16.Kapitola- THE END
02.03.2012 06:56
Vydala se na cestu. Nechtěla jít ani zpátky do bytu. Rozešla se směrem, který si myslela, že je správný. Nemyslela na nic. Prostě jenom šla. Procházela a lidé kolem se na ní dívali. Otáčeli se. Ani nevěděli proč, možná něco v jejím výraze je nutilo se otočit.
Chodila tak pět dní. Došla k letišti. Její boty už nevypadaly jako boty, ale jako cáry. Zahodila zbytky bot do koše a v letištní hale si koupila nové, pak si koupila letenku a sedla si do haly. Dívala se ven na přistávací dráhu. Ale vlastně se na ni nedívala.
Neměla u sebe dost peněz, takže si koupila letenku jen do Paříže a zbytek se rozhodla jít pěšky.
Letadlo dosedlo v Paříži na letiště. Vystoupila, prošla letištní halou, vyšla ven a chvíli kráčela klidně. Když došla za město, shodila z chodidel boty a rozeběhla se. Nezastavila se, dokud nebyla na okraji Vladových pozemků. Zhluboka se nadechla a zvolnila tempo. Už jen tak lehce klusala.
Najednou dobíhala k Vladovu hradu. Pohled na hrad jí celkem mile potěšil. Střecha byla nově pobytá, fasáda hradu se skvěla úhlednými spárami mezi kameny. Na okamžik se zastavila a sledovala tu nádheru, která vypadala velice udržovaně. Nakonec zakroutila hlavou a rozešla se znovu k hradu. Třeba prostě jen Vlado dostal rozum a začal se starat o svůj domov.
Začalo se pomalu stmívat, tak toho využila. Postavila se doprostřed nádvoří a rozhlédla se kolem dokola. Okna byla celá a skoro všechna se leskla.
"Vlado!" zakřičela z plných plic.
Nic se nedělo. Nikde se nehnul ani lupínek, dokonalé skoro hrobové ticho, jaké jen může uprostřed lesů být.
"Vlado! Máš tu návštěvu! Tak se o ní postarej!" zakřičela znovu a za ní se najednou rozrazily dveře.
"Eleno! Vítej!" vykřikl a rychle přeběhnul k ní.
Objal jí, lehce si jí nadhodil výše do náručí a zatočil se s ní.
"Tak dlouho jsme se neviděli… Jak se máš? Co je nového?" postavil jí zpátky na nohy a sledoval, jak se jí rychle mění výrazy ve tváři.
"Richard je mrtvý…" zašeptala a podlomila se jí kolena.
"Mrtvý?" zachytil její padající tělo a chytil jí do náruče. Najednou si všiml, že je bosá, šaty se na ní trhají.
Vstoupil s ní do hradu a najednou se u nich ocitla další osoba.
"Co je jí?"
"Richard je mrtvý…"
"Sakra… Dej mi jí, postarám se o ní."
Předal Elenu další osobě. "Půjdu připravit něco k jídlu." A odešel.
Osoba se s ní otočila a vystoupala schody do poschodí. Vešla s ní do pokoje a přešla do koupelny, která byla nově zařízená. Posadila ji na stoličku u zrcadla a začala jí napouštět vodu do vany.
Elen se snažila trochu probrat. Smutek jí najednou zatemnil veškeré logické myšlení, které jí pomohlo dostat se do Evropy, hlavně do Transylvánie. Cítila cizí osobu, nasála tedy vzduch ještě jednou a zvedla oči od dlaždic. Podívala se na tu ni.
"Kdo jsi?" zeptala se.
Mladá žena se k ní otočila a usmála se na ni. Elen si všimla, že má krásné hnědé oči a blond vlasy. Bylo na ní tolik kontrastů, ale všechny dohromady vytvářely dokonalou krásu. Žena k ní přešla blíž a klekla si u ní. Pohladila ji po ruce.
"Jsem Vladova žena. Seznámili jsme se před několika desetiletími, neřeknu ti to přesně, po pěti letech jsem přestala vnímat čas. Kdysi jsem byla jeptiškou, ale zabloudila jsem do jeho lesů a on si mě zamiloval. Chvíli mě držel na svém hradě a seznamoval se se mnou, chtěl o mně vědět všechno. Chtěl mě proměnit, ale nevěděl jak. Jednou mi o vás vykládal, o tobě a Richardovi, a napadlo ho, že by mě mohl pokousat a pak mi dát napít vlastní krve. Vyšlo to. A tak jsem tady a jsem s ním. Přehodnotila jsem pak spousty názorů." Začala se smát a její smích Elen hladil. "Přece jen jsem byla jeptiška."
"Ráda tě poznávám, jsem Elen," podala jí ruku.
"Nemusíme si je podávat. Já už tě znám a ty mě poznáš, ptej se mě na co chceš, stanu se tvojí přítelkyní. Jsem Clair." A objala Elen.
Elen se vysvlékla a sedla si do vany, Clair si klekla k ní, ale vedle vany. Povídaly si o všem možném. Clair vykládala o životě s Vladem. Elen vykládala o životě, co se dělo, když se přestěhovali do Ameriky. Obě cítily, že se z nich stávají nejlepší přítelkyně.
Po dlouhé koupeli se vydaly za Vladem na jídlo. Připravil dnes samé silnější kusy lidí. Elen nasála vzduch a hned věděla, koho si dá.
"Dámy," poklonil se. "Vy první."
Clair se podívala na Elen a pokynula rukou. Elen nezaváhala a vrhla se po svojí kořisti, která jí nejvíce voněla.
Společně se najedli a pak se dali do mluvení. Posadili se k velkému stolu a mluvili a mluvili. Elen jim vykládala, co se stalo Richardovi, co dělala potom. Clair mluvila o zařízení hradu a co by se dalo vylepšit. Vlad přemýšlel, jak se jim společně bude žít. Hlavně si nebyl jist, co řekne Elen na jejich nového přítele.
Najednou před Elen na stůl něco plesklo a ona sebou ucukla. Podívala se na stůl a spatřila netopýra. Drobný tvoreček ležel před ní a sledoval jí černými očky. Jeho končetiny byly doširoka roztažené a chvílemi si myslela, že se přes jeho blánu může podívat. Sledovali se navzájem.
"Elen…" zvedla oči k Vladovi.
"Ano?"
"Dovol, abych ti představil Kristiána."
"Kristiána?" podivila se a podívala se zpátky na stůl na to malé zvířátko. Zdálo se, že malé zvíře přestalo dýchat. Rychle ho vzala do dlaní a sledovala ho, jestli se jí to jen nezdálo.
"Dej ho zpátky na stůl, rychle!" vykřikla Clair vyděšeně, protože si taky všimla, že Kristián nedýchá. Opatrně ho položila zpátky na stůl a sledovala toho tvorečka, který nedýchal už déle než to bylo obvyklé.
Za pár chvil se zvířátku začaly protahovat končetiny a zvětšovat hlava, celé jeho tělo se měnilo. Elen se lekla a vyskočila, až převrátila židli.
Najednou před ní seděl zvláštní muž, který měl rysy ve tváři skoro stejné jako netopýr, ale o něco více lidské.
Elen se vymrštila dopředu a srazila ho ze stolu, svoje drobné prsty obtočila kolem jeho hrdla a výhružně mu syčela do obličeje. Muž jí sledoval, v očích mu jiskřil smích, a kdyby věděl, že jí nenaštve ještě víc, rozesmál by se na celé kolo.
"Ehm, Elen. Tohle je Kristián. Našli jsme ho asi před třemi lety, on je něco jako měnič. Většinou je ale jako netopýr, líbí se mu to tak více, ale asi se s tebou chtěl poznat, tak se proměnil. Tím, že ho škrtíš, se mu neukazuješ zrovna přátelsky," pronesl klidně Vlad.
Eleniny prsty povolily sevření. Zvedla se z jeho těla a postavila se.
"Omlouvám se, to jsem netušila," sklopila oči.
Podíval se na ní, vyskočil na nohy a rozesmál se.
"Nic se neděje," smál se dál.
Začal jí vytáčet. Lehce zavrčela. Kristián ihned zmlkl.
"Rád tě poznávám, jsem Kristián a jsem měnič. Ovládám trochu magii, ale jsem moc líný na to, abych jí používal. V podobě člověka se mi moc nelíbí, ale pokud mi Elen, slíbíš, že se se mnou budeš prát častěji, tak bych udělal výjimku." V jeho očích bylo zase patrné, jak by se nejradši rozesmál na celé kolo.
Navzdory jejich prvnímu setkání se z nich stali nerozluční přátelé. Když se Elen rozhodla odpočívat, zavěsil se nad její postel. Chodili spolu i ven. Někdy kolem ní poletoval nebo se jí zavěsil do vlasů.
Žili si tam společně, čtyři upíři vedle sebe, nic je nezajímalo. Hlavně jejich okolí. Stala se z nich uzavřená komunita, která vlastně nikdy lidi ke svému životu nepotřebovala. Jediné lidi, které na hradě drželi, byli lidé z jejich chovu na jídlo, nic jiného nepotřebovali.
Ale buďte opatrní, když se budete těmi lesy toulat. Možná narazíte na ženu s netopýrem ve vlasech, ale bude to poslední, co uvidíte. Pokud smím dát jedinou radu, vyhněte se lesům hraběte Vlada.