2. kapitola - 2. část

Dokonce i po očistě má spleť vlasů odolávala hřebeni. Jak jsem hledala nůžky, spatřila jsem koutkem oka další osobu v lázních. Zírala jsem na tělo. Mrtvola zírala na mě. Zelené oči byly jediným znakem života ve vyzáblé oválné tváři. Tenké holé nohy vypadaly jako neschopné udržet zbytek těla.

Projela mnou vlna studeného strachu. Bylo to moje tělo. Odvrátila jsem oči od zrcadla, nemajíc touhu studovat to rozsáhlé poškození. Reyadova smrt měla na svědomí vypuzení mé duše, ale kam utekla? Snažila jsem se ve své mysli vrátit duši zpátky do svého těla. Proč si myslím, že se má duše vrátí, když mé tělo pořád není moje? Patřilo Veliteli Ambrosovi, aby bylo použito jako nástroj na detekci a testování jedů. Odvrátila jsem se.

Vytáhla jsem trs spletených vlasů hřebenem, uspořádala zbytek do jednoho dlouhého copu spadajícího po mých zádech.

Není to tak dávno, kdy všechno v co jsem doufala, bylo čisté vězeňské oblečení před mou popravou a teď jsem tady byla ponořená do Velitelových slavných horkých lázní.

„Už to bylo dostatečně dlouho,“ vyštěkla Margg, vytrhujíc mě z lehké dřímoty. „Tady máš uniformy. Obléknout.“ Její drsná tvář vyzařovala nesouhlas.

Jak jsem se sušila, mohla jsem cítit Margginu netrpělivost.

Krom spodního prádla zahrnovala uniforma ochutnávače černé kalhoty, široký červený saténový pásek a červenou saténovou sukni s pruhy malých černých diamantových tvarů spojujících začátek s koncem na každém rukávu. Oblečení bylo samozřejmě velikostně pro muže. Podvyživená a měřící pouze čtyři palce nad pět stop (162,56 cm), vypadala jsem jako dítě hrající si s otcovým oblečením. Pásek jsem kolem pasu obmotala třikrát a srolovala rukávy i nohavice.

Margg odfrkla. „Valek mi nařídil pouze tě nakrmit a ukázat ti pokoj. Ale myslím, že se nejdříve zastavíme u švadleny.“ Odmlčela se při otevírání dveří, pak Margg sevřela rty a dodala: „Taky budeš potřebovat boty.“

Poslušně jsem následovala Margg jako ztracené štěňátko.

Švadlena, Dilana, se vesele rozesmála, jakmile jsme se objevily. Její srdcovitá tvář byla lemovaná svatozáří blond vlasů. Medově zbarvené oči a dlouhé řasy zvýrazňovaly její krásu.

„Obvykle chlapci nosí tyhle kalhoty a služky v kuchyni nosí červenou sukni,“ řekla Dilana, když potlačovala své chichotání. Napomenula Margg, že nevěnovala více času k najití mi lepší velikosti oblečení. Margg stiskla své rty ještě pevněji.

Staráním se o maličkosti kolem mě jako babička místo mladé ženy, Dilanina pozornost mě zahřála a táhla k ní. Představila jsem si nás jako kamarádky. Pravděpodobně má mnoho známých a nápadníků, kteří se vyhřívají ve světle její pozornosti, stejně jako jeskynní lidi přitahuje hořící ohniště. Přistihla jsem se, že je pro mě bolestivé oslovit ji.

Jakmile si zapsala mé míry, Dilana prohledávala hromady červených, černých a bílých oblečení stohovaných kolem komnaty.

Každý, kdo pracoval v Ixii, nosil uniformu. Velitelovi hradní sluhové a stráže nosili variace černé, bílé a červené se svislými pruhy diamantových vzorů na rukávech nebo po stranách kalhot. Poradci a vyšší důstojníci obvykle nosili všechno černé s malými diamantovými tvary vyšitých na límcích značícími hodnost. Systém uniforem se stal povinným, když Velitel získal moc, takže každý ví, s kým má co dočinění.

Černá a červená byly barvy Velitele Ambrose. Territory of Ixia (území Ixie) bylo rozděleno na osm Military Districts (vojenských krajů), každý spravován Generálem. Uniformy osmi krajů byly identické s Velitelovými až na barvy. Hospodyně nosící černou s purpurovými diamantovými tvary na zástěrách pracovaly v Military District 3 (Vojenském Kraji 3) nebo také MD-3.

„Myslím, že tyhle by ti mohly sedět lépe.“ Podala mi oblečení, gestikulujíc při tom, že na konci místnosti bude více soukromí.

Jakmile jsem se převlékla, slyšela jsem Dilanu říkat: „Bude potřebovat boty.“ Cítíc se méně jako blázen v novém oblečení, zvedla jsem starou uniformu a podala ji Dilaně.

„Tyhle musely patřit Oscoverovi, starému ochutnávači,“ řekla Dilana. Smutný výraz na chvíli sevřel její tvář před tím, než zatřásla hlavou jako by se zbavovala nechtěných myšlenek.

Všechny mé naděje na přátelství mě opustily, když jsem si uvědomila, že být přítelem Velitelova ochutnávače je citový risk. Můj žaludek se propadal, zatímco se Dilanino teplo ode mě vzdalovalo, zanechávajíc po sobě chladnou hořkost.

Ostré bodnutí samoty mě udeřilo stejně jako nechtěné vzpomínky May a Carry, před mýma očima, které stále žily v Brazelově zámku. Mé prsty zaškubaly Carrinými křivými copánky a narovnaly Maynu sukni.

Místo Carriných hedvábných zázvorových vlasů v mých rukou, jsem držela kupu prádla. Dilana mě navedla na židli. Klekla si na zem, natáhla ponožky na mé nohy a pak obula pár bot. Boty byly vyrobeny z měkké černé kůže. Přišlo mi, že zakrývají mé kotníky jako jemná telecí kůže. Dilana zastrčila nohavice kalhot do bot a pomohla mi vstát.

Neměla jsem boty už léta, takže jsem čekala, že mi odřou nohy. Ale boty byly polstrované a na mých nohou seděly dobře. Usmála jsem se na Dilanu, vzpomínky na May a Carru jsem dočasně vyhnala z hlavy. Tohle byl nejjemnější pár bot, jaké jsem kdy měla na sobě.

Oplatila mi úsměv a řekla: „Vždycky vyberu správnou velikost bot, aniž bych musela nohy měřit.“

Margg se ohradila. „Dalas špatnou obuv Randovi. Je do tebe moc zblázněný, než aby si šel stěžovat. Teď kulhá po kuchyni.“

„Nevěnuj jí pozornost,“ řekla mi Dilana. „Margg, copak nemáš nic na práci? Běž si po svém nebo se vplížím do tvého pokoje a zkrátím ti všechny sukně.“ Dilana nás dobromyslně vyhnala ze dveří.

Margg mě vzala do jídelny pro služebnictvo a naservírovala mi malou porci polívky a chleba. Polévka chutnala naprosto božsky. Po zhltnutí své porce jsem se zeptala na přídavek.

„Ne. Moc jídla by ti udělalo špatně,“ bylo vše, co mi řekla. Neochotně jsem opustila svou misku na stole a následovala Margg do mého pokoje.

„Za rozbřesku buď připravená do práce.“

Zase jsem se dívala na její vzdalující se záda.

Můj malý pokoj se skládal z úzké postele, jediné barevné matrace na ostrém kovovém rámu, prostého dřevěného stolu a židle, nočníku, věšáku, lucerny, malého krbu a jednoho okna pevně uzavřeného. Šedé kamenné zdi nebyly vyzdobené. Otestovala jsem matraci; stěží se prohnula. Bylo to obrovské zlepšení po tom, co jsem byla zavřená v cele žaláře, přesto jsem se přistihla trochu nespokojená.

Nic v tomhle pokoji nenaznačovalo měkkost. Myšlenky a oči jsem měla plné Valekovy tvrdé tváře a Margginina zavržení, a krutého střihu a barev uniformy, chtěla jsem požádat o polštář nebo deku. Cítila jsem se jako ztracené dítě, které hledá něco, čeho by se mohlo chytit, něco poddajného, co by mi nemohlo ublížit.

Po tom, co jsem pověsila svou náhradní uniformu na věšák, přešla jsem k oknu. Byl tady parapet dost široký na to, abych si na něj mohla sednout. Okenice byly zamčené, ale západky byly zevnitř. Třesoucíma se rukama jsem odemkla a otevřela okenice dokořán, mrkajíc náhlým světlem. Zaštítila jsem si oči rukou a přivřela je, pak jsem zírala s nevírou na scenérii za svým oknem. Byla jsem v prvním patře hradu! Pět stop (1,5m) níže byla země.

Mezi mým pokojem a stájemi byla Velitelova chovatelská stanice a cvičící dvůr pro koně. Chlapcům ze stájí a psům by bylo jedno, kdybych utekla. Mohla bych seskočit bez jakéhokoliv úsilí a utéct. Lákavé, až na to, že bych byla do dvou dní mrtvá. Možná někdy jindy, až dva dny svobody budou stát za tu cenu.

Můžu doufat.