2.část
02.03.2012 08:42
2. část
"Co se to tu, sakra, děje!" zakřičela jsem, ale poslední slovo už neznělo jako slovo člověka. Spíše jako štěkot. Ocitla jsem se na všech čtyřech a naštvaně vrčela na svého tátu.
V jednu chvíli jsem měla v hlavě ticho, ale v následné se tam ozvaly nějaké hlasy. V momentě jsem zamrzla a nevěděla, co dělat. Slyšela jsem volání Ephraimova jména, které se ve skutečnosti změnilo ve vytí. Ale to nepocházelo ode mě, poznala jsem Quilův hlas.
Netrvalo to dlouho a uslyšela jsem i další hlas. Tentokrát právě volaného. Chvíli se ptal Quila, co se děje, a mě úplně přehlíželi. To mě dopálilo nejvíce a začala jsem opět vrčet. Proč mi nikdo nechtěl nic vysvětlit?
"Bello." Uslyšela jsem uklidňující hlas ve své hlavě, který patřil Ephraimovi. "Chápu, že jsi teď zmatená, ale, prosím, snaž se uklidnit. Všechno ti vysvětlíme," mluvil pomalu. V jeho hlavě jsem viděla, jak běží lesem k našemu domu.
"Co se to děje?" zeptala jsem se ho roztřeseným hlasem a neměla jsem daleko k hysterii.
"Všechno ti vysvětlím, nemusíš se ničeho bát."
Snažila jsem se zhluboka dýchat a tím se uklidnit, ale fakt, že nevím, která bije, tomu moc nepomáhalo.
Najednou mi jeho hlas v hlavě zmizel a chvilku na to se ozvalo zaklepání na dveře. Táta okamžitě otevřel a dovnitř vstoupil Ephraim. Usmál se a pomalu šel až ke mně. Začala jsem na něj varovně vrčet, ale absolutně si toho nevšímal.
"Nemusíš se ničeho bát, Bello. I mně se to stalo," skoro šeptal, ale neustále udržoval oční kontakt. "Zkus se uklidnit. Jsme tu s tebou." Pohladil mě po hlavě.
"Jo, jsme tu s tebou." Uslyšela jsem v hlavě i hlas Leviho a Quila. Trochu to pomohlo k tomu, abych se uklidnila. Dokonce jsem se chtěla i usmát, když se začali ti dva dohadovat, který je pro mě důležitější. Jak bylo vidět, Ephraim o tom neměl ani tušení, protože mě stále uklidňoval.
Pomáhalo to, pomalu jsem si lehla na zem a snažila se dýchat. Kluků jsem se v hlavě ptala, jak se přeměnit zpět a ty mi poradili, že když se dostatečně uklidním, tak to půjde samo. Prý už to Levi umí dost dobře, aby se přeměnil, jak chce, ačkoliv občas se neudrží a vybouchne.
Opravdu netrvalo dlouho a já se zcela uklidnila a přeměnila se do své lidské podoby. Ležela jsem před nimi nahá a nutno říci, že museli mé červenání vidět, až na prd…
Táta naštěstí zachoval chladnou hlavu a rychle po mně hodil deku, co ležela na pohovce.
"Co se to stalo?" zeptala jsem se, stále ležíc na zemi.
"Bells," začal táta, "před chvilkou jsi mi řekla, že znáš všechny naše legendy nazpaměť. Pamatuješ si i tu, kde je napsáno, že se Quileti přeměňují ve vlky, pokud je někde blízko nebezpečí?" Přikývla jsem. "Nedaleko odsud se usadili Studení. Je jich pět. Tím, že přišli tak blízko k nám, narušili naše území a přímí potomci Taha Akiho se přeměňují do podoby vlků. I ty máš v sobě něco, co způsobilo tvou přeměnu, ačkoliv je to divné, protože se nikde v minulosti nepíše o žádné dívce, která by se změnila," uvažoval sám pro sebe.
"Divná jsem už dávno," pronesla jsem skrz zuby a zašklebila se.
"Bello!" ozvalo se ode dveří a dovnitř vlítli Quil s Levim. Usmívali se od ucha k uchu. Víc jsem si k sobě přitáhla deku a posadila se.
"Měli jsme si toho všimnout už dávno," mluvil táta na Ephraima. Jejich rozhovor už jsem dál nevnímala, jen jsem se otočila na kluky a pozvedla obočí.
"Takže tohle je to tajemství, které nesmím vědět?" zeptala jsem se.
"No, jo." Plácl rukou ve vzduchu Levi. "To víš, prý přísně tajný, ale to je super, že jsi s námi, můžeme společně blbnout." Sehnul se ke mně. "Víš, Ephraim to bere všechno tak vážně," zašeptal a povzdychl si. Musela jsem se usmát. Ten si to snad ještě užíval.
"Vy dva! Ven!" zaburácel táta a Ephraim se snažil schovat úsměv.
"Já se půjdu obléct," zavolala jsem, ale to už jsem byla dávno nahoře.
Můj šatník byl poslední dobou hodně malý, protože jsem teď stále rostla a jen málo věcí mi bylo. Vzala jsem si na sebe jen lehké šaty, protože jsem zjistila, že je mi najednou dostatečné teplo a zima mě nijak netíží, a sešla zpátky dolů.
Tam se mezitím objevili všichni starší kmene a nesměli chybět ani mí dva blázniví kamarádi. Jakmile mě uviděli, tak mi pokývali, abych si sedla mezi ně a soustředili se opět na ostatní.
Byli tu naši otcové a my - ti, co se mění v příšerky.
Ze začátku se jen dohadovali, jak je to možné, ale později se soustředili na to, že by nechtěli, aby se začali měnit i další. Naštěstí by už další neměli být naši pokrevní příbuzní, takže nehrozilo, že by se někdo další proměnil. To nic neměnilo na tom, že jsme se přeměnili my a tedy hrozba od studených vzrostla.
"Musíme je zničit!" zaburácel Levi a já se ho skoro lekla.
"Je jich pět," namítl Ephraim.
"To zvládneme, už je nás zase o jednoho víc." Přimhouřil oči a byla jsem si jistá, že plánoval, jak by se to dalo provést.
"To není moc dobrý nápad, Levi. Jsme oslabeni a mám dojem, že ani moment překvapení by nám nepomohl. Navíc sám víš, že se málokdy od sebe vzdalují." Ephraim vystupoval jako skutečný vůdce, takže i neposeda, jako byl Levi, uposlechl a stáhl se.
"A co tedy s nimi?" zeptal se Quil. Tu otázku jsem chtěla položit sama, ale zatím jsem netušila, jak to tady probíhá.
"Zatím je budeme sledovat. Rozdělíme si hlídky, a pokud se k nám víc přiblíží, tak na ně zaútočíme. Nesmíme dovolit, aby někomu z našich lidí ublížili," rozhodl Ephraim, pak se otočil na mě. "Bello, ty pojď se mnou."
Poslušně jsem vstala a šla jsem s ním. Kluci šli překvapivě s námi. Vyšli jsme na kraj lesa, který byl za naším domem. Postavil se přede mě a pomalu začal.
"Bello, stal se z tebe vlkodlak - ochránce našeho kmene. V naší smečce jsem já vůdce, přeměnil jsem se první a i můj otec je náčelník kmene. Převzal jsem jeho povinnosti. Nerad to dělám, ale pokud nebudeš poslouchat, přikážu ti to a už několikrát jsem se mohl přesvědčit, že proti tomu se bránit nedá, rozumíš?" Přikývla jsem. "Chci po tobě jen naprostou poslušnost, pokud bude pocit nebezpečí. Jestli budeš v lese lítat jen tak, tak ti nikdo nebrání, dělej si, co uznáš za vhodné, ale jestli tě budu potřebovat, tak přijdeš, aniž bych na tebe musel použít rozkaz, ano?" Opět jsem přikývla.
"Máš nějaké otázky?" optal se ještě.
"Jak se mohu proměnit?" zeptala jsem se nesměle.
"Ze začátku je to těžké a v podstatě to závisí na emocích. Jakmile tě cokoliv rozčílí, a ty se nedokážeš kontrolovat, vybuchneš. Časem bys to měla zvládat." Usmál se.
"Mohu to zkusit?"
"Můžeš," smál se, "ale je lepší, když se proměňuješ nahá a bez bot, pak totiž o všechno při přeměně nepřijdeš."
"Před vámi se svlíkat nebudu!" zdůraznila jsem a zvlášť se dívala hlavně na ty dva spiklence, kteří se uchechtávali vedle.
"To je v pořádku, běž za strom a šaty si nech tam, já ti pak budu říkat, co máš dělat." Snažil se můj vůdce o klidný tón, ale i on se snažil nesmát.
"Je to strašné!" brblala jsem si pod nos, když jsem šla za nějaký tlustší strom.
"Víš, Bello, že teď máme dokonalejší sluch a tedy tě slyšíme?" smál se Levi a já myslela, že ho zabiju. Začala jsem se zase třást, proto jsem zaběhla za nejbližší strom a rychle se vysvlékla. Stihla jsem to jen tak tak. Hned na to jsem se proměnila ve vlka.
Byl to takový osvobozující pocit. Zdokonalily se mi všechny smysly a, i když se už stmívalo, tak jsem viděla téměř jako ve dne. I můj čich byl lepší a já ucítila úplně všechno - tedy dřevo, trávu, zem…
Netrvalo dlouho a uslyšela jsem v hlavě další zvuky, spíše hlasy. Byl to Ephraim a vysvětloval mi, co všechno se teď děje.
Už za týden jsem na tom byla tak jako Levi. Učila jsem se rychle a to Quila štvalo. Byl zvyklý, že byl vždy nejlepší a teď ho předběhla nějaká holka. Asi by mi to nikdy neřekl, ale tím, že jsme spolu sdíleli myšlenky, jsem to věděla.
Byla jsem sice dobrá v přeměňování… Dokázala jsem se ovládnout, ale co se týkalo fyzické síly, tak jsem na to byla dost bledě.
Mezi nimi jsem byla nejpomalejší. Ač jsem se snažila, jak jsem chtěla, prostě mi to nešlo. V tom se vyžíval Quil, cítil v tom zadostiučinění. Ephraim mě uklidňoval, ale upřímně mě to štvalo a všichni to díky propojení myslí věděli.
Jednou jsme ucítili pach Studených blízko nás. Nutno přiznat, že mi tolik nevadil jako ostatním ze smečky. Jenomže jsme od té doby zavedli hlídky. Já měla odpolední směny od 12 do 18 hodin. Přede mnou měl hlídku Ephraim a po mně Quil.
Museli jsme to tak vyřešit, protože jsme stále chodili do školy. Mně naštěstí už tolik ve škole nehonili, tak jsem se ulejvala. Táta to chápal, protože věděl, proč to dělám. Několikrát se stalo, že jsem večer zaslechla vytí. To byl jasný poplach. Většinou to byla jen obyčejná schůze, ale někdy se i stávalo, že Quil vrčel na měsíc a neuvědomil si, že nám takhle přivádí infarkt.
"Bello, co tam tak dlouho děláš?" ptal se mě v myšlenkách Quil. Měla jsem už jít domů, ale nějak se mi nechtělo. Líbilo se mi být dneska vlkem. Mohla jsem tak pozorovat zvířata, která se mě sice bála, ale ne tak moc, aby hned utíkali.
"Nic," odpověděla jsem mu.
"To ti tak budu věřit. Dělej. Tvůj táta nás zabije, jestli nebudeš včas doma, už tak ho štve, že nechodíš do školy," přemlouval mě.
"Nech mě být," vydechla jsem a běžela hlouběji do lesa. V hlase jsem si mrmlala, jak jsou na mě všichni nespravedlivý a že mi slíbili, jak si mohu mimo hlídky lítat po lese, kdy budu chtít a teď tohle! Quil s Ephraimem se mi začali smát. I on byl teď vlkem, ale radši mě nechal být.
V hlavě jsem si představila, jak na mírném kopečku zabíjím na gilotině Quila. Místo toho, aby ztuhl strachy, začal štěkat smíchem. To přilákalo i Leviho. Když mu Eph poslal, co jsem si myslela, začal se i on smát. Teď jsem si jen představovala, jak ty tři postupně rozdrásám.
Nepřestávali. "A to si říkáte mí bratři," urazila jsem se a běžela dál.
Ephraim se mě pokoušel zastavit, ale přes jeho hlasitý štěkot, kdy se smál, mu nebylo rozumět.
Chtěla jsem jim ještě něco nehezkého povědět, ale přede mnou se něco rychlého mihlo. Lekla jsem se a to konečně způsobilo, aby se ti tři přestali smát.
"Bello, nehýbej se!" rozkázali mi všichni, ale jen jeden hlas mě dokázal přikovat na místě. Ani ne do minuty byli u mě.
"Byli to oni?" zeptala jsem se na úplně zbytečnou otázku.
"Byli," přisvědčily mi všechny jejich myšlenky.
"Co budeme dělat?" ptala jsem se se stopou nervozity.
"Asi na ně zaútočíme," povzdychl si náš vůdce.
Všichni jsme se netrpělivě ošili. Věděli jsme, že někdo z nás to nemusí přežít.
Před námi se zase objevila ta bílá šmouha, ale byla následována další. Zastavilo se to přímo před námi. Objevilo se pět lidí, pět zcela nádherných lidí. Jistě to byli Studení, všude tak byli popisováni.
"Nechceme vám ublížit," řekl jeden z nich. Nejspíš jejich vůdce.
"Jak mohli vědět, že nejsme jen přerostlí vlci?" zeptal se Quil sám sebe, ale samozřejmě jsme ho slyšeli všichni.
"Chceme se domluvit, nechceme nikomu ublížit," dodal ještě.
Ephraim chvíli přemýšlel, ale pak mu v mysli vyvstal jasný plán.
"Bello, přeměň se, a kdyby něco, tak se rychle vrať do vlčí podoby. Potřebuju ty nejsilnější takhle, promiň," omluvil se mi. Nesnášela jsem, když mě považoval za méně zdatnou, ale dalo se to pochopit, uměla jsem se nejrychleji přeměňovat a přitom jsem byla slabá při ohrožení. Vcelku jasná volba.
"Jdi na scénu, Pocahontas!" zavolal za mnou ještě Levi a společně s Quilem se tomu strašně smáli. Ephraim je napomenul, ale i jemu to připadalo vtipné. Blbci!
Rychle jsem zaběhla za strom, přeměnila se, a pak si oblíkla šaty, které jsem měla připevněné na noze.
Když jsem byla hotova, šla jsem za nimi.
"Dobrý večer, jmenuji se Carlisle," představil se mi jejich mluvčí.
"Dobrý den, jsem Bella," špitla jsem. Tohle si s klukama ještě vyřídím.
"Podle všeho víte, co jsme zač," začal opatrně.
"Ano, víme," připustila jsem. "V našich legendách se o vás mluví." Vzpomněla jsem si na popis Studeného, ale něco mi tu nesedělo. Neměli červené oči, ale podivně žluté.
"Abyste nám rozuměli. I my tušíme, kdo jste," začal, ale přerušil ho jiný muž. Až teprve teď jsem se podívala na ostatní a mohla se uslintat.