2. kapitola

Lidé vám řeknou, že je nemožné opustit New Covington, že vnější zeď je neproniknutelná, že se nikdo nemůže dostat dovnitř ani ven z města, i když si to přejí. Lidé se pletou.

Fringe je masivní betonová džungle; kaňony rozbitého skla a ocelové koroze, kosterní giganty dusila popínavá rostlina, hniloba a koroze.

Chránilo se samotné centrum města, kde se rýsovaly blyštivě tmavé záblesky Upířích věží, okolní budovy vypadaly nemocné, prázdné a nebezpečně blízko zřícení.

Pod rozeklané panorama, s několika lidmi, držící poušť na uzdě, aby se neplížila blíž.

Zrezivělé karoserie, které kdysi bývaly vozy, jsou roztroušené po ulicích, shnilé konstrukce zabalené ve vegetaci.

Stromy, kořeny, vinná réva se tlačily nahoru přes chodníky a dokonce i střechy, rozdělovaly dlažbu a ocel, jak si příroda pomalu nárokovala, že město je jen její. V posledních několika letech tyčící se mrakodrapy nakonec podlehly času a rozkladu, padaly na zem v řevu prachu a cementu, rozbíjejícího se skla a všichni ti, kdo byly kolem něj, měli smůlu když se to stalo.

Bývala to životní pravda. Zadejte v dnešní době libovolný objekt a můžete slyšet skřípání a sténání nad hlavou, možná desítky let od pádu, nebo možná jen pár vteřin.

Město se rozpadá. Všichni ve Fringe to ví, ale nemůžete na to myslet. Nemá smysl dělat si starosti s tím, co nelze změnit. To, čeho jsem se bála víc, než čehokoliv jiného, bylo nenechat se chytit, vyhnout se upírům a získat dostatek jídla, abych přežila další den. Někdy, jako dneska, byla nutná drastická opatření. To, co jsem se chystala udělat, bylo riskantní a nebezpečné jako peklo, ale pokud jsem se obávala rizika, nebyla bych Neregistrovaná, nebo jo?

Fringe bylo rozděleno do několika sekcí – odvětví jim říkali - všechna úhledně oplocena pro kontrolu oběhu potravin a lidí.

Další postavený nástroj „pro naši ochranu“.

Říkejte tomu jak chcete, klec je prostě klec. Pokud jsem věděla, bylo pět nebo šest sektorů ve volném půlkruhu kolem vnitřního města. My jsme byli Sektor 4.

Kdybych měla tetování, které by mohlo být kontrolováno, bylo by tam něco jako: Allison Sekemoto, bydliště číslo 7229, sektor 4, Nový Covington. Majetkem prince Salazara.

Technicky, princ vlastnil každého člověka ve městě, ale jeho důstojníci měli harém a jejich vlastní otroci krve stejně tak. Na druhé straně Registrovaní Fringers byly stejně ve „společném vlastnictví“.

Což znamenalo, že si s nimi každý upír mohl dělat, co chtěl. Nikdo se ve Fringe neobtěžoval jejich tetováním.

Nate, jeden z asistentů na tržišti Hurley, se neustále snažil, abych se zaregistrovala, říká, že tetování moc nebolí a celá ta část s dáváním krve nebyla tak špatná, jakmile sis zvykl. Nemohl pochopit, proč jsem tak tvrdohlavá. Řekla jsem mu, že to není skenování nebo dárcovství krve, které jsem nenáviděla nejvíc. Bylo to celé to „Majetnictví“, které mi trochu vadilo. Nebyla jsem ničí majetek. Pokud mě ty zatracené pijavice chtějí, měli by si mě na prvním místě chytit. A já jsem neměla v úmyslu jim to usnadnit.

Bariéra mezi sektory byla jednoduchá: řetěz se překrýval s ostnatým drátem. Ocelové závěsy se hnaly celé míle daleko a nebyly dobře hlídané. V každém sektoru byly kryté železné brány, kde nechávali kamiony potravin, a východy z vnitřního města, ale nikde jinde. Opravdu se upíři nijak zvlášť nestarali, jestli některý z jeho dobytku proklouzl tam a zpátky mezi sektory. Většina členů smrtelných, byla věnována každou noc na ochranu Vnější Zdi.

Museli jste přiznat, že vnější zeď byla velmi působivá. Třicet metrů vysoká, dva metry silná, ošklivá obludnost ze železa, oceli a betonu, se tyčila po obvodu Fringe obklopující celé město. Byla tam jen jedna brána ven, dvojité dveře z masivního železa, zapřená ocelovými nosníky, které museli odstraňovat tři muži. Nebyla v mé oblasti, ale viděla jsem ji otevřenou jen jednou, při sbírání daleko od domova. Reflektory byly umístěné podél zdi každých padesát metrů, sledovali zem jako obrovské oči. Ze zdí byla „mrtvá zóna“, srovnaná část země plná ostnatého drátu, výkopů, jámy s hroty a miny, vše bylo cílem jedné věci: udržet zuřivce od zdi.

Vnější zdi jsme se báli a nenáviděli jí po celém New Covingtonu, připomínala nám, že jsme uvěznění, jako ovce, ale ceněná byla stejně.

Nikdo nemohl přežít mimo ruiny města, zvlášť když padla tma. Dokonce ani upírům se nelíbilo jít do ruin. Za zdí patřila noc zuřivcům.

Žádný rozumný člověk nešel přes zeď, a ti, kdo se snažili, byli zastřeleni, nebo roztrhaní na kousky v krvavé zóně. Což byl důvod, proč jsem měla v plánu jít pod ní.

***

Rozhrnovala jsem si cestu skrz pás vysokých plevelů, které zaplnily příkop, jak jsem manévrovala loužemi a rozbitým sklem, držela jsem jednu ruku na cementové zdi.

Chvíli jsem tady nebyla a plevel se rozrostl na všechny stopy z předchozího průchodu.

Obejít kamennou hromadu, ignorovat podezřele vypadající kosti roztroušené kolem základny, napočítala jsem tucet kroků od okraje trosek, zastavila a poklekla do trávy. Odhrnula jsem opatrně plevel, abych nenarušila příliš okolí. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, že to tady je.

Pokud by se k upírům dostali zvěsti, že je možný východ z jejich města, bude každý centimetr čtvereční Fringe hlídaný, než bude zajištěný a zapečetěný přísněji, než držet mazlíčky na klíče od potravinového skladu.

Ne, že by měli velké obavy, že by se lidé chtěli dostat za Vnější Zdi, nebylo tam nic, kromě zřícenin, divočiny a zuřivců.

Ale východy byly i vchody a jednou za několik let si zuřivec nalezl cestu do města přes tunely, které se táhly pod ním. Byl to chaos a panika a smrt, až byl zuřivec zabit a vchod se nalezl a zapečetil. Ale vždy scházel tenhle. Plevel se rozestoupil, odhalujíc kruh černého kovu potopeného v zemi. Bylo to šíleně těžké, ale našla jsem si kus kovového drátu k vypáčení.

Nechala jsem kryt dopadnout do trávy, dívala jsem se do dlouhého, úzkého otvoru. Rezavé kovové tyče byly dány do cementové trubky pod krytem, který se svažoval do tmy.

Rozhlédla jsem se kolem, abych se ujistila, že se nikdo nedíval a pak začala sestupovat po žebříku.

Vždy jsem měla strach, opustit vstupní tunel otevřený, ale kryt byl pro mě příliš těžký, abych ho posunula zpět, jakmile jsem byla uvnitř trubky.

Ale byl dobře skrytý ve vysoké trávě a nikdo ho ještě za ty roky, kdy jsem se plížila ven z města, neobjevil.

Přesto jsem se nemohla loudat.

Spadla jsem na betonovou podlahu, dívala se kolem a čekala jsem, aby se moje oči přizpůsobily tmě.

Rukou, kterou jsem dala do kapsy kabátu, jsem sevřela kolem mých dvou nejcennějších majetků: zapalovače, ještě napůl plného, a mého kapesního nože.

Zapalovač jsem našla na mém předchozím výletu do zřícenin a nůž jsem měla několik let. Oba byly nesmírně cenné a nikdy jsem bez nich nikam nešla.

Jako obvykle tunely pod městem páchly.

Veteráni, kteří v té době před morem byli ještě děti, říkali, že všechny městské odpady odváděly roury pod ulicemi a nádoby se vyprazdňovaly do děr, které do ní vedly. Pokud by to byla pravda, tak by to jistě vysvětlovalo tu vůni. O půl metru dál než jsem stála, římsa klesala do bahnité černé vody stékající líně tunelem. Obrovský potkan, téměř o velikosti některých pouličních koček, kterého jsem zahlédla v tunelu, jak utíkal do stínu, mi připomněl, proč jsem tady. S posledním pohledem otvorem k obloze – stále slunečné – jsem zamířila do tmy.

***

Lidé si zvykli myslet, že Zuřivci číhají v podzemí, v jeskyních či opuštěnýách tunelech, kde spali za denního světla a vycházeli v noci. Vlastně téměř všichni si to stále mysleli, ale nikdy jsem tady Zuřivce neviděla, ani jednou. Ani ty spící.

To ovšem nic neznamená. Nikdo nikdy nahoře neviděl krtčí muže, ale každý znal pověsti o nemocných, lehce nesmělých lidech žijících pod městem, kteří na vás zaútočili z odtoku a přitáhli si vás k jídlu. Neviděla jsem krtčí muže, ale byly tam stovky, možná tisíce tunelů. Nikdy jsem je neprozkoumala a ani to neměla v plánu. Mým cílem, když jsem se pustila do tohoto temného, tajemného světa, bylo dostat se co nejrychleji kolem zdi a zpátky ke slunci. Naštěstí jsem znala tuhle část tunelu a nebyl úplně temný. Sluneční světlo filtrované přes mříže a odpadní trubky, trocha barvy v jinak šedém světě. Byla tam místa černá jako uhel, a musela jsem použít svůj zapalovač pro pokračování v cestě, ale prostory byly známé a já věděla kam jdu a tak to nebylo tak strašné.

Nakonec jsem završila svou cestu z velké cementové trubky, která se vlévala do plevelu přiškrceného příkopu, téměř jsem se plazila po břiše,abych se dostala přes potrubí. Někdy mělo výhody být vyzáblí.

Vyždímala jsem ze svých šatů odpornou teplou vodu, vstala a podívala se kolem. Přes řady chátrajících střech, přes zdemolované oblasti smrtící zóny, jsem viděla Vnější Zeď v její temné smrtící slávě. Z nějakého důvodu to vždycky z téhle strany vypadalo divně. Slunce se vznášelo mezi věžemi v centru města, lesknoucí se mimo jejich zrcadlové stěny. Tam zbývalo ještě několik hodin k lovu k dobru, ale já potřebovala pracovat rychle.  Kolem zóny smrti, rozvalené jako šedo-zelené příměstské koberce, starších předměstí na mě čekaly ve slábnoucím odpoledním světle. Překlenula jsem břeh a vklouzla do trosek mrtvé civilizace.

Sbírání ve zříceninách bylo složité. Říkají, že tam bývaly masivní domy, které měly řady a řády na jídlo, oblečení a na jiné nejrůznější věci.  Byly obrovské a snadno identifikovatelné, kolem obrovských, rozsáhlých parkovišť.

Ale tam jste se nechtěli koukat, protože to bylo první, co bylo vyčištěné, když to šlo všechno do háje.

Téměř šedesát let po moru, jediné co zanechali, byly rozbourané venkovní zdi a prázdné police. Totéž platí o menších potravinových trzích a čerpacích stanicích. Nic nezbylo. Zbytečně jsem chodila do těchto staveb na několik hodin hledat a pokaždé jsem se vracela s prázdnýma rukama, takže jsem se teď neobtěžovala. Ale normální  obydlí, řady hnijících, zchátralých domů podel rozpadajících se ulic, to byl jiný příběh. Protože tady je něco zajímavého, co jsem se dozvěděla o lidské rase : máme rádi poklady. Nazvat to skladování, nazvat to paranoia, nazvat to připravování  se na nejhorší – domy měly daleko větší pravděpodobnost, že je jídlo schované daleko ve sklepích nebo zahrabané hluboko ve skříni. Proto jsem to musela pročmuchat. Prkna zaskřípala jak jsem proklouzla dveřmi mé páté nebo šesté naděje – dvoupatrový dům obklopený pokřiveným plotem a málem pohlcený břečťanem, okna rozbitá, veranda přidušená vinnou révou a plevelem.

Střecha a část horního patra upadla a slabé paprsky světla filtrovaly přes shnilé trámy. Vzduch byl prosycený vůní plísně, prachu a vegetace, a dům vypadal, že zadržuje vánek, když jsem vešla dovnitř. Hledala jsem jako první v kuchyni, prohrabávala skříně, otevírala zásuvky a kontrolovala starou chladničku v rohu. Nic. Několik rezavých vidliček, prázdných plechovek, rozbitý hrnek. Všechny věci jsem viděla předtím. V jedné ložnici byly skříně prázdné, komoda převrácená, velké oválné zrcadlo rozbité na podlaze. Přikrývky a prostěradla byla odstraněna z postele, a podezřelá tmavá skvrna obarvená na jedné straně matrace. Nechtěla jsem uvažovat, co to může být. Nebylo dobré přemýšlet o takových věcech. Prostě jste museli jít dál. Ve druhé ložnici, která nebyla tak zničená jako první, stál v rohu starý betlém, pokrytý prachem a pavučinami. Schválně jsem se nedívala na bar, na kdysi bílé police na stěně.

Rozbitá lampa stála na jedné polici, ale pod ní jsem viděla povědomý, prachem pokrytý obdélník.

Vzala jsem ho, setřela jsem prach a pavučiny, a shlédla titul v horní části. Dobrou noc, Měsíci, četla jsem a smutně jsem se usmála. Nebyla jsem tu pro knihy a potřebovala jsem si to pamatovat.

Pokud jsem mohla říci, přinést domů něco jiného než jídlo, Lucas by zuřil a pravděpodobně bychom o to znovu bojovali.

Možná jsem na něho bylo příliš tvrdá.

Ne, že by byl hloupý, spíš jen praktický. Byl spíše na přežití než na učení se dovedností, které byly v jeho očích k ničemu. Ale nemohla jsem se vzdát jen kvůli tomu, že byl tvrdohlavý. Pokud bych ho donutila aby četl, možná bychom mohli začít učit další Fringers, děti jako my. A možná, jen možná by to stačilo k odstartování ... něčeho.  Nevěděla jsem co, ale muselo být něco lepšího než jen přežití.

Zastrčila jsem si knihu pod paži, naplněná novým odhodláním, když mě lehce zamrazilo.

Něco bylo v domě se mnou, pohybovalo se to hned za dveřmi ložnice. Velice pečlivě jsem položila knihu zpátky na polici, aniž bych narušila prach. Vrátila bych se pro ni později, pokud přežiju to, co přijde. Sklouzla jsem rukou do kapsy, uchopila svůj nůž a pomalu se otočila. Stíny se pohybovaly přes mdlé světlo přicházející z obývacího pokoje a slabé ťukající kroky se ozvaly hned za dveřmi.

Když jsem otevřela nůž a vykročila zpět, opřela se o zeď a prádelník, srdce mi bušilo proti žebrům. Temný stín se zastavil těsně za dveřmi, uslyšela jsem pomalé, namáhavé zalapání po dechu, a zatajila jsem dech.

Jelen vstoupil do futer, moje střeva a krk se rozevřela, i když jsem se ihned uvolnila. Divoká zvěř byla dost normální v troskách města, i když proč by jelen chodil do lidského domu jsem nevěděla.

Narovnala jsem se, pomalu vydechla, což způsobilo, že zvedl hlavu a zdíval se směrem ke mě, jako by nedokázal vidět, co tam je.

Můj žaludek zavrčel, a na okamžik jsem měla vizi, jak se přikrádám k jelenovi a vrážím mu nůž do krku.

Na Fringe jsi nikdy neviděla maso jakéhokoliv druhu.

Potkani a myši byly vysoce ceněny, a viděla jsem ošklivé krvavé boje za mrtvého holuba.

Na okraji Fringe bylo několik toulavých psů a koček, které tam pobíhají, ale byly to divoké, zlé bytosti, které, pokud jste chtěli riskovat infikované sousto, byly nejlepší samotné.

Stráže také nechávala střílet jakékoliv zvíře, které našli bloudit po ulicích, dělali to obvykle proto, protože maso jakéhokoliv druhu bylo extrémně vzácné.

Celá mršina jelena, nakrájená na proužky a sušená, by mě a mojí partě vystačila na dobu jednoho měsíce. Nebo bych mohla s plátky obchodovat za stravenky, přikrývky, nové oblečené, za vše, co bych chtěla. Jen přemýšlení o tom mi žaludek znovu zavrčel, přesunula jsem svou váhu na jednu nohu, připravená pro rychlý postup kupředu. Jakmile jsem se přemístila, jelen by se pravděpodobně vrhnul ke dveřím, ale musela jsem to zkusit. Ale pak se laň podívala přímo na mě a já uviděla tenké proudy krve vytékající jí z očí, stékající na podlahu. Ztuhla mi krev v žilách. Není divu, že se nebála, že za mnou šla sem a pozorovala mě s prázdným, skelným pohledem dravce.

Byla pokousaná Zuřivcema. A nemoc jí hnala k šílenství.

Zhluboka jsem se nadechla, abych klidně zpomalila svůj tep, snažila jsem se, abych nepropadla panice. To bylo zlé.

Blokovala dveře, takže nebyl žádný způsob, jak bych pokračovala skrz, aniž bych riskovala útok.

Její oči ještě nepřešly do zcela bílé, takže nemoc byla ještě v počáteční etapě.

Doufejme, že jestliže jsem v klidu, mohla bych se odsud dostat, aniž by mě ušlapala k smrti. Srna si odfrkla, pohodila hlavou a trhané hnutí jí přimělo, aby narazila do rámu dveří.

Další vliv nemoce; v jeden okamžik bylo nemocné zvíře zmatené a nekoordinované, ale mohla by přejít do hyper-agresivní zuřivosti mrknutím oka.

Popadla jsem nůž a šla pomalu na stranu, směrem k rozbitému oknu podél zdi.

Srna zvedla hlavu, zakoulela očima a vydala chraplavé zavrčení rozdílné od čehokoliv, co jsem kdy slyšela od jelena. Viděla jsem její shlukující až nadouvající se svaly, a vyrazila jsem k oknu.

Srna se vrhla do místnosti, frkala, kopyty mlátila do smrtících oblouků. Jedno z nich zachytilo moje stehno, když jsem vyrazila kolem, jen se mně zlehka dotklo, ale byl to pocit, jako by mně někdo praštil kladivem.

Srna narazila do protější zdi, převrátila polici a já jsem vyskočila z okna. Drápala jsem se přes plevel, běžela jsem a částečně jsem se zhroutila v boudě v rohu na zahradě.

Střecha spadla a rostliny zcela pokryly tlející zdi, ale dveře byly neporušené.

Tiskla jsem se k rámu a přikrčila se do rohu, lapajíc po dechu, jsem poslouchala zvuky pronásledování.

Pro tu chvíli bylo vše tiché.

Potom, co se můj tep vrátil do normálu, jsem nahlédla škvírou mezi deskami a mohla rozeznat temný stín laně stále v místnosti, zmateně klopýtající, občas útočící na matrace nebo rozbitou komodu, slepou ve svém vzteku.

Dobrá tedy. Budu jen sedět, dokud se ta šílená srna neuklidní a neodejde pryč. Doufejme, že to bude předtím, než zapadne slunce. Potřebovala jsem se brzy dostat zpátky do města. Snadná cesta ke zdi, obrátila jsem se a pozorovala vepřín, uvažujíc, zda tam nezůstalo ještě něco užitečného, netknutého.

Nezdálo se tam toho mnoho: několik sbalených polic, hrstka rezavých hřebíků, které jsem dala rychle do kapsy a zvláštní sedací stroj se čtyřmi koly a dlouhou rukojetí, která vypadala, jako by jste ji museli tlačit kolem. K čemu to bylo jsem neměla tušení. Všimla jsem si díry v prkně pod tím divným strojem a strčila ho zpět, odhalila jsem pod ním poklop. Byl uzamčený těžkým, visacím zámkem, nyní tak rezavým, že klíč byl zbytečný, ale samotné palubky byly shnilé a rozpadaly se.

Vypáčila jsem snadno několik prken, abych udělala dostatečně velkou díru a našla soupravu skládacích schodů vedoucích dolů do tmy.

Sevřela jsem nůž a sestoupila do díry. Ve sklepě byla tma, ale aspoň hodina denního světla zůstávala a filtrovalo dovnitř dírou a praskliami ve stropě nade mnou. Stála jsem v malé, chladné místnosti, stěny a podlaha obložené betonem, žárovka s řetězem visela nad hlavou.

Stěny byly lemovány dřevěnými regály, policemi a na nich, desítky a desítky plechovek mrkajících na mě v šeru. Moje srdce se zastavilo.

Jackpot.

Vrhla jsem se vpřed, popadajíc nejbližší z polic, odmrštila jsem ve svém vzrušení další tři se zachrastěním na podlahu.

Možná se vytrácela etiketa omotaná kolem, ale neobtěžovala jsem se snahou přijít na ta slova.

Vrtala jsem svým nožem, vrážela jsem nůž do horní strany a napadala zuřivě cín, řezala jsem do kovu s třesoucíma se rukama.

Sladká, nebeská vůně unikla z plechovky a můj hlad zařval životem v reakci, což mi přivodilo závrať.

Jídlo! Skutečné jídlo!

Zvědavě jsem zvedla víko, sotva jsem si vzala čas, abych se podívala na obsah, nějaké ovoce v kašovitě slizké tekutině, než jsem vysypala celou věc zpátky a do pusy.

Sladkost mě šokovala, silně přeslazené a dužnaté, nikdy předtím jsem nic podobného neochutnala. Ve Fringe bylo ovoce a zelenina téměř neznámá. Vypila jsem to celé bez přestávky, pociťovala jsem jak se usazuje v mém hladovém žaludku a vzala jsem další plechovku. Ta obsahovala fazole s více se lesknoucí tekutinou, a já ji hltala, nabírala jsem tu červenou kaši svými prsty ven. Prošla jsem další plechovku ovocného slizu, plechovku kukuřičné kaše a malou plechovku klobásek o velikosti mého prstu, než jsem konečně zpomalila natolik, abych mohla myslet.

Narazila jsem na poklad, na obrovský, bylo to ohromující. Tyhle druhy skrytých zásob byly legendoi, a já jsem uprostřed jedné stála.

S mým žaludkem – vzácného pocitu plnosti – jsem začala zkoumat a uvědomovat si, co tady je.

Téměř celá stěna byla zaměřená na plechovky, ale bylo tam tolik odrůd, podle různých značek.

Většina z nich byla příliš vybledlá nebo roztrhaná k nepřečtení, ale byla jsem ještě schopná vybrat hodně nakládané zeleniny, ovoce, fazole a polévky. Byly tam také plechovky s cizími potravinami o jakých jsem nikdy neslyšela. Špa.. ge… ty, a Rav… io..li, a jiné divné věci. V poličkách byly s plechovkami i krabičky obsahující  hranaté balíčky zabalené v nějakém lesklém, stříbrném papíru.

Neměla jsem tušení, co to je, ale pokud byla odpověď víc potravin, nemohla jsem si stěžovat.

Protější stěna měla desítky jasných litrových džbánů vody, několik propanových cisteren, jedno z nich byly přenosná zelená kamna, která jsem viděla použít Hurleyho a plynové lampy.

Kdo postavil tohle místo určitě nechtěl riskovat, všechno to dobré, kdyby byl konec.

No, díky, záhadná osobo. Buď si jistý, že jsi udělal můj život mnohem jednodušší.

Moje mysl závodila s ohledem na moje možnosti. Nemohla jsem udržet tohle místo v tajnosti, ale proč?

Bylo tam dost jídla, abych nakrmila celý svůj gang na několik měsíců. Rozhlédla jsem se po místnosti, přemýšlejíc, jak jsem to chtěla udělat.

Kdybych řekla Lucasovi o tomhle místě, čtyři z nás – já, Rat, Lucas a Stick – bychom se mohli vrátit a vzít to na jeden zátah.

Bylo by to nebezpečné, ale pro tohle množství jídla, by to za to stálo. Pomalu jsem se otočila, litujíc, že nemám nic v čem bych jídlo odnesla.

Jsi inteligentní Allison.

Obvykle jsem si brávala jeden z batohů, které skupina uchovávala v hale, když jsem se vydávala do ruin -  potom všem, jsem ale nechtěla znova narazit na Rata.

Přesto jsem musela vzít něco zpátky. Kdybych šla přesvědčit Lucase, aby riskoval velmi nebezpečnou cestu ven z města, tak budu potřebovat nějaký důkaz.

Zastavila jsem se, abych prohledala místnost. Pár vypouklých pytlů na odpadky leželo na horní polici, strčené proti zdi. Vypadalo to, jako kdyby mohlo jít o deky, oblečení a jiné užitečné věci, ale teď jsem víc potřebovala jídlo.

„ To bude fungovat,“ zamumlala jsem a šla až k regálu. Bez žebříku nebo krabice nebo něčeho, na co bych šlápla budu muset lézt.

Dávajíc nohu mezi plechovky, zhluboka jsem se nadechla.

Deska strašně pod mou vahou vrzala, ale vydržela. Svírala jsem surové dřevo, vytáhla jsem další nohu, pak další, dokud jsem nemohla dosáhnout rukou na horní polici  a necítila kolem pytle.

Chytila jsem roh tenoučkého plastu ve dvou prstech a přitáhla si ho k sobě.

Dřevo najednou zasténalo a než jsem se nadála, celá police se sklápěla dozadu. V panice jsem se chystala čistě skočit, ale desítky plechovek se vrhly dopředu, narazily do mě a já jsem ztratila rovnováhu.

Spadla jsem na betonovou podlahu, plechovky všude kolem mě řinčely a rachotily a měla jsem rozdvojený pohled, obzor zahrnoval vyplněnou polici, než všechno zčernalo.