15.Kapitola
02.03.2012 06:55
Od té doby se z Daniela a Cali stala nerozlučná dvojka.
Cali už neměla na to dál věnovat se kriminalistice a nechala se přeřadit k dopravní policii do kanceláře. Daniel zůstal na kriminalistice a případ upírů stáhl pod stůl. Jak slíbil.
Společně začali nový život. Postupně přicházeli, že je možnost, že jsou stvořeni jeden pro druhého. Daniel pronajal svůj byt a nastěhoval se ke Cali a byli spolu šťastní.
Ale co je pojem šťastní? Že spolu zůstanou až do smrti? Budou mít spolu kupu dětí? Pořídí si domek na předměstí, budou se tvářit šťastně, pořídí si psa k Emilovi? Nechme je… Ať si žijí svůj život, jak sami uznají za vhodné. Už jste se do jejich života podívali dost…
***
Richard byl na sebe hrdý, že dokázal s Danielem uzavřít dohodu, ale jeho myšlenky se stále vracely k jednomu ránu, kdy s Elen pozoroval malé děti.
Jak ty malé nevinné bytůstky dokážou vést svůj život naplno. Bylo pro něj zvláštní, že v určitém věku se to mění a lidé se dostávají na jiné myšlenky. Myšlenky plné sobectví. Děti jsou v tolika ohledech jiné, nevinné…
Nemohl si pomoct, tak se vydal tam, kam ho to táhlo. Nasadil si sluneční brýle. Nechal Elen ležet v posteli, byla unavená a naštvaná, že ty dva nechal nepokoji. Nechtěl ji rušit, nechal jí akorát vzkaz: Šel jsem do parku…
Vydal se tam, kam ho to táhlo. Šel si sednout do dětského koutku. Posadil se na lavičku a vnímal malé děti, jak si hrají. Díval se, jak dělají bábovky, jak se kloužou na skluzavkách. Sledoval každý pohyb, které ty malé děti dělají. Fascinovala ho naivita, kterou v sobě má jeho malá potrava, nevinnost. Ano, nevinnost, ta ho fascinovala nejvíce.
"Ahoj pane" ozvalo se mu po levé ruce najednou. Podíval se za tím hlasem.
Stál tam malý chlapec. Díval se na něj modrýma očima a bylo na něm vidět, že by chtěl vědět víc, než jen to proč tam Richard sedí.
"Ahoj maličký…" odpověděl mu.
"Stalo se vám něco, pane?"
"Ano…" zamyslel se nad tou otázkou. "Jednou se mi něco stalo. Byl jsem hloupý a za to teď pykám…"
"Maminka mi říkala, že když něčeho hodně lituju, tak mi bude odpuštěno. Prej jako když jsem ve svých třech letech rozbil vázu po babičce. Říkala, že když toho budu hodně litovat, nakonec mi Bůh odpustí…" podíval se na Richarda jako by znal každou odpověď na otázky.
Richard najednou pocítil touhu, touhu svěřit se tomu malému tvorovi se svěřit, říct mu všechno. To jak se stal čím je, prostě všechno. Podíval se malému chlapci hlouběji do očí a najednou jako by se díval na toho malého chlapce, které kdysi zabil.
"Co když je ale můj hřích mnohem horší? Co když jsem kvůli svému novému životu zabil?"
"A jste tak spokojený?" otázal se maličký.
"Spokojený? Našel jsem kus svého života." Nevěděl proč, ale chtěl to tomu malému zvědavci všechno říct. "Našel jsem něco, co se nedá popsat slovy a jsem s tím spokojený. Pro tebe by to možná byla nekonečná tabulka čokolády, nebo hračka, kterou si moc přeješ a nikdy nebudeš mít a já jí našel. Měl jsem už ve svém životě skoro všechno a co jsem nechtěl to nemám."
"Víš, pane, jednou jsem chtěl Supermana, ale pak jsem ho dostal a už mě to s ním nebavilo. Pak jsem chtěl jít na limonádu s holčičkou z ulice a ona jít nechtěla. Chci být cvičitelem pokemonů a tím se taky stanu." Prohlásil hrdě malý chlapec.
Pousmál se nad slovy malého chlapce. Podíval se na něj a viděl to odhodlání, které se v něm ukrývalo. Ať už ten pokemon byl cokoli věřil chlapci, že se stane jejich cvičitelem.
"Určitě se jím staneš…" zašeptal.
"Pane, máma ještě říká, že nic není tak horký jak se uvaří."
"A jak to myslí?" chtěl znát myšlení, jak si to pobral malý chlapec. Nikdy se nebavil s dětmi.
"Mamka říká, že každá bábovka, která se mi nepovede, k něčemu vede. Víš, pane…"
"Máš to jednoduchý…" posteskl si.
"Jednoduchý!" rozohnil se chlapec. "Pane, to si děláš srandu, že jo?! Nemám to jednoduchý. Ani nevíš, jak taková školka dokáže jednoho zničit. Holky. Holky sou snad nejhorší, pořád samý: budeme si hrát na to a na to. Hrůza." Najednou ten malý chlapec vypadal vyčerpaně, jako by se zase ocitnul někde ve svojí školce.
"Dobře, asi to nadlehčuji…"
Malý se na něj podíval.
"Pane, co je s tebou?"
Pocítil potřebu se tomu malému človíčku se svěřit.
"Zabil jsem. Zabil jsem malého chlapce, který si to nezasloužil. Zabil jsem abych se stal tím, čím jsem teď…"
"Zabil jsi? A lituješ toho?"
"Někdy toho upřímně lituju… Někdy ne… Kdybych to neudělal, nikdy bych nepotkal druhou půlku sebe sama."
Chlapec se na něj dlouho díval a nakonec se usmál. Rozzářil se mu celý obličej. Smál se jako malé dítě, kterým byl. Vypadalo to, jako by dostal nápad. Usmíval se na Richarda a sledoval jeho ztrápený obličej.
"Pane… Jestli ti to pomůže…" na okamžik se odmlčel a položil svojí malou děckou ruku na Richardovo srdce. "Odpouštím ti…"
Malý chlapec odběhl zpátky na pískoviště a už si Richarda nevšímal. Najednou si ho nevšímal nikdo. Jako by tam vlastně ani nebyl. Matka, která ho ještě před chvílí pozorně sledovala, najednou otočila svůj pohled jinam a už se k němu nepodívala. Už ani ten malý chlapec, se kterým se ještě před pár okamžiky bavil, na něj najednou zapomněl.
Pocity, které najednou zaplavily Richardovo nesmrtelné tělo, byly zvláštní. Cítil najednou jistou úlevu, ale nedokázal to popsat. Bylo to jako když tenkrát poprvé zabil, když byl ještě v Egyptě a zabil celou rodinu. Podíval se k nebi a protočil oči.
"Aach…" neubránil se povzdechu. Bylo mu báječně.
Co to ten malý chlapec s ním udělal? Proč mu nejednou bylo tak dobře? Nedokázal si to vysvětlit, ale ten pocit se mu moc líbil a užíval si ho jako nic předtím. Ačkoli jeho smysly byly bystřejší, než někdo jiný mohl mít, ten pocit úlevy si užíval mnohem více.
"Richarde!" zaslechl svoje jméno z úst své družky, ale nezněl příjemně. Možná zněl i trochu vyděšeně. Ale proč? "Richarde!" zakřičela znovu.
Velice pomalu sklonil hlavu a podíval se na svojí přítelkyni. Stála asi deset metrů od něj a ve tváři měla zvláštně ustaraný výraz, jako by se nedívala na něj, ale do tváře smrti. Natáhla k němu ruku a otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, vykřiknout, ale nebyla ničeho schopná. Její ruka se se pomalu vracela do svislé polohy, ale ústa zůstala otevřená.
"Richarde…" slyšel tiché zašeptání.
Díval se na svoji lásku, na svůj život. Pozoroval Elen. Nechápal, proč se tváří tak ustaraně. Mírně naklonil hlavu a podíval se na ní povzbuzujícím výrazem. Trochu se usmál, ale ona padla na kolena a zadívala se do země. Pak se na něj ale podívala, zamával jí. Znovu natáhla ruku.
"Miluji tě…" zašeptala.
"Já miluji tebe…" zašeptal v odpověď.
Elen se na něj dívala, kdyby mohla asi by jí z očí uteklo pár slz, ale plakat neuměla. Klečela na zemi a dívala se, jak její milovaný přítel pomalu mizí. Stával se průhlednějším a průhlednějším, až se nakonec rozsypal v popel. Zbyla po něm na lavičce jen hromádka drobného popílku. Hromádka se začala zmenšovat, jak do ní začal foukat vítr.
Pomalu se postavila a došla k lavičce, dívala se na popel. Nakonec do něj zabořila ruku a uzavřela ji v pěst.
"Nechal si mě tady… Co mám teď dělat?" zašeptala na popel, ale ten jí neodpověděl.
Znovu padla na kolena a otevřela dlaň s popelem, vítr jí ho začal okamžitě odfoukávat z dlaně. Zaklonila hlavu a z jejích hlasivek se vydral nelidský křik zvířete. Zvířete, které přišlo o partnera. Zvíře, které se poprvé v životě ocitlo úplně samo.
Nikdo se jejím směrem nedíval, každý si hleděl svého, nebo neslyšel. Jedné co jí přišlo v odpověď, byl štěkot několika psů.
Cítila, že se musí vydat pryč… Tady už jí nic nedrží. Nešla si ani do bytu pro svoje věci. Vydala se prostě jen tak.