13. kapitola

Vydali se k masivní budově s rozpadajícími se cihlami. Před dvěmi nocemi by Helen ani nenapadlo, že bude sirotek, bude žít v domě se dvěma bratry, které sotva zná, bude přecházet opuštěné ulice uprostřed noci a cítit se bezpečněji ve stínech než na světle.

Věci začali být opravdu velmi divné.

Griffin se sklonil a zašeptal, „Zůstaň blízko u mě.“

Helen přikývla.

Jejich oči se setkaly. „Myslím to vážně.“

„Já vím!“ důrazně zašeptala, přemýšlela, jestli si myslí, že je úplný idiot.

Podívala se nahoru, všímala se tmy, když dorazili na druhou stranu ulice. Před budovou stály čtyři temné lampy. Jejich skleněné kryty byly rozbité. Helen si myslela, že to nebyla náhoda, že nebyly v provozuschopném stavu.

Ulice může být v úpadku, ale lampy na druhé straně fungovaly dostatečně.

Dotkla se Griffinovy ruky, aby si získala jeho pozornost. Zastavil se, ukázala směrem vzhůru na ty lampy. Následoval její pohled předtím, než se podíval zpět na ni s překvapením v očích.

Stále tam stáli, když se Darius na ně podíval a zvedl obočí v otázce. Griffin ukázal na lampy a opakoval pohyb se svým bratrem, dokud Darius nepřikývl pochopením.

Pokračovali vpřed. Helen se nemusela ptát, proč se pohybují po straně budovy, místo aby vstoupili zepředu. Stěží mohli oznámit svůj příchod zazvoněním na zvonek, zvlášť pokud někdo v rezidenci doufal, že přijdou neviděni, jak naznačovaly rozbité lampy.

Právě zabočovali za roh do uličky na straně budovy, když ucítila chladné tělo, které se otřelo o její ruku. Předtím, než si uvědomila, že to byl Griffin, který se ji snaží udržet blízko u sebe, téměř zakřičela. Vděčně ho popadla za ruku a nezajímalo ji, že by to bylo považováno za nevhodné v jakékoli jiné situaci.

Tohle, po tom všem, nebyla obyčejná situace.

Pokračovali dál ulicí s Dariem v čele. Helenina sukně zašustila kolem jejích nohou, nebyla si jistá, jestli to byly krysy nebo ucourané kousky jejího spodního lemu, které to způsobovaly. Upřímně si přála své nové oblečení, které bylo pravděpodobně právě vyráběno uvnitř malého obchodu Andrewa Lancastera.

Konečně se zastavili. Helen napjatě nahlížela přes Griffinova ramena, ale bylo to k ničemu. Neviděla vůbec nic. Musel cítit její frustraci, protože o chvíli později ustoupil k budově a přesunul Helen do pozice mezi jeho bratrem a jím.

Stáli před velkým oknem. Začínalo pár metrů nad zemí a zabíralo celou zeď budovy vysoko nad jejich hlavami. Dokonce i ve tmě mohla Helen vidět, že mnoho tabulí bylo rozbito.

„V přední části okna jsou naskládané bedny.“ Darius šeptal a jeho oči černě zářily ve tmě uličky. „Můžeme je použít, abychom se dostali dovnitř.“

Griffin kývl na svého bratra. „Půjdu první. Ty pomůžeš Helen nahoru a já ji vezmu na druhou stranu.“

„Já jsem tady,“ zašeptala naštvaně Helen. „A jsem si jistá, že se dokážu dostat skrz okno.“

I když to řekla, byla ráda za jejich přítomnost. Pravda byla, že se možná nedostane skrz okno bez pomoci. Šplhání a zvedání svého těla uvězněného v těžkopádné sukni přes okno nebude snadné ani s pomocí. Bez ní by raději uvízla v uličce s krysami.

Ale nebyl důvod říkat bratrům takovou věc.

„Nech nás ti pomoct, Helen.“  Griffin se jí podvolil. „Bude to jednodušší a rychlejší.“

Natáhl se bez dalšího slova, chytil se římsy oběma rukama a vytáhl se, jakoby to nestálo žádné úsilí. Jeho nohy v sekundě zmizely v otvoru.

„OK.“ Darius přišel blíže, ohnul se a propletl si prsty. „Zvednu tě a ty se chytíš římsy a vytáhneš se. Máš to?“

Přikývla, adrenalin koloval v jejích žilách, když k němu přistoupila. Otřela si zpocené ruce o sukni a položila nohu do jeho spojených rukou.

„Počkej,“ řekla. „Kam mam položit ruce?“

„To ses nikdy předtím neplížila přes plot?“ pokračoval bez čekání na její odpověď.

„Polož je na má ramena, dokud nebudeš dost vysoko, aby ses chytila římsy. Potom se jen vytáhni.“

„Dobře,“ zamumlala. „Jen se vytáhnout.“

Položila ruce na jeho ramena, ale předtím, než měla čas se pořádně připravit, byla zvednuta do vzduchu, její noha se chvěla v nerovném držení jeho rukou. Měla jen tak mimochodem čas jen zaregistrovat blízkost jeho obličeje u svého břicha, protože brzy byla okenní římsa v úrovni jejích očí. Nechtěla se pustit Dariových ramen. Byly tak pevné a tak jisté. A římsa byla alespoň dvě stopy daleko. Dvě stopy prázdného prostoru, který musela překonat předtím, než dosáhne k okraji otevřenému oknu.

„Chyť se!“ zabručel pod ní Darius.

Donutila se pustit se ho a vrhla se k římse, chytila se pevně cihel, když ji Darius, ne moc jemně, strčil do otvoru. Na zlomek vteřiny si myslela, že by mohla spadnout po hlavě dolů, ale zarazila se a chvíli balancovala, než udržela rovnováhu. Pak se přitáhla nahoru svými pažemi. Bylo to těžší, než jak to vypadalo u Griffina, ale podařilo se jí vytáhnout noh nahoru do sedu a její nohy se houpaly přes římsu uvnitř budovy.

Griffinův hlas přicházel tiše ze zdola. „Skoč dolů. Chytím tě.“

Dívala se do tmy a snažila se odhadnout vzdálenost od podlahy a Griffinovu pozici pod ní. „Kde jsi?“

„Neboj se. Vidím tě. Jen pojď. Chytím tě.“

Od něj to znělo tak jednoduše. Jako kdyby skok do tmy s nadějí, že vás někdo chytí, byl úplně normální. Ale pravda byla taková, že neměla na výběr. Darius ji režíroval z jedné strany. Griffin z té druhé. Nebyla kam jinam jít, než dolů.

„OK,“ řekla. „Už jdu.“

Nakonec to bylo takhle lehké. Skočila z římsy, žaludek se jí zhoupl chvíli předtím, než se Griffinovy ruce sevřely kolem jejího pasu.

„No tak.“ Zašeptal naproti její hrudi. „Nebylo to tak hrozné, ne?“

Její tělo sjelo po tom jeho, když ji postavil na zem. Věděla, že se červená, podle horka, které se ji rozlévalo po tvářích, a doufala, že to Griffin ve tmě neuvidí.

Darius zašeptal nad nimi. „Jděte na stranu.“

Griffin ji přitlačil na hromadu přepravek, když Darius přistál s elegantním dopadem pár stop od nich. Lehkost, se kterou seskočil, ji nutila cítit se hloupě.

Převzal vedení, podíval se zpět jen jednou. „Zůstaneme pohromadě, dokud se nedohodneme jinak.“

Přikývli a následovali ho do tmy rozpadající se budovy.

Stroje vypadaly jako mohutné příšery v té tmě. Některé z nich byly přikryty prostěradlem jako duchové, původně bílým, ale nyní omšele hnědým. Ostatní byly obnažené, jejich kola se leskla jako zuby v té troše světla, které pronikalo oknem. Povrch kovové mašiny byl plný knoflíků a ovládacích prvků, malé obrazovky měli prázdné displeje a byly tmavé.

Helen šla mezi bratry, Darius vepředu, Griffin za ní. Cítila se mezi nimi bezpečně. Překvapilo ji to, ale potlačila to zjištění na pozdější zkoumání, zatímco procházeli kolem strojů a našlapovali opatrně, neboť by jinak mohli oznámit svou přítomnost. Konečně jim matně žlutá záře začala svítit na cestu, sunuli se podél řady přepravek a zůstávali mimo světlo.

Když se dostali dostatečně blízko, aby si uvědomili jeho zdroj, Helen byla překvapena, že vidí starý kovový pracovní stůl osvětlený lampou se zeleným sklem. Stejně jako ty, které osvětlovaly otcovu knihovnu. Pergamen byl rozptýlen po celé ploše stolu. Rozeznala slabý obrys tajů štětcem a uvědomila si, že papíry obsahují skici, ačkoli obrazy na nich nebyla schopna rozluštit z místa, kde stála.

Nad hlavami jim zařinčel plech, zašli dál do stínu. Očima následovali zvuk a kolektivně vydechli úlevou, když viděli černou kočku, jak se plíží přes zábradlí.

Helen nevěděla, jak mohla minout konstrukci vysoko nad pracovním stolem, ale nyní to viděla. Dokonce z místa, kde stáli, viděla, že horní podlaží obsahuje alespoň jednu další místnost oddělenou od zbytku budovy matným sklem.

Darius prošel kolem ní, dotkl se bratrova ramene a ukázal na žebřík napravo. Griffin kývl, že rozumí, předtím, než se naklonil k Helen tak blízko, že jí dýchal u ucha.

„Zůstaň tady, Helen. Ve tmě. My - “

Začala protestovat, ale on jí položil prst na rty. To gesto ji šokovalo, ačkoli věděla, že se jen pokoušel udržet ji zticha.

„Budeme dělat moc velký hluk, když polezeme po žebříku všichni. A bude trvat příliš dlouho dostat se dolů, pokud bude potřeba rychle uniknout. Pokud zůstaneš tady, ve tmě, budeš v bezpečí, dokud se nevrátíme dolů.“ Podíval se jí do očí, jeho prst stále na jejích rtech. „Dobře?“

Neměla radost z představy, že zůstane sama v přízemí staré budovy, ale pochopila, že mluví pravdu. Přikývla.

Spustil ruku dolů a otočil se na Daria. Bratři se vydali dopředu bez jediného slova, drželi se míst, kde stroje nebo sama budova vrhaly stíny dostatečně temné, aby je skryly, alespoň na nějakou dobu, dokonce i před ní.

Dívala se, jak obrysy postav vystoupily po žebříku. Ve chvíli, kdy zmizeli do tajemných zákoutí výše, obrátila Helen svou pozornost na pracovní stůl.

Přizpůsobila svou pozici a pokoušela se zahlédnout kousky papírů rozházené po stole. Linie a křivky výkresů v ní silně probouzely zvědavost, co na nich je za předmět. Snažila se přesvědčit se, aby se pohnula na lepší výhled, dokonce předtím, než věděla, že to stejně udělá.

Ne, řekla si, nemůžeš se jít podívat. Je to nebezpečné. A je tam světlo, které to děla ještě víc nebezpečné. Mimo to, malý hlásek v její hlavě říkal, Darius a Griffin se brzy vrátí a nebudou nadšení, že porušuješ jejich instrukce.

Až na to, že se nevrátili. Ne hned. Helen čekala, dívala se za nimi do tmy nad hlavou. Pravděpodobně našli něco důležitého, zdůvodňovala si svou netrpělivost, která rostla každou minutou.

Konečně, poté, co se naposledy rozhlédla kolem, přetrhla nit nerozhodnosti a opatrně vystoupila ze stínu.

Nic se nestalo. Nikdo nesestoupil. Nikdo po ní nešel.

Na začátku vyšla dopředu pomalu, sbírala odvahu jít, dokud se nepřiblížila na tři dlouhé kroky zbývající mezi ní a stolem.

Trvalo jen chvíli, než zjistila, že jsou na správném místě. Skici byly klíče.

Skroucené klíče se smyčkami podobné jako Anin a Galizurův kroužkový klíč. Ze začátku vypadaly všechny stejně, ale když se podívala víc zblízka, viděla nepatrné rozdíly mezi nimi. Obdiv v ní vzrost navzdory jejich spojení s tajemstvím, které měla na dosah ruky. Jak těžké musí být vyrobit něco tak jemného. K navrhnutí a vyřezání ho jen tak a pak to samé udělat se zámkem, do kterého by klíč perfektně zapadl.

Natáhla se pro jeden z papírů nejblíže u ní, chtěla si ho prohlédnout lépe.

„Nešahej na to.“ Mužský hlas, hluboký a hrozivý, přicházel od někudy za ní.

Ztuhla s rukou stále ve vzduchu, panika do ní narazila najednou. Neznala ten hlas, ale věděla, že to nebyl Griffin a že to nebyl ani Darius.

„Tohle je nečekaný bonus,“ řekla hlas. „Že se všichni tři objeví u mých dveří.“

„Nejsme tu, abychom vám to usnadnili.“ Helen mluvila ke zdi před stolem. Nevěděla, proč se cítila nucena odpovědět, ale využila čas a bloudila očima kolem pracovního stolu a hledala něco, s čím by se mohla bránit.

Marná naděje. Byla to plocha používaná k plánování a malování, ne k výrobě nástrojů nebo klíčů. Na stole neleželo nic kromě pergamenu, brka a několika nádobek s inkoustem.

„Otoč se,“ poručil muž.

Helen polkla a snažila se o výraz, který by nezračil hrůzu, která ji omývala. Myslela na Daria a Griffina, stále byli nahoře, a doufala, že přijdou dolů včas, aby jí pomohli. Nevěděla, jestli mají sílu k překonání toho, kdo zavraždil jejich rodiny, ale alespoň tu byli tři. Pomalu se otáčela, nechtěla ho polekat nebo vyprovokovat k unáhlenému jednání, v žádném případě.

Očekávala, že uvidí jeho tvář, ale když stála zády ke stolu, zírala jen do tmy.

Mluvil ze stínů před ní. „Obvykle nezabíjím osobně, už z principu.“

Slyšela už ten hlas rozkazovat jinému v jejím dětském pokoji. Zapal to.

Napadlo ji, pokud to nebylo její představivostí, že muž náhle zněl mladší.

„Mohl byste nás nechat jít,“ řekla jemně. „Nikdo se to nikdy nedozví.“

„Ne.“ Skoro viděla, jak zavrtěl hlavou v mírném pohybu za stínů. „Není to tak, že tě chci zničit. Je tu něco, co musíš pochopit.“

A slyšela v jeho hlase, že chce, aby to pochopila.

„Tak co? Proč?“ Slyšela vlastní hlas bez naříkání. Pochybnost. Už nebude dál stagnovat. Tohle byl muž, který si objednal vraždu jejích rodičů, jestli vraždil sám nebo ne, na tom sotva záleží.

Slyšela zaváhání v pauze, která nastala. Jako kdyby hledal správná slova, aby to vysvětlil. „Je něco, co chci. Něco, co potřebuju. Mohu to dostat jen tak, že zajistím zničení vás všech.“

„Takže nás zabíjíte – necháváte vraždit naše rodiny – protože něco chcete?“

„Tak to není. Nerozumíš tomu.“ V jeho hlase zazněla frustrace. „Je něco, co musím mít. Pak bude vše, jak to bylo. Mimo to, už jsem ti to říkal, nezabíjím osobně. To byla část naší dohody.“

„Jaké dohody?“

„Na tom nezáleží.“

Mužův hlas se prohloubil a zostřil hněvem, když k ní přicházel. Blíž ke světlu, které by mohlo osvětlit jeho tvář. „Nemusím se ti zodpovídat. Prokázali jste mi službu, že jste sem přišli, a já vám také jednu prokážu tím, že zničím tebe a tvé přátele rychle.“

Zavrtěla hlavou, když vešel do jejího zorného pole, vyšší než čekala a stejně ramenatý jako Darius. Ruku měl na srpu u opasku a vyzařoval sílu.

„Ne. Prosím… “

„Neboj se… “ Jeho vlasy byly černé jako havraní peří a dosahovaly mu téměř k ramenům. „Budeš se svými rodiči. Bude to pro tebe i pro svět lepší. Bude to bolet jen chvíli. Jistě i ty to víš.“

V jeho hořkosti byl i podtón zoufalství. Jako kdyby se nažil zdůvodnit si to stejně, jako to zdůvodnil jí.

Nakonec přišel do světla úplně, zjistila, že je mladší než očekávala. Byl oblečený v těsných kalhotách a volném černém triku. Když se jejich oči setkaly, zastavil se.

„Co… Jak… “ Naklonil hlavu, přistoupil k ní blíž, díval se na ni, jako kdyby odpověď na všechny záhady lidstva ležely v jejích očích.

A pak viděla odpověď na jedno ze svých tajemství v jeho očích hlubokých jako oceán.

Znala toho muže.

Snažila se přijít na to, jak to říct. Vysvětlit mu zapojení, které teprve začínala chápat. Ale nic nepřišlo.

Vše, co mohla dělat, bylo zírat do zmatku a šoku v jeho tváři.

To a poslouchat jeho slova. Slova, která ji připravila o dech.

„Tvé oči… Barvu, jako je tahle, jsem viděl jen jednou, ale… to nemůže být.“ Něco mu vypadlo s rachotem z ruky, když couval pryč do stínů a vrtěl hlavou. „Jsi to ty.“

Otočil se a utekl.