2. část

Zase ta „paní“. Praštila jsem ho a hodila nějaké peníze na pult, trhla kabelkou do náručí a potácela se ke dveřím. Měla jsem na sobě pár bot na podpatku ze setkání s Juliannou, v sobě několik Martini, bylo obtížné chodit. Opravdu obtížné. Razila jsem si svou cestu ven ze dveří a na ulici. Auto zatroubilo, svištělo příliš blízko. O krok jsem se vrátila, hlava se mi točila, a prohlížela jsem si přeplněný chodník. Prázdná spoře osvětlená ulička bez aut křížila blok. Ráj! Zamířila jsem zkratkou zpět k autobusové zastávce.

Malé červené světýlko vzplanulo na konci uličky, v blízkosti pouličního světla na druhé straně. Potěšeně jsem zalapala po dechu, ale zmizelo to. Jak jsem se dívala, světlo vzplálo znovu a já se přesouvala k němu. Pěkný.

Byla to cigareta, konec svítil červeně, jak ji majitel zhluboka nasával. Muž ve stínu, opírajíc se o zeď, si dal kouřovou pauzu. Tolik k mé opuštěné uličce. Zklamaně jsem se zamračila a oddupala kolem něj bez očního kontaktu. Uviděla jsem čekající taxi na chodníku ulice a začala jsem hledat v kabelce hotovost. Blbý člověk zničil mojí uličku.

Ukázalo se, že přehrabování-během-chůze je jedna z věcí, která se dělá těžce, když jeden pil. Kabelka mi vyletěla z rukou a přistála cizincovi na nohou.

Zahihňala jsem se.

Sklonil se, aby sebral mou kabelku, ve stejné chvíli jako já. Jeho ruce byly rychlejší než moje, stejně tak jeho rovnováha.  Hlavou jsem udeřila do té jeho, odtáhla jsem se a letěla dozadu. Svět se naklonil a já skončila na zádech v uličce, on stál nade mnou a držel mou kabelku.

Se světem točícím a hlavou zvonící jsem se natáhla po své kabelce. „Vrať mi mou kabelku, zloději!“

Cynický smích se ozval v uličce a odrážel se od stěn. „To si ze mě děláte srandu.“

„Je moje,“ zamumlala jsem a snažila se posadit. „Nemůžeš si ji nechat.“

K mému překvapení mi podal ruku, protože jsem vypadala, že nejsem schopna vstát. Odstrčila jsem jeho ruku a kymácela jsem se na nohy sama, chytila jsem se blízkého kontejneru, aby mi pomohl vytáhnout se na nohy. Jakmile jsem se postavila na nohy, natáhla jsem se pro kabelku.

Nedal mi ji. Místo toho znehybněl. Cigareta spadla na zem. „Ať se propadnu.“

„Cože?“ Udělala jsem výpad po své peněžence, ale znovu jsem minula. Svět se zatočil ještě jednou a rozhodla jsem se posadit, přímo uprostřed uličky. Pro opilou ženu bylo těžké tohle zvládnout.

Klekl si vedle mě, popadl mě za obličej a nutil mě, abych se mu dívala do očí. Přísahala bych, že mu zářily červeně, když se na mě díval. Moc, móóóc Martiny.

Promnula jsem si zavřené oči. „Nech mě odejít.“

Příliš dlouho si prohlížel můj obličej a nic neříkal.

O chvíli později jsem se snažila odstrčit jeho ruku pryč. „Dej mi mou kabelku nebo zavolám policii.“

„A být zatčena za opilost na veřejnosti? Nechte mě hádat.“ Pustil mou bradu.

To mě přinutilo udělat pauzu. Dobrá, možná policii ne. „Zavolám…“

V době zvažování, mě vytáhl na nohy a pomohl mi oprášit prach. Alespoň si myslím, že mi pomáhal vyčistit oblečení. Když mu ruka prošla okolo pasu, začala jsem mít podezření. A když mě táhl níž, tlačíc mě proti sobě, přitiskla jsem mu ruku na hruď. Svět se závratně točil. „Co to děláš?“

„Omlouvám se,“ řekl hlasem, který znamenal, že to tak nemyslel. „Ale někoho mi připomínáte…a obávám se, že to bude vaše zkáza. Doufám, že mi jednoho dnes odpustíte.“ Naklonil se.

Vrazila jsem mu pěstí do obličeje. O čem to mluví? Naklání se, aby mě políbil?

 Až na to, že to nebyl polibek. Když mě táhl k sobě, jeho ústa směřovala ke krku. Sotva jsem stačila protestovat předtím než

Jeho ústa mi na krku pálila a cítila jsem tam něco ostrého, jako kousnutí. Až na to, že je to blbost, protože jaký typ člověka kouše opilé ženy v uličce? Ten pocit pominul během několika vteřin, pouštějíc vlnu pocitů, které můžu popsat jen jako…orgasmus.

Mé prsty na nohou se v botách zkroutily, lýtka zatínala a moje ruce se kolem něj ovinuly, zatímco on pokračoval v sání mého krku, kousnutí-vyvolávající orgasmus válcoval skrz mne. Svatý bože! Nevěděla jsem, jestli chci, aby přestal nebo pokračoval – ne že bych ho dokázala zastavit. Zalapala jsem po dechu – možná jsem trochu vzlykla.

Nejspíš jsem i omdlela.

Další věc, kterou vím, je, že začalo svítat a jak jsem se dívala na oblohu a divila se, kam ten večer zmizel. Tmavý cizinec mi pomáhal na nohy a rovnal límec mojí bundy. Se závratí jsem na něj zírala, moje tělo stále pulzovalo chtíčem a potřebou. Kolena mi zeslábla. „Co…“

„Všechno součástí plánu, princezno.“ Podíval se mi na košili, pak ji rozepl až na podprsenku a odhalil můj ubohý dekolt. „Chceš jít navštívit starého přítele? Řekni „ano“.“

„Ano?“ zamumlala jsem, stále z toho omámená a úplně mimo. Potřebovala jsem se o něco opřít…nebo si sednout. Něco. Tělo mi nefungovalo správně. Všechny kosti byly vcucnuty jeho ústy.

„Pojď,“ řekl a nechal mne se o něj opřít.

Svět se potom začal rozmazávat. Neměla jsem tušení, kolika ulicemi jsme prošli anebo kolik je hodin. Nohy mě mohly bolet, ale nic jsem necítila. Můj krk se ještě chvěl po podivném kousavém polibku od něj, a svět ustupoval do velmi příjemné mlhy. Tak příjemné, že vše, o co jsem zavadila kůží, mi způsobovalo chvění erotického vzrušení a tep mi pulzoval mezi nohama.

„Jsme tu,“ zašeptal mi cizinec do ucha.