obvinit.

            - Je ode mě hodně odlišný?

            - Ne, vůbec ne, právě naopak - zvolala upřímně. - To by nebyl problém.

            Náhle zmlkla a začervenala se.

            Alexander si prolamoval prsty.

            - Chápu tvůj plán. Ale jsi si jistá, že to opravdu chceš?

            - Jinak bych sem nepřišla. Nebylo to snadné rozhodnutí, věř mi!

            - Věřím. Ale myslela jsi na to jen dnes, od dnešního rána?

            - Čas je velmi důležitý. Pokud si nejsi jistý ...

            - Samozřejmě. Ale je tu něco, co mi dělá starosti.

            - Co je to?

            - Jak je možné, že se to přihodilo?

            - Čeho se bojíš?

            - Co myslíš?

            Rozuměla. Uvědomila si, že našel rozhodující podobnost mezi ním a Martinem.

            Cecilie vstala.

            - Přiznám se, že byla doba, kdy tvoje chování ke mně mi způsobovalo bolest a bralo  mi  sebevědomí. Věř mi však, že všechny tyto pocity a naděje ve vztahu k tvé osobě konečně a definitivně zhasly, když mi Tarjei všechno vysvětlil, a pověděl mi o tvých sklonech.

            -  A přesto jsi se sblížila s člověkem, mě podobným?

            - Můžeme to nazývat posledním záchvěvem vzplanutí, které bylo uhašeno jednou provždy. Jsem vyléčena, Alexandře. Jsem si jista. Nikdy ti nebudu dělat potíže. Budeš mít možnost žít svůj život, a já svůj.

            - Nevím, jestli to je pro tebe nejvhodnější řešení. Jsi mladá a ...

             Pro Cecilii bylo těžké snést jeho očividný odpor. Vzal jí hrdost. Vyskočila ze svého místa.

            - Odpusť mi - vyhrkla. - Zapomeň na mé netaktní chování!

            Spěchala ke dveřím, ale on byl rychlejší. Chytil ji za ramena oběma rukama a upřel jí do očí plamenný pohled.

            - Cecilie, neurážej se, prosím tě! Přijímám tvůj návrh s otevřenou náručí. Jsi stéblo, kterého se jako tonoucí chytám, copak to nechápeš? Tvá slova mě plní štěstím a nadějí v tuto hodinu, v které se má naplnit můj osud. Myslím na tebe, to kvůli tobě mám pochyby, drahá přítelkyně. Obávám se, že nevíš, do čeho se pouštíš.

            - A mám jinou možnost?

            - Ano, je to pravda. Odpusť mi, že jsem na chvíli zaváhal, muselo tě to ranit. Je mi to líto. Měl jsem tě ušetřit ponížení prosit mě o pomoc. Povím ta rozhodující slova, ta, která nebyla dosud řečena. Mou přízní si můžeš být jista, vždy a v každé situaci, o tom víš. Ale musíš vědět, že nikdy, nikdy nebudeš mou milenkou.  Že naše manželství se nedočká  ... naplnění.

            - Já vím. Můžu bez toho žít.

            Zamyšleně se na ni podíval.

            - Můžeš? Je to velká oběť. Možná větší, než si myslíš.

            - Před čtrnácti dny jsem získala dost erotických zkušeností. Postačí mi to na mnoho let, ujišťuji tě!

            Alexander přikývl, ale jeho myšlenky byly někde jinde. Podíval se na Cecilii, jako by ji neviděl. Stála bez jediného slova, hladíc štíhlými prsty své rukavice. Přemýšlela, co by se s ní stalo, pokud by se nad ní Alexander neslitoval. Mohla by, samozřejmě, jít domů. Vystavit však své úžasné rodiče s láskyplným srdcem takové hanbě! Oni by jí jistě odpustil, vzali si ji i dítě, jako všichni kdysi přijali Sol a její dcerku Sunnive. Ale sneslo by jedno příjmení další takový skandál? Babička Charlotte byla první, kdo přišel domů s "bastardem", Dagim, otcem Cecilie. Pak přišla Sol a Sunnive. A teď, Cecilia, procházela stejným dramatem. Takže i když to vypadá jako rodinná tradice, nebylo by dobré zneužít rodičovské trpělivosti.

            Nejhorší ze všeho by bylo vrátit se do farního Grastensholmu, kde žije pastor se svou manželkou. Cecilie ho nechtěla vidět. Nikdy v životě! Byl to hodný a laskavý člověk, skvělý ve všech směrech. Trestný čin, kterého se oba dopustili, motivovaný osamělostí, je oddělil navždy. Jako dvě kapky vody, které padají na rozžhavený kov, a rozprsknou se každá jinam.

            A krom toho......Kdyby manželská zrada Martina vyšla na světlo, přišla by o hlavu a on možná taky.

             Procitla při zvuku hlasu Alexandra:

            - Než něco rozhodneme, chci se zeptat, jak chceš všechno zařídit, náš společný život?

            - Myslíš praktické problémy?

            - Ano.

            - Přemýšlela jsem o tom - řekla Cecilie rychle. - Uděláme-li takové rozhodnutí, myslím, že každý z nás by měl mít svou ložnici. Bok po boku tak, abychom nevzbudi něčí podezření, ale místnosti by měly mít soukromý prostor pro každého z nás. Nemyslíš si, že je v tom něco neobvyklého?

            - Ne, vůbec nic - řekl s určitou neochotou.   

            - Jedna věc, o kterou bych tě chtěla ještě poprosit. Chápu, že nemůžeš změnit svou povahu. Mohl by si mi prokázat toliko respektu,  že by si své přátele nepřijímal ve. .. své ložnici? Pokud by to bylo možné ...  v nějaké jiné místnosti ...? Někde jinde?

            Kde brala odvahu mluvit tak otevřeně? Sama tím byla zaskočena. Museli mít úplně vyjasněnou budoucí situaci, tak se snažila potlačit v sobě averzi k tomuto tématu.

            Alexander se pozastavil, nad tím co pověděla.

            - To jsou přijatelné podmínky - souhlasil. - Nakonec, máš právo požadovat ode mne více diskrétnosti než jen toto. I vzhledem k sobě samému musím být opatrný, v tomto ohledu byl Hans  nezodpovědný. Nikdy se nezatěžoval tím, že jej někdo může vidět.

            Na jeho tváři se znovu objevila bolest a Cecilia s úlekem pomyslela, čím pro něj vlastně byl ten vztah. Vypadalo to, že z Alexanderovy strany to byla skutečná láska. Proti své

vůli, pocítila vzrušení.

            Alexander pokračoval:

             - V tomto domě se nemůžeme zařídit, ale moje rodina vlastní majetek v blízkosti Kodaně, ve skutečnosti nedaleko od Frederiksborgu. Nazývá se Gabrielshus. Můžeme se přesunout tam …

            - Ale nebude to pro tebe nepříjemné?

            - Ne, ne, bude to spíš radost. Kromě toho, víš, že se na tebe dívám moc rád. Tvá krása, tak neobvyklá, trochu tajemná ...šikmé, zasněné oči, jasná pleť a měděné vlasy… Moc se to mi líbí. Dáváš mi svobodu, pokud jde o .. setkání s přáteli. Ale co ty?

            - Naznačuješ... chceš mě poprosit o diskrétnost,  kdybych se chtěla setkat s jinými za tvými zády? Nebo mě žádáš o absolutní věrnost?

            - Nemám právo tě kontrolovat, protože jsi ke mně tak velkorysá.

            - Záleží ti na mé diskrétnost? A na tom, abych ostražitě vybírala své přátele?

            Kývl hlavou na potvrzení, s napětím v obličeji. Cecilie se rozesmála.

            - Říkala jsem ti právě teď: Z mé strany se nemusíš bát žádného nepříjemného překvapení. A pokud by se stalo, že pocítím sympatie k jinému muži, pak si o tom promluvíme. Myslím, že máme k sobě navzájem dostatek důvěry. V tuto chvíli mám po krk mužů a romantických pletek.

            Alexander se zhluboka nadechl. Opravdu vypadal vzrušeně.

            Tak dobrá, Cecilie Meiden! Malá, silná, úžasná dívko! Chceš se stát mou ženou?  Navzdory potížím, které z toho plynou?

            Cecilii škubla ústa.

            - Ano, Alexandře, moc to chci! Uvědomuji si, že toto je manželství z rozumu, ale takových  je hodně a často bývají šťastná.

            Alexander ji vzal za ruku.

            - Myslím, že Ty a já máme vcelku šanci, dosáhnout štěstí, ale na takových křehkých základech a obtížných podmínkách je těžké stavět. Další věc, která se pravděpodobně velmi brzy stane, je, že budu muset jít do války.

            - Oh, ne! - Vykřikla Cecilie spontánně.

            - Děkuji ti za tvé vyděšené oči, Cecilie! Ale nebyla by pro tebe snad nejlepší volba, kdybych zemřel na bitevním poli?

            Cecilii z očí létali jiskry.

            - To jsou ta nejhorší slova, která jsem od tebe slyšela! Nevěřím, že můžeš být takový!

            - Ne, ne, do pekla, nechtěl jsem tě urazit. Bylo to jen konstatování, je mi to líto …

            - Víš moc dobře, jak moc mi na tobě záleží jako na příteli. A za nic nechci o takového přítele přijít.

            Zdálo se, že ho její slova potěšila.

            - Chystám se vrátit z války. Navzdory všemu.

            Usmála se na něj s úlevou. Najednou si vzpomněla:

            - Alexandře, tvoje půl hodina!

            - Ach, nechť to vezme čert! Mám důležitější věci! Ale máš pravdu, musím se vrátit. Brzy se uvidíme!

            Cecilia ještě chvíli stála se zavřenýma očima. Vydala ze sebe nekonečně dlouhý povzdech. Děkuji ti, Bože, zašeptala tiše.

            Nebylo úplně jisté, jestli toto manželství je tím nejlepším řešením. Ale proteď je ideální. A není to vlastně dokonalé pro někoho, kdo si tak strašně zkomplikoval život - jako ona, a taky jako Alexander?