2. kapitola

Nyní je to už 7 let od doby, kdy jsem byla unesena a nezestárla prakticky ani o den. Během těch dvou let které uběhly od oné noci v parku, jsem si pomocí prací v kavárnách vydělala dost na to, abych mohla znovu začít chodit na střední školu, kterou jsem nedokončila. Díky tomu, že jsem vypadala na 18, jsem byla přijata do posledního ročníku.

Když jsem přijížděla na parkoviště, bála jsem se, že mě zdejší studenti přijmou. Na bývalé škole jsem byla zvyklá mít okolo sebe přátele, ale jak si mám nalézt přátele, když už v základním bodě budu člověku lhát? Jak říct příteli, kterého bych si třeba našla, že nejsem člověk a že vlastně netuším, co nebo kdo jsem zač? Ale i přesto jsem se to rozhodla zkusit.

Podle rozvrhu a plánku, které jsem dostala poštou, jsem se vydala do třídy na hodinu dějepisu. Ve třídě jsem si nalezla místo vzadu, v naději, že mě učitel nebude chtít třídě představit, doufala jsem marně. Když zazvonilo, učitel dějepisu vešel do třídy a rychlým rozhlédnutím po třídě si mě našel. V mysli jsem si už dopředu začala připravovat, co řeknu, ale všimla jsem si, že jeho pohled také zalétl ke klukovi, který seděl kousek ode mě. Byl to černovlasý kluk s brýlemi a bylo vidět, že má vypracované tělo, alespoň co jsem mohla soudit dle jeho ramen a paží, které jsem mohla spatřit. Asi pocítil, že na něj koukám, protože otočil hlavu mým směrem. Když mě postřehl, sesunul sluneční brýle, měl strašně zvláštní pronikavě zelené oči, ve chvíli, kdy si mě prohlédl, se mu podivně zaleskly, asi to bylo světlem, protože normální člověk přeci nemůže mít zlaté jiskry v očích…nebo ano?

Z těch jeho očí jsem byla tak mimo, že jsem si zpočátku ani neuvědomila, že na mě učitel mluví a celá třída se na mě dívá. Toť k mému plánu vymyslet si nějakou představovací lež.

„Ano, pane profesore…?“ zeptala jsem se ho.

„Rick Winter. Ashley, můžeš nám o sobě něco říct?“

„Ehm…jasně. Takže, jmenuji se Ashley Jones a nedávno jsem se sem s rodiči přestěhovala, ehm…ale ti většinu času cestují po světě.“ koktala jsem ze sebe.

„Dobře. Díky, Ashley.“ přestal mě profesor trápit.

Část hodiny proběhla úplně normálně, ale celou dobu na mě nešel z hlavy pohled toho kluka, přece není možné, abych nebyla jediný nečlověk v tomhle městě a už vůbec ne v jedné škole…

Myšlenkami jsem se zatoulala zpátky do doby svého únosu, snažila jsem si vzpomenout, jestli jsem tenkrát, když jsem se čas od času na chvíli probrala, viděla někoho dalšího, nemusel to být přímo tenhle kluk, ale obecně kohokoliv, abych se mohla domnívat, že takhle zničili život více lidem, abych měla alespoň nějaké vysvětlení pro ty oči, pokud to nebylo opravdu jen světlem. Díky myšlenkám na únos jsem neodmyslitelně musela myslet i na svou rodinu, na svou maminku, která jak jí znám stále čeká, až se její dcera vrátí, na svého malého brášku, na tátu… jak asi vypadají dneska? Poznala bych je? Oni mě bezpochyby ano. Tolik mi scházeli…

„ Ashley, děje se něco?“ zeptal se profesor.

„ Ne, pane profesore.“ Podivila jsem se a odpověděla, jakmile mi došlo, že na mě hovoří, zauvažovala jsem, čím jsem upoutala jeho pozornost, než jsem pocítila na tváři vlhko.

Bože, jsem hloupá, slzy…no jasně, co víc mě může ztrapnit první den ve škole než slzy?

Notabene, když nikdo netušil proč ty slzy…jistě teď vypadám jako maminčin mazánek, který fňuká, že ho opustili rodiče a vydali se na další pracovní cestu.

Ale co, alespoň nebudu muset řešit případné náznaky pokusů o navázání přátelství.

„ Tady,“ zamumlal melodický hlas a já se otočila, abych zjistila, že je moje tušení správné.

Jasně, potvrdila jsem si, je to ten kluk s divnýma očima…podával mi kapesník.

Bezděčně jsem se na něho usmála…

„ Děkuju,“ zamumlala jsem plaše, „to ta alergie.“ Proč ne, ten kluk je úžasný, já se ztrapním pláčem a ještě tu plácám blbosti. Musí si o mně myslet, že jsem idiot.

„ Jo, to chápu. Občas to člověka pozlobí co?“ mile se na mě usmál a jeho očima opět probleskla ta zlatá jiskra.

Musel vědět, že kecám a taky si musel být vědom toho, že jsem si všimla jeho očí… věděl snad, co jsem zač? Že nejsem ta, za koho se vydávám? Nejraději bych se ho na to všechno zeptala, ale kdyby se ukázalo, že je to opravdu jen klam světla, asi by mi zavolal rovnou 911 pro jednu krásnou halenku se sešitými rukávy.

Hodina uběhla ani nevím jak, dokonce jsem se ani nenamáhala předstírat, že si dělám poznámky. Popravdě jsem si ani neuvědomila, kolik času uběhlo, zatímco jsem bloumala ve své hlavě, vzpomínala, uvažovala co dál.

Když zazvonilo na přestávku, chtěla jsem se vrhnout co nejrychleji ke dveřím.

Neměla jsem zrovna náladu na posměchy okolí, kvůli mým slzám, kterých si určitě díky profesorovi všiml snad každý ve třídě.