14.Kapitola

"Cali, Danieli, dneska se tu bude malovat, takže budovu opustíte do pěti hodin! Bez debat!" křikl jim šéf do společné kanceláře a oni zvedli hlavy od společných poznámek.

"Tohle ale do pěti nestihneme," kousla se do rtu Cali.

"No, tak bychom si mohli jít někam sednout. Třeba do nějaké noční kavárny nebo tam někam. Nebo při nejhorším můžeme jít k tobě nebo ke mně," pokrčil rameny a díval se do poznámek. Nechtěl se jí podívat do očí.

Podívala se na něj, ale nic neviděla. Sledovala, jak se zaujatě dívá do papírů, nemohla z jeho obličeje vyčíst jedinou myšlenku, náznak čehokoli. Prostě nic. "No," řekla, "tak uvidíme," pokrčila rameny.

A dál pokračovali v práci. Vyměňovali si názory, porovnávali svoje poznámky, občas se zasmáli nějakému vtipu. Několikrát se jim i povedlo se zcela náhodně dotknout, ale jejich dotyky končily rychlým ucuknutím dotýkajících se částí.

Čas jim letěl jako splašený, ani se nenadáli a bylo nutno rychle opustit kancelář. Vyšli před budovu a dívali se na sebe.

"Takže… Kam půjdeme?" zeptala se Cali a podívala se Danielovi do očí.

"No, můžeme ke mně. Mám doma pár piv a bude se nám u toho lépe přemýšlet," pokrčil rameny a opětoval její pohled do očí.

"Tak jo…" přikývla.

Došli k jeho autu, ale nemohli s ním odjet, někdo propíchal gumy. Domluvili se tedy na tom, že se projdou a po cestě si koupí nějaké jídlo. Přece jen jídlo bylo u Daniela lehce nedostatkovým zbožím. Rozhodli se koupit jídlo z každého občerstvení, které potkají. Na konci jejich cesty činil jejich úlovek pár krabiček číny a sušenky s předpovědí budoucnosti, dvě krabice pizzy, hamburgery, hranolky, různé zeleninové a ovocné saláty.

Obtěžkáni jídlem dorazili k Danielovi domů. Cali automaticky zamířila do obývacího pokoje, kde se pohodlně usadila na pohovku a začala rozkládat po stole krabičky s jídlem, vše seřadila podle toho, jak to bylo koupeno. Všimla si toho, jak to složila, a musela se sama nad sebou pousmát. Vždy tak pečlivá.

"Pivo?" zaslechla z kuchyně Danielův hlas.

"Jasně," pronesla vesele a čekala.

Pomalu začala vytahovat z tašky papíry potřebné k jejich práci a čekala, než jí Daniel přinese vychlazený ležák.

"No snad si nemyslíš, že se u jídla hodlám zaobírat nějakou prací! Na to ani nemysli, Cal. Odlož to a čapni nějakou krabičku s jídlem, tady máš pivo a relaxuj trošku. Nehodlám si kvůli tobě uhnat žaludeční vředy!" pronesl usměvavě a rozvalil se vedle ní na pohovku, chňapl po krabičce s čínou, v rukách prohnětl hůlky, mocně se napil piva a dal se do jídla.

Dívala se na něj s lehce znechuceným výrazem, ale bavila se pohledem na něj. Líbilo se jí, jak je přirozený a na nic si nehraje. Byl jako malé dítě. Přistihla se, jak si ho prohlíží a rychle ucukla pohledem, nahnula si láhev ke rtům a napila se, pak chytila krabičku s hamburgery a hranolky a dala se taky do jídla.

Mlčky seděli vedle sebe a jedli. Nebylo slyšet nic, jen žvýkání a občasné polknutí loku piva.

"Bože, ty nudle jsou skvělý! Ochutnej!" vykřikl nadšeně Daniel a nabral jí sousto na hůlky a přiblížil krabičku s jídlem k ní.

Ani se nenadála a už automaticky otvírala pusu a snažila se neposedné nudle nějak uchopit do úst. Na oplátku mu nabídla několik soust hranolek a jejího hamburgeru. Nakonec se podělili o pizzu. Společně si tam stolovali a ani si nevzpomněli, že se ještě před nějakou dobou sotva snesli vedle sebe. Smrt Lewiho je sblížila mnohem více, než si sami dokázali připustit.

"Uf, děsně jsem se přežral…" zakvílel Dan a dopil poslední lok svého piva.

"To nejsi sám…" uvelebila se kousek od něj Cali a taky dopila poslední lok.

"Ještě pivo?" zeptal se.

"Pokud budeš schopen vstát," pousmála se Cali.

"No, uvidíme…" a s mohutným hekáním se zvedl z postele.

Za pár okamžiků byl zpátky i se dvěma lahvemi, sedl si zase vedle ní.

"Myslíš, že teď něco vymyslíme?" zeptal se.

"Pochybuju… Mám dokonale odkrvenej mozek a překrvenej žaludek…" odvětila namáhavě Cali.

"Film?"

"Cokoli, jen než strávíme, pak se na to musíme vrhnout!"

"Jasně."

A pak seděli vedle sebe na pohovce a sledovali společně film. Oba dva se cítili velmi dobře, bylo jim fajn. Jako by takto večery trávili celý život, znali se odmalinka. Prostě jako by nikdy nebyli na ostří nože. Jejich blízkost se začínala stávat něčím mnohem přirozenějším, než si oba uvědomovali.

U sledování filmu je oba přemohla únava, možná to bylo z toho, že byli oba přejedení, unavení nebo obojí dohromady. Usnuli. Jejich spánek byl klidný a velice osvěžující, jako by jejich přítomnost měla na sebe blahodárné účinky. Leželi vedle sebe ve zvláštních polohách skrčenců na pohovce a spali.

Probudili se asi po dvou hodinách spánku. Cali se probudila v Danielově náručí a Dan jí objímal. Hrklo v ní a rychle vyskočila na nohy. Srazila u toho prázdnou láhev a udělala randál, který Dana probudil.

"Co se děje?" zamžoural, pokoj osvětlovalo jen modré světlo z obrazovky.

"Nic, nic… Jen, že dneska toho už asi moc neuděláme, tak bych se šla vyspat domů," řekla honem a chystala se k odchodu.

"Zavolám ti taxi," nabídl se.

"Ne, ne… Šla bych pěšky…" Byla nervózní, ale hlavně byla ráda, že se probudila dříve než on.

"V tom případě tě doprovodím!" vstal a přetáhl si svetr přes hlavu.

"Fajn, jak chceš!" štěkla na něj naštvaně a dívala se, jak si protírá oči.

Vydali se mlčky na cestu. Cali mlčela, protože se lekla té intimní chvilky, do které se probudila, ale to, že jí to bylo příjemné, jí děsilo mnohem víc. Začínala být zmatená sama ve svých citech. Daniel mlčel, protože vždycky, když se probudil, prostě mlčel. Potřeboval nějaký čas na to, aby se probudil.

Vešli pomalým krokem do parku a stále mlčeli. V parku bylo ticho, bylo něco po půlnoci a to už se málokdo odvážil tam vkročit. Oni šli ale spolu, takže se nebáli, vlastně ani neměli čeho. Pozvolna procházeli parkem a sledovali stíny, které vytvářela světla pouličních lamp. Zrovna byli asi uprostřed parku, když vtom je vyrušil hlas. Hlas, který mohl všechno změnit, ale nemusel změnit nic. Jen Cali byl ten hlas povědomý, jako by ho už někdy slyšela.

"Konečně jsme se vás taky dočkali, už máte nejvyšší čas!" ozvalo se přímo za nimi.

Zastavili se a pomalu se otočili za hlasem. Spatřili muže, kterého si pamatovala z parku, když byla Danovi ukázat místo činu předposlední oběti. Zase v ní tak zvláštně zatrnulo a zase měla pocit, jako by ho znala.

"Ha! Koukaj, jako kdyby neuměli do pěti napočítat. Richarde, ukončeme to rychle," ozval se za nimi druhý hlas, stejně příjemný jako mužův, ale tento byl ženský.

Najednou si připadali obklíčeně, jako zvířata chycená lovci. Instinktivně se k sobě otočili zády a přitiskli se na sebe. Chytil její ruku a ona mu jí zmáčkla. Snažila se myslet na to, že je tam s ní, ale nešlo to. Stály před nimi dvě bytosti, které nevypadaly zrovna přátelsky. Panický strach a hysterie začala otřásat jejím tělem. Daniel byl sice o něco víc v klidu, ale nepřidávalo mu, že Cali tak panikaří a bojí se. Nejradši by jí objal a utěšoval slovy, ale nemohl dělat nic. Hlavně nebylo co dělat, jen čekat, jak tohle všechno skončí.

"Přejděme rovnou k věci, ano… Ještě přesně nevíme, o co nám půjde. Chceme jen vědět, jestli víte, jak nás zabít," začal pomalými slovy Richard, přál si, aby je trošku uklidnil.

"My sami nevíme, ale myslíme si, že to bude mít něco se vznikem. Každý upír většinou kouše do krku, tím pádem by to mohlo znamenat, že každému nakaženému by se měla uříznout hlava. Ale je to jen teorie," odpověděl mu v klidu Daniel a sledoval svého lovce.

Elen nebyla tak klidná. Naposledy jedla jen starou krev Lewiho a to moc síly nepřidá, ať už byl jakkoliv sladký nebo dobrý.

"Elen, prosím, neplaš je. Spolupracují, tak se prosím uklidni," zavrčel jí na odpověď, ale přece jen se trochu uklidnila. "Takže netušíte, jaké možnosti smrti se nám otvírají?"

"Vážně ne…" začala rozklepaným hlasem Cali, sebrala veškerou odvahu, která se v ní nacházela. "Je sousta teorií, většinou ale stačí, jen když se usekne hlava, probodne srdce. Ještě se používal česnek jako prevence. Nějak vám asi vadí ten smrad nebo kdoví jak to vlastně je."

"Výborně. V tom případě uzavřeme dohodu," prohlásil Richard.

"To nemyslíš vážně!" zasyčela znovu Elena.

"Ano, to myslím," odpověděl jí klidně.

"O co jde?" odvážil se Daniel.

"Jde o to, že jsme se rozhodli opustit tuhle zemi, už je tu nuda a v Evropě na nás čeká přítel. Vy na oplátku shrábnete ten případ ze stolu. Prostě to bude jen další neuzavřená kapitola tý vaší historie, platí?"

"Fajn, ale necháte nás jít," pokusil se trochu vyjednávat Daniel.

Richard se třemi rychlými kroky, které sotva dva lidé postřehli, dostal až k nim a díval se Danielovi do očí ze vzdálenosti asi pěti centimetrů.

"Jsi si tím jistý?" dýchl mu do obličeje a on zamrkal.

"Myslím, že by to bylo fér…" Byl sice omámený Richardovým dechem, ale snažil se myslet na Cali. Kdyby mohl zachránit aspoň jí, neváhal by. Začínal si uvědomovat, že Cali je pro něj někdo mnohem víc než jen partner v práci.

"Máš pravdu, mám rád férový boje. Takže si slibme, že vás necháme jít, vy stáhnete ze stolu ten případ a my odjedeme. Platí?"

"Platí." A napřáhl k Richardovi ruku na znamení platné domluvy.

Richard ruku přijal. Daniel si uvědomil, že jeho ruka je ledová, ale ne nepříjemně, jako by chytl například kostku ledu. Richardova ruka byla ledová příjemně, jako když si dáte v horkém letním dni zmrzlinu, která napůl teče. Stiskli si navzájem ruce, podívali se do očí a přikývli. Daniel s Cali se ani nenadál a najednou oba upíři zmizeli. Oddechl si.

Možná právě tohle byl ten okamžik, který by se dal zapsat do historie. Proč bychom měli sledovat pouze války a boje? Pamatujme si taky hezké okamžiky smíru. Kdy se zase poštěstí, aby kočka pustila svou chycenou myš? Kdy se stane, aby lovící lvice najednou zastavila a dívala se za stádem utíkajících antilop? Kdy? Každý by si měl pamatovat to dobré i to špatné.

Daniel se pomalu otočil na Cali a sledoval její vystrašený obličej.

"Něco jsem si uvědomil a jsem rád, že mám možnost ti to sdělit. Miluji tě a už tě nikdy nepustím." Rozhodl se už se s ničím nepárat, potřeboval, aby to věděla. Co kdyby si to ti upíři rozmysleli? Nechtěl přijít o šanci jí říct, co k ní cítí.

Podívala se mu do očí a viděla tolik upřímnosti. Jí samotnou zaplavoval pocit lásky. Neřekla mu na to nic, jen se mu stulila do náručí a zase si vzpomněla na to, jak se probudila v jeho náruči. Jak by bylo krásné, kdyby se tak už mohla probouzet pořád.

"Půjdeme domů…" zašeptal.

"Ale ke mně, musím nakrmit Emila."