2.kapitola
02.03.2012 08:39
Smrtka - Alžběta
"Přijdu zase zítra, mami," rozloučila se se mnou má dcera, políbila mě na tvář, přikryla a s posledním rezignovaným úsměvem odešla.
"Máte hezkou dceru," podotkla paní, co ležela vedle mě.
Sesunula jsem se víc do přikrývek a zamumlala jsem tiché Děkuju.
Je to už téměř měsíc, co ležím v nemocnici. Mé staré srdce už nezvládá takovou námahu, jako je starat se sama o sebe. S dětmi jsem se už předtím dohodla, že půjdu do Domova, ale přišel můj zatím nejhorší záchvat. Bylo na nich vidět, že se vyděsily. Moje děti. Moje dospělé, samostatné děti.
Poslední dobou jsem na nich poznala, že se smířily s tím, že už tu dlouho nepobudu.
V první chvíli se mě to dotklo - nemohla jsem kvůli tomu celý den přemýšlet na nic jiného a noc nebyla o moc horší.
Vyprávěla jsem tenkrát sestřičce, jak už je jejich matka vůbec nezajímá.
Přikyvovala a poslouchala, ale byla to jen mladá holka, co ještě nic neví o světě. Úplně blbá ale nebyla, píchla mi něco na uklidnění, abych už mlčela.
Baby od vedla byly ještě horší než já. V momentě, kdy jsem si uvědomila, že jsem stejná, přestala jsem komunikovat. Všichni to ocenili.
Děti se u mě střídaly podle jejich pořádkového systému. Každý týden se jeden objevil.
Dneska se mi naštěstí udělalo lépe. Cítím se téměř bezvadně. Možná bych se odsud přece jen mohla dostat…
Zachumlala jsem se víc do peřin a povzdychla si. Další den za mnou…
***
V nohou nemocniční postele se náhle objevil šedý mrak, který se zhmotnil do postavy v kápi a zahalovala jí tak celý obličej. Majitelka postele dávno usnula a ostatní si černé postavy nevšimli, neviděli ji - nenašel ještě jejich čas.
Postava pomalu přešla k čelu a tiše si prozpěvovala. Starší člověk - přirozená smrt. Nebyl důvod mračit se. Smrt je přece přirozená.
"Alžběto," pošeptal tichý, ženský hlas tajemné postavy.
Jmenovaná vydechla, lehce zatřepala víčky, ale stále spala.
Smrtka se zasmála a potřásla hlavou.
"Alžběto, vzbuďte se, spát můžete jinde," domlouvala spící ženě pobaveně.
"Hm?" Alžběta zamrkala víčky, a když se ujistila, že už nespí, prohlídla si ženu v kápi. "Tak přece?" zašeptala sklesle. "Nestihla jsem se rozloučit," zamumlala nešťastně.
"To se stává," uklidňovala ji Smrtka, a i přes stín, co vrhala kápě do obličeje, se dal poznat soustrastný pohled.
Alžběta vstala a překvapeně se protáhla.
"Cítím se skvěle," poznamenala užasle.
"Teď už to ani jiné nebude."
"Smím ještě naposledy vidět své děti?"
"Dnes ne, ale jednou…" nedokončila, položila svou bílou, nezvykle hubenou ruku na rameno Alžběty a přitáhla se tu starou paní k sobě. Spustily se jí slzy. Její děti…
"Půjdeme?" zeptala se Smrtka, když vzlyky ustaly.
Jen přikývla.
Smrtka ji vzala pod svůj plášť a vydaly se po nemocniční chodbě. Jak se vzdalovaly, postavy se rozmazávaly a šedý mrak, který z nich vzniknul, se postupně vytratil do ztracena.