13.Kapitola

Elen stála a dívala se na doktora. Nikdo z nich se nehnul. Jen tam tak stáli a pozorovali svoje reakce. Elen to pomalu přestávalo bavit.

"Takže, doktore. Na co jste přišel?" zeptala se vyzývavě a čekala, co se dozví.

"No, ehm. Myslíte ty záhadné vraždy?" pořád se z ní cítil trochu nesvůj.

"Jistě, nepřišla jsem se za vámi bavit o počasí!"

"No… Je to tak trochu záhada. Ale Cali…" kousl se do jazyku jako by vyzradil nějaké tajemství. Bál se, že jí tím taky ohrozí.

"Nebojte. Tu znám. Tak pokračujte. Nikoho neohrožujete." řekla klidně a snažila se ho uklidnit vlastním hlasem, což se jí i částečně podařilo.

"No, tak oni si myslí, že by to mohla být práce upírů, tedy vás, ale neví, jestli jste sama, nebo je vás víc. Vlastně si ani nejsou jistí, že by to vážně mohla být práce upírů." pokrčil rameny.

"A copak jste to s Cali řešil teď?" věděla to, ale chtěla to slyšet od něj.

"Neví, jak vás mají zabít. Teorie s kostely a svěcenou vodou se jim moc nezdá. Alle myslí si, že kůly a česnek by přece jen mohl pomoci."

"Hmmm, zajímavé. Víte, že na takové věci vůbec nemyslíte, když jste nesmrtelný? Je to úplně zbytečné." doktor přikývl a dál se kochal pohledem na ní. Stále si připomínal, že by měl mít strach, ale touha k ní byla mnohem silnější.

"Na co tedy myslíte jako nesmrtelná?" začínal ho ten rozhovor bavit.

"Co je vám do toho? Leda byste to chtěl vědět jako svoje poslední přání…" pořád se usmívala, jako by mluvila o počasí a ne o smrti.

"Je to moje poslední přání…" zašeptal, ale nebyla to slova skoro mrtvého muže. Byla to slova muže, který hovoří se svou přítelkyní a láká jí k milování všemožnými možnými i nemožnými způsoby.

"Na všechno mám dost času, ne jako vy, kteří se pořád za něčím honí. Pokud někoho chci zabít, mám na to času dost, počkám si na vhodný okamžik, stejně jako teď." Nasála vzduch a zaklonila hlavu. "Budova už je prázdná, nikdo nás nebude rušit, je tu akorát hlídač, ale ten teď spí, takže to už nebudeme protahovat."

Strčila Lewiho na židli a obkročmo si na něj sedla. Začala ho pomalu líbat na krku, mírně se pod ní chvěl. Rychle se mu zamlžily brýle, tak si je odložil na stůl a užíval si té nádherné chvíle.

"Kdybych nevěděl, kdo jste, myslel bych si, že jste anděl…" zašeptal roztouženě.

Pokračovala dál v líbání jeho krku, chtěla si to dnes moc užít, takže vše dělala velmi pomalu a pečlivě, chtěla ho přivést na pokraj extáze, ale moc se snažit nemusela, protože Lewi spolupracoval. Objal ji kolem pasu, ale za chvíli už jí hladil po zadečku a celkově zkoumal její dokonalé tělo. Za chvíli už hladil její holé nohy, které byly na dotek tak hebké a studené. Užíval si jejího těla a vzdychal slastí.

Vzala si do úst jeho ušní lalůček a začala trošinku sát. To ho vybudilo ještě víc, než očekávala, ale moc se jí líbilo, jak spolupracoval. Z jeho ucha pomalu přecházela na jeho rty. Ačkoli to byl muž v letech, byl docela pohledný, jen trochu zapáchal mrtvolami, ale to jí nevadilo. Měla pach mrtvých ráda, voněly tak sladce. Pach rozkládajícího těla bylo to nejúžasnější, co kdy cítila a tady byl naprosto všude.

Jemně okusovala jeho rty a čekala, až jí začne líbat, nečekala dlouho. Nedočkavě jí zasunul jazyk do úst a zkoumal její chladná ústa. Nikdy nelíbal někoho takového, jako byla ona. Byl to jeho poslední a nejlepší zážitek.

Počkala, až se on nabaží jejích úst a pak nasále jeho jazyk, když ho měla celý v puse, kousla a začala pomalu sát jeho krev. Neucukl, ba naopak. Ještě víc jí strčil jazyk do pusy a nechal se pomaličku vysávat, vzdychal rozkoší. Život z něj pomalu unikal a ona nepřestávala sát. Tělo mu začínalo pomalu chladnout a ochabovat. Spokojeně dosála poslední zbytky krve a nechala jeho zhroucené tělo na židly.

"Nebylo to špatné…" řekla a otevřela si okno. Vyskočila z druhého patra a vydala se klidným krokem domů za Richardem.

Po půlnoci se probudil noční hlídač a vydal se na obchůzku budovy. Otvíral všechny dveře a svítil si baterkou. Pak dorazil do pracovny doktora Lewiho.

"Vy jste ještě tady?" zeptal se, vydal se k němu. " Doktore, nechcete jít radši spát domů?" strčil do něj a jeho tělo spadlo na zem. "Doktore!" rychle se k němu sehnul a snažil se mu nahmatat tep.

Nic.

"Doprdele!" vykřikl a přiskočil k telefonu.

 

***

 

Probudilo ji zvonění telefonu. Líně se přetočila na druhý bok a zvedla mobil.

"Jo?" zavrčela do telefonu.

Vyslechla si krátké sdělení, co se stalo a zatrnulo v ní.

"Doprdele…" špitla a ukončila hovor. Do očí se jí tlačily slzy. Lewi…

Vytočila číslo a snažila se dovolat Danielovi, vždy prvně volali jí a ona potom sháněla jeho. Doufala, že se jí to podaří.

"Volaný účastník je dočasně nedostupný…" otráveně ukončila hovor.

Oblékla se a opláchla obličej, trochu přejela řasy řasenkou a vzala si sušenku, vyrazila z bytu. Auto neměla, to vlastnil Daniel. Chytila si taxíka a ocenila, že chytit taxi v jednu ráno je jednodušší než ho chytit někdy přes den.

Dívala se z okýnka taxíku a sledovala spící město. Myslela na Lewiho. Její jediný přítel. A je mrtvý. O kolik přátel musí ještě přijít? Nebylo by lepší, kdyby šla dělat do nějakého obchodního domu ostrahu? Rozhodně by tím třeba přišla o míň přátel. A měla víc času na svoje záliby. Tohle město je tak prolezlé zločinem, až se jí z toho někdy dělalo špatně.

Dorazila před Danielův dům, kde měl byt, zaplatila a vystoupila z taxíku. Vchodové dveře byly odemčené, takže rovnou vyšla do třetího patra a začala mu bušit na dveře. Silně zde postrádala zvonek.

"Sakra, kdo to je?!" ozval se otrávený hlas za dveřmi.

"To jsem já, Cali. Otevři!"

"Co se děje?" otevřel dveře a jí se naskytl pohled na pěkného muže oblečeného pouze v trenýrkách se skvělým tělem ve středních letech. Se zájmem si ho prohlédla od hlavy k patě, pozvedla obočí. Musela si prostě přiznat, že Daniel je pěkný muž a líbil se jí. Možná by ho mohla mít i ráda, ale nechtěla si připustit jakékoli city.

"Tak co je?" zavrčel.

Trhla přistiženě hlavou. "Někdo zabil Lewiho, musíme na místo činu, takže se oblíkni, vem klíče od auta a už dělej."

Ve dveřích za Danielem se objevila blondýnka v tílku. "Kruci Daniely, pojď už!" zavrčela a on se na ní rychle otočil. Cítil se přistižený a taky přistižený byl.

Cali pootevřela ústa a zůstala na ní civět. Osten žárlivosti ji bodl u srdce a připadala si podvedená.

Daniel zazmatkoval. "Vypadni Marlene!"

"Co si to dovoluješ!" pištěla blondýna.

"Do háje táhni! Mám práci, takže se laskavě zbal a vypadni!"

"Ale nepočítej s tím, že mi ještě někdy zavoláš! Kreténe!" pištěla dál a otočila se na patě. Celou dobu, co se oblékala, nadávala.

"Tady máš dvacku a táhni!" štěkl na ní mezi dveřmi. Vzala si peníze a plivla mu pod nohy, sotva stihl uskočit.

"Pojď dál, prosím, jen se obléknu." výraz v jeho tváři napovídal, jak moc se cítí trapně.

"Mě nedáš dvacku na taxíka?" rýpla si.

"Káva je v kuchyni jestli chceš, měli by tam být i nějaké sušenky, tak si posluž." snažil se nevnímat její sarkasmus.

Vešla do malinké kuchyňky, které vévodil obrovský kávovar. Vedle něj stála konvice ze skla plná toho lahodného černého moku. Otevřela první skříňku a opravdu našla hrnek, který pro jistotu ještě opláchla. Nalila si do hrnku životadárný mok a hodila do něj dvě kostky cukru.

"Mlíko máš?" křikla do útrob bytu.

"V lednici!"

Došla k lednici a otevřela jí. Musela se začít smát. Kdyby nevěděla, že je v domácnosti muže, tohle by jí o tom určitě přesvědčilo. Lednice byla plná piva, jen v koutku se krčil trojúhelníček síra a okoralá mrkev, která začínala pomalu ale jistě zelenat. Ve dveřích našla krabici mléka, ale pro jistotu si k ní přičichla. Kupodivu bylo čerstvé, tak si ho nalila do kávy a uklidila. Opřela se o linku a nabídla si sušenku. Stála a přemýšlela. Cítila se v tom bytě skoro jako doma, velice příjemné místo.

Po chvíli přišel a nalil si taky kávu. Začali si povídat o případu a bylo zvláštní, že si najednou snad rozumí, nebo to byl jen klid před obrovskou válkou?

"To je mi líto. Lewi byl tvůj blízký přítel, že?"

"Ano…" zašeptala. "Vyrazíme?" dopila kávu a hrnek položila za sebe na linku.

"Jo a pak tě zvu na snídani."

Dorazili na místo činu. To bylo naposledy, co Lewiho viděla.

Když uklidili jeho ostatky a převezli jeho tělo jinému doktorovi na pitvu, osaměli v jeho pracovně. Cali už to déle nemohla vydržet. Už se držela dlouho. Poklesla jí ramena a začal plakat. Tiše, ale za to intenzivně. Daniel si toho všimnul a přešel blíž k ní. Mlčel, neřekl ani slovo, věděl, že by to bylo zbytečné. Pomalu ji objal kolem ramen a přitiskl ji k sobě. Nechala se a objala ho kolem pasu, začala mu smáčet tričko slzami. Stáli tam spolu a v objetí, byla to vzácná chvíle, kdy se spolu zrovna nehádali nebo se neuráželi. Držel jeden druhého. Tehdy poprvé ocenila Cali Daniela jako svého rovnocenného partnera.

Ani nevěděli, jak dlouho tam tak stáli, ale Cali se začala pomalu uklidňovat a pohlédla Danielovi do očí.

"Jestli to někomu řekneš, zabiju tě…" špitla.

"Co máš na mysli?" zatvářil se jako by neuměl do pěti napočítat.

Rozesmál ji. Byla mu vděčná. Naposledy se schoulila do jeho náruče a nasávala vůni jeho oblečení. Voněl tak příjemně. Ještě jednou se na něj podívala a všimla si v jeho očích velmi zvláštního lesku.

"Půjdem na tu snídani? Mám docela hlad…" zeptala a dívala se do jeho hnědých očí, jako by mu snad skrz ně mohla vidět do hlavy.

"Ale jen pod podmínkou, že platím já!" mrknul na ní.

"No jistě…" odfrkla, ač nerada vymanila se z jeho objetí. Pustili se a oba najednou pocítili jistou prázdnotu. Poprvé si užívali přítomnost toho druhého a cítili se při tom velmi dobře, ale chtějí nebo mohou si to vlastně dovolit?